ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.53.2008:111
sp. zn. 4 Ads 53/2008 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: K. W.,
zast. JUDr. Irenou Spitzovou, advokátkou, se sídlem Heršpická 5, Brno, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2008, č. j. 33 Cad 14/2008 - 92 ,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2008, č. j. 33 Cad 14/2008 - 92 (dále jen „napadený
rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2006,
č. j. X (dále také jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalované byl stěžovateli
vyčíslen přeplatek na starobním důchodu ve výši 195 617 Kč, který mu měl vzniknout tím, že
neohlásil svou výdělečnou činnost v Rakousku v době od 1. 9. 1999 do 14. 2. 2002.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí stěžovatel namítal, že správní rozhodnutí mu nebylo
doručeno v souladu s §90 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), do vlastních
rukou. Zásilku obsahující předmětné správní rozhodnutí podle žalobce převzala O. N., která
nemá zmocnění přebírat zásilky určené do vlastních rukou, a nezačala proto běžet lhůta
pro podání žaloby, o níž se stěžovatel vyjádřil, že ji podává toliko z opatrnosti. Dále namítal
nezákonnost správního rozhodnutí, jakož i to, že bylo vydáno po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
Požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 10. 2006, č. j. 33 Cad 55/2006 - 43,
bylo napadané správní rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. V odůvodnění rozsudku krajský
soud zejména uvedl, že shledal důvodnou námitku o tom, že správní rozhodnutí bylo vydáno
po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. S odkazem na obsah spisového materiálu krajský soud
zkonstatoval, že žalobce byl důchodově pojištěný v cizině (Rakousku), což se stěžovatelka
dozvěděla dne 20. 5. 2002. Od tohoto data počala běžet tříletá subjektivní lhůta pro uplatnění
nároku na vrácení přeplatku (§118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.), která skončila běžet dne
19. 5. 2005. Z důvodu, že stěžovatelka rozhodla až dne 13. 1. 2006, rozhodla po uplynutí
promlčecí lhůty. Krajský soud doplnil, že i když stěžovatelka ve věci vydala několikrát rozhodnutí
o vrácení přeplatku, včetně rozhodnutí o zastavení výplaty důchodu, tato rozhodnutí
byla krajským soudem zrušena a věc vrácena žalované k dalšímu řízení,
přičemž proti tomuto rozsudku nebyla podána kasační stížnost. Stejně tak krajský soud doplnil,
že ve věci neprobíhalo řízení o žalobě, také neprobíhalo řízení o výkonu rozhodnutí,
jakož ani nebyly na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu nebo ze mzdy, nebo nebyly
placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu, jak o tom hovoří ustanovení §118a odst. 3
zákona č. 582/1991 Sb. S odkazem na uvedené krajský soud uzavřel, že stěžovatelka vydala
napadené rozhodnutí po uplynutí tříleté subjektivní lhůty, a rozhodnutí zrušil.
Na základě kasační stížnosti podané žalovanou Nejvyšší správní soud tento rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení krajskému soudu. V odůvodnění
svého rozsudku ze dne 12. 12. 2007, č. j. 4 Ads 11/2007 - 76 konstatoval, že krajský soud
pochybil ve dvou závěrech: jednak nesprávně interpretoval lhůtu uvedenou v ustanovení §118a
odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. jako lhůtu promlčecí, ačkoliv se jedná o lhůtu prekluzívní,
a současně pochybil, když uvedl, že řízení o žalobě nemělo na plynutí této lhůty vliv. Nejvyšší
správní soud dovodil, že prekluzívní lhůta neplynula v období od 14. 11. 2002 do 29. 4. 2003,
resp. od 10. 5. 2004 do 19. 10. 2004. Žalovaná tak mohla po stěžovateli požadovat vrácení částek
vyplacených neprávem až do dne 14. 11. 2006, přičemž do tohoto dne by muselo být stěžovateli
rozhodnutí doručeno. Rozhodnutí ze dne 13. 1. 2006, č. j. X, kterým žalovaná rozhodla
naposledy o povinnosti stěžovatele vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 195 617 Kč,
tedy vydala před uplynutím prekluzívní tříleté subjektivní lhůty podle ustanovení §118a odst. 3
zákona č. 582/1991 Sb. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno přezkoumávaným rozsudkem
krajského soudu a jiné rozhodnutí žalované v dané věci do uvedeného data, tj. do 14. 11. 2006,
vydáno nebylo. Za tohoto stavu věci Nejvyšší správní soud usoudil, že žalovaná nové rozhodnutí
o přeplatku již vydat nemůže, neboť prekluzívní lhůta uplynula dne 14. 11. 2006 a nárok na
vrácení přeplatku jí tak ex lege zanikl. Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil jednak
proto, že byl nezákonný, a dále i z důvodu procesní čistoty.
Krajský soud rozhodl o věci znovu nyní napadeným rozsudkem. V něm shrnul celé
dosavadní řízení o žalobě stěžovatele, přičemž do odůvodnění zahrnul i podstatnou část
odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2007, č. j. 4 Ads 11/2007 - 76.
Citoval mj. i pasáž z odůvodnění tohoto rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud vyjádřil
svůj závazný právní názor, že tříletá lhůta uvedená v ustanovení §118a odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb. je lhůtou prekluzívní, na jejíž běh mělo v předmětné věci vliv řízení o žalobcem
podaných žalobách. Z toho krajský soud dovodil, že je žalobu třeba z důvodu právní jistoty
zamítnout, neboť žalobní důvody v ní uvedené se neukázaly jako důvodné. Dále krajský soud
konstatoval, že „přesto z toho pro žalovanou vyplývá nemožnost účinně uložit žalobci povinnost vrátit
přeplatek, neboť prekluzívní lhůta uplynula 14. 11. 2006.“ Kromě toho krajský soud poukázal
na výklad Ministerstva práce a sociálních věcí ČR týkající se výdělečné činnosti v cizině ve vztahu
k aplikaci ustanovení §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Tento výklad uvádí názor,
že výdělečná činnost v cizině, nestanoví-li tak mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení,
kterou Česká republika uzavřela, nemá žádný vliv na výplatu starobního důchodu, ať byl přiznán
podle §29, §30 nebo §31 výše citovaného zákona. Podle názoru krajského soudu to znamená,
že přeplatek na starobním důchodu stěžovatele by mohla žalovaná vymáhat jen tehdy,
pokud by mezinárodní smlouva byla uzavřena výslovně tak, že pro účely posuzování souběhu
výplaty dávky s výdělečnou činností je území druhého smluvního státu postaveno na roveň území
prvního smluvního státu.
V kasační stížnosti stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku a tvrdil,
že jím byl naplněn kasační důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
tedy nezákonnost tohoto rozhodnutí způsobená nesprávným posouzením právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Stěžovatel v odůvodnění kasační stížnosti uvedl, že napadá označený
rozsudek krajského soudu v plném rozsahu. Krajský soud se podle jeho názoru neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vyjádřen v rozsudku ze dne
12. 12. 2007, č. j. 4 Ads 11/2007 - 76. Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel
v tom, že v době vydání soudního rozhodnutí o zamítnutí žaloby (tj. dne 25. 2. 2008)
již povinnost stěžovatele zanikla z důvodu prekluze. Tuto prekluzi nároku potvrdil v odůvodnění
svého rozsudku Nejvyšší správní soud a rovněž i krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku. Podle obou soudů uplynula prekluzívní lhůta v případě stěžovatele dne 14. 11. 2006.
Podle názoru stěžovatele není možné v současné době potvrdit rozhodnutí, které ukládá
povinnost plnění z titulu zaniklého práva na plnění. To by v případě možného výkonu
nezrušeného rozhodnutí žalované stavělo stěžovatele do obtížné situace. Proto stěžovatel namítá,
že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
že tříletá lhůta uvedená v ustanovení §118 a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. je lhůtou prekluzívní,
na jejíž běh mělo v předmětném řízení vliv řízení o žalobcem podaných žalobách.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s. Jedná se sice o věc, o níž již Nejvyšší správní soud
jednou rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 4 Ads 11/2007 - 76, avšak kasační stížnost
je přípustná, neboť stěžovatel namítá, že krajský soud se neřídil závazným právním názorem
vyjádřeným v tomto rozsudku [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve obecně vymezit význam uplatněného
kasačního důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti
napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud
při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít,
a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního
předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně
vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen
nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn
správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
V posuzované věci je tedy zapotřebí přezkoumat, zda krajský soud porozuměl správně
právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, který původní rozsudek krajského soudu ve věci
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Při posouzení této otázky je nezbytné
zkoumat, zda krajský soud názor Nejvyššího správního soudu správně interpretoval a rozhodl
v aktuálně napadeném rozsudku v jeho intencích. Z těchto důvodů je Nejvyšší správní soud
nucen znovu vyložit svůj rozsudek ze dne 12. 12. 2007, č. j. 4 Ads 11/2007 - 76.
V něm se Nejvyšší správní soud detailně zabýval skutkovými i právními otázkami případu
a poskytl na ně odpovědi. Dospěl k závěru, že krajský soud nesprávně vyložil charakter
tříleté subjektivní lhůty upravené v ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. jako lhůty
promlčecí, ačkoliv se jedná o lhůtu prekluzívní, což dostatečně vysvětlil a odůvodnil. Citované
ustanovení uvádí, že „...Nárok na vrácení , popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší
výši, než náležely, zaniká uplynutím tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil,
nejpozději však uplynutím deseti let ode dne výplaty dávky. Lhůty uvedené v předchozí větě neplynou po dobu
řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí, nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu nebo ze mzdy
nebo placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu.“ Dále spočítal a explicitně určil,
ve kterých obdobích prekluzívní lhůta plynula, a kdy se naopak stavěla, tedy neplynula
podle ustanovení §118a odst. 3 věty druhé zákona č. 582/1991 Sb. Po dobu řízení o kasační
stížnosti žalované, které bylo zahájeno dne 15. 11. 2006 a završeno vydáním citovaného rozsudku
ze dne 12. 12. 2007, se prekluzívní lhůta nestavěla (per argumentum a contrario ustanovení
§118a odst. 3 věta druhá zákona č. 582/1991 Sb.). Žalovaná přitom ode dne 13. 1. 2006 žádné
další rozhodnutí ve věci nevydala a ani neiniciovala zahájení řízení o výkon svého rozhodnutí.
Proto z výkladu tohoto ustanovení pro posuzovanou věc vyplývá, že pokud uplynula prekluzívní
lhůta ke dni 14. 11. 2006 a předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán
dne 12. 12. 2007, žalovaná již v době zrušení a vrácení původního zrušujícího rozsudku krajského
soudu k dalšímu řízení neměla nárok na vrácení přeplatku na starobním důchodu. Nejvyšší
správní soud se proto ocitl v situaci, kdy musel volit mezi tím, zda má zrušit napadený původní
rozsudek krajského soudu pro nezákonnost posouzení právní otázky (krajský soud nesprávně
vyložil charakter ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.), anebo kasační stížnost
zamítnout a ponechat tak rozhodnutí žalované zrušeno na základě původního pravomocného
rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud přitom v citovaném rozsudku výslovně
neuvedl, zda má krajský soud napadené rozhodnutí žalované v novém rozsudku zrušit
a věc jí vrátit k dalšímu řízení, anebo žalobu zamítnout, nýbrž pouze odůvodnil, v čem spatřuje
nezákonnost původního rozsudku krajského soudu a zavázal krajský soud k respektování
svého právního názoru.
Krajský soud intepretoval předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu správně,
když dovodil, že žaloba stěžovatele nebyla důvodná. Jestliže žalovaná vydala dne 13. 1. 2006
rozhodnutí o přeplatku na starobním důchodu, přičemž prekluzívní lhůta trvání nároku
na vrácení této částky skončila teprve dne 14. 11. 2006, je zřejmé, že toto rozhodnutí bylo vydáno
včas, tzn. že v okamžiku jeho vydání existoval nárok žalované na vrácení přeplatku na starobním
důchodu. Námitka stěžovatele, že v okamžiku vydání tohoto rozhodnutí byl nárok na vrácení
přeplatku na starobním důchodu již promlčen, tzn. správně prekludován, tedy nebyla důvodná.
Ostatním žalobním bodům stěžovatelovy žaloby nepřisvědčil ani krajský soud
ve svých předchozích rozsudcích, ani Nejvyšší správní soud. Krajský soud tak neměl důvod,
pro nějž by mohl napadené rozhodnutí žalované zrušit a věc znovu vrátit žalované k dalšímu
řízení, jak to požadoval stěžovatel v předmětné kasační stížnosti. Je sice pravdou, že v důsledku
tohoto postupu krajského soudu se znovu obnovila právní moc rozhodnutí žalované
ze dne 13. 1. 2006, což však samo o sobě ještě nemusí znamenat jeho vykonatelnost.
Vykonatelnost rozhodnutí žalované předmětem řízení o žalobě u krajského soudu nebyla,
a stejně tak není ani předmětem řízení o nyní projednávané kasační stížnosti u Nejvyššího
správního soudu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele
poukazující na princip právní jistoty stěžovatele. Nejvyšší správní soud upozorňuje na to,
že z jeho předchozího rozsudku ve věci ze dne 12. 12. 2007, č. j. 4 Ads 11/2007 - 76, nemohl
stěžovatel nabýt pocitu právní jistoty, že napadené rozhodnutí žalované bude v dalším řízení
krajským soudem zrušeno, neboť se k této otázce Nejvyšší správní soud nijak nevyjádřil
a v tomto směru krajský soud nijak nezavázal. Naopak v odůvodnění tohoto rozsudku explicitně
uvedl, že žalovaná vydala rozhodnutí před uplynutím prekluzívní lhůty. Krajský soud
se tedy při vydání napadeného rozsudku od závazného právního názoru Nejvyššího správního
soudu nijak neodchýlil. Proto Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou a zamítl
ji v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalované nelze náhradu nákladů řízení přiznat
v souladu s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu