ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.40.2008:73
sp. zn. 4 Ads 40/2008 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. Č.,
zast. Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č. j. 4
Cad 13/2007 – 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č. j. 4 Cad 13/2007 – 41, se z
r u š u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 12. 2006, č. j. 2006/54830-442, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Mostě (dále též „správní orgán prvního
stupně”), ze dne 23. 8. 2006, č. j. MOA-5248/2006-M-05-A, ve znění opravného usnesení ze dne
31. 8. 2006, č. j. MOA-28496/2006-M-05-A. Správní orgán prvního stupně uvedeným
rozhodnutím nezařadil žalobce podle §24 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti do evidence
uchazečů o zaměstnání od 6. 8. 2006. Poukázal přitom na ustanovení §87b zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a svůj závěr o tom, že žalobce
nesplňuje podmínky stanovené zákonem pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání
odůvodnil tím, že důkazními listinami předloženými žalobcem nebyl prokázán jeho trvalý
nebo přechodný pobyt na území České republiky a že bylo zjištěno, že žalobce je žadatelem
o udělení azylu.
Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně postupoval správně –
v souladu se zákonem, pokud nezařadil žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání, nicméně mu
vytkl, že k tomuto závěru dospěl z nesprávných důvodů. Žalovaný se totiž ztotožnil se žalobcem
potud, že se na něj nevztahuje zákon o pobytu cizinců, ale zákon č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalovaný vyslovil přesvědčení, že žalobce jako žadatel o udělení azylu, který nemá trvalý pobyt na
území ČR, nemohl být zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, neboť jej nelze považovat
ani za rodinného příslušníka občana členského státu Evropské unie ve smyslu zákona o
zaměstnanosti. Dále konstatoval, že v případě cizinců, kteří jsou občané členského státu
EU či jejich rodinnými příslušníky, postačí, mají-li v České republice přechodný pobyt, či místo,
kde se obvykle zdržují. Ustanovení §3 odst. 2 a §5 písm. b) bod 2 zákona o zaměstnanosti
se však vztahují jen na rodinné příslušníky osob, které jsou občany jiných členských států EU
než Česká republika. V případě rodinného příslušníka občana ČR se vyžaduje existence trvalého
pobytu v souladu s §5 písm. b) bod 3 zákona o zaměstnanosti. Do evidence uchazečů
o zaměstnání tedy podle žalovaného nemůže být zařazen cizinec, který je rodinným příslušníkem
občana ČR, nemá-li tu trvalý pobyt. V takovém případě se nejedná o diskriminaci ve smyslu §4
odst. 1 zákona o zaměstnanosti, podle kterého jsou účastníci právních vztahů podle §3 odst. 1
písm. a), c) a d) téhož zákona povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi fyzickými osobami
uplatňujícími právo na zaměstnání; za nerovné zacházení se nepovažuje rozlišování, které stanoví
tento zákon nebo zvláštní právní předpis. Rovněž čl. 26 Listiny základních práv a svobod
předpokládá možnost zakotvení odlišné právní úpravy pro cizince. Žalovaný dovodil,
že na posuzovaný případ nelze aplikovat právní předpisy Evropských společenství. Směrnice
Rady č. 68/630/EHS, na kterou žalobce odkázal, totiž byla zrušena směrnicí Evropského
parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, která se podle svého čl. 3 vztahuje na všechny občany Unie,
kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém
členském státě pobývají a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí
nebo následují. Nevztahuje se tedy na osoby, které pobývají, včetně svých rodinných příslušníků,
na území státu, jehož jsou občany. Přístup k zaměstnání je upraven Nařízením Rady
č. 1612/68/EHS, které ovšem upravuje přístup k zaměstnání státních příslušníků členských států
EU a to opět pouze za situace, kdy migrují do jiného členského státu, než jehož jsou občany.
Na základě uvedených skutečností žalovaný uzavřel, že žalobce nemohl být zařazen do evidence
uchazečů o zaměstnání, protože nemá na území ČR trvalý pobyt a nesplnil tak zákonnou
podmínku pro zařazení do této evidence uvedenou v ustanovení §24 zákona o zaměstnanosti
ve spojení s §5 písm. b) bod 3 téhož zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, ve které namítal, že ze strany
žalovaného došlo k příliš zužujícímu výkladu ustanovení §3 odst. 2 a §5 písm. b) bod 2 zákona
o zaměstnanosti, v důsledku čehož došlo k diskriminaci žalobce a jeho rodiny ve smyslu čl. 14
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva”) ve srovnání
s jinými rodinami občanů členských států EU. Podle výkladu žalovaného by žalobci k zařazení
do evidence uchazečů o zaměstnání postačovalo, aby jeho manželka byla občanka jiného státu
EU, než Česká republika, což považuje za absurdní, protože má za to, že postavení českých rodin
na území ČR nesmí být horší než postavení cizozemských rodin; přinejmenším už proto, že cílem
každého státu je postarat se předně o vlastní občany a jejich rodiny a až poté následuje péče
o rodiny cizích státních příslušníků. Závěr žalovaného o tom, že rodinný příslušník občana jiného
členského státu EU má na území ČR větší práva, možnosti a nároky než rodinný příslušník
občana ČR je podle žalobce absurdní také proto, že ve smyslu čl. 14 Úmluvy musí mít rodinní
příslušníci občanů všech členských států EU stejná práva na celém území EU, pokud zvláštní
mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Z toho pak podle žalobce vyplývá, že pokud se na úřadu
práce v ČR může zaevidovat rodinný příslušník jiného členského státu EU, tak toto právo nesmí
být odepřeno rodinnému příslušníku občana ČR (který je mimo jiné rovněž občanem EU),
a to bez ohledu na znění §3 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Žalobce poukázal také na §15a
odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle kterého se ustanovení tohoto zákona týkající
se rodinného příslušníka občana Evropská unie obdobně vztahují i na cizince, který je rodinným
příslušníkem státního občana ČR a konstatoval, že pokud právní předpisy platného právního řádu
ČR na sebe navazují a vzájemně se doplňují a jeden z nich výslovně stanoví, že ustanovení
o rodinných příslušnících občanů Evropské unie se vztahují rovněž na rodinné příslušníky
státních občanů ČR, tak stejný vztah k těmto osobám musí dodržovat i ostatní instituce a úřady
v jiných řízeních. Způsob, jakým žalovaný vyložil ustanovení §3 odst. 2 zákona o zaměstnanosti
nepovažovuje žalobce za správný rovněž z toho důvodů, že slovo „jiného” členského státu
se vztahuje pouze na občany EU, nikoliv na jejich rodinné příslušníky. Žalobce dospěl k závěru,
že i když lze předpokládat správnost výkladu §3 odst. 2 zákona o zaměstnanosti provedeného
žalovaným, tak je evidentní, že v předmětné věci došlo ke kolizi právních norem, a to zákona
o zaměstnanosti na straně jedné a Úmluvy (čl. 14), případně řady jiných právních předpisů
mezinárodní úrovně, jež není třeba jmenovat, na straně druhé. Podle žalobce je i s ohledem
na nález ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02, (ve kterém Ústavní soud vyslovil, že dojde-li
ke kolizi dvou právních norem, z nichž jedna právo chrání a druhá právo ohrožuje, je vždy
namístě použití té z nich, která právo chrání) zřejmé, že pokud striktním výkladem zákona
žalovaným, dochází k diskriminaci žalobce a jeho rodiny, tak je na místě použít výklad poskytnutý
žalobcem a vztáhnout ustanovení o rodinných příslušnících občanů EU rovněž na rodinné
příslušníky českých občanů, neboť i jejich rodinní příslušníci jsou bez jakýchkoliv pochyb
rodinnými příslušníky občanů EU. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Městský soud
v Praze rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil
žalovanému uhradit žalobci náklady řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, na základě které dospěl k závěru, že žalobce nelze zařadit do evidence
uchazečů o zaměstnání a že na posuzovanou věc nelze aplikovat právní předpisy Evropského
společenství. Konstatoval, že Úmluva se nevztahuje na právo na přiměřené hmotné zajištění
ve smyslu čl. 26 Listiny základních práv a svobod, jakožto sociální právo, a proto není možné
se dovolávat ochrany ve smyslu čl. 14 této Úmluvy, protože zákaz diskriminace dle tohoto článku
se vztahuje pouze na užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou. Nemohlo tedy dojít
ke kolizi §3 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a čl. 14 Úmluvy jak dovozuje žalobce. Navrhl,
aby městský soud žalobu zamítl a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Žalobce v replice k vyjádření žalovaného znovu upozornil na skutečnost, že je rodinným
příslušníkem občana členského státu EU a uvedl, že tato skutečnost byla před správními orgány
obou stupňů bezpečně a spolehlivě prokázána a žádný z nich to ani nepopírá. Žalobce
se domnívá, že jeho postavení je srovnatelné s postavením jakýchkoliv jiných rodinných
příslušníků občanů členských států EU, ale také rodinných příslušníků občanů ČR
a proto zacházení s ním nemůže být odlišné od zacházení s jinými rodinnými příslušníky občanů
členských států EU. Na území ČR je žalobce hlášen k přechodnému pobytu, což je pro něj,
(jako pro rodinného příslušníka občana členského státu EU) podle jeho názoru rozhodujícím
a dostačujícím důvodem k evidenci na úřadu práce. Z toho pak vyplývá, že tvrzení žalovaného
o tom, že žalobce pro účely evidence na úřadu práce nesmí být žadatelem o azyl nemůže obstát.
Ať už žalobce pobývá na území ČR v rámci jakéhokoliv právního předpisu, nemá to vliv
na jeho práva plynoucí z postavení rodinného příslušníka občana členského státu EU. Zákon
skutečně může pro cizince stanovit odchylnou právní úpravu při uplatnění na trhu práce v ČR,
avšak pouze ve srovnání s vlastními občany, tj. odchylně od práv zaručených státním občanům
ČR, a rovněž pro každou kategorii cizinců, nikoliv však postupovat jinak vůči cizinci ve srovnání
s ostatními cizinci patřícími k téže kategorii. Z toho pak vyplývá, že i když žalobci mohou
být při uplatnění na trhu práce poskytnuta práva odlišná od práv vlastních občanů ČR, nesmí
se tato práva lišit od práv, jež mají ostatní rodinní příslušníci občanů členských států EU a pokud
přece k tomu dochází, jedná se o diskriminaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Článek 14 Úmluvy se na práva uvedená v Listině základních práv a svobod vztahuje,
protože tato práva jsou rovněž základními právy, při jejichž výkonu je zakázáno rozdílné
zacházení ve srovnatelných situacích. Stejně jako v žalobě poukázal žalobce na to, že při výkladu
zákona o zaměstnanosti zastávaného žalovaným dochází k znevýhodnění rodin občanů České
republiky ve srovnání s rodinami občanů jiných členských států EU. Žalobce navrhl, aby městský
soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil, uložil mu povinnost zaevidovat jej na Úřadu práce
v Mostě jako uchazeče o zaměstnání a uhradit veškeré náhrady soudního řízení. Dále navrhl,
aby městský soud v Praze podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §3 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti, resp. aby navrhl vyjmutí slova „jiného” z tohoto ustanovení.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud”)rozsudkem ze dne 28. 11. 2007,
č. j. 4 Cad 13/2007 – 41, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádnému z účastníků se nepřiznává
náhrada nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku nejprve poukázal na znění §5 písm. b) bod 2
a §24 zákona o zaměstnanosti a konstatoval, že z žádosti žalobce o zprostředkování zaměstnání
je zřejmé, že žalobce je manžel občanky ČR, státní příslušník Ruské federace a jako žadatel o azyl
nemá na adrese, na které se zdržuje trvalé bydliště. Námitku žalobce, že je manželem občanky
ČR, tedy manželem státního příslušníka členského státu EU neshledal městský soud důvodnou,
s ohledem na §3 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, podle kterého státní příslušník jiného členského
státu EU a jeho rodinný příslušník mají stejné právní postavení v právních vztazích upravených
tímto zákonem jako občan ČR, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z tohoto ustanovení
lze podle městského soudu dovodit, že se občanem EU rozumí státní příslušník jiného členského
státu EU, nikoliv občan ČR, a na žalobce se tak vztahuje ustanovení §5 písm. b) bod 3 zákona
o zaměstnanosti, neboť je cizincem, který není občanem EU ani jeho rodinným příslušníkem,
takže je třeba, aby měl adresu místa trvalého pobytu na území ČR. Žalobce však tuto podmínku
nesplnil a správní orgány tudíž rozhodly v souladu se zákonem. Městský soud neshledal
důvodnou ani námitku žalobce ohledně jeho diskriminace, neboť ustanovení §4 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti stanoví, že za diskriminaci se nepovažují zákonem stanovená opatření,
jejichž cílem je předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby
ke skupině vymezené některým z důvodů uvedených v odst. 2 téhož ustanovení,
tj. v tomto případě národnost nebo státní občanství. Ohledně odkazu žalobce na Úmluvu,
případně další mezinárodní smlouvy, se městský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že právní
úprava zaměstnávání cizinců vychází z principů zakotvených v Listině základních práv a svobod,
přičemž čl. 26 Listiny umožňuje zákonem stanovit (v oblasti tímto článkem upravené) odchylnou
úpravu pro cizince. Takový postup proto nelze považovat za diskriminační. Na žalobce nelze
vztáhnout směrnice ES, jelikož žalobce není občanem členského státu EU.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel”)
včas kasační stížnost, ve které stejně jako v předchozích podáních uvedl, že je rodinným
příslušníkem občana členského státu EU ve smyslu čl. 17 Smlouvy o založení Evropského
společenství, podle kterého jsou do kategorie občanů členských států EU zařazeni občané
všech členských států EU, včetně státních občanů ČR, a to bez ohledu na stát EU
v němž pobývají, tj. jsou považováni za občany členského státu EU i když pobývají na území
vlastního státu. Jejich rodinní příslušníci jsou za této situace považováni za rodinné příslušníky
občanů členského státu EU rovněž v každém státě EU, včetně vlastního státu občana EU,
a z tohoto důvodu jsou každému z těchto rodinných příslušníků zaručena stejná práva,
jako každému jinému v jejich postavení ve státě jejich pobytu. Z toho pak podle stěžovatele
vyplývá, že pokud jsou občané jiných členských států EU oprávněni být zaevidováni na území
ČR na úřadě práce, aniž by měli v ČR povolený trvalý pobyt, pak toto právo nesmí být upřeno
ani rodinným příslušníkům těch občanů EU, kteří patří k rodinám občanů ČR a pokud
k tomu přece jen dochází, pak se jedná o odlišné zacházení v rozporu s čl. 14 Úmluvy.
Nesouhlasí se způsobem, jakým městský soud a žalovaný vyložili §5 písm. b) bod 2 zákona
o zaměstnanosti, neboť občané ČR musí mít stejná práva jako občané jiných členských
států EU a stejná práva musí mít i jejich rodinní příslušníci. Stěžovatel má za to,
že i když z tohoto ustanovení zákona o zaměstnanosti jsou vyloučeni vlastní občané ČR,
tak z něj není vyloučen žádný rodinný příslušník občana členského státu EU, včetně rodinných
příslušníků občanů ČR. K tomu stěžovatel znovu odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne
15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02. Konstatoval, že v ustanovení §5 písm. b) bod 2 zákona
o zaměstnanosti neshledává žádné vysvětlení či náznak nutnosti zacházet na území ČR
s rodinnými příslušníky občanů tohoto státu horším způsobem, než s rodinnými příslušníky
občanů jiných členských států EU a tuto otázku přitom neosvětlil ani městský soud. Přístup
ČR k rodinným příslušníkům vlastních občanů proto podle stěžovatele lze považovat
za diskriminační ve smyslu čl. 14 Úmluvy. Stěžovatel považuje za nutnou legislativní úpravu §5
písm. b) bod 2 zákona o zaměstnanosti tak, aby se jeho působení vztahovalo na všechny rodinné
příslušníky občanů EU pobývající na území ČR, včetně rodinných příslušníků občanů ČR.
Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007,
č. j. 4 Cad 13/2007 – 41, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Navrhoval rovněž,
aby Nejvyšší správní soud, pokud dojde k závěru, že postup správních orgánů a Městského soudu
v Praze má oporu v §5 písm. b) bod 2 zákona o zaměstnanosti, řízení o kasační stížnosti přerušil
a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení té části tohoto ustanovení (s ohledem na skutečnost,
že §5 písm. b/ zákona o zaměstnanosti slovo „jiný” neobsahuje, má stěžovatel na mysli
ustanovení §3 odst. 2 cit. zákona), která zhoršuje postavení rodinných příslušníků občanů
ČR v pracovněprávních vztazích ve srovnání s rodinnými příslušníky ostatních členských států
EU, a to vyjmutím slova „jiných”. v naposledy uvedeném ustanovení
Spolu s kasační stížností bylo městskému soudu doručeno také podání stěžovatele
ze dne 15. 1. 2005, ke kterému přiložil Potvrzení a prohlášení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce
soudem a ve kterém požádal o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů pro řízení
o kasační stížnosti. Na základě tohoto podání městský soud usnesením ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 4 Cad 114/2006 – 63, stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanovil Mgr. Dagmar
Dřímalovou, advokátku.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti,
a které by jej opravňovaly se od uplatněného důvodu kasační stížnosti odchýlit. Po přezkoumání
kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Z provedené rekapitulace vyplývá, že v posuzovaném případě se jedná především
o posouzení právní otázky, zda lze stěžovatele zapsat do evidence uchazečů o zaměstnání
na úřadu práce, přestože nemá v ČR bydliště (trvalý pobyt).
Pro správné rozhodnutí je třeba v dané věci vycházet z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR
a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že státní moc lze uplatňovat jen v případech,
mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stěžovatel dne 8. 8. 2006 v žádosti o zprostředkování
zaměstnání podle §26 odst. 1 zákona o zaměstnanosti mimo jiné uvedl, že je státním
příslušníkem Ruské federace, jeho manželka je česká státní občanka, a oba společně s dětmi bydlí
v ČR na adrese Z. F., M.. Stěžovatel vyjádřil souhlas se zpracováním svých osobních údajů pro
účely zprostředkování zaměstnání a pro poskytování dalších služeb podle zákona o
zaměstnanosti.
Podle §24 zákona o zaměstnanosti je uchazečem o zaměstnání fyzická osoba,
která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání úřad práce, v jehož správním
obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena
do evidence uchazečů o zaměstnání. Podle §26 odst. 1 se fyzická osoba zařadí do evidence uchazečů
o zaměstnání dnem podání písemné žádosti o zprostředkování zaměstnání. Požádá-li fyzická osoba
o zprostředkování zaměstnání nejpozději do 3 pracovních dnů po skončení zaměstnání nebo jiných činností,
které jsou uvedeny v §25 odst. 1, nebo činností, které jsou podle §41 odst. 3 považovány za náhradní doby
zaměstnání, zařadí se do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne následujícího po skončení zaměstnání
nebo těchto činností. Podle odst. 3 téhož ustanovení, nesplňuje-li fyzická osoba podmínky pro zařazení
do evidence uchazečů o zaměstnání, vydá o tom úřad rozhodnutí. Skutečnosti vylučující možnost,
aby fyzická osoba byla uchazečem o zaměstnání jsou uvedeny v §25 zákona o zaměstnanosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel se nenachází v postavení, které by bylo možno
podřadit pod některou z funkcí či pracovněprávních vztahů uvedených v §25 odst. 1 a 2 zákona
o zaměstnanosti a není u něj dána ani překážka pro zařazení a vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání uvedená v odstavci šestém tohoto ustanovení, neboť stěžovatel úřadu práce poskytl
identifikační údaje a souhlas se zpracováním osobních údajů. V případě stěžovatele tedy není
dána žádná ze skutečností uvedených v §25 zákona o zaměstnanosti, která by bránila
jeho zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání a lze tak uzavřít, že stěžovatel může
být z hlediska §25 zákona o zaměstnanosti uchazečem o zaměstnání a může být zařazen
do evidence uchazečů o zaměstnání.
Zbylo tak posoudit, zda za situace, kdy stěžovatel požádal o zařazení do evidence
uchazečů o zaměstnání úřad práce, v místě kde bydlí, bránila takovému zařazení skutečnost,
že jako občan Ruské federace, žádající v ČR o azyl (mezinárodní ochranu) a mající za manželku
občanku ČR, s níž a s jejich dětmi bydlí na adrese v ČR (v M.), nemůže být zařazen do evidence
uchazečů o zaměstnání jen proto, že zde není přihlášen k trvalému pobytu. Zákon č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o azylu) v ustanovení §77 počítá jen s místem hlášeného pobytu žadatele o
udělení mezinárodní ochrany.
K závěru správních orgánů a také městského soudu, že pro zařazení stěžovatele
do evidence uchazečů o zaměstnání je nutné, aby stěžovatel měl bydliště (trvalý pobyt na území
ČR), konstatuje Nejvyšší správní soud následující: Podle §3 odst. 1 zákona o zaměstnanosti jsou
účastníky právních vztahů podle tohoto zákona a) Česká republika zastupovaná ministerstvem
a úřady práce, b) fyzické osoby, které mají způsobilost být zaměstnancem; fyzickými osobami
jsou státní občané ČR a za stejných podmínek cizinci, kteří splňují podmínky pro zaměstnávání
stanovené tímto zákonem, c) zaměstnavatelé (za podmínek stanovených v tomto ustanovení),
d) právnické a fyzické osoby a další subjekty podle zvláštních právních předpisů, vykonávající
činnosti podle tohoto zákona. Podle druhého odstavce téhož ustanovení státní příslušník
jiného členského státu Evropské unie (dále jen „občan Evropské unie”) a jeho rodinný příslušník,
mají stejné postavení v právních vztazích upravených tímto zákonem jako občan České republiky,
pokud tento nestanoví jinak. Na stěžovatele jako státního příslušníka Ruské federace a manžela
české občanky se vztahuje §3 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, podle kterého rodinní příslušníci
občana České republiky, kteří nejsou státními příslušníky České republiky ani jiného členského státu Evropské
unie, mají v právních vztazích upravených tímto zákonem stejné právní postavení jako občan České republiky,
pokud tento zákon nestanoví jinak. V §3 odst. 2 zákon o zaměstnanosti definuje legislativní pojem
„občan Evropské unie”, pod který zařazuje státní příslušníky jiného členského státu Evropské
unie (než ČR), když stanoví, že státní příslušník jiného členského státu Evropské unie (dále jen "občan
Evropské unie") a jeho rodinný příslušník mají stejné právní postavení v právních vztazích upravených
tímto zákonem jako občan České republiky, pokud tento zákon nestanoví jinak. Na toto ustanovení
navazuje §5 téhož zákona, který vymezuje některé zákonem užívané pojmy, pro daný případ
jde o vymezení pojmu bydliště. Tím se pro účely zákona o zaměstnanosti rozumí 1) u státního
občana České republiky adresa místa trvalého pobytu na území ČR, 2) u cizince, který je občanem
Evropské unie, nebo jeho rodinným příslušníkem adresa trvalého nebo přechodného pobytu
na území ČR, a pokud takový pobyt nemá, adresa místa, kde se na území ČR obvykle zdržuje,
3) u cizince, který není občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem, adresa místa
trvalého pobytu na území ČR.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že na stěžovatele se vztahuje §5 písm. b) bod 3
zákona o zaměstnanosti, podle kterého se u cizince, který není občanem EU nebo jeho rodinným
příslušníkem, rozumí bydlištěm adresa místa trvalého pobytu na území České republiky. Závěr žalovaného
o tom, že ustanovení §3 odst. 2 a §5 písm. b) bod 2 zákona o zaměstnanosti se vztahují
jen na rodinné příslušníky osob, které jsou občany jiných členských států EU (a na stěžovatele
se tedy nevztahují) je tak sice správný, avšak jak bude uvedeno níže, žalovaný z něj vyvodil
nesprávné závěry, a to bez ohledu na to, že legislativní pojem „občan Evropské unie”, užívaný
jen pro účely tohoto zákona je nepřesný a zavádějící, jak bude uvedeno dále.
Stěžovatel, který je fyzickou osobou, požádal Úřad práce v Mostě, v jehož správním
obvodu má hlášený pobyt, o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž nebylo
zjištěno, že by u stěžovatele byl dán některý z důvodů pro nezařazení do evidence uchazečů
o zaměstnání, jež jsou uvedeny v §25 zákona o zaměstnanosti; nic tedy nebránilo tomu –
posuzováno z hlediska tohoto ustanovení, aby stěžovatel byl zapsán do evidence uchazečů o
zaměstnání. Okolnost, že stěžovatel nemá bydliště (trvalý pobyt) ve smyslu §5 písm. b) zákona o
zaměstnanosti na území ČR, nemůže mít vliv na posouzení věci, neboť z žádného ustanovení
zákona o zaměstnanosti nevyplývá nutnost splnění této podmínky. Ustanovení §24 zákona o
zaměstnanosti definuje uchazeče o zaměstnání jako fyzickou osobu, která osobně požádá o
zprostředkování vhodného zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při
splnění zákonných podmínek je úřadem práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Je
zřejmé, že zákon rozlišuje mezi zákonnými podmínkami, pro zařazení do evidence vážícími se
k osobě žadatele o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž mezi ně (ve smyslu §25
zákona) rozhodně nepatří bydliště žadatele. Pojem „bydliště” uvedený v §24 zákona o
zaměstnanosti se váže k pojmu úřad práce a je zde pouhým kritériem pro určení místní
příslušnosti toho kterého úřadu. Nelze dovozovat, že pokud fyzická osoba bydliště (zde v podobě
trvalého pobytu) ve smyslu §5 písm. b) zákona o zaměstnanosti nemá, nesplňuje podmínky pro
zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Bydliště fyzické osoby je v §24 cit. zákona uvedeno
jako kritérium místní příslušnosti také proto, aby fyzické osobě jako uchazeči o zaměstnání bylo
zjevné, na který úřad práce se má obrátit. Lze totiž předpokládat, že ve většině případů, by při
poskytování pomoci fyzické osobě v nezaměstnanosti a při hledání práce měl být činný úřad
práce, který se nachází v místě bydliště fyzické osoby (v místě kde se obvykle zdržuje, za které je
třeba pokládat místo hlášeného pobytu §77 zákona o azylu), neboť lidé se většinou snaží najít
práci co nejblíže svému bydlišti, protože je to pro ně výhodné (už jenom s ohledem na efektivní
využití času a z toho pramenící časové úspory). Výše uvedený názor ostatně potvrzuje také
důvodová zpráva k zákonu o zaměstnanosti, která k jeho §5 uvádí: „Bydliště je definováno pro účely
tohoto zákona jak pro občana ČR, tak pro cizince, neboť od místa bydliště fyzické osoby se v tomto zákoně
odvozuje místní příslušnost úřadu práce pro účely zprostředkování zaměstnání, popř. další služby úřadu práce”.
Lze poukázat rovněž na důvodovou zprávu k §24 zákona o zaměstnanosti: „Z hlediska potřeb
fyzické osoby se ukázalo v praxi jako nejvhodnější, aby jí zaměstnání zprostředkovával a při jejím zapojení na
trhu práce poskytoval pomoc úřad práce příslušný podle místa bydliště. Tento úřad práce má rovněž možnost
poskytovat informace i dalším subjektům, jestliže jejich služby souvisejí s vedením fyzické osoby v evidenci uchazečů
o zaměstnání (např. pro účely dávek státní sociální podpory, sociálního zabezpečení apod.)”. Vyžadování
splnění podmínky bydliště pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání nelze přijmout ani s
ohledem na systematiku zákona o zaměstnanosti, který v §28 umožňuje uchazeči o zaměstnání
požádat příslušný úřad práce (§24) o zprostředkování zaměstnání úřadem práce, v jehož správním obvodu se z
vážných důvodů skutečně zdržuje. Dohodnou-li se úřady práce do 10 kalendářních dnů ode dne podání žádosti,
zprostředkovává jeho zaměstnání a vykonává další práva a povinnosti vyplývající z tohoto zákona úřad práce, v
jehož správním obvodu se uchazeč o zaměstnání skutečně zdržuje. V takovém případě pak uchazeči o
zaměstnání zprostředkovává práci jiný úřad práce, než ten který je místně příslušný podle bydliště
uchazeče o zaměstnání a také z této skutečnosti tak podle názoru Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že bydliště fyzické osoby nemůže být podmínkou pro zapsání do evidence uchazečů o
zaměstnání. Nezbývá, než znovu poukázat na to, že rozhodující pro správné posouzení
předmětné věci je to, že okolnosti bránící zapsání fyzické osoby do evidence uchazečů o
zaměstnání jsou uvedeny v §25 zákona o zaměstnanosti, jinde již v zákoně o zaměstnanosti
uvedeny nejsou a fyzickou osobu tedy nejde do předmětné evidence zapsat pouze pokud
nastanou důvody uvedené v tomto ustanovení. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že bydliště
(trvalý pobyt) fyzické osoby - uchazeče o zaměstnání, není a nemůže být podmínkou pro její
zaevidování v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Nejvyšší správní soud dodává, že nesprávnost výkladu zákona o zaměstnanosti
zastávaného žalovaným a městským soudem vyplývá také z toho, že při tomto výkladu
by nevyhnutelně docházelo k diskriminaci českých občanů, jejichž rodinní příslušníci žádající
o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání na úřadu práce jsou z nečlenského státu EU,
oproti rodinným příslušníkům (kteří jsou také z nečlenského státu EU) občanů jiného členského
státu EU než ČR. Stěžovatel na tuto skutečnost správně poukázal v kasační stížnosti (namítal,
že občané ČR musí mít stejná práva jako občané jiných členských států EU a stejná práva musí
mít i jejich rodinní příslušníci) a také v tomto ohledu je mu třeba přisvědčit. Bylo by nesprávné
a diskriminační, pokud by ČR bez jakéhokoli rozumného důvodu zvýhodňovala cizince - rodinné
příslušníky občanů jiného členského státu EU oproti cizincům - rodinným příslušníkům občana
ČR, čímž by de facto docházelo ke zhoršení postavení občanů ČR oproti cizincům (občanům
EU), neboť postavení rodinných příslušníků se navzájem ovlivňují a prolínají, nelze je od sebe
oddělovat, nehledě k tomu, že takové rozlišování není možné už jen z toho důvodu, že občané
ČR a občané členských států EU dohromady tvoří množinu občanů EU ve smyslu čl. 17 Smlouvy
o založení Evropských společenství, (na což stěžovatel správně poukazoval v kasační stížnosti).
Závěr žalovaného a městského soudu o tom, že stěžovatel kvůli tomu, že nemá v ČR trvalý pobyt
(bydliště), nesplňuje podmínky pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, je tedy
nesprávný.
Zařazení stěžovatele do evidence uchazečů o zaměstnání nebrání ani ta skutečnost,
že v případě stěžovatele stále probíhá řízení o jeho žádosti o udělení azylu (mezinárodní ochrany),
neboť stěžovatel není hlášen ve smyslu §42 zákona o azylu k pobytu v azylovém zařízení a není
mu tak poskytována ubytování, strava, základní hygienické prostředky ani kapesné. Podle §43
zákona o azylu si žadatel o udělení mezinárodní ochrany hlášený k pobytu mimo pobytové
středisko hradí náklady spojené s pobytem na území z vlastních prostředků, s výjimkou zdravotní
péče, přičemž s ohledem na délku pobytu stěžovatele na území ČR mu nepochybně není
poskytován ani finanční příspěvek ve smyslu §42 odst. 2 zákona o azylu, neboť celková doba,
po kterou je v průběhu řízení o udělení azylu možno poskytnut finanční příspěvek, může činit
nejvýše 3 měsíce. Je tudíž zřejmé, že stěžovateli není v současnosti ze strany ČR poskytováno
jakékoli materiální zabezpečení.
K návrhu stěžovatele na podání návrhu Ústavnímu soudu na vyjmutí slova „jiného”
z ustanovení §3 odst. 2 zákona o zaměstnanosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že nevidí
důvodu, proč považovat předmětné ustanovení za protiústavní. Rozlišení fyzických osob -
účastníků právních vztahů podle zákona o zaměstnanosti v případě fyzických osob na občany
ČR, občany jiných členských států EU a rodinné příslušníky těchto osob, považuje Nejvyšší
správní soud za nezbytné s ohledem na členství ČR v EU a z toho pramenících povinnostech ČR
vůči EU a občanům členských států EU, zejména povinnosti umožnit volný pohyb osob
(pracovníků) v rámci EU, což je jeden ze čtyř základních pilířů, na nichž jsou Evropské
společenství založeno. Také zde lze poukázat na důvodovou zprávu k zákonu o zaměstnanosti,
podle které právní úprava v jeho §3 odst. 2 vychází zejména z Nařízení Rady 1612/68 EHS o volném
pohybu pracovníků v rámci Společenství, směrnice Rady 90/365/EHS o právu pobytu zaměstnance a osoby
samostatně výdělečně činné po skončení její pracovní činnosti a z Nařízení komise (EHS) 1251/70 o právu
pracovníků zůstat na území členského státu poté co byli v tomto státě zaměstnáni a zajišťuje občanům z členských
států EU a jejich rodinným příslušníkům stejné právní postavení při uplatňování na trhu práce ČR jako
občanům ČR. Nejvyšší správní soud proto v daném případě neshledává důvod k tomu, aby
postupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložil ustanovení §3 odst. 2 zákona o zaměstnanosti
Ústavnímu soudu s návrhem na vyjmutí slova „jiného”. Na podporu tohoto závěru lze uvést, že
pokud lze určité ustanovení vyložit ústavně komformním způsobem, což se v daném případě
stalo, není nutno užít navrhovaný postup.
Protože tomuto právnímu názoru Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek
Městského soudu v Praze neodpovídá, musel jej Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm Městský
soud v Praze rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu