ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.14.2008:95
sp. zn. 4 Ads 14/2008 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: J. Z., zast.
Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2006, č. j. 19 Cad
111/2006 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Bogdana Hajduka se u r č u je částkou 2978,80 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 17. 8. 2005, č. X, byl žalobkyni (dále též „stěžovatelka“)
přiznán starobní důchod od 16. 3. 2005 podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a podle čl. 46
odst. 2 nařízení Rady (EHS) 1408/71 tak, že starobní důchod žalobkyně činí 1617 Kč měsíčně.
V odůvodnění žalovaná uvedla, že pro výši důchodu byla započtena doba pojištění v českém
důchodovém pojištění v délce 4026 dní a v polském důchodovém pojištění v délce 9150 dní;
celková doba pojištění tedy činí 13176 dní. Žalovaná uvedla, že výše důchodu se skládá ze
základní a z procentní výměry. Plná výše základní výměry činí 1400 Kč měsíčně. Plná výše
procentní výměry se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu, který činí u žalobkyně
8641 Kč. Jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 9201 Kč za roky 1979 až 2004.
Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 36 roků pojištění činí 54 % výpočtového
základu, tedy 4667 Kč měsíčně. Snížení procentní výměry za 827 dnů z doby od přiznání
důchodu do dosažení důchodového věku o 9,00 % činí mínus 777 Kč měsíčně; výše procentní
výměry tedy činí 3890 Kč měsíčně. Žalovaná uvedla, že nárok na starobní důchod vznikl
žalobkyni pouze s přihlédnutím k polským dobám pojištění. Ve smyslu čl. 46 odst. 2 citovaného
nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob
pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech
členských státech. Základní výměra důchodu byla stanovena v tomto poměru délky dob, takže
činí 428 Kč měsíčně, procentní výměra důchodu pak činí 1189 Kč měsíčně; celkově tedy starobní
důchod stěžovatelky činí 1617 Kč měsíčně.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2006, č. j. 19 Cad 111/2006 - 33,
byla žaloba proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění soud
uvedl, že při rozhodování vycházel z listinných důkazů, tedy ze žalobou napadeného rozhodnutí
žalované, z vyjádření žalované ze dne 8. 9. 2006 a z obsahu dávkového spisu vedeného
žalovanou, tj. ze žádosti o důchod, z osobního listu důchodového pojištění, z evidenčních listů
o době zaměstnání a výdělku žalobkyně v České republice za dobu od 24. 3. 1969 do 31. 3. 1980
a z potvrzení o době pojištění získané na území Polska. Podle §31 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku též,
jestliže a) získal dobu pojištění nejméně 25 let, a b) do dosažení důchodového věku mu ode dne,
od něhož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše tři roky. Starobní důchod podle odst. 1
se přizná nejdříve ode dne žádosti o přiznání tohoto důchodu. Soud dále uvedl, že žalobkyně
získala dobu pojištění v rozsahu 13176 dnů, tj. 36 roků a 36 dnů pojištění. Podle §36 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění výše procentní výměry důchodu, na který vznikl nárok
podle §31, se stanoví podle §34 odst. 1 s tím, že tato výše se snižuje o 0,9 % výpočtového
základu za každých i započatých 90 kalendářních dnů z doby ode dne, od něhož se přiznává
starobní důchod, do dosažení důchodového věku; výše procentní výměry po snížení však nesmí
být nižší, než je částka uvedená v §33 odst. 2 věta třetí zákona o důchodovém pojištění.
Podle §34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění výše procentní výměry starobního důchodu,
na který vznikl nárok podle §29, činí za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku
na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Do doby pojištění se pro účely předchozí
věty započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %. Podle §15 zákona
o důchodovém pojištění je výpočtovým základem osobní vyměřovací základ, pokud nepřevyšuje
částku 8400 Kč. V případě, že osobní vyměřovací základ částku 8400 Kč převyšuje, stanoví
se vyměřovací základ tak, že částka 8400 se počítá v plné výši, z částky nad 8400 Kč do 20 500
Kč se počítá 30 % a z částky nad 20 500 Kč se počítá 10 %. Podle §16 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění je osobní vyměřovací základ měsíční úhrn ročních vyměřovacích základů
pojištěnce za rozhodné období od roku 1986 do roku, který je bezprostředně před rokem
přiznání starobního důchodu. Není-li však v takém rozhodném období alespoň pět kalendářních
roků s vyměřovacím základem, prodlužuje se rozhodné období před rok 1986 postupně tak,
aby zahrnovalo ještě jeden takový rok.
Soud uvedl, že v případě žalobkyně představuje rozhodné období dobu od roku 1986
do roku 2004, avšak v tomto období žalobkyně nevykazuje žádný kalendářní rok s vyměřovacím
základem, a proto bylo rozhodné období posunuto před rok 1986 až do roku 1979 a rozhodné
období tedy představuje dobu od roku 1979 do roku 2004. Osobní vyměřovací základ byl
stanoven ve výši 9201 Kč v souladu s §15 zákona o důchodovém pojištění; výpočtový základ
pak činí 8641 Kč. Za 36 roků pojištění činí procentní výměra starobního důchodu 54 %
vyměřovacího základu, tj. 54 % z 8641 Kč, tedy 4667 Kč. Tato částka se však snižuje za 827 dnů
z doby ode dne přiznání starobního důchodu do dne dosažení důchodového věku, a to o 9 %
výpočtového základu. Procentní výměra starobního důchodu žalobkyně tedy po odečtení snížení
o 777 Kč činí 3890 Kč. Základní výměra starobního důchodu činí 1400 Kč měsíčně. Podle čl. 46
odst. 2 nařízení Rady (EHS) 1408/71 se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce
odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové
délce dob pojištění získané ve všech členských státech. Výše starobního důchodu se stanoví
v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů
k celkové době pojištění získané ve všech členských státech. Výši starobního důchodu bylo nutné
v případě žalobkyně stanovit s přihlédnutím k polským dobám pojištění, když v českém
důchodovém pojištění žalobkyně získala 4026 dnů pojištění a na území Polska 9150 dnů
pojištění, celkově 13176 dnů pojištění. Ve smyslu čl. 46 odst. 2 citovaného nařízení bylo nutno
upravit výši základní i procentní výměry starobního důchodu v poměru těchto dob pojištění tak,
že procentní výměra důchodu činila 1189 Kč měsíčně, a základní výměra činila 428 Kč měsíčně.
Výše starobního důchodu tedy činí 1617 Kč měsíčně. Soud uvedl, že žalovaná postupovala
v souladu s platnými zákony a podle nařízení Rady (EHS) 1408/71. K námitce žalobkyně,
že „důchod je nízký“, soud uvedl, že negativní dopad na výši starobního důchodu má snížení
procentní výměry za dobu pojištění ode dne přiznání do dne dosažení důchodového věku,
které činí 777 Kč. Srovnávací výpočet podle §71 zákona o důchodovém pojištění
pak nelze provést, neboť žalobkyně požádala o přiznání starobního důchodu podle §31 zákona
o důchodovém pojištění, tedy požádala o přiznání dávky, kterou dřívější právní úprava neznala.
Soud uvedl, že jediný žalobní bod spočíval v obecném poukazu na nízkou výši důchodu; soud
po provedeném řízení dospěl k závěru, že námitka žalobkyně není důvodná, neboť výše
jejího starobního důchodu byla vypočtena správně. Konstatování žalobkyně, že pracovala
ve škodlivých podmínkách, nepovažoval soud za žalobní bod; žalobkyně ostatně vždy pracovala
ve III. pracovní kategorii. Ze všech uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl.
Ve včasné a ustanoveným zástupcem doplněné kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí
krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatelka se domnívá, že žalovaná neposoudila správným způsobem prokázanou dobu
pojištění v rozsahu 36 let a 36 dnů a dále bylo nesprávně posouzeno rozhodné období,
jež bylo posunuto až do roku 1979, což je pro stěžovatelku značně nevýhodné. Výše starobního
důchodu stěžovatelky pak neodpovídá její celkové době pojištění a jejímu oprávněnému nároku.
Krajský soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil právní otázku týkající se čl. 45 a 46 Úmluvy
mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou č. 260/1948 Sb.(správně
č. 261/1948 Sb.), o sociálním pojištění. Stěžovatelka se nemůže ztotožnit se zohledněním celkové
doby pojištění jak na území České republiky, tak v Polsku. Soud ani žalovaná pak nepřihlédly
ani ke skutečnosti, že stěžovatelka pracovala dlouhodobě ve zdraví škodlivých podmínkách,
a z tohoto důvodu jí byl vyplacen rovněž zvláštní příplatek. Žalovaná navíc stěžovatelce
neposkytla nezbytnou součinnost a v situaci potřeby volby příslušné formy starobního důchodu
navíc stěžovatelce odmítla objasnit skutečnosti týkající se jejích oprávněných nároků.
Proto stěžovatelka navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2006,
č. j. 19 Cad 111/2006 - 33, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti žalobkyně nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podává z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podstata stěžovatelčiných námitek směřuje proti výši
přiznaného starobního důchodu. Stěžovatelka se domnívá, že žalovaná nevzala při stanovení výše
starobního důchodu v potaz všechny údaje a skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky s tím,
že podle názoru stěžovatelky je výše důchodu nesprávná. Konkrétně stěžovatelka namítala,
že bylo nesprávně stanoveno rozhodné období, které bylo posunuto až do roku 1979,
což pro ni není výhodné. Podle jejího názoru výše starobní důchodu neodpovídá celkové době
pojištění a jejímu oprávněnému nároku.
Nejvyšší správní soud uvádí, že chápe názor stěžovatelky o tom, že výše důchodu se jeví
nepřiměřeně nízká. Při kontrole výpočtu starobního důchodu však neshledal žádná pochybení
ani ze strany žalované, ani ze strany Krajského soudu v Ostravě. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu výši důchodu ovlivňují v případě stěžovatelky tři základní faktory. Především
je nutné si uvědomit, že jde o dílčí důchod, dále, že stěžovatelka na území ČR pracovala
naposledy od 1. 1. 1980 do 31. 3. 1980 a že jediný rok s výdělky před rokem 1986 je rok 1979,
kdy výdělek činil pouze 29 430 Kč za rok, a konečně, že stěžovatelka požádala o starobní důchod
podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., (tj. před dosažením důchodového věku), jehož výše
je pro pojištěnce nevýhodná (viz. §36 téhož zákona).
Podle článku 14 odst. 1 Úmluvy mezi republikou Československou a republikou Polskou
o sociálním pojištění, která vstoupila v platnost dne 1. 10. 1948 a byla publikována
pod č. 262/1948 Sb., u osob, jež byly pojištěny postupně v obou státech v důchodovém
(penzijním) pojištění nebo v náhradním zařízení tohoto pojištění, sečtou se doby příspěvkové
a doby náhradní pro dosažení čekací doby, pro zachování nebo obživnutí čekatelství,
pro přípustnost dobrovolného pokračování v pojištění a pro vznik pojistné povinnosti. Doby
získané na podkladě téhož způsobu zaměstnání v obou státech se sečtou, je-li určité trvání
takového zaměstnání podmínkou přiznání důchodu.
Podle článku 14 odst. 2 téže Úmluvy (dále též jen Úmluva), nastane-li pojistný případ,
poskytují nositelé obou států důchod, na nějž je nárok podle vnitrostátních předpisů, přihlížejíce
k odstavci 1 tohoto článku. Pro vyměření důchodu vezmou se za základ vnitrostátní příspěvkové
doby. Ze základní částky platí se však jen díl, který odpovídá poměru vnitrostátních dob k úhrnu
příspěvkových dob v obou státech. Je-li výše důchodu závislá na délce pojištěné doby,
aniž je stanovena základní částka, pokládá se za základní částku invalidní důchod,
který by příslušel, kdyby byla dokonána jen čekací doba. Stejně jako základní částka, dělí
se i jiné části dávek, jejichž výměra nezávisí na délce pojištěné doby. Ustanovení o nejmenší výši
důchodu neplatí pro dílčí důchody podle této Úmluvy.
Podle článku 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, pokud byly podmínky
vyžadované právními předpisy členského státu pro získání nároku na dávky splněny
pouze po aplikaci článku 45 nebo článku 40 odst. 3, použijí se tato pravidla:
a) příslušná instituce vypočte teoretickou výši dávky, na kterou by dotyčná osoba
mohla uplatnit nárok, pokud by všechny doby pojištění nebo trvalého bydlení,
získané podle právních předpisů členských států, které se na zaměstnanou
osobu nebo samostatně výdělečně činnou osobu vztahovaly, byly získány
v dotyčném členském státě a podle právních předpisů uplatňovaných institucí
v době přiznání dávky. Pokud podle těchto právních předpisů není výše dávky
závislá na délce získaných dob, považuje se tato výše za teoretickou výši
uvedenou v tomto písmenu;
b) příslušná instituce potom určí skutečnou výši dávky na základě teoretické výše
uvedené v předchozím písmenu v poměru délky dob pojištění nebo bydlení,
získaným před vznikem pojistné události podle jí uplatňovaných právních
předpisů k celkové délce pojištění a bydlení, získaných před vznikem pojistné
události podle právních předpisů všech členských států, kterých se to týká.
Jak vyplývá z výše uvedeného, jsou pravidla pro výpočet výše důchodu podle článku 14
Úmluvy a podle článku 46 odstavec 2 Nařízení stejná a za situace, kdy stěžovatelka má vykázanou
dobu pojištění jen v ČR a v Polsku, má jejich aplikace i stejný dopad na výši důchodu.
Zjednodušeně v principu platí, že pro splnění podmínek nároku na dávku každý nositel pojištění
přihlédne v případě potřeby i k dobám pojištění u ostatních nositelů zúčastněných států,
při výpočtu výše dávky však přihlédne jen k dobám pojištění získaným podle vnitrostátních
předpisů a výši důchodů upraví podle poměrů těchto dob k celkové době pojištění.
Tak se i v daném případě stalo. Stěžovatelka však nezpochybnila samotný způsob dílčení
důchodu přiznaného z českého pojištění, ale způsob výpočtu osobního vyměřovacího základu
pro výpočet procentní výměry teoretické výše tohoto důchodu před jeho dílčením,
tedy zákonnost postupu žalované podle článku 46 odst. 2 písm. a) Nařízení. Její námitky
však nejsou důvodné.
Podle citovaných ustanovení se teoretická výše důchodů, jež je poté základem pro dílčení,
vypočítává podle vnitrostátních předpisů příslušného členského státu, v tomto případě
tedy podle zákona č. 155/1995 Sb. Pro stanovení výpočtového základu jsou zakotvena pravidla
v ustanovení §15 – 19 citovaného zákona, kde jsou rovněž uvedeny definice rozhodného
období, z něhož se osobní vyměřovací základ zjišťuje, a dob, jež se pro výpočet tohoto základu
z rozhodného období vylučují (§16 odst. 4). Vznikl-li stěžovatelce nárok na starobní důchod
podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., dne 16. 3. 2005, (uvedené datum určila stěžovatelka
v žádosti), bylo rozhodné období pro výpočet osobního vyměřovacího základu vymezeno roky
1986 – 2004. Protože v tomto období neměla stěžovatelka v českém systému důchodového
pojištění vykázány žádné doby a tudíž ani výdělky, prodlužovalo se rozhodné období nazpět
před tento rok tak, aby zahrnovalo alespoň 1 rok s výdělky. Takovým rokem byl až rok 1979,
v němž stěžovatelka dosáhla ročního příjmu 29 430 Kč. K tomu nutno dodat, že stěžovatelka
sice byla na území ČR zaměstnána ještě od 1. 1. 1980 do 31. 3. 1980, avšak na evidenčním listu
důchodového zabezpečení nemá v této době vykázán žádný hrubý výdělek. Stěžovatelka
poté od 5. 5. 1980 pracovala v Polsku až do 15. 3. 2005. Nejvyšší správní soud na tomto místě
zdůrazňuje, ž doba pojištění v Polsku od 5. 5. 1980 do 25. 7. 1990 (3566 dní), od 25. 8. 1990
do 31. 12. 1995 (1995 dní), a od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2004 (3288 dní) byla pro výpočet osobního
vyměřovacího základu vyloučena. Tento postup je třeba považovat za postup ve prospěch
stěžovatelky, neboť pokud by nedošlo k vyloučení těchto dob z výpočtu osobního vyměřovacího
základu, byl by tento osobní vyměřovací základ daleko nižší. Možnost takového postupu,
tedy vyloučení dob pojištění na území druhého členského státu pro výpočet osobního
vyměřovacího základu, lze dovodit z ustanovení článku 47 odst. 1 písm. d) Nařízení,
podle něhož, pokud se podle právních předpisů členského státu dávky vypočítávají na základě
částky příjmů, příspěvků nebo zvýšení, určí příslušná instituce uvedeného státu příjmy, příspěvky
a zvýšení, které se mají vzít v úvahu, pokud jde o doby pojištění nebo bydlení získané
podle právních předpisů jiných členských států, na základě průměrných příjmů, příspěvků
nebo zvýšení zaznamenaných s ohledem na doby pojištění získané podle jí uplatňovaných
právních předpisů. Nejvyšší správní soud ještě upozorňuje na ustanovení článku 47 odst. 1
písm. c), podle něhož, pokud se podle právních předpisů členského státu dávky vypočítávají
na základě průměrného příjmu, průměrného příspěvku, průměrného zvýšení nebo poměru,
který byl během dob pojištění mezi hrubým příjmem žadatele a průměrným hrubým příjmem
všech pojištěných osob, s výjimkou učňů, určí tyto průměrné částky a poměry příslušná instituce
uvedeného státu pouze na základě dob pojištěných získaných podle právních předpisů uvedeného
státu, nebo na základě hrubého příjmu, který obdržela dotyčná osoba pouze během těchto dob.
Žalovaná tedy postupovala zcela správně, jestliže nejprve dosažený výdělek v roce 1979
ve výši 29 430 Kč upravila koeficientem nárůstu všeobecného vyměřovacího základu ve výši
6,8864 na částku 202 666,75 (202 667) a pak výslednou sumu podělila počtem dní připadajícím
na rozhodné období (9497 dnů) sníženým o vyloučené doby pojištění v Polsku a ČR (8827 dnů),
ve výsledku tedy 670 dnů, takže denní osobní vyměřovací základ byl určen částkou 302,48 Kč.
Měsíční osobní vyměřovací základ pak činil 302,48 x 30,4167, což je 9200,6882,
což je zaokrouhleno 9201 Kč. Osobní vyměřovací základ tedy činil 9201 Kč a z něho byl
stanoven výpočtový základ podle §15 zákona č. 155/1995 Sb. v částce 8641 Kč. Za 36 roků
zaměstnání činí procentní výměra 54 % výpočtového základu, tj. 54 % z 8641, tj. 4667 Kč.
Tato se však dále snižuje za 827 dnů z doby ode dne přiznání starobního důchodu do dne
dosažení důchodového věku, a to o 9 %. Snížení je stanoveno za každých i započatých 90 dnů
z této doby o 0,9 % výpočtového základu, tj. 9 x 90 kalendářních dnů a 1 x započatých
90 kalendářních dnů, tj. 10 x 0,9 % = 9 % výpočtového základu, tj. 9 % z 8641 Kč, tj. 777 Kč.
Procentní výměra důchodu činila 4667 Kč a po odečtení snížení ve výši 777 Kč, činí 3890 Kč.
Výše starobního důchodu byla stanovena s přihlédnutím k polským dobám pojištění,
kdy v českém důchodovém pojištění stěžovatelka získala 4026 dnů pojištění a na území Polska
9150 dnů pojištění, celkově 13 176 dnů pojištění. Bylo proto postupováno ve smyslu článku 46
odst. 2 Nařízení a výše procentní výměry i základní výměry starobního důchodu byly upraveny
tak, že procentní výměra důchodu činila 1189 Kč měsíčně a základní výměra činila 428 Kč
měsíčně. Výše starobního důchodu tak činila 1617 Kč měsíčně.
Na základě shora uvedeného nutno dospět k závěru, že výše starobního důchodu
podle §31 zákona č. 155/1995 Sb. byla vypočtena správně. Ostatně stěžovatelka konkrétní
námitky proti výše uvedenému postupu nevznesla, nesouhlasila pouze s vymezením rozhodného
období. Ze shora uvedeného je však zřejmé, že jiným způsobem rozhodné období nemohlo
být vymezeno.
Stěžovatelka se dále dovolávala toho, že soud nesprávně posoudil právní otázku týkající
se ustanovení článku 45 a 46 Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou lidovou
republikou č. 260/1948 Sb. (správně 261/1948 Sb.). K tomu nutno dodat, že výše označená
Úmluva článek 45 a 46 neobsahuje. Stěžovatelka měla zřejmě na mysli články 45 a 46 Nařízení.
Uvedené články však byly aplikovány na daný případ správně, přičemž článek 46 odst. 2
obsahově odpovídá článku 14 odst. 1 a 2 Úmluvy. Ostatně stěžovatelka nesdělila, v čem spatřuje
nesprávnost aplikace článku 45 a 46 Nařízení na posuzovanou věc, takže se blíže k této námitce
nelze vyjádřit.
Nejvyšší správní soud pak nesouhlasí se stěžovatelkou ani v tvrzení o tom, že jí žalovaná
neposkytla ani minimální součinnost a stěžovatelce bylo odmítnuto podání jakýchkoliv objasnění
týkajících se oprávněných nároků.
Z obsahu dávkového spisu plyne, že stěžovatelka uplatnila dne 2. 2. 2005 žádost
o starobní důchod. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení zaslala stěžovatelce přípis
ze dne 16. 5. 2005, v němž stěžovatelce objasnila zákonné podmínky vzniku nároku na starobní
důchod podle §29 zákona č. 155/1995 Sb. s tím, že důchodového věku dovrší dne 21. 6. 2007.
Dále vysvětlila podmínky vzniku nároku na starobní důchod podle §31 téhož zákona a způsob
jeho výpočtu a zdůraznila, že přiznání starobního důchodu podle §31 vylučuje nárok na starobní
důchod podle §29. Dále stěžovatelku upozornila na to, že výplata starobního důchodu
podle §31 nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost
nebo je poskytováno hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Žalovaná pak výslovně
stěžovatelku vyzvala k tomu, aby zaslala prohlášení jako dodatek k žádosti o starobní důchod
ze dne 2. 2. 2005, s tím, aby v něm uvedla, zda žádá o přiznání starobního důchodu podle §31
zákona č. 155/1995 Sb. od 16. 3. 2005, nebo o přiznání starobního důchodu podle §29 zákona
č 155/1995 Sb., od 21. 6. 2007.
Stěžovatelka pak zaslala „prohlášení“ ze dne 6. 6. 2005, v němž uvedla, že žádá o přiznání
starobního důchodu podle §31 zákona č. 155/1995 Sb. od 16. 3. 2005.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že žalovaná poskytla stěžovatelce informaci
o důchodových dávkách vyčerpávajícím způsobem a dostála tak své povinnosti uvedené v §4
odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. (nový správní řád).
Za této situace tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné
v kasační stížnosti nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka nebyla s kasační stížností úspěšná a proto jí náhrada
nákladů řízení nepřísluší, a žalované v dané věci náhradu nákladů nelze přiznat.
Stěžovatelce byl soudem ustanoven pro řízení o kasační stížnosti zástupcem advokát,
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Advokát ve svém podání ohledně vyčíslení odměny ze dne 7. 2. 2008 vycházel
z nesprávné tarifní hodnoty, na jejímž základě stanovil výši odměny. Podle §9 odst. 2 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) se za tarifní hodnotu kasační stížnosti
ve věci důchodového pojištění považuje částka 1000 Kč a odměna tedy činí 500 Kč za jeden
úkon právní služby. Soud proto určil odměnu advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §9 odst. 2 advokátního tarifu na základě provedených úkonů právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) advokátního tarifu částkou 1000 Kč za dva úkony právní služby po 500 Kč
spočívající v první poradě s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a v doplnění kasační
stížnosti ze dne 20. 12. 2007. Advokátem účtovaný úkon právní služby ohledně prostudování
spisu u procesního soudu dne 21. 9. 2007 soud zahrnul pod úkon právní služby v rámci převzetí
a přípravy zastoupení a odměnu za něj samostatně nepřiznal. Soud advokátovi přiznal 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Soud dále přiznal
advokátovi částku ve výši 503,20 Kč na základě §13 odst. 1 advokátního tarifu jako náhradu
na cestovní výdaje za jízdné Český Těšín – Krajský soud v Ostravě a zpět, tj. celkem 80 km,
osobním automobilem tov. zn. Honda HRV, reg. zn. 3T5 8472, při spotřebě 8,86 l/100 km
a průměrné náhradě 3,80 Kč/km, a při ceně benzinu Natural 28,10 Kč za litr; soud dále přiznal
náhradu ve výši 400 Kč za promeškaný čas v souvislosti s prostudováním spisu dne 21. 9. 2007
podle §14 advokátního tarifu. Celkem tedy odměna advokáta činí 2503,20 Kč. Protože advokát
soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se odměna
o částku odpovídající DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad
hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 475,60 Kč;
odměna advokáta navýšená o DPH tedy činí 2978,80 Kč. Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává
celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2978,80 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu