ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.60.2008:61
sp. zn. 4 Ads 60/2008 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: V. M., zast.
JUDr. Světlanou Pecháčkovou, advokátkou, se sídlem Pernštýnská 16, Pardubice, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne
15. 2. 2008, č. j. 52 Ca 55/2007 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč,
a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně advokátky
JUDr. Světlany Pecháčkové.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen „krajský soud“) ze dne
15. 2. 2008, č. j. 52 Ca 55/2007 - 30 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž bylo zrušeno
rozhodnutí stěžovatelky ze dne 10. 10. 2007. č. j. 3409- 9013-10.10.2007-22094-2-Št
(dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím stěžovatelka zamítla odvolání žalobce
proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Pardubice (dále jen „OSSZ Pardubice“),
kterým byl potvrzen jí vydaný výkaz nedoplatků č. j. 4246/07, podle něhož byla žalobci
předepsána úhrada dlužné částky na pojistném ve výši 50 435 Kč a penále ve výši 24 210 Kč,
tedy celkem 74 645 Kč.
V žalobě žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalované z následujících důvodů.
Napadené rozhodnutí žalované považoval žalobce za nezákonné, neboť žalovaná v rozporu
se zákonem přihlásila do konkursu pohledávku na pojistném ve výši 59 619 Kč spolu s penále,
ačkoliv pojistné bylo řádně uhrazeno. Uvedená částka byla snížena o 9185 Kč z rozvrhu
konkursu. Po prohlášení konkursu usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
28. 2. 2003, č. j. 35 K 5/2003 ustanovený správce konkursní podstaty rozhodl, že firma
bude pokračovat v obchodní činnosti, tj. že budou také průběžně hrazeny její závazky, daně
a odvody na sociální a zdravotní pojištění. Žalobce zdůraznil, že za měsíc únor 2003 byla na účet
OSSZ Pardubice připsána částka 59 619 Kč, a to ke dni 7. 3. 2003, a to na základě rozhodnutí
správce konkursní podstaty a s jeho vědomím. V tomto ohledu žalobce poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 63/2006 – 65. OSSZ Pardubice provedla ve fir mě
dne 26. 3. 2003 kontrolu a k tomuto dni neevidovala žádný dluh na pojistném. OSSZ Pardubice
se však rozhodla přihlásit pohledávku na pojistném do konkursu, ačkoliv dluh neexistoval,
neboť celá platba ve výši 59 619 Kč byla již téměř měsíc na účtu OSSZ P ardubice.
Teprve dne 20. 8. 2003 byla platba poukázána na účet správce konkursní podstaty, a to na základě
jeho žádosti. Žalobce zpochybnil tvrzení žalované, že pojistné za měsíc únor 2003 zaplatil osobně
žalobce. Podle jeho názoru tomu tak nebylo, neboť pojistné bylo zaplaceno správcem konkursní
podstaty až na počátkem následujícího měsíce, kdy již žalobce neměl k účtům firmy
přístup. V závěru požádal žalobce o zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost
a zároveň o přiznání odkladného účinku žalobě.
O žalobě rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, kterým žalobě vyhověl
a napadené rozhodnutí žalované pro nezákonnost zrušil. V odůvodnění svého rozsudku shrnul
obsah žaloby, vyjádření žalovaného i obsah správního spisu. Žalobu vyhodnotil jako důvodnou
z následujících důvodů. Vyložil ustanovení §10 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění v době rozhodné
pro posouzení této věci, tj. ve stavu účinném do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon o pojistném“),
podle něhož byla malá organizace povinna odvést pojistné za kalendářní měsíc na účet příslušné
okresní správy sociálního zabezpečení v den, který určila pro výplatu mezd a platů za příslušný
měsíc. V malé organizaci, kde je výplata mezd a platů rozložena na různé dny, je dnem splatnosti
pojistného poslední den této výplaty za uplynulý kalendářní měsíc. Z citovaného zákonného
ustanovení krajský soud dovodil, že na žalobce jako na malou organizaci dopadala povinnost
odvést pojistné za kalendářní měsíc, tj. za únor 2003 v den, který byl stanoven jako den výplaty
mezd a platů, tj. den 10. 3. 2003. Krajský soud dále vyložil rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 3 Ads 63/2006 – 65, ze dne 11. 4. 2007, podle něhož nelze v daném měsíci pojistné dílčit
na jednotlivé dny. Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o pojistném se platí za jednotlivé
kalendářní měsíce a je splatné v den, který je v organizaci určen pro výplatu mezd a platů
za příslušný měsíc. Dluh žalobce proto podle krajského soudu vznikl až dnem jeho splatnosti,
tj. v daném případě dnem 10. 3. 2003, a jedná se tak o pohledávku za podstatou ve smyslu §31
odst. 2 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v tehdy platném znění
(dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). Podle tohoto ustanovení jsou totiž pojistné
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti pohledávkami za podstatou,
které lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkurzního řízení. Jiné nároky než nároky vyjmenované
v §31 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání lze uspokojit jen podle pravomocného
rozvrhového usnesení. Z výkladu těchto právních norem krajský soud dovodil, že pokud vznikla
splatná pohledávka stěžovatelky vůči žalobci dnem 10. 3. 2003, přičemž konkurz na jeho majetek
byl prohlášen dnem 28. 2. 2003, pak tato pohledávka vznikla po prohlášení konkurzu
a je tedy pohledávkou za podstatou ve smyslu §31 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání ,
a podle §31 odst. 1 téhož zákona mohla být uspokojena kdykoliv v průběhu konkurzního řízení.
Podle názoru krajského soudu tedy měl žalobce pravdu, když tvrdil, že stěžovatelka měla žádat
úhradu své pohledávky v rámci konkurzního řízení, a nikoliv až podle rozvrhového usnesení
jako pohledávky přihlášené do konkurzu. Naopak, bylo povinností žalované, aby v průběhu
konkurzního řízení žádala úhradu této splatné pohledávky, která je pohledávkou za podstatou
ve smyslu §31 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, a aby hájila zájmy státu na přednostní
úhradě pojistného a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Poměrné uspokojení pohledávky
na základě rozvrhového usnesení ve výši 9 185 Kč je důsledek procesního postupu žalované,
která řádně nehájila zájmy státu na výběru pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti. S poukazem na ustanovení §32 odst. 1 zákona o konkurzu
a vyrovnání, které upravuje pořadí uspokojení pohledávek v rozvrhovém řízení, krajský soud
dovodil, že pokud by stěžovatelka uplatňovala v průběhu konkurzního řízení úhradu předmětné
pohledávky, mohlo by dojít k vyšší úhradě, než k úhradě ve výši 9185 Kč, kterou obdržela
dle rozvrhového usnesení. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatelka může po žalobci požadovat
v obecné rovině po skončení konkurzu úhradu pohledávky v té výši, v jaké by nebyla uspokojena
jako pohledávka za podstatou, nikoliv však ve výši, v níž nebyla uspokojena jako pohledávka
přihlášená do konkurzního řízení bez práva na přednostní uspokojení. Kromě uvedeného
se krajský soud zabýval posouzením otázky penále, které k nedoplatku na pojist ném
bylo OSSZ Pardubice vyměřeno. Penále bylo vyměřeno z částky ode dne následujícího
po dni splatnosti, tj. od 11. 3. 2003 (krajský soud zde vzal v potaz zjevnou nesprávnost v psaní,
neboť stěžovatelka v napadeném rozhodnutí uvedla datum „11. 4. 2003“) až do 30. 9. 2004,
a proto dal krajský soud za pravdu žalobci, že penále bylo vyměřeno z jistoty, která v uvedeném
rozsahu vznikla v důsledku chybného postupu žalované v průběhu konkurzního řízení. Penále
tedy bylo vyčísleno, jakoby se jednalo o pohledávku, která měla být řádně přihlášena
do konkurzního řízení, ačkoliv tomu tak být nemělo. Z uvedených důvodů krajský soud zrušil
napadené rozhodnutí pro nezákonnost.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla, že požaduje zrušení
napadeného rozsudku z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“]. Stěžovatelka uvedla, že podle ustanovení §14 odst. 1
písm. g) zákona o konkurzu a vyrovnání ve znění ke dni prohlášení konkurzu, nesplatné
pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, se považují v konkurzu
za splatné. Na základě výše uvedeného se pojistné za měsíc úno r 2003 stalo splatným
dne 28. 2. 2003, tj. dnem prohlášení konkurzu, a toto pojistné za měsíc únor 2003
ve výši 59 619 Kč bylo přihlášeno jako pohledávka druhé třídy do konkursního řízení.
Na účet OSSZ Pardubice byly na variabilní symbol úpadce poukázány p latby ve výši 13 588 Kč
a 46 031 Kč, tedy celkem 59 619 Kč. Stěžovatelka zdůraznila, že plátce pojistného
byl již v této době v režimu konkursního řízení, a tudíž nebylo možné tuto platbu ponechat
na jeho účtu a považovat ji za uspokojení pohledávky za podstatou ve smyslu ustanovení §31
zákona o konkursu a vyrovnání. Pohledávkami za podstatou, pokud vzniknou po prohlášení
konkursu, jsou mj. pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na politiku zaměstnanosti.
Jelikož konkurz byl prohlášen dne 28. 2. 2003, je možno jako pohledávku za podstatou
považovat pojistné za měsíc březen 2003 a další, nikoliv však pojistné za měsíc únor 2003.
Na základě dohody stěžovatelky (detašovaného pracoviště v Hradci Králové) a správce konkursní
podstaty byla částka ve výši 59 619 Kč dne 20. 8. 2003 poukázána ve prospěch konkursní
podstaty, a to na účet sdělený správcem konkursní podstaty. Poté bylo na základě rozvrhového
usnesení ze dne 14. 3. 2006 stěžovatelce jako věřiteli pohledávky II. třídy poukázáno 9185 Kč.
Následně byl konkurz na úpadce ke dni 3. 5. 2006 zrušen po splnění rozvrhového usnesení.
Jádrem sporu je podle názoru stěžovatelky otázka, jakou povahu má dluh žalobce. Stěžovatelka
se z výše uvedených skutkových důvodů domnívá, že dlužná částka nemohla být uplatněna
jako pohledávka za podstatou. Podle názoru stěžovatelky se zde do kolize dostává zákonná
úprava splatnosti pojistného (ust. §10 zákona o pojistném) a úprava splatnosti nesplatných
pohledávek úpadce, které se považují v konkursu za splatné [ust. §14 odst. 1 písm. g) zákona
o konkursu a vyrovnání]. Základní otázkou je vztah mezi oběma zákony, který ovšem krajský
soud v napadeném rozsudku podle názoru stěžovatelky neobjasnil. Stěžovatelka k této otázce
uvedla, že považuje vztah obou zákonů za vztah lex specialis, kterým je zákon o konkursu
a vyrovnání vůči zákonu o pojistném, lépe řečeno, ustanovení §14 odst. 1 písm. g) zákona
o konkursu a vyrovnání je lex specialis vůči ustanovení §10 zákona o pojistném.
Přitom podpůrně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. ÚS 38/05.
Měl-li být naplněn účel konkursu, nemohlo po prohlášení konkursu dojít k uspokojení
pohledávek úpadcových věřitelů vzniklých před prohlášením konkursu jinak než prostřednictvím
rozvrhového usnesení dle zákona o konkursu a vyrovnání. Jelikož pohledávka vůči žalobci
ke dni prohlášení konkursu existovala a její splatnost se dnem prohlášení konkursu posunula
ze dne 10. 3. 2003 na den prohlášení konkursu, tj. 28. 2. 2003, byl postup stěžovatelky správný.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že považuje napadený rozsudek
krajského soudu za správný. Postup žalované v konkursním řízení, kdy žalovaná přihlásila
do konkursu pohledávku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti za měsíc únor 2003, žalobce považoval od počátku za chybný. Žalobce trval
na tom, že pojistné bylo zaplaceno jako pohledávka vzniklá po prohlášení konkursu z konkursní
podstaty a z rozhodnutí správce. Žalovaná však tuto platbu nepovažovala za uspokojení
pohledávky za podstatou dle ustanovení §31 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Svůj postup
odůvodňovala ustanovením §14 odst. 1 písm. g) citovaného zákona, podle něhož se nesplatné
pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, považují v konkursu
za splatné. Proto pohledávku přihlásila do konkursního řízení a byla pak uspokojena pouze zčásti
podle rozvrhového usnesení. Její pohledávka nebyla jejím vlastním přičiněním uspokojena
podle ustanovení §32 odst. 1, 2 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle názoru
stěžovatele mezi předmětnými zákony není žádný rozpor, neboť pojistné je nedělitelné, platí
se za jednotlivé měsíce a pohledávka za pojistným za únor 2003 se stala splatnou po vyhlášení
konkursu. Jde proto o pohledávku za podstatou. Stěžovatelka tak svým postupem dosáhla
absurdního výsledku, neboť ačkoliv měla celé pojistné za měsíc únor 2003 od 7. 3. 2003 na úč tu,
přihlásila pohledávku do konkursního řízení jako pohledávku II. třídy. Dluh na pojistném
tak vznikl výhradně vinou stěžovatelky. Proto žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a přiznání náhrady nákladů řízení.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující pro posouzení věci relevantní
skutečnosti.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2003, č. j. 35 K 5/2003 – 38,
byl na majetek dlužníka V. M. podnikajícího pod obchodním jménem V. M., C. C., IČ X
prohlášen konkurs. Správcem konkursní podstaty byl ustanoven Aleš Skořepa, r. č. Y, U Soudu
388, Hradec Králové. Účinky prohlášení konkursu nastaly k témuž dni.
Dle přehledu o vyměřovacích základech a pojistném malé organizace ze dne 10. 3. 2003
je zřejmé, že z vyměřovacího základu za měsíc únor 2003 bylo žalobci vyměřeno pojistné ve výši
59.619 Kč. Z tohoto dokladu je rovněž zřejmé, že výplatním dnem malé organizace
byl 10. kalendářní den.
Správce konkursní podstaty majetku žalobce požádal stěžovatelku přípisem ze dne
24. 6. 2003 o vrácení částky 59 619 Kč odvedené úpadcem dne 7. 3. 2003 s tím, že pohledávka
stěžovatelky ve stejné výši bude po přihlášení do konkursu správcem uznána.
Z přípisu detašovaného pracoviště stěžovatelky v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2003
vyplývá, že dne 7. 3. 2003 byla žalobcem jako úpadcem poukázána částka ve výši 59 619 Kč
na účet OSSZ Pardubice. Stěžovatelka tímto přípisem dala pokyn OSSZ Pardubice,
aby tato částka byla na žádost správce konkursní podstaty vrácena do konkursní podstaty zpět.
Ve spise je založena rovněž přihláška pohledávky druhé třídy ve výši 59 619 Kč podaná
stěžovatelkou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 3. 4. 2003.
Konkurs na žalobce byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
3. 5. 2006, a to po splnění rozvrhového usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2006,
č. j. 35 K 5/2003 - 347, z něhož stěžovatelka získala částku 9185 Kč.
OSSZ Pardubice vydala dne 15. 5. 2007 výkaz nedoplatků, jímž žalobci předepsala
k úhradě částku 74 645 Kč z titulu dlužného pojistného a přirostlého penále.
Na základě námitek proti tomuto výkazu nedoplatků vydala OSSZ Pardubice rozhodnutí
ze dne 2. 7. 2007, č. j. OSSZ- PA/16118/VP/RoN/1/2007/VP, kterým byl výkaz nedoplatků
potvrzen.
Na základě žalobcem podaného odvolání stěžovatelka rozhodnutím ze dne 10. 10. 2007,
č. j. 3409-9013-10. 10. 2007–22094-2-Št přezkoumala rozhodnutí OSSZ Pardubice, odvolání
zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění uvedla, že podle ustanovení §14 zákona
o konkursu a vyrovnání má prohlášení konkursu mj. ty účinky, že oprávnění nakládat s majetkem
podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce týkající se tohoto majetku
jsou vůči konkurzním věřitelům neúčinné. Správce se může domáhat vydání ušlého plnění.
S odkazem na výše uvedené byla částka ve výši 59 619 Kč odpovídající výši pojistného za měsíc
únor 2003, které bylo uhrazeno platbami ze dne 7. 3. 2003 ve výši 13 558 Kč a 46 031 Kč,
poukázána ve prospěch účtu sděleného správcem konkurzní podstaty, a to dne 20. 8. 2003.
Na základě vrácení této zaplacené částky zpět do konkursní podstaty vznikl dluh ve výši
59 619 Kč, spolu s vyčísleným penále ve výši 24 210 Kč. Dále obsahuje dlužná částka i penále
vypočtené za období od 11. 4. 2003 do dne 30. 9. 2004, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti
pojistného za měsíc březen 2003 do dne, kdy byla malá organizace odhlášena z rejstříku malých
organizací. Z uvedených důvodů dospěla stěžovatelka k závěru, že výkaz nedoplatků byl vystaven
v souladu s platnou právní úpravou.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné objasnit, v čem spočívá
stěžovatelkou uplatněný kasační důvod, tj. nezákonnost napadeného rozsudku spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Tato vada rozhodnutí
soudu může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc
jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu
s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice
aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní
otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně
zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění
rozhodnutí je nesprávně prezentován.
V posuzované věci stěžovatelka podřadila pod tento kasační důvod námitky směřující
proti argumentům krajského soudu odůvodňujícím chybný postup stěžovatelky při zápočtu
plateb žalobce obdržených na pojistné na sociální zabezpečení za zaměstnance žalobce za měsíc
únor 2003. Podle jejího názoru pojistné za měsíc únor 2003 ve výši 59 619 Kč nebylo možno
považovat za pohledávku za podstatou, tedy pohledávku na pojistném, která vznikla
až po prohlášení konkursu na majetek žalobce. Tato pohledávka podle názoru stěžovatelky
existovala již v okamžiku prohlášení konkursu, tj. ke dni 28. 2. 2003. Její splatnost se v důsledku
prohlášení konkursu posunula ze dne 10. 3. 2003, který byl v malé organizaci žalobce stanoven
jako výplatní termín, k datu prohlášení konkursu na den 28. 2. 2003. Nejvyšší správní soud
tedy v rámci uplatněné námitky si především musel zodpovědět otázku, jakou povahu
měla pohledávka stěžovatelky na pojistném na sociální zabezpečení za měsíc únor 2003 u žalobce
a zda mohla být uhrazena v režimu pohledávky za podstatou.
Platná právní úprava placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na politiku
zaměstnanosti upravuje následující mechanismus. Je třeba zásadně odlišovat datum vzniku
povinnosti uhradit pojistné a okamžik, kdy je tato pohledávka státu splatná. Zákon o pojistném
ve znění účinném do 31. 12. 2003 v ustanovení §6 odst. 1 stanovil, že rozhodným obdobím,
z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, je kalendářní měsíc, za který se pojistné platí,
pokud se dále nestanoví jinak. V ustanovení §8 odst. 1 věta druhá a třetí téhož zákona
bylo stanoveno, že pojistné odvedené za zaměstnance srazí organizace nebo malá organizace
z jeho příjmů, které mu zúčtovala. Za kalendářní měsíc, ve kterém zaměstnanec má započitatelný
příjem, avšak nelze z něho srazit pojistné z důvodu, že tento příjem není v peněžní formě, srazí
organizace nebo malá organizace pojistné z příjmů v peněžní formě zúčtovaných zaměstnanci
v nejbližších kalendářních měsících. Podle ustanovení §9 odst. 2 věty první téhož zákona
pak platilo, že částka pojistného podle odstavce 1 se platí za jednotlivé kalendářní měsíce
a je splatná v den, který je v organizaci určen pro výplatu mezd a platů za příslušný měsíc.
Výkladem uvedených ustanovení Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že povinnost odvést
pojistné za kalendářní měsíc při zúčtování příjmu za tento kalendářní měsíc, je dána prvním dnem
následujícího kalendářního měsíce. Pojistné pak muselo být zaplaceno v den, který byl v malé
organizaci určen pro výplatu mezd. Tímto dnem byla rovněž pohledávka státu na pojistném
vůči plátci pojistného (zaměstnavateli) splatná (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 4. 2007, č. j. 3 Ads 63/2006 – 68, přístupný na www.nssoud.cz).
Zákon o konkursu a vyrovnání (s účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčním zákonem) v ustanovení §14 odst. 1
písm. a) stanovil, že jedním z účinků prohlášení konkursu na majetek úpadce je přechod
oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce konkursní podstaty. Právní úkony úpadce,
týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Podle písm. g)
téhož odstavce platilo, že nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny
z podstaty, považují se v konkursu za splatné. Podle ustanovení §31 odst. 2 písm. d)
téhož zákona náleží mezi tzv. pohledávky za podstatou také pojistné na sociální
zabezpečení. Tyto pohledávky lze v souladu s ustanovením §31 odst. 1 téhož zákona uhradit
kdykoliv za trvání konkursu.
V posuzované věci je tedy zřejmé, že žalobci jako malé organizaci vznikla povinnost
uhradit pojistné za měsíc únor 2003 prvním dnem následujícího kalendářního měsíce, tedy dnem
1. 3. 2003. Tato pohledávka se stala splatnou dne 10. 3. 2003, neboť tento den byl určen v malé
organizaci jako výplatní den. Jelikož Krajský soud v Hradci Králové prohlásil konkurs na žalobce
usnesením ze dne 28. 2. 2003, je naprosto evidentní, že pohledávka na pojistném, která žalobci
vznikla dne 1. 3. 2003, vznikla až po prohlášení konkursu a jednalo se tedy o pohledávku
za podstatou, a nikoliv o pohledávku, která by měla být uspokojena až v rozvrhovém řízení
z konkursní podstaty. Z toho rovněž vyplývá, že nemohlo dojít ani k tvrzenému posunu
okamžiku splatnosti této pohledávky k datu prohlášení konkursu, neboť tato pohledávka
neexistovala před prohlášením konkursu a nevztahuje se tak na ni pravidlo obsažené v ustanovení
§14 odst. 1 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání. Krajský soud dospěl k témuž závěru
a správně dovodil, že OSSZ Pardubice byla povinna započíst platby žalobce na dlužné pojistné
za měsíc únor 2003. Tím, že platby žalobce v rátila zpět do konkursní podstaty úpadce a posléze
přihlásila pojistné za měsíc únor 2003 jako pohledávku do konkursu, nejednala v souladu
se zájmem státu na včasném a řádném uhrazení pojistného od organizací, které jsou v úpadku.
Stran námitky stěžovatelky, že právní úkon žalobce spočívající v úhradě pojistného
za měsíc únor 2003 po prohlášení konkursu byl dle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) věty druhé
neúčinný, Nejvyšší správní soud především uvádí, že se jedná o otázku soukromoprávních účinků
takových právních úkonů úpadce. Tato otázka nebyla předmětem posouzení v řízení
před krajským soudem, neboť meritem věci bylo určit, v jakém režimu měla být pohledávka
na pojistném za měsíc únor 2003 uhrazena, a nikoliv, zda k tomu byl úpadce v souladu
se zákonem o konkursu a vyrovnání oprávněn. Je pravdou, že po prohlášení konkursu nastoupil
do práv a povinností zaměstnavatele (žalobce) správce konkursní podstaty Aleš Skořepa.
Bylo tedy především jeho povinností odvést řádně pojistné za měsíc únor 2003 na účet OSS Z
Pardubice. Ze spisu nelze jednoznačně zjistit, zda částku ve výši odvodu pojistného za měsíc
únor 2003 poukázal na účet OSSZ Pardubice sám úpadce, anebo správce konkursní podstaty.
Z tvrzení žalobce vyplývá, že tak učinil on sám, ovšem se souhlasem správ ce konkursní podstaty.
Oproti tomu z tvrzení správce konkursní podstaty, který požádal detašované pracoviště
stěžovatelky v Hradci Králové o vrácení pojistného za měsíc únor 2003 zpět do konkursní
podstaty, vyplývá, že správce konkursní podstaty o této pla tbě buď nevěděl, anebo chtěl
tímto postupem napravit svou domnělou chybu. Aniž by Nejvyšší správní soud
jakkoliv spekuloval nad rámec skutečností zjistitelných ze spisu, musí v prvé řadě zdůraznit,
že tuto skutečnost v posuzované věci nepovažuje za rozhodnou. Jestliže správce konkursní
podstaty měl po právu plnit veřejnoprávní povinnost úpadce zaplatit pojistné a neučinil tak,
a proto tak učinil sám úpadce v zájmu řádné úhrady pojistného za měsíc únor 2003 a zamezení
vzniku povinnosti zaplatit penále za pozdní úhradu pojistného, nelze takový právní úkon přičítat
úpadci k tíži a považovat ho za neúčinný. Tento právní úkon byl v souladu se zákonem
o konkursu a vyrovnání potud, že směřoval k úhradě pohledávky za podstatou a nemohl
tak poškodit ostatní věřitele úpadce. Pojistné za měsíc únor 2003 tak bylo uhrazeno řádně a včas,
aniž by byla porušena pravidla stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání pro nakládání
s majetkem spadajícím do konkursní podstaty. Následný postup OSSZ Pardubice při vrácení
zaplacených částek do konkursní podstaty, s nímž se stěžovatelka ztotožnila, nebyl správný.
Ohledně další podpůrné argumentace stěžovatelky nálezem Ústavního soudu „ÚS 38/05“
Nejvyšší správní soud uvádí, že interpretoval tuto námitku jako snahu upozornit na nález
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III.ÚS 38/05, v němž se Ústavní soud vyjádřil
ke vztahu ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů, a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání . Skutkově se jednalo o daňový
přeplatek, který byl správcem daně po prohlášení konkursu na poplatníka započten na úhradu
jiné daně. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že takové pohledávky úpadce je třeba považovat
za součást majetku jeho konkursní podstaty, které do ní musejí být vráceny. Nejvyšší správní
soud podotýká, že závěry tohoto nálezu na posuzovanou věc skutkově ani právně nedopadají,
neboť ve věci rozhodované Ústavním soudem uvedeným nálezem se nejednalo o problém
započtení na majetek patřící do podstaty (§14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání),
ale o problém úhrady veřejnoprávní pohledávky za podstatou, která v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu musí být uhrazována ve lhůtách splatnosti upravených
zvláštními veřejnoprávními předpisy, v tomto případě zákonem o pojistném (k tomu obdobně
viz rozsudek zdejšího soudu ze dne ze dne 21. 12. 2006, č . j. 6 Ads 92/2005 - 49, přístupný
na www.nssoud.cz, týkající se problematiky úhrady pojistného na veřejné zdravotní pojištění
za trvání konkursu).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalobci byla přiznána na náhradě nákladů právního
zastoupení v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů,
částka odpovídající odměně za úkony právní služby učiněné jeho zástupkyní v řízení o kasační
stížnosti. Jelikož zástupkyně žalobce nevyčíslila náklady na právní zastoupení, Nejvyšší s právní
soud při stanovení výše odměny ze skutečností zjištěných ze spisu. Odměna byla vyčíslena
v souladu s ustanoveními §7 a §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu na 2100 Kč za jeden účelně
vynaložený úkon právní služby podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu,
a to za vyjádření žalobce ke kasační stížnosti ze dne 20. 3. 2008. Dále byl přiznán jeden režijní
paušál ve výši 300 Kč dle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu. Jelikož zástupkyně žalobce
nedoložila osvědčení o registraci k DPH a ani ze spisu Nejvyšší správní soud nezjistil,
že by byla plátcem této daně, přiznaná náhrada za odměnu za zastupování nebyla o částku daně
zvýšena.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu