ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.52.2008:30
sp. zn. 4 Ads 52/2008 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V. S.,
zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č. j. 43 Cad
17/2007 – 11,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č. j. 43 Cad 17/2007 - 11,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) rozhodnutím ze dne 5. 1. 2007,
č. X, rozhodla o žádosti žalobkyně na úpravu jejího vdovského důchodu tak, že od 23. 2. 1996
zvýšila vdovský důchod o příplatek k důchodu podle ustanovení §25 odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb.
za dobu věznění jejího manžela A. S. od 25. 2. 1948 do 19. 6. 1948 a od 4. 2. 1952 do 7. 5. 1953.
Proto upravila od 23. 2. 1996 důchod podle ustanovení §25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb. tak, že
vdovský důchod činí 3429 Kč měsíčně, starobní důchod 1079 Kč měsíčně, celkem tedy 4508 Kč
měsíčně. Žalovaná dále pod bodem I. provedla rozpis částek vdovského a starobního důchodu
od dubna 1996 do data vydání rozhodnutí v závislosti na úpravě – valorizaci důchodů v letech
1996 a násl., podle jednotlivých nařízení vlády o zvyšování důchodů k provedení zákona č.
155/1995 Sb. Uvedla, že od ledna 2005 náležel žalobkyni vdovský důchod ve výši 6818 Kč
měsíčně a starobní důchod ve výši 2131 Kč měsíčně. Pod bodem II. napadeného rozhodnutí
žalovaná uvedla, že stěžovatelčina žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky k vdovskému
důchodu za dobu manželova věznění od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948 se zamítá z důvodu nesplnění
podmínek ustanovení §25 odst. 8 a ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. V odůvodnění
vysvětlila, že vdovský důchod stěžovatelky se zvyšuje o příplatek k důchodu za dobu manželova
věznění od 25. 2. 1948 do 19. 6. 1948 a od 4. 2. 1952 do 7. 5. 1953, tj. za 19 měsíců, celkem o 171
Kč. Za dobu manželova věznění v době předcházející datu 25. 2. 1948 však příplatek nenáleží,
neboť rozsudkem Vojenského soudu I. stolice Brno ze dne 15. 12. 1947, sp. zn. VTr 758/47 – II,
byl manžel stěžovatelky uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §§145, 146c, 149
vojenského trestního zákona z roku 1855. Rozhodnutí Nejvyššího Vojenského soudu Praha ze
dne 9. 6. 1948, sp. zn. P 4/48, byl trest zmírněn. A. S. byl ve vazbě od 5. 10. 1947 do 15. 12. 1947
a ve výkonu trestu odnětí svobody od 16. 12. 1947 do 19. 6. 1948, kdy byl propuštěn na základě
amnestie prezidenta republiky. Příplatek k důchodu podle §25 odst. 7, 8 zák. č. 119/1990 Sb. lze
v případě rehabilitace podle §33 odst. 2 cit. zákona poskytnout jen za dobu nezákonného
zbavení osobní svobody spadajícího do rozhodného období vymezeného v tomto ustanovení.
Toto rozhodné období začíná dnem 25. 2. 1948 a končí dnem 1. 1. 1990. Část doby, za kterou
byla Okresním soudem ve Znojmě, usnesením č. j. 2 T 571/2003, ze dne 30. 3. 2004, vyslovena
účast stěžovatelčina manžela na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb.
per analogiam, konkrétně doba od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948, tomuto rozhodnému období
předchází, takže za ni příplatek nenáleží. Žalovaná uvedla, že tímto rozhodnutí realizuje rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 18 Cad 58/2005.
Včas podanou žalobou napadla žalobkyně oba výroky napadeného rozhodnutí žalované,
přičemž v námitkách proti bodu I. rozhodnutí vytýkala žalované, že sice odkázala pro vyměření
příplatku k vdovskému důchodu na ustanovení §25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb., ale neuvedla,
zda postupuje podle písm. a) či písm. b) citovaného ustanovení, ačkoliv výše příplatku
je v nich rozdílná. S tím souvisí i to, že žalovaná neuvedla, v jakých pracovních kategoriích
byl manžel žalobkyně v době nezákonného věznění zařazen. Žalobkyně v tomto ohledu
namítala neúplnost napadeného výroku a z toho pramenící nepřezkoumatelnost.
Stejně tak v něm postrádala uvedení jednotlivých předpisů, na jejichž základě docházelo průběžně
ke zvyšování důchodu od dubna 1996 do ledna 2005. Krom toho žalovaná neuvedla další zvýšení
důchodu po lednu 2005, i když k takovým zvýšením došlo. I v těchto ohledech namítá žalobkyně
neúplnost této části výroku napadeného rozhodnutí a z toho plynoucí věcnou nesprávnost.
V námitkách proti bodu II. napadeného rozhodnutí žalobkyně nesouhlasí s odmítnutím
žalované vyplatit jí příplatek k vdovskému důchodu též za dobu věznění jejího manžela
od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948 jen z důvodu, že tato doba předchází rozhodnému období
vymezenému zákonem o soudní rehabilitaci od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Připomíná usnesení
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 3. 2004, sp. zn 2 T 571/2003, jímž vyslovil soud účast
stěžovatelčina manžela na rehabilitaci pro celou dobu nezákonného věznění od 5. 10. 1947
do 19. 6. 1948 a vyslovuje přesvědčení, že pro vyslovení rehabilitace není podstatné,
kdy byla vykonána vazba a trest, ale z hlediska §4 a §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. v platném
znění, jsou klíčová jiná kritéria, a to1) kdy došlo k pravomocnému odsouzení [mezi 25. 2. 1948
a 1. 1. 1990], přičemž toto kritérium bylo splněno, neboť odsuzující rozsudek se stal
pravomocným 9. 6. 1948, 2) kdy byl údajný skutek spáchán [po 5. 5. 1945], toto kritérium
bylo rovněž splněno, neboť skutek se měl stát 3. 10. 1947, 3) zda je zde souvislost s trestnými
činy uvedenými v §4 zák. č. 119/1990 Sb. v platném znění [seznam trestných činů je uveden
pod písmeny a) až f)], přičemž i toto kritérium bylo splněno, neboť zločin porušení subordinace
podle §§145, 146c a 149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. je zahrnut
pod písmenem f). Žalobkyně zdůrazňuje, že rehabilitační usnesení se vztahuje na případ
jako takový, a proto veškerá rozhodnutí, která se týkají odškodnění, mají pokrývat celou dobu
nezákonného věznění. Žalobkyně v tomto směru vytýká žalované nesprávné právní posouzení.
Konečně pak žalobkyně namítá, že žalovaná jí sice upravila dne 5. 1. 2007 důchod zpětně
od 23. 2. 1996, ale nikde v rozhodnutí neuvádí doplatek či přeplatek za dobu od 23. 2. 1996
do 5. 1. 2007. Navrhuje, aby rozhodnutí žalované soud zrušil a věc jí vrátil k novému projednání.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Připomněl, že napadené rozhodnutí žalované
je realizací rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2006, č. j. 18 Cad 58/2005 – 13,
jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalované o přiznání příplatku k vdovskému důchodu
žalobkyně podle ustanovení §25 odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb., a to v části výroku pod bodem II.,
jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí tohoto příspěvku za dobu manželova věznění
od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948. Krajský soud v Ostravě shledal rozhodnutí v této části
nepřezkoumatelným, a proto je zrušil a věc vrátil žalované ve smyslu ustanovení §78 odst. 1
a odst. 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v tomto rozsahu
k dalšímu řízení. Žalovaná poté vydala napadené rozhodnutí, které je předmětem přezkumného
řízení soudního.
K námitkám žalobkyně ve vztahu k bodu I. napadeného výroku citoval krajský soud
ustanovení §25 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, jakož i ustanovení §33 odst. 1
a 2 téhož zákona. Po provedení důkazů dávkovým spisem žalobkyně a jejího zemřelého manžela,
jakož i usnesením Okresního soudu ve Znojmě č. j. 2 T 571/2003, ze dne 30. 3. 2004, dospěl
k závěru, že manžel žalobkyně byl rozsudkem Vojenského soudu I. stolice v Brně ze dne
15. 12. 1947, sp. zn. VTr 758/47 – II, uznán vinným zločinem porušení subordinace dle §145,
146c a 149 Vojenského trestního zákona z roku 1855, přičemž ve vztahu k tomuto odsouzení
byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. Příplatek
k vdovskému důchodu podle §25 odst. 8 naposledy uvedeného zákona byl žalobkyni upraven
od 23. 2. 1996, za dobu věznění v rozsahu 19 měsíců, tj. za období od 25. 2. 1948 do 19. 6. 1948
a dále od 4. 2. 1952 do 7. 5. 1953, tedy celkem o 171 Kč měsíčně. Pokud jde o bod II.
napadeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně na poskytnutí příplatku za dobu
věznění jejího manžela od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948, tento příplatek podle krajského soudu
žalobkyni nenáležel, a to právě s ohledem na znění zákona č. 119/1990 Sb., které za rozhodné
období označuje dobu vymezenou daty 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990. V této souvislosti soud zdůraznil,
že zákon č. 119/1990 Sb. byl přijat za účelem zmírnění některých křivd způsobených
komunistickým režimem, vymezeným již výše uvedeným časovým úsekem, který odpovídá
i dalším rehabilitačním zákonům. Jestliže v citovaném zákoně je osobní rozsah vymezen tak,
že se vztahuje na období od 25. 2. 1948, postupovala žalovaná při vydání obou výroků
napadeného rozhodnutí ze dne 5. 1. 2007 v souladu s cit. zákonem. Přiznaný příplatek k důchodu
odpovídá zákonné úpravě §25 odst. 7 a 8 cit. zákona (počtu měsíců ve vězení strávených)
a za období od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948 žalobkyni požadovaný příplatek nenáleží. Zákonodárce
totiž přesně vymezil počátek období, od kterého lze příplatek přiznat a ani soud nemůže provést
jiný extenzivní výklad.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
dovolávajíc se důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávného posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Vytýká Krajskému soudu v Ostravě,
že se ztotožnil s právním názorem žalované, která sice přiznala stěžovatelce příplatek
k vdovskému důchodu podle nařízení vlády v důsledku nezákonného odsouzení stěžovatelčina
manžela, k němuž došlo dne 19. 6. 1948, ale pro výpočet výše příplatku přiznala pouze dobu
po 25. 2. 1948 a období nezákonného věznění předcházející tomuto datu odmítla uznat
s odůvodněním, že není splněna podmínka pro přiznání příplatku ve smyslu §25 odst. 8 a §33
odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka znovu zdůrazňuje, že pro posouzení jejího nároku
není rozhodné, od kdy byl její manžel ve vězení, ale zda odsuzující rozhodnutí nabylo právní
moci v období mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989, a dále, zda byla provedena rehabilitace
podle zákonů, na něž nařízení odkazuje. Jestliže na obě tyto otázky existuje kladná odpověď,
a o tom není v projednávaném případě pochyb, pak zde podle stěžovatelky nárok existuje
pro celé období věznění. Jiný výklad by byl v rozporu s tím, co opakovaně uvedl Ústavní soud,
eventuálně Nejvyšší správní soud v rozhodnutích, kdy tyto soudy posuzovaly nároky osob,
jež byly za minulého režimu nezákonně vězněny. Stěžovatelka odkázala na celou řadu nálezů
Ústavního soudu, jejichž společným nosným motivem je interpretovat ustanovení rehabilitačních
předpisů s ohledem na jejich smysl a účel extenzivně ve prospěch postižených osob v řízeních,
ve kterých dochází k aplikaci zákonů, jimiž se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy
vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Stěžovatelka poukazuje též na některé rozsudky
Nejvyššího správního soudu a dodává, že výklad, který zaujal krajský soud, fakticky popírá část
pravomocného rozhodnutí o soudní rehabilitaci, neboť ta byla vyslovena k celému období
nezákonného věznění. Navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen
a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v podání ze dne 8. 2. 2008 uvedla, že souhlasí s rozsudkem krajského soudu
v Ostravě a proto nepodává vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady řízení, pro něž by se mohl od zásady vázanosti rozsahem a důvody kasační stížnosti
odchýlit. Dospěl k závěru, že kasační stížnost, v níž se stěžovatelka dovolávala nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to pouze k té části napadeného
rozsudku, v níž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k bodu II. napadeného rozhodnutí žalované
(tj. pokud byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o přiznání příspěvku k vdovskému důchodu
za dobu od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948), je důvodná. Pokud byla napadeným rozsudkem zamítnuta
žaloba ve vztahu k bodu I. napadeného rozhodnutí žalované, nebyl rozsudek v této části napaden
kasační stížností a Nejvyšší správní soud se tudíž v tomto rozsahu nemohl napadeným
rozsudkem zabývat.
Ze správního spisu vyplývá a mezi účastníky je ostatně nesporné, že stěžovatelka je vdova
po A. S., politickém vězni. Manžel stěžovatelky byl opakovaně odsouzen a opakovaně vězněn
(včetně vazby) pro trestný čin, za který byl později rehabilitován způsobem předpokládaným též
ustanovením §25 odst. 7 a 8 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pro možnost
poskytnutí příplatku k důchodu vdově po zemřelém politickém vězni. Rehabilitace se vztahuje též
k prvnímu z řady odsouzení manžela stěžovatelky, neboť ve správním spise je založeno usnesení
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 2 T 571/2003, kterým bylo zastaveno
trestní stíhání A. S. pro skutek kvalifikovaný jako zločin porušení subordinace podle §§145, 146
písm. c), 149, kterého se dopustil dne 3. 10. 1947. Soud dále vyslovil, že A. S. je podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní rehabilitace. Z odůvodnění usnesení
vyplývá, že A. S. byl rozsudkem Vojenského soudu I. stolice v Brně č. j. Vtr 758/47 – 19,
ze dne 15. 12. 1947, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne
9. 6. 1948, sp. zn. P 4/48, za citovaný zločin uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců,
který vykonal v době od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948, kdy byl propuštěn na základě amnestie
prezidenta republiky. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2007,
č. j. 4 Ads 16/2007 – 42, v němž byl posuzován nárok stěžovatelky na poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., jako vdovy po A. S. za dobu jeho věznění od 5. 10.
1947 do 19. 6. 1948, konstatoval s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05 (ve
věci V. F.), že usnesení vydané podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve věci stěžovatelčina
manžela A. S. – usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 2 T 571/2003,
jímž bylo zastaveno trestní stíhání jmenovaného pro skutek kvalifikovaný jako zločin porušení
subordinace podle §145, §146c, §149 zákona č. 19/1855 ř. z., kterého se dopustil dne 3. 10.
1947, a jímž byla vyslovena účast uvedeného na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb., per analogiam, je podkladem pro přiznání jednorázové peněžní částky podle
zákona č. 261/2001 Sb.
Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že trestný čin, pro který byl A. S. vězněn i v období
od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948, je uveden v §4 zák. č. 119/1990 Sb. jako jeden z trestných činů, u
kterých lze konat přezkumné řízení soudní. Nebylo mezi nimi sporu rovněž o tom a v řízení bylo
bezpečně zjištěno, že výše zmiňované usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 3. 2004,
sp. zn. 2 T 571/2003, bylo též podkladem pro přiznání příplatku k vdovskému důchodu
stěžovatelky podle §25 odst. 7 a 8 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Sporným
mezi účastníky zůstalo pouze to, zda s ohledem na smysl a účel zákona o soudní rehabilitaci (a
ostatně i dalších rehabilitačních norem), jímž bylo zmírnění některých křivd způsobených
komunistickým režimem v době jeho trvání, který je vymezován časovým úsekem od 25. 2. 1948
do 31. 12. 1989, lze přiznat žalobkyni příplatek k důchodu podle výše cit. ustanovení též za dobu
tomuto datu předcházející, konkrétně za dobu od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948, kdy byl její manžel
též vězněn za shora uvedený trestný čin (zčásti ve vazbě a zčásti ve výkonu trestu odnětí
svobody). Narozdíl od krajského soudu je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že i za toto období
je nutno stěžovatelce příplatek k vdovskému důchodu přiznat.
Zákon č. 119/1990 Sb. ve svém §1 uvádí, že účelem zákona je zrušit odsuzující soudní
rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská
politická práva a svobody, zaručená ústavou a vyjádřená v mezinárodních dokumentech
a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání
případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku
trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe a zabezpečit rehabilitaci
a poskytnutí přiměřeného odškodnění. V §2 tentýž zákon uvádí, že se zrušují pravomocná
odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků
spáchaných po 5. 5. 1945, vydaná podle právních předpisů uvedených pod písmeny a) až h)
uvedeného ustanovení, jakož i všechna další rozhodnutí v téže věci na ně obsahově navazující,
a to k datu, kdy byla vydána. Podle §4 téhož zákona bylo možno konat přezkumné řízení soudní
ve věcech, v nichž bylo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vyhlášeno odsuzující soudní
rozhodnutí, jež nabylo právní moci pro jiné zločiny, trestné činy a přečiny nebo přestupky
neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu. 1945, a to podle zákonů rovněž zde vyjmenovaných
pod písmeny a) až f), přičemž právě pod písmenem f) je pamatováno též na zločiny, či trestné
činy podle oddílu druhého zákona č. 19/1855 ř. z., podle něhož byl manžel stěžovatelky v roce
1948 odsouzen.
Manžel stěžovatelky byl vzat do vazby dne 5. 10. 1947 pro skutek kvalifikovaný
jako zločin porušení subordinace podle zákona č. 19/1855 ř. z., (spáchaný údajně
dne 3. 10. 1947), odsouzen pro tento skutek rozsudkem Vojenského soudu I. stolice v Brně
č. j. Vtr 758/47 – 19, dne 15. 12. 1947, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu
v Praze ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P 4/48, přičemž tohoto dne mu pravomocně bylo uloženo
za citovaný zločin vykonat trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců (který vykonal od 5. 10. 1947
do 19. 6. 1948).
Nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 1 A 574/2002 – 25, vyslovil názor, tehdy ve vztahu k nároku stěžovatele na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní
částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových
nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
č. 39/2000 Sb.), v jehož §2 odst. 1 je rovněž uvedeno, že se vztahuje na občany,
kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, že vymezuje-li takto zákon svou působnost,
jedná se o vymezení působnosti osobní; tedy všechny osoby vězněné v dané době (zákonným
způsobem rehabilitované) je třeba považovat za politické vězně podle tohoto zákona. Nejvyšší
správní soud uvedl, že vymezení časového období přitom automaticky neznamená vymezení
doby, v jejímž rámci musel být trest vykonán. V tomto směru odkázal na ustanovení §2
odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (zrušení rozhodnutí ze zákona), podle něhož se zrušují
pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající
skutků spáchaných po 5. 5. 1945. Totéž pak platí, jak bylo výše citováno, i pro zločiny, trestné
činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, které mohly
být (byly) zrušeny v přezkumném řízení soudním podle §4 téhož zákona.
Rozhodující pro posouzení věci je tudíž to, zda politický vězeň (ve smyslu rehabilitačních
předpisů) byl osobou, která byla pravomocně odsouzena a vězněna mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990,
a u které bylo rozhodnutí o věznění zrušeno zákonem předepsaným způsobem, za skutek
spáchaný po 5. 5. 1945.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tento výklad zaujatý ve vztahu k nárokům
podle zák. č. 261/2001 Sb. musí být použit též pro nároky přiznávané
přímo podle zák. č. 119/1990 Sb. V případě stěžovatelčina manžela je najisto postaveno,
že podmínky pro možnost přiznání měsíčního příplatku podle §25 odst. 7 zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ke svému důchodu splňoval i za věznění předcházející datu
25. 2. 1948, konkrétně i za dobu od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948, a stěžovatelka jako vdova
po této osobě má nárok na přiznání alikvotní části měsíčního příplatku ke svému vdovskému
důchodu též za shodně vymezenou dobu ve smyslu §25 odst. 8 uvedeného zákona,
neboť v období uvedeném v §2 i v §4 zák. č. 119/1990 Sb., tj. v období od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990 byl její manžel pravomocně odsouzen pro trestný čin,
za který byl později rehabilitován (ve vymezeném období též vězněn), za skutek spáchaný
po 5. 5. 1945. K pravomocnému odsouzení pro skutek kvalifikovaný jako zločin porušení
subordinace podle zák. č. 19/1855 ř. z. došlo dne 9. 6. 1948, tedy ve vymezeném období.
Jelikož rozsudek Krajského soudu v Ostravě tomuto právnímu posouzení věci
neodpovídá, musel jej Nejvyšší správní soud zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí, tedy tím, že výrok
II. přezkoumávaného rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 2005, jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o poskytnutí měsíčního příplatku k vdovskému důchodu podle §25 odst. 7, 8
zákona č. 119/1990 Sb., za dobu věznění stěžovatelčina manžela od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948,
je třeba pro nezákonnost zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení se závazným právním
názorem poskytnout příplatek ke stěžovatelčině vdovskému důchodu i za toto období věznění
jejího manžela.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu