ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.31.2007:107
sp. zn. 4 Ads 31/2007 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. K.,
zast. JUDr. Josefem Jurasem, advokátem, se sídlem Jiráskovo nám. 8, Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem 30. dubna 3130/2d, Moravská Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10.
2006, č. j. 38 Cad 34/2005 – 80,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, č. j. 38 Cad 34/2005 – 80,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, rozhodl dne 8. 11. 2002,
(č. j. PR 394/2002) podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a podle §1 až 6 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, o vzniku přeplatku na opakované dávce sociální péče
v celkové výši 9716 Kč, a to za období od 1. 6. 2000 do 30. 6. 2000 ve výši 510 Kč, od 1. 12. 2000
do 31. 12. 2000 ve výši 1680 Kč, od 1. 1. 2001 do 31. 3. 2001 ve výši 2933 Kč, od 1. 9. 2001
do 31. 12. 2001 ve výši 2552 Kč a od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2002 ve výši 2041 Kč, s tím, že žalobce,
jemuž přeplatek na opakované dávce sociální péče v této výši vznikl, je povinen jej vrátit
do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění Úřad městského obvodu Moravská
Ostrava a Přívoz – odbor sociálních věcí (dále jen „Úřad“), uvedl, že opakovaná dávka sociální
péče byla žalobci poskytována na základě jeho žádosti ze dne 16. 6. 2000, a to s účinností
od 1. 6. 2000 dosud (t. j. do data vydání rozhodnutí). Šetřením však bylo zjištěno, že žalobci
v souvislosti s výkonem funkce přísedícího u soudu byl ve sledovaném období poskytován paušál
přísedícího v celkové výši 9716 Kč, a v této výši tak vznikl přeplatek na poskytovaných
opakovaných dávkách sociální péče, neboť ty žalobci do celkových rodinných příjmů v měsících
červnu 2000, prosinci 2000, lednu – březnu 2001, září – prosinci 2001 a lednu - červnu 2002
nenáležely v poskytované výši s ohledem na pobíraný paušál přísedícího, který je podle §6
zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, nutno pokládat za příjem žalobce. Vzhledem
k tomu, že uvedenou skutečnost žalobce neoznámil v zákonem stanovené lhůtě Úřadu, porušil
ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, a je proto podle §107 odst. 1 a 2 téhož zákona povinen přeplatek v uvedené výši vrátit.
Magistrát města Ostravy (dále jen „žalovaný“), k odvolání žalobce změnil napadené
rozhodnutí Úřadu potud, že kromě citace právních předpisů, podle nichž bylo Úřadem o vzniku
přeplatku na opakované dávce sociální péče rozhodnuto, uvedl navíc ve výroku napadeného
rozhodnutí ještě odkaz na ustanovení §6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu,
a jinak ponechal rozhodnutí Úřadu beze změn. Shodně se správním orgánem I. stupně dovodil,
že paušální náhrada náležející žalobci za vykonávání funkce přísedícího u soudu podle §93
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, poskytovaná podle vyhlášky č. 44/1992 Sb.
(o náhradách za vykonávání funkce přísedícího, ve znění pozdějších doplňků), je ve smyslu §6
odst. 1 ve znění §6 odst. 10 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, příjmem,
který je rozhodnou skutečností pro trvání nároku na dávku sociální péče, její výši, výplatu
nebo její poskytování ve smyslu §1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Za příjem
se totiž považují z příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a nejsou přitom
od této daně osvobozeny též příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky uvedené v §6 odst. 1
a 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle §6
odst. 10 naposledy uvedeného zákona se za funkční požitky považují a) funkční platy členů vlády,
poslanců a senátorů Parlamentu České republiky a platy vedoucích ústředních úřadů státní správy,
a b) odměny za výkon funkce v orgánech obcích, v jiných orgánech územní samosprávy, státních
orgánech, občanských a zájmových sdruženích, komorách a v jiných orgánech a institucích.
O takovou odměnu, tedy o příjem, jde i u žalobce, neboť ze zprávy Krajského soudu v Ostravě
bylo zjištěno, že paušální náhrady za výkon funkce přísedícího jsou příjmem, který je předmětem
daně z příjmů – je z něho odváděna daň ve výši 15 %. Paušální náhrada činí ve smyslu §5
vyhlášky č. 44/1992 Sb. za každý den jednání 150 Kč. Žalovaný popřel, že by žalobce informoval
sociální pracovnice Úřadu o výkonu funkce přísedícího před datem 1. 10. 2002, a odkázal
v tomto směru na jejich písemné vyjádření. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že odvolatel byl
v minulých rozhodnutích o přiznání dávky upozorňován na povinnost oznamovat změnu
skutečností rozhodných pro její přiznání a příjmy, přičemž žalobce tuto oznamovací povinnost
danou ustanovením §106 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, nesplnil, je povinen podle §107 téhož zákona přeplatek na dávce vrátit. Žalovaný
dodal, že uvedenou frekvencí a způsobem vyplácení paušálních náhrad žalobci byla
též dostatečně splněna podmínka opakovanosti a pravidelnosti příjmů ve smyslu §6 odst. 1
písm. j) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán
I. stupně posoudil v souladu se zákonem paušální náhrady odvolatele jako opakovaný příjem,
ke kterému se přihlíží při posuzování sociální potřebnosti a právem proto vyčíslil přeplatek
na uvedené dávce s povinností pro žalobce tento přeplatek vrátit. K ostatním náhradám
(cestovné, stravné), které Krajský soud v Ostravě žalobci vyplácel, nebylo při vyčíslení přeplatku
přihlédnuto.
Ve včas podané žalobě vyslovil žalobce nesouhlas s rozhodnutím Magistrátu města
Ostravy (dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. Soc.1/16461/2002, a zdůrazňoval,
že se nikdy netajil tím, že vykonává funkci přísedícího. Žádné poučení, ať už ústní nebo písemné,
které při žádosti o dávku sociální péče obdržel, neobsahovalo informaci o tom, že náhrada
za výkon funkce přísedícího je příjmem, k němuž se přihlíží při zjišťování sociální potřebnosti.
Vyslovil přesvědčení, že mu proto nemůže být přičítáno k tíži, že neohlásil státnímu orgánu
tuto skutečnost, když státní orgán sám jej neinformoval, že ji má oznamovat. Zvlášť zdůraznil,
že sociální pracovnice, u které žádost podával, věděla, že vykonává funkci přísedícího, a přitom
jej neupozornila, že vyplácené náhrady jsou příjmem, který musí nahlásit. Poukázal na ustanovení
§6 odst. 1 písm. a) – j) zákona o životním minimu, podle něhož jsou mj. příjmem funkční
požitky uvedené v §6 odst. 1 a 10 zákona o daních z příjmů, a podle písm. j) další opakující
se nebo pravidelné příjmy. Vyslovil přesvědčení, že příjmy uvedené pod písm. a) nemohou být
posuzovány jako příjmy opakující se nebo pravidelné podle písm. j) a opačně. Pokud existují
příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky neuvedené v §6 odst. 1 písm. a) zákona o životním
minimu, nepovažují se za příjem. V daném případě je mu vyplácena paušální náhrada za výkon
funkce přísedícího podle §5 vyhlášky č. 44/1992 Sb. Jedná se tedy o náhradu, nikoliv o odměnu
za výkon funkce podle §6 odst. 10 písm. b) zákona o daních z příjmů. Funkcí této paušální
náhrady není odměnit přísedícího za výkon funkce, ale nahradit mu zvýšené náklady spojené
s jejím výkonem, t. j. zejména náklady na společenské oblečení. Ustanovení §6 odst. 1 zákona
o životním minimu přitom příjmy tam uvedené definuje tak, že za příjmy se považuje to,
co by jinak tvořilo či mohlo být považováno za výdělek. Uvedl dále, že náhradu za výkon funkce
přísedícího nelze považovat za příjem pravidelný ani opakovaný. Napadené rozhodnutí je přitom
postaveno na závěru, že frekvencí pobírání paušální náhrady a způsobem jejího vyplácení byla
splněna podmínka opakovanosti a pravidelnosti příjmů ve smyslu §6 písm. j) zákona o životním
minimu. V tomto směru pokládá rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Namítal, že správní orgán ani neprovedl výslech dávkové pracovnice
a sociální pracovnice provádějící šetření v jeho rodině. Navrhoval, aby Krajský soud v Ostravě
zrušil napadené rozhodnutí žalovaného.
Rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č. j. 38 Cad 3/2003 – 37, Krajský soud v Ostravě žalobu
jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Dospěl k závěru, že částky, které žalobce za rozhodné
období pobíral od Krajského soudu v Ostravě jako paušální náhradu za výkon funkce
přísedícího, jsou náhradou, vyplácenou dle zvláštního předpisu, jímž je vyhláška č. 44/1992 Sb.
a zákon č. 313/1995 Sb. Tyto částky jsou zdaňovány podle §6 zákona č. 586/1992 Sb., a to daní
ve výši 15 %. Žalobce se tudíž mýlí, pokud se domnívá, že tato náhrada není započitatelným
příjmem pro výpočet výše sociálních dávek, neboť se jedná o tzv. ostatní příjem podle §10
odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Dále pak Krajský soud v Ostravě uvedl,
že státní sociální podpora se ve stanovených případech poskytuje právě v závislosti na výši
příjmu, jak to vyplývá z ustanovení §1 odst. 1 věty druhé zákona č. 117/1995 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, o státní sociální podpoře. Citoval ustanovení §5 odst. 1 písm. a) bodu 1
tohoto zákona, podle něhož se za příjem pro účely stanovení rozhodného příjmu považují –
z příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů
a nejsou osvobozeny od této daně, i příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky uvedené v §6
odst. 1 a 10 zákona o daních z příjmů. Podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb. jsou
předmětem daně z příjmů fyzických osob též příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky (§6).
V souladu se zněním §3 odst. 1 písm. e) za použití §4 a v souladu s §10 odst. 1 zákona o dani
z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém jsou příkladmo uvedeny ostatní příjmy,
je nutno dle názoru krajského soudu za ostatní příjem považovat i paušální náhradu, která přísluší
pokud žalobce podal žádost o dávku státní sociální podpory na předepsaném tiskopise,
přičemž byl informován o tom, že je povinen oznámit své veškeré příjmy a poučen, že v případě,
pokud tak neučiní a způsobí, že dávka bude vyplacena neprávem, je povinen ji podle §62 odst. 1
zákona č. 117/1995 Sb. vrátit. K dalším námitkám žalobce krajský soud uvedl, že napadené
rozhodnutí žalovaného pokládá za přezkoumatelné i srozumitelné.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž označuje napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za nesprávné. Připomíná,
že správní orgán posoudil paušální náhradu za výkon funkce přísedícího jako příjem
podle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, tedy opakující
se nebo pravidelný příjem. Napadený rozsudek dává stěžovateli za pravdu v tom, že se nejedná
o příjem opakovaný či pravidelný, ale jedná se o příjem podle §6 odst. 1 písm. a) položka 5
zákona č. 463/1991 Sb. (o životním minimu), tedy ostatní příjem uvedený v §10 odst. 1 písm. a)
– g) zákona o dani z příjmu. Zdůrazňuje, že jako účastník řízení všechna svá tvrzení skutková
i právní zaměřil k dokazování toho, že se u něj nejedná o příjem opakovaný a pravidelný.
Krajskému soudu vytýká, že pokud měl v úmyslu skutkovou podstatu podřadit pod jiné právní
ustanovení než správní orgán, měl o tom být stěžovatel předběžně soudem informován,
což se nestalo. Tím došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Vyslovuje přesvědčení, že soud vyplacenou náhradu nesprávně zařadil pod ostatní příjem
podle §10 odst. 1 zákona o dani z příjmu, neboť v tomto ustanovení jmenované příjmy jsou
pouze demonstrativním výčtem, a paušální náhrada přísedícího tam uvedena není. Podmínkou
zařazení příjmu do „ostatního příjmu“ je ve smyslu věty prvé tohoto ustanovení to, že musí
docházet ke zvýšení majetku poplatníka. V daném případě již z povahy věci je paušální náhrada
za výkon funkce přísedícího náhradou za zvýšené výdaje, které v souvislosti s tímto výkonem má.
Jedná se o zvýšené výdaje, které by jinak neměl, a které nejsou hrazeny jinak. Opakuje znovu,
že pracovnice správního orgánu informoval o výkonu funkce přísedícího i o tom, že pobírá
paušální náhradu. V písemném poučení o tom, které příjmy je povinen správnímu orgánu hlásit,
předmětný příjem uveden není, a pokud jej příslušná pracovnice na jeho ohlášení neupozornila,
nemohl ani žádnou povinnost porušit. Jím navrhovaný výslech pracovnic soudem proveden
nebyl. Je zde tudíž navíc důvod kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Připomíná ještě, že ani Česká správa sociálního zabezpečení paušální náhradu přísedícího
nezapočítává do příjmu rozhodného pro výpočet důchodu. Je proto přesvědčen, že není možné
tuto paušální náhradu zařazovat jako příjem započitatelný pro účely životního minima.
V tomto případě vytýká nedostatečnost důvodů odůvodnění rozhodnutí, neboť nesprávnost
tohoto názoru nebyla nijak odůvodněna. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud při přezkumu uvedeného rozsudku krajského soudu zjistil,
že je ve smyslu §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a musel
jej tedy nad rámec důvodů uplatněných v kasační stížnosti zrušit z úřední povinnosti. Stalo
se tak rozsudkem ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 4 Ads 60/2004. Nejvyšší správní soud konstatoval,
že v projednávané věci bylo v řízení před správním orgánem bezpečně zjištěno, a mezi účastníky
ostatně zůstalo nesporným, že stěžovatel byl poživatelem dávky sociální péče s účinností
od 1. 6. 2000, která mu byla přiznána podle §74 odst. 1, §94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a §2 a 3 zákona č. 463/1991 Sb., o životním
minimu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i navazujícího nařízení vlády č. 123/1997 Sb.,
kterým byly zvýšeny částky životního minima. Napadeným rozhodnutím správního orgánu
I. stupně i žalovaného bylo rovněž v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 2 zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a podle §1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a podle §6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním
minimu, rozhodnuto o vzniku přeplatku na opakované dávce sociální péče v celkové výši
9716 Kč a o povinnosti vrátit Statutárnímu městu Ostrava vzniklý přeplatek do 30ti dnů
od nabytí právní moci rozhodnutí. Krajský soud věc podle výše citovaných právních předpisů
neposoudil, ale – zřejmě nedopatřením - ji posoudil podle zcela jiného právního předpisu,
konkrétně podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ačkoliv dávka státní sociální
podpory nebyla předmětem řízení. Dávka opakované sociální péče, která byla podle napadeného
rozhodnutí správního orgánu stěžovateli poskytována, není totiž zařazena mezi dávky státní
sociální podpory. Správním orgánem byla žalovanému povinnost uložena podle zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Právě tento předpis
je tím, který se na řízení o poskytování dávek sociální péče vztahuje; rozhoduje
se podle něho i ve věcech vzniku přeplatku na opakované dávce sociální péče. Nejvyššímu
správnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že nejasnost v tom, kterých právních předpisů
vlastně Krajský soud v Ostravě na danou věc aplikoval, činí odůvodnění jeho rozsudku
nesrozumitelným a tudíž nepřezkoumatelným a proto jej zrušil ve smyslu ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aniž by byl vázán
důvody podané kasační stížnosti. Krajském soudu v Ostravě uložil, aby v dalším řízení
postupoval při přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného podle výše uvedených právních
předpisů, které se k přiznání, trvání nároku, eventuelně vzniku přeplatku a povinnosti jej vrátit,
váží k opakované dávce sociální péče, t. j. podle těch předpisů, které na danou věc aplikovaly
správní orgány obou stupňů.
Vycházeje z právního názoru Nejvyššího správního soudu, Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, č. j. 38 Cad 34/2005 – 80, žalobu zamítl a rozhodl dále,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud
poukázal na ustanovení §1 odst. 1, 6 odst. 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, §6
odst. 1 a 10 zákona č. 586/1992 Sb., zákona o daních z příjmů, §93 odst. 3 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, §106 odst. 1, §107 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení a vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 44/1992 Sb. o náhradách za vykonávání
funkce přísedícího a konstatoval, že pro účely výplaty sociálních dávek je nutno přihlížet
ke každému z příjmů, s výjimkou příjmů, které se za příjmy pro účely zjišťování sociální
potřebnosti nepovažují. Podle krajského soudu je třeba paušální náhrady, vyplacené žalobci
od 1. 6. 2000 za výkon funkce přísedícího nutno posoudit jako příjem v těch měsících, ve kterých
byly vyplaceny a nelze tak přisvědčit stěžovateli, že do příjmů nelze zahrnout částky, které obdržel
zajistit potřeby jedince a jeho rodiny, jestliže není schopen sám vlastními silami rodinu zajistit.
Jestliže má stěžovatel za výkon funkce přísedícího v některém měsíci příjem i přes 2000 Kč, není
podle krajského soudu možné, aby tento příjem v daném období neovlivnil nárok nebo alespoň
výši dávky soc. péče. K námitce stěžovatele, že nebyl proveden výslech pracovnice Úřadu
městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz o šetření v místě jeho bydliště, krajský soud uvedl,
že provádění tohoto důkazu se jeví nadbytečným, neboť případné provedení výslechu
by nemohlo ovlivnit skutečnost, že žalobce pobíral zdanitelný příjem, jehož výše má vliv
na přiznanou výši sociálních dávek. Krajský soud shledal rozhodnutí žalovaného
za přezkoumatelné i srozumitelné a k námitce žalobce, že částka, která mu byla vyplacena
jako paušální náhrada ze výkon funkce přísedícího nebyla zahrnuta do jeho příjmů pro výpočet
výše důchodu uvedl, že z částky, která byla stěžovateli vyplacena, se pojistné na důchodové
pojištění neodvádí. Krajský soud uzavřel, že paušální náhradu za výkon funkce přísedícího
je nutno považovat za funkční požitek, který přísedícímu náleží za skutečný výkon této funkce
a je nutno vycházet z charakteru této náhrady, nikoli striktně z pojmu náhrada jak je uveden
v zákoně. Přísedícímu totiž mimo tuto náhradu náleží náhrady za skutečné výdaje a náklady,
které vzniknou v souvislosti s realizací této funkce, např. ušlý výdělek, hotové výdaje, cestovné
apod. Za této situace je nutno tento příjem považovat za příjem podle §6 odst. 1 písm. a) bodu 1.
zákona o životním minimu. Tím, že stěžovatel neuvedl, že vykonává funkci přísedícího, porušil
povinnost danou ustanovením §106 o sociálním zabezpečení, neboť neinformoval do 8 dnů
o skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku sociální péče a výši dávky, ač byl řádně
poučen o své ohlašovací povinnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Požádal o osvobození od soudních poplatků s ohledem
na skutečnost, že je nezaměstnaný, pobírá sociální dávky do výše životního minima, žije tedy
na hranici hmotné nouze a bez ohrožení života a zdraví není schopen soudní poplatek zaplatit.
Podle stěžovatele paušální náhrada za výkon funkce není odměnou za výkon funkce ani náhradou
ušlého výdělku, cestovného, stravného apod. Samo použití slova náhrada zřetelně ukazuje na to,
že nejde o příjem, který by zvyšoval stěžovatelův majetek, ale o příjem, který představuje
kompenzaci snížení majetku. Náhrada je vždy poskytována jako protiplnění nějaké újmy.
V případě přísedícího jde o újmu, která by nenastala, kdyby funkci přísedícího nevykonával.
Podle stěžovatele se jedná o zvýšené výdaje v souvislosti s úpravou zevnějšku, ošacením, praním
oděvu apod. Tyto náklady lze obtížně individuálně vyčíslit a zákonodárce proto pro tuto náhradu
stanovil formu paušálu. Stěžovatel poukázal na právní argumentaci obsaženou v rozboru
JUDr. V. J. ze dne 5. 3. 2004, který je obsažen ve spise. Podle stěžovatele lze skutečnost, že
částky vyplacené jako náhrada výdajů nemohou být považovány za příjem zvyšující majetek
dovodit také s ohledem na §6 odst. 11 zákona o daních z příjmů. Náhrada za výkon funkce
přísedícího je stěžovateli vyplácena za tím účelem, aby mu nahradila výdaje, které má spojené s
výkonem funkce a z tohoto důvodu ji nelze považovat za příjem podle §6 zákona o životním
minimu. Ke stejnému závěru pak stěžovatele vede i to, že životní minimum slouží pouze k
zajištění potřebné výživy a nezbytných nákladů na domácnost, nikoliv ke krytí výdajů jiných,
např. k výdajům spojených s výkonem funkce přísedícího. Navíc ustanovení §6 odst. 1 písm. a)
bod 1 zákona o životním minimu odkazuje na příjmy a funkční požitky uvedené v §6 odst. 1
zákona o daních z příjmu. Přitom ne všechny příjmy podle tohoto ustanovení jsou považovány za
započitatelný příjem. Stěžovatel dále poukázal na §6 odst. 7 zákona o daních z příjmů a
dovozoval, že příjmy přijaté jako náhrady výdajů, ať už ve skutečné či paušální výši, jsou příjmy
osvobozenými od daně z příjmu a tím tedy i náhrada za výkon funkce přísedícího nemůže být
považována za tzv. započitatelný příjem pro životní minimum. Konstatoval, že pokud by jeho
výše uvedené právní závěry nebyly správné a paušál přísedícího byla započitatelným příjmem pro
životní minimum, pak ani v tomto případě nemůže s rozsudkem souhlasit. Není si totiž vědom
toho, že porušil jakoukoli povinnost. Tvrzení, že správní orgán neinformoval o výkonu funkce
přísedícího není správné, opak je pravdou. Poukázal na skutečnost, že jím navržený důkaz
výslechem pracovnice dávkového oddělení nebyl proveden. Stěžovatel popírá, že by byl někdy
ústně či písemně upozorněn na to, že má uvést, zda vykonává funkci přísedícího, či zda pobírá
paušální náhradu za výkon funkce přísedícího. Na to nebyl upozorněn a nemohl tak porušit
žádnou povinnost tím, že správní orgán o pobírání náhrad neinformoval. Poučení, které
stěžovatel na začátku podepsal, neobsahovalo poučení o tom, že nesmí vykonávat funkci
přísedícího, případně že pobírání paušálu za výkon funkce přísedícího má ohlašovat. Stěžovatel
poučení rozuměl tak, že paušál přísedícího se do započitatelného příjmu nezapočítává.
Zdůrazňoval, že je mu neprávem vytýkáno, že neoznámil Úřadu změnu ve skutečnostech
rozhodných pro pobírání dávky sociální péče, když u něho k žádné změně nedošlo – funkci
přísedícího vykonával ještě předtím než poprvé o dávku požádal. Poukázal na to, že z
dosavadního řízení plyne, že ani jednotlivé soudy a úřady nejsou zajedno v tom, jakým příjmem je
vlastně paušální náhrada přísedícího. Výklad pojmu paušální náhrada přísedícího je vzhledem ke
komplikovanému právnímu řádu víceznačný a za této situace nelze dospět k závěru, že by
stěžovatel věděl, nebo musel předpokládat, že dávka byla vyplacena v nesprávné výši. Stěžovatel
se domnívá, že nemá povinnost dávku, byť neprávem vyplacenou vracet. S ohledem na shora
uvedené navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.
10. 2006, č. j. 38 Cad 34/2005 – 60, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru je argumentace
stěžovatele nesprávná. Poukázal na fakt, že předmětná paušální náhrada je zdaňována daní
z příjmu ve výši 15 % a je tudíž příjmem podle §6 odst. 1 a 10 zákona o daních a rozhodným
příjmem pro účely dávky sociální péče podle §6 odst. 1 zákona o životním minimu. K námitce
stěžovatele, že neporušil oznamovací povinnost, neboť byl nedostatečně poučen o výčtu
rozhodných příjmů odkázal žalovaný na svá dřívější vyjádření a uvedl, že stěžovatel
byl dlouhodobě příjemcem dávek sociální péče, byl řádně informován o svých povinnostech
jak při podání žádosti o dávku, tak i v průběhu poskytování dávky sociální péče. Po dobu,
za kterou je stanovena povinnost vrátit část vyplacených dávek sociální péče, neoznámil
stěžovatel správnímu orgánu výkon funkce přísedícího u soudu ani funkční požitky s touto funkcí
spojené a proto bylo v souladu s §107 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení
rozhodnuto o povinnosti vrátit přeplatek. Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c/), nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Stěžovatel se v projednávané věci dovolával důvodu kasační stížnosti podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován
nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně
vyložen. Stěžovatel, však kromě tohoto důvodu kasační stížnosti se dovolává též vady řízení
spočívající v tom,že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel
nemá oporu ve spisech a, že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu, soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Aniž by stěžovatel činil výslovný odkaz, lze z obsahu jeho kasační stížnosti
dovodit, že se dovolává důvodu uvedeného pod písm. b) ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
totiž vady řízení před správním orgánem, který se řádně nevypořádal s otázkou zda i za situace,
pokud by příjem za výkon funkce přísedícího, byl příjmem, k němuž se přihlíží při zjišťování
sociální potřebnosti, je splněna podmínka uvedená v §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.,
totiž že stěžovatel nesplnil náležitě ohlašovací povinnost a přijímal dávku, ačkoliv musel
z okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem. Tuto námitku shledal Nejvyšší správní
soud důvodnou.
V posuzované věci tedy předmětem přezkumného soudního řízení bylo rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. Soc.1/16461/2002, jímž žalovaný změnil napadené
rozhodnutí Úřadu potud, že kromě citace právních předpisů, podle nichž bylo Úřadem o vzniku
přeplatku na opakované dávce sociální péče rozhodnuto, uvedl navíc ve výroku napadeného
rozhodnutí ještě odkaz na ustanovení §6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu,
a jinak ponechal rozhodnutí Úřadu beze změn.
Podle ust. §47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále jen „správní řád“)
použitého pro toto řízení se zřetelem k ust. §126 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, podle kterého, pokud tento zákon nebo zákony národních rad o působnosti orgánů republik
v sociálním zabezpečení nestanoví ve věcech sociální péče odchylky od obecných předpisů o správním řízení, platí
tyto předpisy. Výrok správního rozhodnutí tedy obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení
právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, popřípadě též rozhodnutí o povinnosti
nahradit náklady řízení. Podle §47 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí správní
orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Vlastní výrok rozhodnutí však nepřesvědčí plně o správnosti rozhodnutí, nebude-li řádně
odůvodněn. Odůvodnění je shrnutím všech zjištěných skutečností odůvodňujících výrok
rozhodnutí. Musí proto plně odpovídat skutečným výsledkům provedeného řízení. Správní řád
výslovně určuje, že v odůvodnění se uvedou skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí,
způsob, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a ostatní podklady, a konečně i úvahy,
které vedly k aplikaci konkrétního právního předpisu na projednávanou věc. Při vypracování
odůvodnění ponechává správní řád správnímu orgánu na vůli, jaký postup pokládá v konkrétní
věci za nejvhodnější. Zpravidla, pokud jde o skutkovou stránku, se nejprve vylíčí podstata věci,
a potom následuje rozbor důkazů a ostatních podkladů rozhodnutí. V odůvodnění je nutno
reagovat na připomínky a návrhy účastníků řízení, na jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí,
a vypořádat se i s případnými rozpory v jednotlivých důkazech. Poté by měly být uvedeny závěry
o tom, které skutečnosti jsou vzaty za nepochybně zjištěné, posoudí se právní význam
těchto skutečností a vysloví úsudek o předmětu řízení. S poukazem na právní normu, citovanou
ve výroku rozhodnutí, se zdůvodní její použití v konkrétním případě. Je sice možné zvolit i jiné
uspořádání odůvodnění se zřetelem na povahu té které projednávané věci, ale v každém případě
však je třeba, aby byla dobře vystižena podstata věci a aby odůvodnění nebylo zatěžováno údaji
a úvahami bezvýznamnými, které by byla na úkor srozumitelnosti.
Těmto požadavkům žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2003
neodpovídá.
Nutno předeslat, že podle §106 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
oprávněný nebo jiný příjemce dávky nebo služby sociální péče je povinen písemně ohlásit
příslušnému orgánu sociálního zabezpečení do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných
pro trvání nároku na dávku nebo službu sociální péče, její výši a výplatu nebo poskytování.
Podle §107 odst. 1 cit. zákona, příjemce dávky, který nesplnil některou jemu uloženou
povinnost, přijímal dávku nebo její část, ačkoliv věděl nebo musel z okolností předpokládat,
že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, nebo vědomě jinak způsobil,
že dávka nebo její část byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, je povinen
vrátit dávku nebo její část ode dne, od něhož nenáležela vůbec nebo v poskytované výši; to platí
zejména tehdy, jestliže nesplnil ohlašovací povinnost, dávku vylákal nebo zamlčel některou
rozhodnou skutečnost.
Z odůvodnění správního rozhodnutí není totiž patrno, že by se žalovaný vypořádal
s námitkou stěžovatele uvedenou v odvolání proti rozhodnutí Úřadu, která spočívala v tom,
že stěžovatel při hlášení svých příjmů nebyl nikdy informován, že paušál přísedícího se započítává
do rozhodného příjmu pro dávku státní sociální péče, i když pracovnice Úřadu byly informovány
o tom, že stěžovatel funkci přísedícího vykonává. Žalovaný pouze konstatoval, že Úřad ve svém
vyjádření k odvolání uvedl, že ani dávková pracovnice, ani sociální pracovnice, provádějící šetření
v rodině stěžovatele o této skutečnosti nebyly od roku 2000 informovány. V napadeném
správním rozhodnutí tak chybí důležitá úvaha správního orgánu, ve které by se vypořádal
s námitkou stěžovatele, že Úřad věděl o tom, že vykonává funkci přísedícího za níž pobírá
paušál. Žalovaný k této otázce uvedl pouze tolik, že „pokud jde o informovanost sociálních
pracovnic o skutečnosti, že odvolatel vykonává funkci přísedícího, poukázal ÚMOb
ve svém vyjádření k odvolání, že ani dávková pracovnice, ani sociální pracovnice, provádějící
šetření v rodině odvolatele o této skutečnosti nebyly informovány“. Z hlediska podmínek
ustanovení §107 zákona č. 100/1988 Sb., se po právní stránce žalovaný s touto skutečností
nevypořádal, ačkoliv zde stálo tvrzení stěžovatele proti údajnému tvrzení obou pracovnic.
Ty však vyslechnuty nebyly.
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel nesplnil oznamovací
povinnost danou ustanovením §106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů a je tedy povinen podle §107 téhož zákona přeplatek na dávce vrátit. Úskalí výkladu
ustanovení §107 odst. 1 cit. zákona však spočívá právě v tom, že je třeba najisto postavit,
zda existuje příčinná souvislost mezi zaviněním příjemce dávky státní sociální podpory
a skutečností, že mu dávka státní sociální podpory nebo její část byla vyplácena neprávem.
V posuzovaném případě stěžovatel namítá, že svou oznamovací povinnost danou ustanovením
§106 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., splnil, když dávkové pracovnici oznámil, že vykonává
funkci přísedícího a bylo tak na žalovaném, aby se i touto námitkou zabýval,
avšak ten tak neučinil. Stejně tak se měl žalovaný zabývat tím, zda byly splněny i další podmínka
stanovená v §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., tedy tím, zda stěžovatel přijímal dávku státní
sociální péče, ačkoliv věděl nebo musel z okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem
nebo ve vyšší výměře než náležela, krátce řečeno, zda stěžovatel byl při přijímání dávky v dobré
víře, že mu náleží. Žalovaný se však výše uvedenými skutečnostmi klíčovými pro správné
posouzení věci vůbec nezabýval.
Takové rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné a v roz poru s ustanovením §47
odst. 3 správního řádu, což platí zejména za situace, kdy nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů je také správní rozhodnutí Úřadu ze dne 8. 11. 2002, v němž rovněž nejsou posouzeny
výše uvedené skutečnosti a navíc není zřejmé, jakým postupem došel Úřad k celkové výši
přeplatku ve výši 9716 Kč na dávkách sociální péče, kdy v rozhodnutí Úřadu není odůvodněn
způsob výpočtu celkové výše přeplatku.
Krajský soud v Ostravě se náležitým způsobem nezabýval přezkoumatelností žalobou
napadeného správního rozhodnutí a ze zjištěných vad nevyvodil odpovídající závěry. Tento soud
byl sice vázán žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.), ovšem i zde měla tato vázanost své výjimky,
a to v ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí
pro vady řízení bez jednání rozsudkem v případě nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Žalobou v dané věci
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí namítána ostatně i byla. Konečně i judikatura
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 – 35), dovodila,
že „nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním přezkumem
takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr učinil, není zapotřebí, aby žalobce
nepřezkoumatelnost namítal; dojde-li soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se žalobcovými námitkami musí věcně zabývat [§76 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]“. Obecně však platí, že je-li rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
nebo pro nedostatek důvodů, brání takový nedostatek zpravidla posouzení důvodnosti jiných
žalobních námitek; navíc, stanoví-li zákon možnost zrušit rozhodnutí pro takové vady i tehdy,
pokud vyjdou najevo až při jednání, výslovně připouští, že do té doby zjevné být nemusely, a tedy
ani nemusely být obsahem žaloby.
Krajský soud v Ostravě tedy v daném případě měl vycházet ze zjevné
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů, a měl jej zrušit pro tuto vadu
řízení. Je tomu tak proto, že v napadeném správním rozhodnutí chyběly skutkové a právní úvahy
správního orgánu, které vedly k vydání tohoto rozhodnutí a nejsou ze spisu v základních rysech
bez pochyb rekonstruovatelné. Pokud tak Krajský soud v Ostravě neučinil, nepřezkoumatelnost
správního rozhodnutí nevzal v úvahu a naopak ji dále rozvinul a prohloubil (v odůvodnění
rozsudku konstatuje, že provádění důkazu výslechem dávkové a sociální pracovnice Úřadu se mu
jeví nadbytečné a že odůvodnění rozhodnutí žalovaného obsahuje všechny skutečnosti
představující důkazy, které byly podkladem rozhodnutí, hodnocení těchto důkazů a odůvodnění
aplikace konkrétního právního předpisu), je třeba označit za nepřezkoumatelný i jeho rozsudek.
To musel vzít v úvahu i Nejvyšší správní soud i když námitka nepřezkoumatelnosti nebyla
součástí kasační stížnosti [§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud
totiž není vázán důvody kasační stížnosti podle §109 odst. 3 s. ř. s., je-li rozsudek Krajského
soudu v Ostravě nepřezkoumatelný. Takový je i rozsudek zamítající žalobu na základě
nedůvodnosti v žalobě uplatněných námitek a nepřihlížející přitom ke skutečnosti, že samo
správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Takové rozhodnutí měl
Krajský soud v Ostravě zrušit podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (obdobně rozhodl
Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 33/2003,
publikovaném pod č. 523/2005 Sb. NSS).
Dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť dospěl-li k závěru, že řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty
za středníkem s. ř. s.), není možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu
k takovémuto rozhodnutí, jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
Přesto - nad rámec potřebného odůvodnění tohoto rozsudku - Nejvyšší správní soud
podotýká, že s kasační námitkou stěžovatele, ve které namítal, že náhrada za výkon funkce
přísedícího nemůže být považována za tzv. započitatelný příjem pro životní minimum,
by se nemohl ztotožnit. Podle §6 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním
minimu se totiž za příjem považují z příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob
a nejsou přitom od této daně osvobozeny, příjmy ze závislé činnost a funkční požitky uvedené
v §6 odst. 1 a 10 zákona o daních z příjmů. Podle §6 odst. 10 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů jsou funkčními požitky odměny za výkon funkce v orgánech obcí, v jiných
orgánech územní samosprávy, státní orgánech, občanských a zájmových sdruženích, komorách
a v jiných orgánech a institucích.
Podle §93 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísluší přísedícím,
kteří jsou v pracovním poměru nebo v obdobném vztahu za dobu, po kterou vykonávají funkci
přísedícího nebo plní jiné povinnosti spojené s touto funkcí, náhrada mzdy ve výši průměrného
výdělku. Náhradu mzdy je povinen poskytovat stát.
Podle odst. 2 téhož ustanovení nahrazuje přísedícím, kteří nejsou v pracovním poměru,
ušlý výdělek za dobu výkonu funkce přísedícího nebo jiných povinností spojených s touto funkcí
stát. Způsob a výši náhrady stanoví ministerstvo vyhláškou.
Podle odst. 3 stát hradí přísedícím hotové výdaje, které vzniknou vykonáváním funkce
přísedícího nebo jiných povinností spojených s touto funkcí. Způsob náhrad stanoví ministerstvo
vyhláškou.
Podle odst. 4 přísluší přísedícím mimo náhrady podle předchozích odstavců za každý den
jednání paušální náhrada za výkon jejich funkce. Tuto paušální náhradu vyplácí stát ve výši,
kterou určí ministerstvo vyhláškou.
Podle §5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 44/1992 Sb. přísluší
přísedícím za každý den jednání paušální náhrada za výkon jejich funkce ve výši 150 Kč.
V posuzovaném případě je stěžovatel nezaměstnaný, pobírá opakované dávky státní
sociální péče a proto mu za výkon funkce přísedícího náleží pouze paušální náhrada ve smyslu
§90 odst. 4 zákona o soudech a soudcích, která podle §5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
České republiky č. 44/1992 Sb., činí 150 Kč denně. Nejvyšší správní soud má za to, že paušální
náhradu za výkon funkce přísedícího nelze posuzovat jinak, než jako funkční požitek odměny
za výkon funkce ve státním orgánu (soud je nepochybně třeba považovat za státní orgán)
ve smyslu §6 odst. 10 písm. b) zákona o daních z příjmů a tím tedy i za příjem podle §6 odst. 1
písm. a) bod 1 zákona o životním minimu, ke kterému je potřeba přihlédnout při propočtu
sociální potřeby rodiny stěžovatele a který tak má vliv na výši vyplácené dávky státní sociální
péče.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že přísedícím za výkon funkce náleží náhrady podle
§90 odst. 1 až 3 zákona o soudech a soudcích, které nahrazují mzdu (odst. 1), ušlý výdělek
(odst. 2) a hotové výdaje, které vzniknou vykonáváním funkce přísedícího (odst. 3). Tyto náhrady
tedy nahrazují příjmy přísedícího, o které v důsledku výkonu své funkce přichází (mzda, plat, ušlý
výdělek), resp. výdaje, které jsou s funkcí přísedícího spojeny (cestovné, stravné). Zákon
o soudech a soudcích v §90 odst. 4 sice mimo náhrad podle předchozích odstavců přisuzuje
přísedícím paušální náhradu za výkon jejich funkce, na tuto náhradu je však třeba nahlížet
jako na jakousi odměnu (příjem) za výkon funkce přísedícího, neboť veškeré náhrady ušlých
příjmů a nákladů, které mohou přísedícímu vzniknout, pokrývají předcházející odstavce 1 až 3.
K poukazu stěžovatele na §6 odst. 11 zákona o daních z příjmů, z kterého dovozuje, že částky
vyplacené jako náhrada výdajů nemohou být považovány za příjem zvyšující majetek, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že §6 odst. 11 zákona o daních z příjmů lze v posuzovaném případě
vztáhnout právě na náhrady poskytované podle §90 odst. 1 až 3 zákona o soudech a soudcích,
nikoli na náhradu podle §90 odst. 4 citovaného zákona, která jak již bylo uvedeno, je fakticky
odměna (příjem) za výkon funkce přísedícího. Tento názor ostatně potvrzuje i přípis Krajského
soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2003 ve kterém konstatuje, že soudy při výplatách paušálních
náhrad přísedícím postupují podle §6 zákona o dani z příjmů a stanoviska Finančního ředitelství
v Ostravě, tím, že přiznané paušální náhrady za každý den jednání ve výši 150 Kč jsou zdaňovány
srážkovou daní ve výši 15 %.
Nelze akceptovat ani poukaz stěžovatele na §6 odst. 7 zákona o daních z příjmů,
neboť ze samotného textu tohoto ustanovení [Za příjmy ze závislé činnosti se nepovažují
a předmětem daně, kromě příjmů, které nejsou předmětem daně podle §3 odst. 4, dále nejsou
a) náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti do výše
stanovené zvláštním předpisem, jakož i hodnota stravování poskytovaná zaměstnavatelem
na pracovních cestách; vyplácí-li zaměstnavatel vyšší náhrady, jsou částky, které překračují výši
stanovenou zvláštním předpisem, zdanitelným příjmem podle odstavce 1, a to i v případě,
že tento zvláštní předpis výplatu vyšších náhrad neomezuje, b) hodnota osobních ochranných
pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků poskytovaných v rozsahu
stanoveném zvláštním předpisem, včetně nákladů na udržování osobních ochranných
a pracovních prostředků, jakož i hodnota poskytovaných stejnokrojů, včetně příspěvků na jejich
udržování, dále hodnota pracovního oblečení, určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání,
včetně příspěvku na jeho udržování, c) částky přijaté zaměstnancem zálohově od zaměstnavatele,
aby je jeho jménem vydal, nebo částky, kterými zaměstnavatel hradí zaměstnanci prokázané
výdaje, které za zaměstnavatele vynaložil ze svého tak, jako by je vynaložil přímo zaměstnavatel,
d) náhrady za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce
poskytované zaměstnanci podle zákoníku práce], vyplývá, že toto ustanovení nelze aplikovat
na paušální náhradu za výkon přísedícího, neboť tuto náhradu nelze podřadit pod žádné
z písmen výše uvedeného ustanoví zákona o daních z příjmů.
K odkazu stěžovatele na právní argumentaci obsaženou v rozboru JUDr. V. J. ze dne 5. 3.
2004 Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádný takovýto rozbor ve správním ani soudním spise
obsažen není.
Na Krajském soudu v Ostravě bude, aby se v tomto řízení věcí znovu zabýval a vycházel
z toho, že žalobou napadené správní rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2003
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1
za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm Krajský
soud v Ostravě rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Konečně je třeba závěrem uvést, že stěžovatel se ve své kasační stížnosti domáhal
osvobození od soudních poplatků. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že žaloba
stěžovatele směřovala proti rozhodnutí žalovaného, kterým změnil rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně o povinnosti stěžovatele vrátit přeplatek na opakované dávce sociální péče. Jedná
o soudní řízení ve věci sociální péče a sociálních dávek, které zákon č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve svém ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zahrnuje mezi ta řízení, která jsou
osvobozena od soudních poplatků ex lege, tedy nezávisle na rozhodnutí soudu o žádosti (osobní)
o osvobození od soudního poplatku. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se žádostí
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, neboť žádná poplatková povinnost
stěžovateli v tomto řízení nehrozí. Pokud by byl stěžovatel v řízení neúspěšný a v důsledku
toho by jej eventuelně stíhala povinnost nahradit státu (soudu), zálohované náklady řízení,
pak takovou povinnost lze uložit jen tehdy, pokud účastník nesplňuje předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, což by si soud posoudil jako otázku předběžnou.
V novém rozhodnutí Krajský soud v Ostravě rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.) s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu