ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.28.2007:90
sp. zn. 4 Ads 28/2007 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. K., proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006, č. j. 11 Ca 260/2006 -
62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2004, č. j. 4086/04-0101-90, ředitel Celního ředitelství Brno
podle §106 odst. 1 písm. d) zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním
poměru“), propustil žalobce ze služebního poměru z důvodu porušení služební povinnosti
úmyslně zvlášť závažným způsobem s tím, že služební poměr podle §108 odst. 3 téhož zákona
skončí dnem doručení rozhodnutí o propuštění.
Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2004/3161/4, generální ředitel Generálního
ředitelství cel na základě odvolání žalobce změnil rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního
poměru tak, že ve výroku vypustil slovo „úmyslně“, slova „§108 odst. 3“ nahradil slovy „§108
odst. 2“ a slova „dnem doručení“ nahradil slovy „uplynutím dvou kalendářních měsíců
následujících po dni doručení“. V odůvodnění rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního
poměru generální ředitel vypustil v šestém odstavci slova „úmyslným způsobem“ a vypustil celý
osmý odstavec.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, ve které namítal, že obě rozhodnutí jsou
v rozporu se zákonem a žalobce jimi byl zkrácen na svých právech. Žalobce konstatoval,
že napadené rozhodnutí je zmatečné, když část odůvodnění je v něm uvedena duplicitně.
Propuštění žalobce ze služebního poměru je od počátku neplatné, odvolací orgán měl rozhodnutí
o propuštění zrušit pro jeho nedůvodnost a pro vady, neboť neobsahuje všechny zákonné
náležitosti, je zmatečné, bylo vydáno po uplynutí lhůty pro jeho vydání, a to v době, kdy byl
žalobce uznán dočasně neschopným služby pro nemoc. Žalobce namítal, že bylo rozhodnuto
na základě neúplně zjištěného stavu věci a správní orgán se nezabýval jeho námitkou,
že na pracovišti nebyly vytvořeny podmínky pro možnost bezpečného uložení pracovních
pomůcek, ani okolnostmi, za nichž došlo k podpisu kontrolních listů. Žalobce zdůraznil,
že neporušil žádnou povinnost uloženou mu zákony a v dosavadním řízení nebyl označen žádný
relevantní důkaz, který by osvědčil, že žalobce zaviněně porušil služební povinnost zvlášť
závažným způsobem, tj. že označil své osobní razítko na tři kontrolní listy ze dne 23. 12. 2003,
resp. že dostatečně nezabezpečil toto razítko před zneužitím. Žalobce současně poukázal
na skutečnost, že údajné zvlášť závažné porušení služebních povinností, k němuž mělo dojít dne
23. 12. 2003, správní orgán údajně zjistil až dne 2. 2. 2004 a rozhodnutím téhož správního orgánu
ze dne 23. 2. 2004 byl žalobce ze služebního poměru propuštěn ze zcela jiného důvodu,
a to zrušení jeho dosavadní funkce ke dni 30. 4. 2004. Žalobce navrhl, aby soud obě napadená
rozhodnutí v celém rozsahu zrušil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2005, č. j. 11 Ca 194/2004 - 30, vyslovil
nicotnost rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 2004/3161/4, a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Nejvyšší
správní soud tento rozsudek ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem ze dne 18. 7. 2006,
č. j. 5 As 36/2005 - 49, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší
správní soud svým právním názorem zavázal Městský soud v Praze k tomu, aby se meritorně
zabýval zákonností rozhodnutí žalovaného, zda vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
zda se ve správním řízení nevyskytly vady způsobilé vyvolat nezákonnost rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 11 Ca 260/2006 - 62, zrušil
rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2004/3161/4,
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud současně uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobci náklady řízení. V odůvodnění soud uvedl, že žalobce v žalobě nekonkretizoval,
která zjištění správního orgánu prvního stupně byla podle jeho mínění nesprávná, který konkrétní
závěr odporuje kterému důkazu, případně jaké další podklady měly správní orgány opatřit
a které skutečnosti měly došetřit. Obecná námitka, že bylo rozhodnuto na základě neúplně
zjištěného stavu věci, tak podle soudu nemůže obstát. Soud konstatoval, že žalovaný
se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval námitkou žalobce, že na pracovišti nebyly
vytvořeny podmínky pro bezpečné uložení pracovních pomůcek, neuznal ji za oprávněnou,
neboť v takovém případě by žalobce musel neprodleně informovat svého nadřízeného,
což neučinil, a jeho jednání tak ospravedlnit nelze. Žalobce však ani netvrdil, že by nadřízeného
o nezajištění podmínek pro bezpečné uložení pracovních pomůcek informoval, ani nenamítal,
že tak nebyl povinen učinit. Žalobce rovněž nespecifikoval důvody, pro které by mělo být
napadené rozhodnutí nezákonné ve vztahu k tomu, že se žalovaný nevypořádal s odvolacím
tvrzením o okolnostech podpisu kontrolních listů, soud tak tuto námitku neuznal za důvodnou.
Porušení služebních povinností, pro které byl žalobce ze služebního poměru propuštěn, bylo
podle soudu shledáno v jiné skutečnosti, tj. že žalobce dostatečně nezabezpečil razítko
proti zneužití, a nikoli ve skutečnosti, že by tímto razítkem sám kontrolní listy označil. Námitka,
že v dosavadním řízení nebyl označen žádný relevantní důkaz, z nějž by vyplynulo, že žalobce
zaviněně porušil služební povinnost zvlášť závažným způsobem tím, že označil své osobní
razítko na tři kontrolní listy, není podle soudu relevantní. Městský soud v Praze nezjistil žádnou
okolnost, která by nasvědčovala závěru žalobce, že služební funkcionář zjistil okolnosti
skutkového jednání žalobce dříve než dne 2. 2. 2004, kdy byly zjištěny předmětné kontrolní
protokoly s otiskem razítka, svěřeným žalobci, a soud tudíž neshledal žádný důvod pro závěr
o tom, že zákonem stanovená dvouměsíční lhůta nebyla dodržena. Soud dále konstatoval,
že zákaz propuštění v ochranné době se nevztahuje na propuštění z důvodů uvedených v §106
odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, o nějž se napadené rozhodnutí opírá. Městský soud
v Praze ovšem shledal, že v dané věci došlo k takovému procesnímu pochybení odvolacího
orgánu, že v jeho důsledku je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce poukázal
na skutečnost, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí již jeho služební poměr skončil.
V této skutečnosti spatřuje soud vadu, která vyvolává nezákonnost napadeného rozhodnutí,
neboť jak vyplývá z obsahu předloženého správního spisu, výpovědi žalobce jako účastníka řízení
a rovněž i z vyjádření žalovaného, služební poměr žalobce skončil na základě rozhodnutí
o jeho propuštění z organizačních důvodů ze dne 23. 2. 2004 s účinností ke dni 30. 4. 2004.
Správní orgán, který rozhodoval o propuštění žalobce ze služebního poměru pro porušení
služební přísahy, sice rozhodoval v prvém stupni správního řízení ještě v době trvání služebního
poměru žalobce a pokud by nedošlo ke změně prvostupňového rozhodnutí, skončil by služební
poměr žalobce dnem doručení rozhodnutí prvostupňového orgánu (dne 5. 3. 2004), tedy dříve,
než uplynula lhůta pro skončení služebního poměru z organizačních důvodů. Odvolací orgán
však posoudil jednání žalobce jako nedbalostní, a „změnil“ tak lhůtu pro skončení služebního
poměru z titulu propuštění pro porušení služební přísahy, pročež nastala situace, že služební
poměr žalobce na základě propuštění pro porušení služební přísahy skončil později, než skončil
služební poměr žalobce z titulu propuštění ze služebního poměru z organizačních důvodů.
Přitom v době vydání napadeného rozhodnutí (dne 27. 5. 2004) již žalobce ve služebním poměru
nebyl, neboť došlo k jeho skončení u důvodů organizačních. Městský soud v Praze dospěl
k závěru, že v době rozhodování odvolacího orgánu odpadl předmět odvolacího řízení a nebyly
podmínky pro vydání rozhodnutí ve věci samé, a proto napadené rozhodnutí podle §78 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
ve které namítal, že soud nesprávně posoudil otázku příslušnosti generálního ředitele žalovaného
k vydání rozhodnutí v odvolacím řízení. Městský soud v Praze se neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku zcela jednoznačně vyjádřil,
že skončení služebního poměru nemůže být překážkou pro dokončení odvolacího řízení,
resp. vydání rozhodnutí o podaném odvolání. I přesto byla tato skutečnost důvodem pro zrušení
rozhodnutí odvolacího orgánu Městským soudem v Praze. Stěžovatel namítal, že generální ředitel
stěžovatele musel v rámci odvolacího řízení vydat rozhodnutí, kterým prvoinstanční rozhodnutí
změnil, neboť pro tuto změnu svědčily všechny okolnosti případu a právní úprava v zákoně
o služebním poměru nezná institut zastavení řízení. Stěžovatel konstatoval, že ve věci (v daném
případě o odvolání) může příslušný služební funkcionář postupovat pouze způsoby uvedenými
v §133 odst. 3 a 4 tohoto zákona.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává
kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti podstatné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Brno č. j. 3559-18/04-0101-11, ze dne
23. 2. 2004, byl žalobce propuštěn ze služebního poměru s tím, že jeho služební poměr skončí
uplynutím dvou kalendářních měsíců následujících po dni doručení rozhodnutí. K propuštění
žalobce došlo z důvodu zrušení jeho dosavadní funkce ke dni 30. 4. 2004 v důsledku
organizačních změn schválených generálním ředitelem žalovaného pod č. 2004/1398/4.
Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 23. 2. 2004.
Rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Brno ze dne 4. 3. 2004, č. j. 4086/04-0101-90,
byl žalobce propuštěn ze služebního poměru z důvodu porušení služební povinnosti úmyslně
zvlášť závažným způsobem, a proto jeho služební poměr podle §108 odst. 3 zákona o služebním
poměru skončil dnem doručení rozhodnutí o propuštění. V odůvodnění služební funkcionář
uvedl, že žalobce způsobil, že na základě otisku jeho razítka bylo z celního prostoru
do vnitrozemí propuštěno zboží (tři cisterny benzínu), a to bez řádného celního projednání,
bez zanesení do evidence cla a bez uložení dokladů do evidence celního úřadu; z dováženého
zboží tedy nebyl vyměřen a vybrán celní dluh nejméně ve výši 1 453 000 Kč. Služební funkcionář
důvod propuštění zjistil dne 2. 2. 2004, skutek byl spáchán nejdříve dne 23. 12. 2003.
K předchozímu rozhodnutí ze dne 23. 2. 2004 o propuštění žalobce ze služebního poměru
služební funkcionář konstatoval, že ke dni vydání rozhodnutí ze dne 4. 3. 2004 služební poměr
žalobce trval, a proto bylo na základě nově zjištěných skutečností vydáno toto rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 2004/3161/4, generální ředitel žalovaného změnil rozhodnutí o propuštění žalobce
ze služebního poměru tak, že ve výroku vypustil slovo „úmyslně“, slova „§108 odst. 3“ nahradil
slovy „§108 odst. 2“ a slova „dnem doručení“ nahradil slovy „uplynutím dvou kalendářních
měsíců následujících po dni doručení“. V odůvodnění rozhodnutí o propuštění žalobce
ze služebního poměru generální ředitel vypustil v šestém odstavci slova „úmyslným způsobem“
a vypustil celý osmý odstavec. V odůvodnění služební funkcionář mimo jiné uvedl, že bylo
prokázáno, že se žalobce porušení služební povinnosti dopustil, nicméně prvoinstanční správní
rozhodnutí nesprávně kvalifikovalo stupeň zavinění. Ačkoli žalobce své povinnosti nepochybně
znal, věděl, že služební razítko musí být dostatečně chráněno a musel si být vědom i možnosti
jeho zneužití či odcizení, nešlo v daném případě o úmyslné zavinění, protože žalobce měl a mohl
vědět, že při jeho nedostatečném zabezpečení může dojít k jeho zneužití, nikoliv tedy, že byl
srozuměn s následkem. Zavinění žalobce tak podle názoru odvolacího orgánu mělo formu
nedbalosti, proto bylo napadené rozhodnutí změněno. Důvody pro zrušení rozhodnutí odvolací
orgán neshledal.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že ačkoli v této věci již jednou meritorně rozhodoval,
když rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, č. j. 5 As 36/2005 - 49, zrušil předchozí rozsudek Městského
soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nepřichází v úvahu odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud totiž v závazném
právním názoru Městskému soudu v Praze pouze uložil meritorně se zabývat zákonností
rozhodnutí žalovaného, zda vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a zda se ve správním
řízení nevyskytly vady způsobilé vyvolat nezákonnost rozhodnutí. Závěry Městského soudu
v Praze v těchto otázkách však závazným právním názorem předurčeny nebyly, a odmítnutí
kasační stížnosti by tak znamenalo nepřijatelné odepření přístupu ke kasačnímu soudu,
neboť stěžovateli je nutno zachovat možnost přezkoumání správnosti závěrů soudu prvního
stupně.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítal, že se Městský soud v Praze neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato námitka není důvodná,
neboť Městský soud v Praze v plném rozsahu splnil veškeré pokyny obsažené v závazném
právním názoru. Soud se meritorně zabýval zákonností žalobou napadeného rozhodnutí,
posoudil, zda vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a zkoumal, zda se ve správním řízení
nevyskytly vady způsobilé vyvolat nezákonnost rozhodnutí.
Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry Městského soudu v Praze o nezákonnosti žalovaného
rozhodnutí, nemůže namítat nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního
soudu, neboť tento soud žádný závěr ohledně zákonnosti správního rozhodnutí v předchozím
zrušujícím rozsudku nevyslovil.
Nejvyšší správní soud v předchozím řízení posuzoval pouze nicotnost napadeného
správního rozhodnutí a dospěl k závěru, že rozhodnutí nicotné není, neboť skončení služebního
poměru nemůže být překážkou pro dokončení odvolacího řízení, resp. vydání rozhodnutí
o podaném odvolání. Nejvyšší správní soud se však ve svém předchozím rozsudku nezabýval,
ani nemohl zabývat zákonností napadeného správního rozhodnutí.
Stěžovatel dále namítal, že generální ředitel musel v rámci odvolacího řízení vydat
rozhodnutí, kterým prvoinstanční rozhodnutí změnil, neboť pro tuto změnu svědčily všechny
okolnosti případu a právní úprava v zákoně o služebním poměru nezná institut zastavení řízení.
Podle §132 odst. 1 zákona o služebním poměru proti rozhodnutí služebního funkcionáře
může účastník řízení podat odvolání do 15 dnů, a jde-li o odvolání proti rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu nebo o zrušení služebního poměru ve zkušební době, do osmi dnů ode dne
doručení rozhodnutí.
Podle §133 odst. 3 téhož zákona, jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní
nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Podle odst. 4 téhož ustanovení odvolací
orgán rozhodnutí zruší a věc vrátí služebnímu funkcionáři, který je vydal, k novému projednání
a rozhodnutí, je-li to vhodnější zejména z důvodů rychlosti nebo hospodárnosti; služební
funkcionář je vázán právním názorem odvolacího orgánu.
Stěžovateli lze přisvědčit, že odvolací orgán (služební funkcionář) může o odvolání
rozhodnout toliko třemi způsoby, Nejvyšší správní soud však nesdílí názor stěžovatele, že v dané
věci mohl odvolací orgán pouze změnit napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Citované ustanovení §133 odst. 3 zákona o služebním poměru poskytuje služebnímu
funkcionáři možnost volby, zda v případě zjištění vad rozhodnutí či procesních pochybení
správního orgánu prvního stupně napadené rozhodnutí změní nebo zruší. Kritéria pro určení,
zda je namístě změna či zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, demonstrativně
stanoví §133 odst. 4 téhož zákona.
Podle textu zákona by měl odvolací správní orgán upřednostnit zrušení správního
rozhodnutí prvního stupně a vrácení věci příslušnému služebnímu funkcionáři k novému
projednání a rozhodnutí, pokud je takový postup vhodnější než změna rozhodnutí zejména
z důvodu rychlosti nebo hospodárnosti řízení. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že výčet
uvozený slovem zejména je výčtem demonstrativním, tedy neuzavřeným, a umožňuje odvolacímu
orgánu zvolit zrušení rozhodnutí prvního stupně i z jiných důvodů, je-li zrušení vhodnější
než změna. Za takový důvod přitom Nejvyšší správní soud považuje rovněž situaci, která nastala
v projednávané věci.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu odvolací orgán nemohl změnit napadené
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně způsobem, jaký zvolil, neboť služební poměr
žalobce měl v důsledku změny rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru skončit v době,
kdy již žalobce ve služebním poměru nebyl. Je evidentní, že takové rozhodnutí není správné,
logické, ani v souladu se zákonem, proto Nejvyšší správní soud potvrzuje závěr Městského soudu
v Praze o nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dále podotýká, že nepovažuje za vhodný postup správního orgánu
prvního stupně, který podle vlastního tvrzení dne 2. 2. 2004 zjistil skutečnosti, které následně
vyhodnotil jako porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem, a přesto vydal dne
23. 2. 2004 rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru z organizačních důvodů.
Nejvyšší správní soud se domnívá, že služební funkcionář mohl a měl již dne 23. 2. 2004
předpokládat, že jeho zjištění jej povedou k vydání rozhodnutí o propuštění žalobce z důvodu
porušení služební povinnosti, a neměl proto vydávat rozhodnutí o propuštění z organizačních
důvodů. Tím by se předešlo výše popsané situaci, která vedla soud ke zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí, jež bylo po právu shledáno nezákonným.
Kumulaci rozhodnutí o propuštění jedné osoby ze služebního poměru je třeba
předcházet, byť jí pochopitelně nelze bránit, neboť pak by byl příslušník, který byl propuštěn
např. z organizačních důvodů, nepostižitelný za případná pozdější porušení služební povinnosti,
jež nastanou před skončením jeho služebního poměru.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že služební funkcionář může ve vztahu k příslušníkovi,
jehož služební poměr má v již přesně určeném termínu skončit, vydat rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru pouze za předpokladu, že den skončení služebního poměru
podle tohoto rozhodnutí bude předcházet dříve určenému termínu skončení služebního poměru
některým ze způsobů uvedených v §103 zákona o služebním poměru, a to včetně propuštění
z jiného právního či skutkového důvodu.
Správní orgán prvního stupně takto postupoval, nicméně odvolací orgán jeho rozhodnutí
změnil takovým způsobem, že výše vyslovený logický předpoklad porušil, čímž zatížil správní
řízení vadou, která způsobila nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, jež určilo jako termín
skončení služebního poměru žalobce den, kdy tento služební poměr již netrval.
Nejvyšší správní soud nezjistil namítanou nezákonnost napadeného rozsudku, kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud
kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 260/2006 - 62, ze dne
9. 11. 2006, jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud se nezabýval správností ostatních závěrů Městského soudu v Praze,
neboť tyto nebyly kasační stížností napadeny a jejich případná nesprávnost by nemohla
nic změnit na výše zdůvodněné nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalobci v tomto stádiu řízení žádné náklady
nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu