ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.29.2006:46
sp. zn. 4 Ads 29/2006 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr.Petra Průchy v právní věci žalobkyně: L. K., bytem
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005,
č. j. 42 Cad 73/2005 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2005, č. j. X, byla zamítnuta žádost žalobkyně o plný invalidní
důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění, s odůvodněním,
že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Kutné Hoře ze dne 21. 6. 2005 není
žalobkyně plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 15 %.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž uvedla, že od roku 1996 je léčena
pro demyelinizaci typu RS a v důsledku potíží, které tuto chorobu provázejí, je vyřazena
z normálního běžného života. Popisovala svoje zdravotní problémy a namítala, že nelze souhlasit
s posudkem lékaře OSSZ v Kutné Hoře, podle něhož činí pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti pouze 15 %. Dovolávala se toho, že jí ošetřující lékař doporučil, aby si požádala
o invalidní důchod. Žádala o přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 42 Cad 73/2005 – 14,
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 7. 2005, č. X, zrušil pro nezákonnost
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku nejprve uvedl, že žaloba není důvodná a citoval
§38, §39 odst. 1 a 2 a §44 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb. Poté konstatoval, že z posudku
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Praze 5, ze dne 10. 11.
2005, jímž bylo dokazování doplněno, zjistil, že ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí činil
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně podle přílohy č. 2 k vyhlášce č.
284/1995 Sb., podle kapitoly VI., oddílu A, položky 10,písm. b) – 40 %. Posudková komise
v posudku uvedla, že postupovala odlišně od lékaře OSSZ, protože zjistila sfinkterové poruchy
(urologická vyšetření byla nalezena až při studiu zdravotnické dokumentace praktického lékaře,
který tento fakt ve vyšetření pro posudkové účely neuvedl, posuzovaná je rovněž při jednání na
OSSZ neuvedla). Posudek byl uzavřen tak, že žalobkyně ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí nebyla plně invalidní, ale byla částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č.
155/1995 Sb. Soud poté konstatoval, že se s obsahem posudku Posudkové komise ztotožňuje
pro jeho úplnost a přesvědčivost a vycházel z toho, že žalobkyně byla ke dni vydání rozhodnutí
žalované částečně invalidní. Rozhodnutí žalované podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušil s tím, že
v dalším řízení žalovaná znovu rozhodne o nároku žalobkyně na částečný invalidní důchod a
vezme při tom v úvahu závěr posudku Posudkové komise MPSV ČR.
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalovaná (dále jen „stěžovatelka“),
a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka především zdůraznila,
že plný invalidní a částečný invalidní důchod jsou podle zákona o důchodovém pojištění dva
různé druhy důchodů, přičemž řízení o přiznání každé z těchto dávek se zahajuje na základě
písemné žádosti ve smyslu §81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Podle názoru stěžovatelky §86
odst. 3 cit. zákona se vztahuje jen na řízení o přiznání dávky a jde tedy o ustanovení speciální
ve vztahu k §81 odst. 2 cit. zákona. Ustanovení §86 odst. 3 se tudíž vztahuje pouze na případy,
kdy pojištěnec např. žádá o plný invalidní důchod a podle posudku lékaře OSSZ je pouze
částečně invalidní, přičemž toto ustanovení umožňuje, že není třeba podat další žádost, tentokrát
o částečný invalidní důchod. Stěžovatelka připomněla, že posuzovaná věc tímto případem není
a pokud bylo v průběhu přezkumného řízení soudního zjištěno, že účastník není plně invalidní,
ale je částečně invalidní, je třeba aby podal novou žádost, a to o částečný invalidní důchod.
Jeho nárok na částečný invalidní důchod není důvodem ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí plného
invalidního důchodu, neboť, jak již bylo shora uvedeno, jedná se o dva různé druhy důchodů.
Stěžovatelka navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalobkyně se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve přípisem ze dne 2. 5. 2006 vrátil věc Krajskému soudu
v Praze k opravě data vydání rozsudku. Poté usnesením ze dne 8. 8. 2006 rozhodl, že kasační
stížnosti nepřiznal odkladný účinek, neboť stěžovatelka ani nevyjádřila, v čem by měly být
důvody pro takový postup spatřovány.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hledisek
uvedených v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu tvrzené
nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci uvádí, že krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku konstatoval, že žaloba není důvodná, přesto však napadené rozhodnutí
stěžovatelky (žalované) zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak proto, že v průběhu
přezkumného soudního řízení zjistil z posudku Posudkové komise MPSV ČR, který vyžádal,
že žalobkyně sice není plně invalidní, ale ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí byla
částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Ve vysloveném právním názoru
zavázal stěžovatelku k tomu, aby v novém řízení rozhodla o nároku žalobkyně na částečný
invalidní důchod a vzala přitom v úvahu závěr posudku Posudkové komise MPSV ČR.
Z obsahu dávkového spisu plyne, že žalobkyně podala dne 8. 7. 2005 žádost o plný
invalidní důchod a přezkoumávaným rozhodnutím stěžovatelky bylo o této žádosti rozhodnuto
tak, že byla zamítnuta, neboť žalobkyně nebyla podle posudku lékaře OSSZ v Kutné Hoře ze dne
21. 6. 2005 shledána plně ani částečně invalidní. V průběhu přezkumného soudního řízení krajský
soud rovněž nezjistil, že by žalobkyně byla plně invalidní podle §39 zákona č. 155/1995 Sb.,
zjistil však z posudku posudkové komise, že žalobkyně byla ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
Nejvyšší správní soud k dané věci uvádí:
Nejvyšší správní soud pod č. j. 4 Ads 9/2004 – 36, ze dne 29. 6. 2004 ( obdobně
pod sp. zn. 4 Ads 40/2004) posuzoval, zda žalovaná byla v řízení o odnětí plného invalidního
důchodu povinna bez žádosti rozhodnout o přiznání částečného invalidního důchodu za situace,
kdy výrok o tom, že pojištěnec je částečně invalidní, učinila v přezkumném řízení soudním
posudková komise MPSV. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vyslovil, že „pokud v řízení
o přezkoumání rozhodnutí orgánu důchodového pojištění o odnětí plného invalidního důchodu
vyjde najevo, že pojištěnec byl k datu odnětí plného invalidního důchodu alespoň částečně
invalidní, nemůže být přezkoumávané rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno jen proto,
že současně s odnětím plného invalidního důchodu nebylo bez nové žádosti rozhodnuto
i o přiznání částečného invalidního důchodu; ustanovení §81 odst. 2 a 3 a §86 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb. takový postup orgánu důchodového pojištění neukládá“. Toto rozhodnutí
ovšem pro posuzovanou věc určující význam nemá, neboť v něm Nejvyšší správní soud vyslovil
svůj názor na situaci jinou, totiž na situaci, kdy se odnímá plný invalidní důchod – z dikce §86
odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. plyne, že upravuje pouze postup pro případy, kdy se vede řízení
o přiznání důchodu, nikoli řízení o jeho odnětí. Judikatura zastávaná ve správním soudnictví
do roku 1998 vycházející z tehdejší textace §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., neomezovala
takovýto postup pouze na řízení o přiznání důchodu, nýbrž obecně na rozhodování o důchodu
(tedy i na jeho odnětí) a např. Vrchní soud v Praze judikoval k této zákonné dikci,
že „při odnímání plného invalidního důchodu nelze opomenout příkaz §86 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb., podle něhož orgán rozhodující o plném invalidním důchodu rozhodně bez nové
žádosti i o částečném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení zjistí, že pojištěnec je částečně
invalidní“. Rozhodnutí čtvrtého senátu zdejšího soudu, pro které bylo již určující znění §86
odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb k 1. 8. 2003 pak vyložilo, že pokud je invalidní důchod odnímán,
nově lze takový důchod (plný či částečný) přiznat jen k nové žádosti pojištěnce. Nicméně
v tomto rozsudku čtvrtý senát vyslovil názor, že §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., „platí
jen pro řízení o přiznání důchodu (částečného invalidního nebo plného invalidního)“,
tedy nepochyboval o tom, že vede-li se řízení o přiznání tohoto typu důchodu, uvedené
ustanovení se aplikuje. Stejný závěr vyslovil i třetí senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku
ze dne 16. 3. 2005, č. j. 3 Ads 26/2004 – 48, podle nějž rozhodl-li orgán důchodového pojištění
(zde Ministerstvo vnitra) o odnětí plného invalidního důchodu a konstatoval, že pojištěnec
je částečně invalidní, není z úřední povinnosti bez nové žádosti povinen rozhodnout o přiznání
částečného invalidního důchodu „tato povinnost je stanovena pouze v případě rozhodování
o přiznání plného či částečného invalidního důchodu, nikoliv v řízení o jeho odnětí“.
I toto rozhodnutí potvrdilo závěr, že orgán rozhodující o plném či částečném invalidním
důchodu je povinen rozhodnout i bez žádosti o takovém důchodu, zjistí-li v řízení
o jeho přiznání, že pojištěnec je částečně či plně invalidní (tedy bez ohledu na to, o jaký důchod
požádal).
Pro posouzení projednávané věci je třeba spíše se zabývat rozsudkem třetího senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, č. j. 3 Ads 57/2004 – 209, v němž je uvedena
tato právní věta: „podá-li pojištěnec žádost o částečný invalidní důchod a ve správním řízení
je zjištěna pouze jeho částečná invalidita, a nikoliv plná invalidita, nositel pojištění nepochybí,
pokud rozhodne pouze o přiznání částečného invalidního důchodu a neučiní žádný výrok
o nároku na plný invalidní důchod (§86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. ve znění zákona
č. 134/1997 Sb.). Pojištěnec nemůže v žalobě účinně namítat, že splňuje podmínky pro přiznání
plného invalidního důchodu“. K tomu v odůvodnění tohoto rozsudku třetí senát blíže uvedl,
že „stěžovatel (pojištěnec) podal žádost o částečný invalidní důchod, tím vymezil předmět
správního řízení, o němž správní orgán rozhodl. Žádost o jinou dávku není v dávkovém spise
žalované do doby vydání uvedeného správního rozhodnutí doložena a neprokázal
ji ani stěžovatel v průběhu soudního řízení... Správní orgán nepochybil, pokud svým rozhodnutím
rozhodl pouze o přiznání částečného invalidního důchodu a neučil žádný výrok (ať již vyhovující
či zamítavý) ohledně plného invalidního důchodu, neboť nárok na tuto dávku stěžovatel
předepsaným způsobem neuplatnil a v průběhu správního řízení nebyly zjištěny skutečnosti
uvedené v §86 odst. citovaného zákona.“ Třetí senát v odůvodnění svého rozsudku pak dovodil,
že Krajský soud přezkoumávaje rozhodnutí žalované „neměl provádět dokazování ohledně
existence plné invalidity stěžovatele a i v případě, že by byla plná invalidita prokázána, nemohl
by soud napadený správní akt zrušit, neboť soud přezkoumává pouze zákonnost výroku
správního rozhodnutí a toto rozhodnutí žádný výrok, jímž by bylo jakkoliv rozhodnuto o nároku
na plný invalidní důchod stěžovatele neobsahovalo a ani obsahovat nemělo“.
Uvedené závěry senát rozhodující v této věci nezpochybňuje, přičemž ovšem zdůrazňuje,
že se jednalo o situaci, kdy pojištěnec požádal o částečný invalidní důchod a tento důchod mu byl
přiznán. Pro projednávanou věc proto nemůže být určující, neboť žalobce požádal o plný
invalidní důchod a v duchu dále vyložených principů řízení o dávky důchodového pojištění
podminěné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem musel být srozuměn s tím, že může
obdržet částečný invalidní důchod, zvláště za situace, že, jak je dále vyloženo, zákon nepřipouští
vést souběžně řízení o částečném a plném invalidním důchodu.
Pro posouzení věci jsou určující následující ustanovení právních předpisů upravujících
důchodové pojištění, řízení o dávkách důchodového pojištění a soudní řízení správní:
Zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění rozlišuje dva typy dávek závislých
na poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, přičemž rozdíly v současné době tkví především v míře tohoto poklesu (66 %
plný invalidní důchod, 33 % částečný invalidní důchod), v minulosti i v jiných aspektech
(například výplata částečného invalidního důchodu byla do 1. 2. 2006 ovlivněna výší příjmů
z výdělečné činnosti). Dále je těmto dávkám společné, že pro vznik nároku se vedle plné
či částečné invalidity vyžaduje určitá doba pojištění, která se zjišťuje z období před vznikem
invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních 10 roků před vznikem invalidity
(§§38, 39, 40, 43, 44 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).
Pro řízení o těchto dávkách jsou určujícími ustanovení §§81, 86 odst. 3 ve spojení s §87
a §89 odst. 2 z ákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení;
o dávkách důchodového pojištění rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení (§5 písm. a)
č. 1 citovaného zákona; podkladem pro rozhodnutí o plném či částečném invalidním důchodu
je posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (§8 odst. 1 citovaného zákona zní
„Okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů
ve věcech sociálního zabezpečení...; za tím účelem svými lékaři posuzují a) plnou invaliditu
nebo částečnou invaliditu...“). Pro vydávání posudků se přiměřeně použijí ustanovení obecných
předpisů o správním řízení (§8 odst. 9 citovaného zákona). Podle §81 odst. 1 citovaného zákona
se řízení o přiznání dávky důchodového pojištění zahajuje na základě písemné žádosti. Podle §81
odst. 3 citovaného zákona věty 2 a 3 platí, že zahájení řízení o plný invalidní důchod brání tomu,
aby bylo zahájeno řízení o částečném invalidním důchodu; zahájení řízení o částečný invalidní
důchod brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o plném invalidním důchodu; ustanovení této věty
však neplatí, probíhají-li v téže době řízení o přiznání částečného invalidního důchodu
a přezkumné řízení soudní z důvodu odnětí plného invalidního důchodu. Podle §86 odst. 3
citovaného zákona orgán rozhodující o plném invalidním důchodu nebo částečném invalidním
důchodu rozhodně bez nové žádosti i o částečném invalidním důchodu nebo plném invalidním
důchodu, jestliže v průběhu řízení o přiznání důchodu (§81 odst. 1) zjistí, že občan je částečně
invalidní nebo plně invalidní. Podle §87 odst. 2 citovaného zákona je rozhodnutí,
které je podkladem (podkladem je přitom rozhodnutí jiného orgánu než toho, který rozhoduje
o dávce, pokud bylo vydáno po podání žádosti o takovou dávku) pro rozhodnutí o dávce
důchodového pojištění, obsaženo v rozhodnutí o dávce. Podle §89 odst. 2 věty za středníkem
citovaného zákona soud přezkoumá podkladové rozhodnutí jen při rozhodování o žalobě
proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o důchodu (stěžovatelky). Pro řízení
ve věcech důchodového pojištění platí jinak (subsidiárně) správní řád (§108 citovaného zákona),
tedy do 31. 12. 2005 zákon 71/1967 Sb.
Podle §71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.)
musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Při přezkoumání vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), soud přezkoumá v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí
jiný úkon správního orgán, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li
jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou
ve správním soudnictví (§75 odst. 2 s. ř. s.). V rámci dokazování může soud zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu s důkazy
provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového
a právního stavu takto zjištěného (§77 odst. 2 s. ř. s.). Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního
ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí; za tím účelem zřizuje
jako své orgány posudkové komise. Pro vydávání těchto posudků se přiměřeně použijí
ustanovení obecných předpisů o správním řízení. Podle §78 odst. 6 s. ř. s., zrušil-li soud
rozhodnutí správního orgánu ve věci, v níž sám prováděl dokazování, zahrne správní orgán
v dalším řízení tyto důkazy mezi podklady pro nové rozhodnutí.
Z výše uvedených použitelných ustanovení na projednávanou věc především plyne,
že řízení o plný či částečný invalidní důchod lze zahájit jen na základě písemné žádosti;
potud se jedná o jeden z principů správního řízení, jež se zahajuje buď k žádosti nebo z podnětu
správního orgánu (ex offo). Zde zvláštní právní předpis (zákon č. 582/1991 Sb. stanoví, že řízení
o plný nebo částečný invalidní důchod lze zahájit pouze a jedině k písemné žádosti pojištěnce.
Dále pak upravuje dvě významné odlišnosti ve vztahu k institutům známým jako litispendence
(překážka věci zahájené) a ve vztahu k předmětu řízení, jenž jinak pravidelně plyne ze žádosti.
Jednak stanoví (§81 odst. 3 citovaného zákona), že je-li zahájeno řízení o jeden typ invalidního
důchodu, nelze souběžně (k písemné žádosti) vést řízení o druhý typ invalidního důchodu,- tedy
přestože nejde o rozhodování v téže věci (neboť plný invalidní důchod a částečný invalidní
důchod jsou rozdílnými dávkami důchodového pojištění) stanoví citovaný zákon překážku
v podobě zahájeného řízení; tato zvláštnost pak nutně musí mít odraz v úpravě dalšího postupu
řízení, neboť jinak by byla z hledisek obecných nároků na fair proces neodůvoditelná
(litispendence je institutem použitelným pouze a výhradně na řízení vedené v téže věci,
tedy na řízení téhož účastníka o tomtéž důchodu). Tento odraz nutno hledat v §86 odst. 3
citovaného zákona, jenž svou podstatou hojí skutečnost, že pojištěnec souběžně nemůže
na základě svého úkonu vést řízení jak o plném, tak o částečném invalidním důchodu.
Toto ustanovení nutno chápat jako ustanovení rozšiřující předmět řízení ipso facto na ten či onen
typ invalidního důchodu (přestože pojištěnec žádal plný invalidní důchod, musí se zjišťovat,
zda pojištěnec není alespoň částečně invalidní, neboť kdyby tomu tak bylo, byl by povinen
takový důchod přiznat /při splnění ostatních podmínek/). Pokyn v ustanovení §86 odst. 3
citovaného zákona („orgán rozhodující o plném nebo částečném invalidním důchodu rozhodne
bez nové žádosti i částečném nebo plném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení
o přiznání zjistí, že občan je částečně nebo plně invalidní“) ve spojení s obecnou úpravou
správního řízení, pak vede Nejvyšší správní soud k přesvědčení, že stěžovatelka je povinna
v řízení o plný invalidní důchod zjišťovat typ invalidity (částečná, plná) a takto v tomto smyslu
o žádosti pojištěnce rozhodnout. Pokud by tomu tak nemělo být, zákon č. 582/1991 Sb.,
jenž vede stěžovatelku (resp. OSSZ) ke zjišťování obou typů invalidity, by musel obsahovat
výjimku v tom smyslu, že by veškeré závěry svého skutkového a právního zjištění (resp. zjištění
obsažených v podkladovém rozhodnutí) nezahrnula do výroku svého rozhodnutí o dávce,
a rozhodla by pouze o předmětu řízení, jak byl vymezen v žádosti pojištěnce, přestože by rozsah
skutkového (a právního) zjišťování v řízení byl širší. Takové ustanovení však citovaný zákon
neobsahuje, naopak, jak vyloženo výše, ukládá stěžovatelce pojmout předmět řízení šířeji
a zabývat se v zahájeném řízení oběma možnými alternativami. Nejvyšší správní soud vidí
v provázanosti uvedených ustanovení vnitřní logiku, kterou je možno akceptovat, ovšem jedině
a pouze za předpokladu, že bude vyložena z toho pohledu. Je-li zabráněno pojištěnci, aby v době
řízení o jeden typ invalidního důchodu požádal o druhý typ tohoto důchodu, přičemž
stěžovatelka je oprávněna přiznat k žádosti o jakýkoliv z obou typů invalidních důchodů
kterýkoliv, pak jde o opatření, jež významně racionalizuje procesní postupy, které se vedenou
mezi dvěma orgány (Okresní správa sociálního zabezpečení a Česká správa sociálního
zabezpečení), avšak nemohou být nikdy k tíži postavení pojištěnce. Ostatně podkladová
rozhodnutí (posudky lékaře OSSZ a posudkové komise MPSV) v projednávané věci zcela
korespondují s těmito závěry, neboť vyslovují oba potřebné závěry pro řízení o dávce
důchodového pojištění. (V posuzované věci: je částečně invalidní, není plně invalidní
/PK MPSV/ a nebo není plně invalidní ani částečně invalidní /lékař OSSZ/).
Soud pak k žalobě pojištěnce přezkoumá výrok správního rozhodnutí v požadovaném
rozsahu. Z tohoto pohledu nehraje právní moc rozhodnutí stěžovatelky žádnou podstatnou roli,
neboť soud zkoumá, zda stěžovatelka zjistila správně a úplně skutkový stav věci a aplikovala
správné právní normy k datu vydání rozhodnutí; zjistí-li soud, že stěžovatelka k žádosti o plný
invalidní důchod odepřela pojištěnci částečný invalidní důchod, ač to měla na základě správně
a úplně zjištěného skutkového stavu věci nevzbuzujícího pochybnosti zjistit na základě
podkladového rozhodnutí (§32 správního řádu účinného do 31. 12. 2005), pak je oprávněn
na základě doplnění skutkových zjištění v řízení před soudem (zjištění částečné invalidity) zavázat
stěžovatelku, aby tato zjištění zahrnula pro své rozhodnutí.
Uvedené řešení zahrnuje i poněkud širší pohled na projednávanou problematiku: na soud
se obracejí pojištěnci, kteří nejsou rozhodnutím stěžovatelky uspokojeni, tzn., že k žádosti o plný
invalidní důchod bylo rozhodnuto o jejím zamítnutí (s podkladovými výroky není ani částečně,
ani plně invalidní). Pokud totiž Nejvyšší správní soud svou judikaturou povede stěžovatelku
k oprávnění požadovat po pojištěncích, aby po skončení řízení o jeden typ invalidního důchodu
zahajovali další řízení o druhý typ invalidního důchodu, přičemž tito pojištěnci mohou být
ovlivněni délkou soudního řízení (několik let) před dvěma stupni správních soudů, může dojít
ke dvěma efektům, z hlediska ochrany sociálních práv krajně nežádoucím: jednak by zůstalo
na stěžovatelce, kdy a jak zjistí skutkový stav věci, a patrně jen když libovolně uzná za vhodné,
přizná důchod, jinak se bude „držet předmětu řízení“ vymezeném v žádosti a chybu v utváření
skutkového stavu věci nebude možno v soudním řízení odstranit, přestože pojištěnci nepochybně
od data zjištění v soudním řízení určitý typ důchodu náleží, jednak na základě nové žádosti půjde
o řízení, v němž lékař OSSZ nebude nijak vázán zjištěním v řízení soudním, a to jak z hlediska
data vzniku invalidity, tak jejího typu, a konečně může za určitých okolností pojištěnec ztratit
nárok i z ohledem na zjišťování doby pojištění potřebné pro vznik nároku, který by podle závěru
soudního řízení měl. Navíc nelze odhlédnout od právní situace, která vede k tomu, že tyto dva
typy invalidity se velmi sbližují (vypuštění omezení výdělečné činnosti v souvislosti s výplatou
částečného invalidního důchodu) a v zásadě se již jedná v současné době o jeden typ dávky,
takže tím spíše je neodůvodněné nutit pojištěnce, jenž typicky podal žádost o plný invalidní
důchod, aby po několikaměsíčním řízení před stěžovatelkou a několikaletém řízení před soudy
podával novou žádost o částečný invalidní důchod, třebaže míra poklesu jeho schopnosti
soustavné výdělečné činnosti byla kvalifikovaně zjištěna v soudním řízení, v němž byl skutkový
stav věci přezkoumán a doplněn a v tomto rozsahu stěžovatelku soud svými zjištěním zavázal.
Nejvyšší správní soud na rámec výše uvedeného uvádí, že stěžovatelka by měla v rámci
principu dobré zprávy dbát toho, aby pojištěnci byli náležitě o svých právech poučováni, včetně
úpravy tiskopisů, na kterých pojištěnec o dávku žádá tak, aby bylo zřejmo, že k jedné žádosti
v posuzované věci o plný invalidní důchod, mu může být stěžovatelkou přiznán i pouze důchod
částečný, přičemž pojištěnec by měl být s touto možností kvalifikovaně seznámen a měl by mít
možnost projevit svou vůli v řízení správním ohledně setrvání na takové žádosti, zjistí-li se,
že jeho zdravotní stav odpovídá jen částečné, nikoliv plné invaliditě. (Shodně též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 6 Ads 13/2006).
Se zřetelem k výše uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud v postupu krajského
soudu pochybení, které by zakládalo nutnost jeho rozhodnutí zrušit. Kasační stížnost
stěžovatelky tedy podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka
nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s.),
a pokud jde o žalobkyni, ze soudního spisu neplynou žádné její náklady, které by měla
stěžovatelka jako procesně neúspěšná hradit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu