ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.140.2007:26
sp. zn. 4 Ads 140/2007 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: R. P., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2006,
č. j. 42 Cad 6/2006 - 7,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2006, č. j. 42 Cad 6/2006 - 7,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 11. 1. 2006, který byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen dne
13. 1. 2006, postoupila žalovaná soudu podání žalobce, které považovala za žalobu proti svému
rozhodnutí ve věci zdravotního stavu. Žalobce své podání adresoval žalované, jíž bylo doručeno
dne 9. 1. 2006, a uvedl v něm, že měl dostat plný invalidní důchod, na který má podle sdělení
MUDr. P. nárok, a proto se „co nejrychleji odvolává“. Žalobce rovněž uvedl, že nemůže
nikam chodit, má silné deprese, pravidelně chodí na injekce a bere léky. Žalobce uzavřel,
že „marodí“ už 6 měsíců a pořád je mu hůř.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci nařídil přípravu jednání na den 23. 1. 2006,
aniž předvolal žalobce a žalovanou. Při přípravě jednání soud vyhlásil usnesení: „Podání ČSSZ
bez data, doručené soudu dne 13. 1. 2006 a nesoucí č. j. X P., se odmítá. Nikomu se nepřiznává náhrada
procesních nákladů.“
V písemném vyhotovení usnesení ze dne 23. 1. 2006, č. j. 42 Cad 6/2006 - 7, Krajský
soud v Ústí nad Labem uvedl výrok: „Podání ČSSZ č. j. X P. bez data, které bylo soudu doručeno dne
13. 1. 2006, se odmítá. Nikomu se nepřiznává náhrada procesních nákladů.“ V odůvodnění rozhodnutí
soud konstatoval, že řízení bylo zahájeno podáním žalované, k němuž však nebyla přiložena
avizovaná žaloba. Žalobce ve svém podání ani nenaznačil, že hodlá svou záležitost předložit
soudu. Adresoval-li žalobce své podání žalované, může jít o včas podanou žalobu, v tomto
podání však musí být explicitně vyjádřena vůle iniciovat soudní proces, a pak lze eventuálně
přikročit k nápravě nedostatků žaloby. Žalobce podle názoru soudu soudní řízení iniciovat
nehodlal, pouze se obrátil na žalovanou, od které očekává vyřešení svého problému, změnu
stanoviska, vysvětlení nebo pomoc. Soud poukázal na skutečnost, že podle jeho dosavadních
poznatků ve věcech údajných žalob postoupených žalovanou nebylo úmyslem podatelů soudní
přezkoumání rozhodnutí žalované. Připomněl, že žalobce byl poučen o tom, že odvolání je ex
lege vyloučeno, poučení nerespektoval, což není důvod je považovat za soudní žalobu. Soud
shrnul, že žalovaná je oprávněna postupovat mu jako žaloby jen taková podání, která obsahují
projev pisatelova úmyslu řešit své nedorozumění se správním orgánem soudní cestou. Opačný
náhled by podle soudu zasahoval do svobodných projevů vůle svéprávných osob a vedl k
absurdnímu závěru, že jakýkoliv dopis (i fakturu za elektřinu), který žalované dojde, může tato
postoupit soudu s přinejmenším prozatímně zavazujícím výkladem, že jde o žalobu. Krajský soud
konstatoval, že iniciační podání žalované je zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky
přezkumného řízení, kterým je neexistence žaloby, proto soud podání žalované podle §46 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.
s.“), odmítl. Krajský soud uzavřel, že nemůže žalobce poučit či navést k podání žaloby, neboť by
narušil procesní rovnost účastníků eventuálního soudního řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž uvedla, že soud nesprávně rozhodl o jejím průvodním dopisu, který není a nemůže být
předmětem řízení. Stěžovatelka konstatovala, že soudní řád správní nestanoví náležitosti
pro postoupení žaloby správním orgánem soudu a soud musí vždy rozhodnout o podání
účastníka řízení. Stěžovatelka namítala, že měl-li soud pochybnosti o obsahu postoupeného
podání, měl je odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že důvod jejího podání spatřuje stěžovatelka
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V projednávané věci bylo předmětem úvah posouzení podání žalobce doručeného
stěžovatelce dne 9. 1. 2006. Žalobce v tomto podání mimo jiné uvedl, že měl dostat plný
invalidní důchod, na který má podle sdělení MUDr. P. nárok, a proto se co nejrychleji odvolává.
Konstatoval, že nemůže nikam chodit, má silné deprese, pravidelně chodí na injekce a bere léky.
Žalobce uzavřel, že marodí už 6 měsíců a pořád je mu hůř.
Stěžovatelka uvedené podání posoudila jako žalobu proti svému rozhodnutí a postoupila
je krajskému soudu. Skutečnost, že z obsahu soudního ani dávkového spisu není zřejmé,
jaké rozhodnutí stěžovatelky je tímto podáním napadáno, představuje odstranitelnou vadu
podání, o jejíž odstranění se musí krajský soud v součinnosti se žalobcem a stěžovatelkou
pokusit.
Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se v řízení
o důchodovém pojištění obecné předpisy o správním řízení. Podle §19 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, se podání posuzuje
podle jeho obsahu. Obdobně podle §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. se každý úkon posuzuje
podle obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
V daném případě posoudila stěžovatelka podání žalobce, které jí bylo doručeno dne
9. 1. 2006 podle obsahu jako žalobu proti svému rozhodnutí a v souladu s §3 odst. 1
a §32 s. ř. s. je neprodleně postoupila příslušnému krajskému soudu.
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu určující. Podání
nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující je obsah
podání z hlediska ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání,
které ovšem stěžovatelka, narozdíl od soudu, zjevně neměla. Jak již bylo výše uvedeno,
stěžovatelka posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu,
kterou postoupila soudu. Stěžovatelka tak učinila v zájmu ochrany práv žalobce ve snaze
zachovat mu možnost domoci se přezkumu rozhodnutí, které žalobce svým podáním zpochybnil.
Stěžovatelka správně vycházela ze zákonného vymezení svých kompetencí, které jí neumožňují
měnit již pravomocné rozhodnutí.
Za této procesní situace a vzhledem k tomu, že jediným opravným prostředkem
proti rozhodnutí stěžovatelky je žaloba ve správním soudnictví, bylo pro žalobce nejpříznivějším
řešením postoupit jeho podání krajskému soudu, což stěžovatelka učinila.
Řízení (správní) ve věcech důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením
rozhodnutí je pravomocně skončeno. Pokud tedy žalobce projevil vůli podat proti rozhodnutí
stěžovatelky opravný prostředek (v textu svého podání uvádí: „se proti tomu co nejrychleji odvolávám“)
je podle názoru Nejvyššího správního soudu takováto formulace dostačující pro úvahu
o možném úmyslu žalobce podat správní žalobu. Jestliže stěžovatelka uvedeným způsobem
uvažovala a v souladu s tím následně postupovala, nelze ji z hlediska zákona ničeho vyčíst.
Krajský soud vyslovil závěr, že žalobce nevyjádřil svou vůli obrátit se na soud,
a proto jeho podání nelze považovat za žalobu a neexistence žaloby představuje neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení. Tento závěr Nejvyšší správní soud nepovažuje za správný.
Krajský soud není sice vázán názorem učiněným správním orgánem o obsahu podání,
má-li však za to, že z podání nelze jednoznačně dospět k závěru o úmyslu podat žalobu,
má možnost zapsat věc do rejstříku nejasných podání a činit dále úkony podle §37 odst. 5 s. ř. s.
k odstranění vad takového podání. Krajský soud však v daném případě předepsaným způsobem
nepostupoval.
Nejvyšší správní soud k tomu dále připomíná, že ačkoliv je správní orgán, který napadené
rozhodnutí vydal (zde stěžovatelka), podacím místem pro uplatnění žaloby za účelem
zachování lhůty, je třeba poukázat na to, že je zároveň účastníkem řízení o žalobě, a nelze
tedy po něm požadovat, aby sám odstraňoval nedostatky žaloby, k čemuž ostatně není
ani oprávněn. Jediným orgánem oprávněným a povolaným k odstraňování pochybností o vůli
žalobce iniciovat soudní řízení je proto krajský soud, který měl žalobce usnesením vyzvat
k odstranění vad žaloby, tyto vady náležitě popsat a stanovit žalobci lhůtu k jejich odstranění,
a to s poučením o možnosti odmítnutí žaloby, nebudou-li vady ve lhůtě odstraněny. Krajský soud
rovněž mohl namísto přípravy jednání nařídit ve věci jednání, při kterém mohl za součinnosti
žalobce odstranit pochybnosti, které o obsahu podání měl, a odstranit případně i další nedostatky
jeho podání. Tímto postupem by krajský soud současně zachoval žalobci možnost vyjádřit,
že jeho úmyslem nebylo vyvolat soudní přezkum správního rozhodnutí. Takový závěr však soud
nemůže bez dalšího předjímat, neboť tím žalobci zcela nepřípustně odnímá právo disponovat
řízením, které svým podáním vyvolal.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že v případě, kdy žalobce podle §72 odst. 1 druhá věta
s. ř. s. podá žalobu u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí tato směřuje, je správní orgán
povinen žalobu neprodleně předat soudu. Řízení ve správním soudnictví je i v takovém případě
zahájeno na základě samotného podání žalobce, a nikoli přípisem správního orgánu,
jímž toto podání soudu postupuje. Z uvedeného vyplývá, že přezkumné soudní řízení nelze
zahájit ani na návrh, ani z podnětu správního orgánu. V případě podání správního orgánu
tak soud nemá, o čem rozhodovat. Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost podotýká,
že pokud by podání orgánu veřejné správy bylo způsobilé zahájit soudní řízení, jak dovodil
krajský soud, byl by tento orgán v postavení žalobce, a nabízela by se tudíž otázka,
kdo je v takovém řízení žalovaným. V dané věci krajský soud stěžovatelce podsunul
nikde nedeklarovaný úmysl zahájit svým vlastním podáním přezkumné soudní řízení,
čímž nejenže pochybil, ale zároveň popřel výše vyložené základní zásady procesu ve správním
soudnictví.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, postoupí-li správní orgán soudu
podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje k závěru, že úmysl
podatele není jednoznačně zřejmý, nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pochybnosti o obsahu podání je třeba odstranit
postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 3 Ads 28/2004 - 20, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 655/2005, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka svým přípisem ze dne 11. 1. 2006 v souladu
s příslušnými ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání žalobce, které považovala
za žalobu. Krajský soud se tedy následně měl zabývat obsahem podání žalobce a odstraňovat
jeho případné vady, a nikoliv odmítnout přípis stěžovatelky, jímž tato pouze realizovala
svou zákonnou povinnost.
Nejvyšší správní soud dále upozorňuje na to, že výrok usnesení vyhlášeného při přípravě
jednání dne 23. 1. 2006 není zcela v souladu s výrokem usnesení písemně vyhotoveného.
I když by zřejmě tato vada nezakládala nepřezkoumatelnost napadeného usnesení ve smyslu
§109 odst. 3 s. ř. s., je třeba dbát na to, aby výrok usnesení vyhlášený a výrok uvedený
v písemném vyhotovení byl naprosto shodný.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, neboť napadené usnesení je nezákonné, a proto Nejvyšší správní soud usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2006, č. j. 42 Cad 6/2006 - 7, zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení krajský soud - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku - postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. odstraní vady podání žalobce
za účelem zjištění, zda se žalobce hodlal domáhat přezkoumání rozhodnutí stěžovatelky,
jehož stejnopis si krajský soud v součinnosti se žalobcem a stěžovatelkou opatří, u soudu
ve správním soudnictví. Podle výsledku svých zjištění pak soud v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s.
zvolí další procesní postup.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu