ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.142.2007:91
sp. zn. 4 Ads 142/2007 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: G. T., zast.
JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou, se sídlem Šafaříkova 842, Jičín, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2007, č. j. 28 Cad 71/2005 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Zuzaně Kudynové, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1904 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ze dne 22. 8. 2007,
č. j. 28 Cad 71/2005-64 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým krajský soud zamítl žalobu
stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2004, č. X, jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatele o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §43 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
O žalobě rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. V odůvodnění
krajský soud uvedl, že s ohledem na nutnost prokázání zdravotního stavu stěžovatele ke dni
rozhodnutí žalované zajistil nový důkaz, kterým je posudek Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR se sídlem v Hradci Králové (dále jen „PK MPSV“) ze dne 13. 3. 2006.
Dále při dokazování vycházel z tvrzení žalobce a obsahu správního spisu (lékařské dokumentace
stěžovatele). Již po doručení posudku PK MPSV stěžovatel namítal jeho nevěrohodnost
s poukazem na vztah žalované a posudkové komise. V této souvislosti odkázal krajský soud
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č.j. 5 Ads 49/2003 – 136,
který obsahuje právní názor, podle něhož není důkaz posudkem PK MPSV zpochybněn
pouze tím, že podle zákona je MPSV svěřena pravomoc řídit činnost žalované. S poukazem
na tento právní názor považoval krajský soud vznesenou námitku stěžovatele za irelevantní,
přičemž poznamenal, že podjatost konkrétního člena PK MPSV stěžovatel nevznesl. Krajský
soud dále připomněl, že stěžovatel žádal o důchodové dávky již dříve v letech 2002 a 2004,
avšak neúspěšně. Podle posudků pořízených v těchto řízeních o přiznání důchodových dávek
trpěl stěžovatel bolestivým páteřovým syndromem při degenerativních změnách na páteři.
Tento zdravotní stav však stěžovateli v minulosti nepůsobil ani parézy, svalové atrofie, kořenové
útlakové léze či poruchy svěračů. Tato onemocnění byla posudkovými orgány hodnocena
dle ustanovení kapitoly XV., oddílu F, položky 2, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.,
o provádění zákona o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se stanoveným
poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 25 %. Poté se krajský soud zabýval
posouzením zdravotního stavu stěžovatele posudkovými orgány, tedy posudkem OSSZ
ve Frýdku- Místku a posudkem PK MPSV. Krajský soud zejména připomněl, že stěžovatel byl
při jednání komise vyšetřen neuroložkou. PK MPSV se snažila přešetřit tvrzené subjektivní
potíže stěžovatele. Krajský soud vzal za prokázané, že komise vypracovala posudek v řádném
složení a vycházela rovněž z úplných podkladů. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu byly podle názoru posudkového lékaře OSSZ, stejně jako PK MPSV, bolesti
zad při degenerativních změnách na páteři bez kořenového kompresivního syndromu, které byly
v obou posudcích vyhodnoceny dle ustanovení kapitoly XV., oddílu F, položky 2, písm. b)
přílohy č. 2 vyhlášky, se stanovením míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
o 25%. Další choroby nebyly dle názoru PK MPSV posudkově významné a podmínky
pro aplikaci ustanovení §6 odst. 4 vyhlášky nebyly shledány. Krajský soud zdůraznil,
že jako klíčový podklad pro vydání rozsudku je třeba hodnotit lékařské posudky k tomuto datu,
přičemž ostatní podklady mohou plnit úlohu pouze kontextuální. PK MPSV vyhodnotila zprávu
z hospitalizace v brněnské nemocnici za rok 2003 i 2004, kterými argumentoval stěžovatel.
PK MPSV tedy podle názoru krajského soudu respektovala obvyklá kritéria posudkového
hodnocení zdravotního stavu, v posudku ocitovala konkrétní lékařské zprávy specialistů
a posudkový závěr svého hodnocení řádně odůvodnila. K námitkám stěžovatele směřujícím
ke zpochybnění průkaznosti posudku PK MPSV a návrhu na ustanovení znalce za účelem
pořízení znaleckého posudku krajský soud nevyhověl s tím, že námitky stěžovatele byly pouze
obecné. Neobjektivnost a neúplnost podkladů dovozoval stěžovatel z lékařských zpráv
z minulých let, jejichž úlohu při prokazování zdravotního stavu stěžovatele PK MPSV dostatečně
specifikovala a zhodnotila. Stěžovatel sám podle názoru krajského soudu nepředložil žádný
důkaz, který by zpochybňoval závěry PK MPSV. Proto se krajský soud rozhodl řízení o další
důkazy nedoplňovat. V závěru poukázal krajský soud podpůrně na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č.j. 5 Ads 22/2003 - 48. Jelikož k datu vydání napadeného
rozsudku nedosáhl zdravotní stav stěžovatele intenzity částečné invalidity, neboť pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti nedosáhl zákonem předpokládaných (nejméně) 33 %,
nevznikl tak stěžovateli nárok na částečný invalidní důchod a jeho žalobu shledal krajský soud
nedůvodnou.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu požádal stěžovatel
o ustanovení advokáta a vyjádřil nesouhlas s napadeným rozsudkem. Ohradil se především
proti závěrům posudku PK MPSV a nesouhlasil s tím, že krajský soud nepřipustil žádné další
důkazy, zejména vypracování znaleckého posudku z oboru medicíny podle lékařských zpráv
z roku 2003. Z pohledu stěžovatele jsou posudky PK MPSV pouze jedním z důkazů, nikoliv
jediným. Jako další argument proti posudku PK MPSV stěžovatel uvedl, že posudkoví lékaři jsou
zaměstnanci žalované, a proto jejich vyjádření k jeho zdravotnímu stavu, o němž žalovaná
rozhodovala, nejsou věrohodná. Ohledně svého zdravotního stavu poukázal na to, že trpí těžkou
osteochondrózou a mnohočetnými postiženími více úseků páteře. Poukázal také na nevhodná
vyjádření posudkových lékařů týkající se vztahu jeho zdravotního postižení a výkonu trestu,
v němž se stěžovatel nalézá.
Usnesením ze dne 9. 10. 2007, č. j. 28 Cad 71/2005 - 77, krajský soud ustanovil
stěžovateli k jeho zastupování v řízení o kasační stížnosti JUDr. Zuzanu Kudynovou, advokátku,
se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 842.
Podáním ze dne 24. 10. 2007 stěžovatel doplnil svou kasační stížnost prostřednictvím
ustanovené zástupkyně. V tomto doplnění uvedl, že napadá rozsudek krajského soudu z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky. Krajský soud především neposoudil námitku stěžovatele,
že mu jeho zdravotní stav ztěžuje obecné životní podmínky. Podle jeho názoru se splněním
či nesplněním této podmínky v kontextu s přílohou č. 4 vyhlášky krajský soud nezabýval.
Dále nesouhlasí s tím, že krajský soud neposuzoval splnění podmínek §6 odst. 4 vyhlášky,
tj. zvýšení stanoveného poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 10 %. Zároveň
v doplnění kasační stížnosti znovu požádal o vypracování znaleckého posudku.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující relevantní skutečnosti:
Z lékařského nálezu lékaře Vězeňské služby ČR ze dne 16. 3. 2004 vyplývá, že stěžovatel
měl obtíže s páteří. Byl hospitalizován pro LIS bilaterální. Přetrvávaly mu bolesti zad hlavně
v oblasti bederní páteře, kde narůstala intenzita bolestí, rovněž tak bolesti krční a hrudní páteře.
Kromě toho měl také potíže se žaludkem a depresemi.
Z lékařského (posudkového) spisu OSSZ ve Frýdku-Místku je zřejmé, že stěžovatel žádal
o přiznání invalidního důchodu již několikrát, a to v letech 2001 a 2004. Ve spise je založen
záznam o jednání OSSZ v Šumperku ze dne 29. 1. 2002, podle něhož byl rozhodující příčinou
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele lumboischiadický syndrom při degenerativních
změnách LS páteře. Toto postižení bylo hodnoceno podle kapitoly XV oddílu F položky 2
písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky. Tento závěr potvrdil v tehdejším soudním řízení i posudek
PK MPSV v Ostravě ze dne 1. 10. 2002. Obdobně byl zdravotní stav stěžovatele a míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnocen v posudku PK MPSV v Ostravě ze dne
28. 11. 2003.
Z propouštěcí zprávy ze dne 13. 2. 2003 vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně léčen
ve Vazební věznici Brno na rehabilitačním oddělení. Byla mu diagnostikována osteochondróza
C5-C6, spondylóza a spondyloartrózu cervicalis et lumbalis, cervikobrachiální syndrom a protruze
meziobratlových disků. Bylo mu doporučeno zahájit řízení o přiznání částečného invalidního
důchodu.
Ve spise je dále založen posudek OSSZ ve Frýdku – Místku ze dne 29. 9. 2004.
V anamnéze je uvedeno, že stěžovatel trpěl bolestmi páteře, pro něž byl h ospitalizován
na rehabilitačním oddělení Nemocnice Brno od 8. 4. do 29. 4. 2004. Byl dispenzarizován
na psychiatrické ambulanci. Subjektivně u stěžovatele přetrvávaly bolesti v lumbální páteři
s propagací do pravé dolní končetiny až k palci, které mu v noci způsobují nespavost.
V diagnostickém souhrnu tohoto posudku bylo uvedeno, že stěžovatel trpí lumboischiadickým
syndromem bilaterálním a z psychiatrického hlediska smíšenou poruchou osobnosti. Dále byla
shledána obezitas gr. I. (BMI 31) a aftozně erozivní gastropatie prepilorického antra v. s. NSA
etiol. Dále bylo v posudku uvedeno, že OSSZ ve Frýdku-Místku vycházela z nálezů vězeňského
lékaře Věznice Mírov, zprávy z hospitalizace na rehabilitačním oddělení Nemocnice Brno
od 8. 4. do 29. 4. 2004. V posudkovém zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele OSSZ
ve Frýdku-Místku uvedla, že hlavní příčinou polytopní vertebropatie s aftozně erozivní gastropatií
v souvislosti s psychiatrickou stigmatizací v anamnéze. Podle jejího hodnocení odpovídal
zdravotní stav stěžovatele postižení uvedenému v kapitole XV, oddílu F, položky 2 písm. b)
přílohy č. 2 vyhlášky se stanovením míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
o 25 %. Zároveň OSSZ ve Frýdku – Místku uvedla, že míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti se nemění ve smyslu ustanovení §6 odst. 4 a 5 vyhlášky. Z uvedeného
vyvodila OSSZ ve Frýdku - Místku závěr, že pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
nedosahuje intenzity částečné invalidity a zároveň se nejedná o zdravotní postižení umožňující
výdělečnou činnost jen za mimořádných podmínek ani zdravotní postižení značně ztěžující
obecné životní podmínky.
Dále je ve spisu založeno rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2004, č. 540 810 2876,
jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o částečný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.
Rozhodnutí bylo odůvodněno s poukazem na posudek OSSZ ve Frýdku - Místku.
Krajský soud si vyžádal posudek PK MPSV ze dne 13. 3. 2006. V anamnéze jsou shrnuty
subjektivní obtíže stěžovatele, především bolesti v oblasti celé páteře vystřelující do pravé dolní
končetiny po zevní straně až do lýtka, které se zhoršují v chladu. Stěžovatel dále trpí blokádami
krční páteře. Bolesti se mu odtud podle jeho tvrzení šíří až do hlavy, bolesti z hrudní
páteře se mu šíří až do hrudníku. PK MPSV u stěžovatele diagnostikovala bolesti zad
při degenerativních změnách páteře bez kořenového kompresivního syndromu a lehkou
smíšenou poruchu osobnosti. Dále u stěžovatele konstatovala obezitu. PK MPSV při posuzování
zdravotního stavu stěžovatele vycházela z propouštěcí zprávy z chirurgického oddělení Praha
ze dne 21. 10. 2002, která potvrzuje degenerativní změny disků s vícečetnými protruzemi
snížením disků, zejména L5 a známkami deformující spondylózy, lehké zúžení laterálních recesů
v segmentu L4/5 na podkladě spondylartrotických změn. Dále vycházela ze zpráv neurologa
MUDr. S. z let 2002 a 2006, které shodně potvrzovaly taktilní hypestézii L5 vpravo, středně
těžkou blokádu L páteře bez paretických a sfinkterových poruch. Z psychiatrického nálezu z let
2002 a 2006 PK MPSV zjistila časté poruchy nálady a sklon k podrážděným reakcím (zlost,
skleslost). Z propouštěcích zpráv z rehabilitačního oddělení Nemocnice Brno z let 2003 – 2004
PK MPSV zjistila, že stěžovatel trpí postiženími C páteře (plochá lordóza, blokace obratlů C5-6 a
C6-7), Th páteře (plochá kyfóza, kyfotický zvrat TL v přechodu) a L páteře (aplanace L lordózy,
minimální rozvíjení L páteře, hypestézie v segmentu L5 na bérci a noze vpravo). Stěžovatel byl
zároveň při jednání komise přešetřen odbornou neuroložkou, která shledala neúplnou blokaci C
páteře a bederní páteře, omezenou hybnost v kyčelních kloubech i při manévrech na SI
skloubení. Stěžovatel udával hypestézii v dermatomu L4, L5 a S1 na stehně i bérci vpravo a
akrálně dermatomu S1 vpravo. Nebyly zjištěny žádné parézy ani při stoji, ani při chůzi. Za
rozhodující příčinu nepříznivého zdravotního stavu vyhodnotila PK MPSV bolesti zad při
degenerativních změnách páteře bez kořenového kompresivního syndromu. Toto onemocnění
podřadila PK MPSV pod kapitolu XV., oddíl F, položku 2, písm. b) vyhlášky se stanovením míry
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 25 %. Dále PK MPSV doplnila, že nebyly
zjištěny další posudkově významné skutečnosti svědčící pro užití §6 odst. 4 vyhlášky a že
zdravotní stav stěžovatele neodpovídal postižením uvedeným v příloze č. 3, 4 vyhlášky. Proto
dospěla PK MPSV k posudkovému závěru že stěžovatel trpí lehkou poruchou hybnosti dvou
úseků páteře, přičemž je schopen chůze bez opory a bez pomůcek. Nemá známky trvalých
silných projevů nervového dráždění. Psychické potíže nebyly shledány posudkově významné. PK
MPSV stanovila výslednou míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 25%.
Podáním ze dne 8. 8. 2007 se stěžovatel omluvil z nařízeného jednání a zároveň navrhl
připuštění dalších důkazů sloužících k odstranění jakýchkoliv pochybností, konkrétně
vypracování znaleckého posudku z oboru medicíny. Zejména stěžovatel žádal, aby tento posudek
byl vypracován podle posudkového zhodnocení z roku 2003, kdy byl hospitalizován
na rehabilitačním oddělení nemocnice v Brně.
Z protokolu o jednání ze dne 22. 8. 2007 vyplývá, že krajský soud se rozhodl žádné další
důkazy neprovádět.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Úvodem je nutno kvalifikovat konkrétní kasační důvody, na něž stěžovatel poukázal
svými stížnostními námitkami. Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítal explicitně kasační
důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost napadeného
rozsudku spočívající v nesprávném právním hodnocení věci. Jak je zřejmé z obsahu kasační
stížnosti i jejího doplnění, spatřuje stěžovatel naplnění tohoto kasačního důvodu v tom,
že krajský soud především neposoudil námitku stěžovatele, že mu jeho zdravotní stav značně
ztěžuje obecné životní podmínky, a nezabýval se ani posouzením splnění podmínek §6 odst. 4
vyhlášky, tj. zvýšení stanoveného poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 10 %.
Za stěžejní kasační námitku ovšem Nejvyšší správní soud považuje zpochybnění závěru
samotného posudku PK MPSV ze dne 13. 3. 2006 s odůvodněním, že krajský soud pochybil,
když nepřipustil v řízení provedení žádných jiných důkazů kromě tohoto posudku, zejména
důkaz znaleckým posudkem z oboru medicíny. Kromě toho stěžovatel vyjádřil pochybnosti
o věrohodnosti předmětného posudku PK MPSV také z důvodu zaměstnaneckého vztahu
posudkových lékařů k žalované. Tyto námitky v souladu se svou předchozí judikaturou Nejvyšší
správní soud podřadil pod kasační důvod definovaný v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a to konkrétně nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu spočívající v jiné vadě řízení, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K námitce nesprávného posouzení právní otázky v řízení před krajským soudem Nejvyšší
správní soud konstatuje, že jí nemohl přisvědčit, a to z následujících důvodů. Stěžovatel
se zde domáhá podřazení diagnózy svého nepříznivého zdravotního stavu pod přílohu č. 4
vyhlášky, který však byl ve všech řízeních o žádostech stěžovatele o přiznání invalidního důchodu
hodnocen posudkovými orgány setrvale podle přílohy č. 2, kapitoly XV., oddíl F, položku 2,
písm. b) vyhlášky, tedy jako lehké funkční postižení zpravidla více úseků páteře,
s občas vystupujícími projevy nervového a svalového dráždění (např. cervikokraniální syndrom,
cervikobrachiální syndrom, lumbální syndrom, ischialgie, syndrom sakroiliakálního skloubení,
občasné blokády), slabostí svalového korzetu, omezením pohybu v postiženém úseku, omezení
pro vynucené polohy a fyzicky náročné aktivity. Příloha č. 4 vyhlášky vypočítává zdravotní
postižení, která žadatelům značně ztěžují obecné životní podmínky. Taková zdravotní postižení
pak podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění způsobují bez ohledu na míru
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti částečnou invaliditu. Aby však mohlo
být zdravotní postižení uvedené v příloze č. 2, což je i případ zdravotního postižení stěžovatele,
podřazeno pod postižení uvedené v příloze č. 4 vyhlášky, muselo by být toto onemocnění
v příloze č. 4 buď výslovně uvedeno, anebo by muselo splňovat podmínku bodu B. této přílohy,
která stanoví, že zdravotním postižením ztěžujícím obecné životní podmínky může
být i postižení, jehož důsledky jsou obdobné zdravotním postižením uvedeným v písmenu
A. Za taková zdravotní postižení se však nepovažují zdravotní postižení, která se neprojevují
zjevnými chorobnými příznaky (např. nemoci vnitřní, nemoci duševní včetně defektů intelektu,
degenerativní změny pohybového ústrojí). Podstatné je, že k posouzení podřaditelnosti
zdravotního postižení stěžovatele pod korespondující ustanovení vyhlášky není oprávněn krajský
soud, nýbrž posudková komise MPSV, případně znalec. Je tomu tak proto, že taková úvaha
je součástí posudkového hodnocení zdravotního stavu žadatele o invalidní důchod,
o němž si soud nemůže učinit vlastní úsudek. V posuzované věci z obou relevantních posudků
(posudku OSSZ ve Frýdku-Místku i posudku PK MPSV) jednoznačně vyplynulo, že zdravotní
stav stěžovatele, resp. jeho posudkově významná zdravotní postižení nejsou podřaditelná
pod přílohu č. 4 vyhlášky. Krajský soud tento jednoznačný skutkový závěr posudkových orgánů
nemohl svévolně vyložit opačně, přičemž zároveň ani ze spisové dokumentace, ani ze samotných
posudků nevyplývaly žádné důvody k pochybnostem o tomto posudkovém hodnocení
zdravotního stavu stěžovatele. Stejně tak je nepřípadná i druhá část námitky stěžovatele,
že krajský soud nevyužil ustanovení §6 odst. 4 vyhlášky, které umožňuje zvýšit míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 10 %. Jelikož uvedeného ustanovení nevyužily
v posudkovém hodnocení ani OSSZ ve Frýdku-Místku, ani PK MPSV, nebyl soud oprávněn
míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnost sám svévolně zvýšit podle citovaného
ustanovení vyhlášky. Nejvyšší správní soud tak k této námitce stěžovatele uzavírá,
že je nedůvodná, neboť posudkové hodnocení zdravotního stavu stěžovatele je odborným
zodpovězením skutkové otázky případu, nikoliv otázky právní, a proto soudu nepřísluší
do něho zasahovat svou vlastní úvahou.
Další námitka stěžovatele spočívala v tom, že řízení před krajským soudem bylo stiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tuto vadu
spatřoval stěžovatel konkrétně v tom, že krajský soud nevyhověl návrhu ustanovení znalce
a vyšel při posuzování zdravotního stavu stěžovatele pouze z posudku PK MPSV,
který podle stěžovatele nelze považovat za dostatečně věrohodný. Nejvyšší správní soud v rámci
posouzení této námitky považuje za nutné nejprve poukázat na platnou právní úpravu postavení
a činnosti Lékařské posudkové služby a zejména úlohu posudků vyhotovených posudkovými
komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) v řízení o důchodových
dávkách, jak je upravena platným právem a jak ji vykládá i ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje MPSV zdravotní stav a pracovní
schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění.
Za tímto účelem zřizuje MPSV své posudkové komise. Nejvyšší správní soud již dříve vícekrát
judikoval, že s posudkem posudkové komise MPSV může soud nakládat jako s důkazem
stěžejním za předpokladu, že tento posudek splňuje požadavky přesvědčivosti, úplnosti
a objektivity (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2003,
č. j. 2 Ads 9/2003 – 50, přístupné na www.nssoud.cz). Je ustáleným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, že ve věcech týkajících se posouzení invalidity posudkovými komisemi MPSV
soud není povinen provádět další důkazy, je-li z posudku PK MPSV zřejmý zdravotní stav
a jeho hodnocení vzhledem k podmínkám invalidity posuzovaného účastníka řízení. Případné
další důkazy (tj. zejména přibrání znalce z příslušného oboru medicíny) jsou zapotřebí
pouze tehdy, nesplňuje-li posudek požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48, který citoval i krajský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku, dále také rozsudek ze dne 25. 6. 2003,
č. j. 2 Ads 9/2003 - 50, viz www.nssoud.cz).
V posuzované věci se Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatele zabýval obsahem
i výše uvedenými náležitostmi posudku PK MPSV ze dne 13. 3. 2006 a zároveň zkoumal,
zda tento posudek komplexně potvrzuje posudkové hodnocení i závěry provedené OSSZ
ve Frýdku-Místku. Oba posudky shodně určily jako rozhodující příčinu nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatele bolesti zad při degenerativních změnách páteře bez kořenového kompresivního
syndromu, přičemž ostatní onemocnění nebyla shledána jako posudkově významná. OSSZ
ve Frýdku - Místku i PK MPSV podřadily toto zdravotní postižení pod stejné ustanovení
vyhlášky, tj. pod přílohy č. 2, kapitoly XV., oddíl F, položku 2, písm. b) vyhlášky a určily i stejnou
míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 25 %. Nejvyšší správní soud
proto shledal, že oba předmětné posudky vyznívají obsahově naprosto shodně a nejsou
v nich žádné zřejmé rozpory, které by snižovaly míru jejich hodnověrnosti a přesvědčivosti.
Navíc je v posuzované věci důležité, že závěry těchto posudků se v žádném ohledu zásadně neliší
od posudkových závěrů učiněných posudkovými orgány v letech 2002 a 2004 při projednávání
předchozích žádostí stěžovatele o invalidní důchod. Tuto úvahu vedl i krajský soud v napadeném
rozsudku, když se podrobně zabýval těmito posudky ve vztahu k vývoji zdravotního stavu
stěžovatele až k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované. Přitom dospěl k závěru,
že tyto posudky založené mj. i na hodnocení lékařských zpráv z roku 2003, kterých se stěžovatel
dovolával, potvrzují zdravotní postižení stěžovatele i míru poklesu schopnosti jeho soustavné
výdělečné činnosti ve stejném rozsahu, v jakém byly zjištěny a vyhodnoceny posudkovými orgány
v řízení o předmětné žádosti stěžovatele o přiznání částečného invalidního důchodu. Nejvyšší
správní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje a dodává, že souhlasí rovněž s názorem krajského
soudu, že tyto posudky mohou plnit pouze kontextuální roli posouzení zdravotního stavu
stěžovatele ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované. V případě, že tyto posudky
či lékařské zprávy (především propouštěcí zpráva z rehabilitačního oddělení nemocnice
ve Vazební věznici Brno ze dne 13. 2. 2003) potvrzují závěry posudkových orgánů v řízení
o předmětné žádosti o částečný invalidní důchod, jak tomu bylo v právě posuzované věci,
nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že je krajský soud dostatečně nezhodnotil.
Z tohoto pohledu se ukazuje jako nepřípadná i námitka stěžovatele, že krajský soud
nevyhověl návrhu na ustanovení znalce z oboru medicíny. Nejvyšší správní soud k tomu pouze
připomíná, že stěžovatel měl sice právo takový důkaz navrhnout, krajský soud však neměl
povinnost tomuto návrhu vyhovět. Podle obecného pravidla pro dokazování obsaženého
v ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede.
V souladu s ustanovením §77 odst. 2 věta první s. ř. s. pro řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu platí, že soud v rámci dokazování může zopakovat nebo doplnit důkazy
provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon a rozsah a způsob dokazování jinak.
Zvláštním zákonem je v tomto případě zákon č. 582/1991 Sb., jehož výše citované ustanovení
§4 odst. 2 představuje kogentní příkaz pro přezkoumání zdravotního stavu posudkovou komisí
MPSV pro účely soudního přezkumu rozhodnutí o invalidním důchodu. Z toho vyplývá,
že krajský soud byl v předmětném řízení povinen provést pouze důkaz posudkem PK MPSV
ze dne 13. 3. 2006, nikoliv však důkaz znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že posudek
PK MPSV se zřetelem ke všem podkladům obsaženým ve spise splnil všechna potřebná kritéria
k tomu, aby z něho bylo možno vycházet jako ze zdroje objektivního hodnocení zdravotního
stavu stěžovatele, není vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, když se krajský soud spokojil pouze s tímto posudkem. Proto považuje Nejvyšší správní
soud i tuto námitku za nedůvodnou.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že ani Ústavní soud v nálezu
II. ÚS 92/95 neshledal protiústavnost úpravy uvedené v §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
mimo jiné i s ohledem na složení posudkových komisí upravené v §3 vyhl.č. 182/1991 Sb.
Připustil provedení znaleckých posudků v řízení o dávce důchodového pojištění podmíněné
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, avšak v případě, kdy bude nutno odstranit
pochybnost ve zjištění skutkového stavu. Tato situace však se zřetelem k výše uvedenému
v posuzované věci nenastala.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Odměna ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Zuzaně Kudynové, byla
stanovena dle vyúčtování ze dne 21. 1. 2008 za dva úkony právní služby po 500 Kč (převzetí
a příprava zastoupení, doplnění kasační stížnosti), a to podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f)
ve spojení s §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném
od 1. 9. 2006. Za provedené úkony tedy přísluší zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 1000 Kč.
Dále byla zástupkyni stěžovatele započítána náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3
téže vyhlášky po 300 Kč, celkem tedy za dva provedené úkony 600 Kč. Zástupkyně stěžovatele
doložila registrační osvědčení, že je plátcem DPH, a proto celková výše její odměny činí 1904 Kč
(1600 Kč odměna + 19% z této částky, tj. 304 Kč). Odměna stanovená zástupkyni stěžovatele
v celkové výši 1904 Kč jí bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu