ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.70.2007:44
sp. zn. 4 Ads 70/2007 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. E.,
na jehož místo vstoupila do řízení D. U., proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 12. 2005, č. j. 42 Cad 254/2005 – 6,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 12. 2005, č. j. 42 Cad 254/2005 –
6, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 8. 12. 2005, který byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen dne
12. 12. 2005, postoupila žalovaná soudu podání žalobce, které podle názoru žalované bylo
žalobou směřující proti jejímu rozhodnutí ze dne 15. 11. 2005 jímž byla zamítnuta žádost žalobce
o zvýšení důchodu pro bezmocnost. Žalobce své podání ze dne 1. 12. 2005 adresoval žalované,
jíž bylo doručeno dne 2. 12. 2005 a uvádí v něm mimo jiné, že se dlouhodobě léčí na astma
a jiné nemoci, v případě potřeby nutně potřebuje pomoc druhé osoby a často jezdí na vyšetření
do nemocnice v Praze, kdy je odkázán na pomoc své dcery. Dále uvádí, že s rozhodnutím
žalované nesouhlasí a není spokojen s posudkem OSSZ v Litoměřicích,
neboť při jeho vypracování zřejmě nebylo vycházeno z lékařských zpráv, které má obvodní lékař
k dispozici. Žalobce věří v to, že se žalovaná jeho stížností bude znovu zabývat, i když mu sdělila,
že proti jejímu rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci nařídil přípravu jednání na den 23. 12. 2005,
aniž předvolal žalobce a žalovanou. Vyhlásil usnesení: „Podání ČSSZ č. j. X, z 8. 12. 2005, doručené
soudu dne 12. 12. 2005, se odmítá. Nikomu se nepřiznává náhrada procesních nákladů.“
V písemném vyhotovení usnesení ze dne 23. 12. 2005, č. j. 42 Cad 254/2005 - 6, Krajský
soud v Ústí nad Labem konstatoval, že žalobce ve svém podání ani náznakem neuvedl,
že má v úmyslu obrátit se na soud a zde absolvovat přezkumné soudní řízení. Podle krajského
soudu musí podání předložená soudu nebo správnímu orgánu, proti jehož rozhodnutí směřují,
ve zřetelné a nepochybné podobě obsahovat projev vůle stěžovatele obrátit se na soud,
což podání žalobce neobsahuje. Krajský soud podotkl, že není vázán právní kvalifikací,
kterou správní orgán učiní ohledně obdržené korespondence, a to ad absurdum i faktury
za elektřinu. Soud poukázal na skutečnost, že v řadě případů nebylo úmyslem podatelů soudní
přezkoumání rozhodnutí žalované a zdůraznil dispoziční oprávnění každé způsobilé osoby
svobodně činit jakékoliv procesní úkony podle vlastního uvážení, ať už jsou v souladu
se zákonem či nikoliv. Učinil-li žalobce podání označené jako stížnost (podle krajského soudu šlo
spíše o pouhou žádost o změnu stanoviska žalované), pak tím zřetelně projevil svou vůli
a jeho úkon nelze bez dalšího považovat za něco zcela jiného, zejména ne za soudní žalobu,
když není splněna žádná z náležitostí žaloby. Takový postup podle krajského soudu neobhájí
ani okolnost, že může být žalobci ku prospěchu. Krajskému soudu nezbylo než konstatovat,
že iniciační podání žalované je zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky přezkumného
řízení, kterým je neexistence žaloby, proto soud podání žalované podle §46 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
odmítl. Krajský soud uzavřel, že nemůže žalobce poučit či navést k podání žaloby,
neboť by narušil procesní rovnost účastníků eventuálního soudního řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž uvedla, že podání žalobce obdržela dne 2. 12. 2005, tj. ve lhůtě stanovené pro podání žaloby
proti rozhodnutí ze dne 15. 11. 2005, kterým zamítla žalobci žádost o zvýšení důchodu
pro částečnou bezmocnost. Toto rozhodnutí obsahuje poučení, že ve správním řízení
se proti němu řádné opravné prostředky nepřipouštějí, a že proti němu lze podat žalobu k soudu
do dvou měsíců ode dne následujícího po dni jeho doručení, přičemž lhůta je zachována, je-li
žaloba v této lhůtě podána u České správy sociálního zabezpečení v Praze. Žalobce
svým podáním nazvaným „stížnost na rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zvýšení důchodu
pro částečnou bezmocnost” vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím stěžovatelky, v domnění,
že proti tomuto rozhodnutí není žádný opravný prostředek. Stěžovatelka je toho názoru, že smysl
podání, s přihlédnutím k okamžiku jeho uplatnění, je v tomto případě zcela jednoznačný
a odůvodňuje považovat je za žalobu, a tak s ním také nakládat. Podle stěžovatelky je smyslem
podání žalobce dosažení změny napadeného rozhodnutí. Podání svých klientů, jimiž reagují
na její rozhodnutí, a kterým nemůže sama vyhovět posuzuje stěžovatelka tak, aby jim zachovala
možnost domoci se práv přezkoumáním jejich nároků nadřízeným orgánem, případně i soudem.
Takový postup nelze mít za rozporný s dispozičním oprávněním činit procesní úkony.
V posuzovaném případě se stěžovatelka neztotožňuje s názorem krajského soudu, že předmětné
podání žalobce není žalobou, která směřuje proti jejímu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zvýšení
důchodu pro částečnou bezmocnost, a že tedy iniciační podání stěžovatelky je zatíženo
neodstranitelným nedostatkem podmínky přezkumného řízení, kterým je neexistence žaloby.
Ačkoli žalobce své podání ze dne 1. 12. 2005 nenazval žalobou, jasně v něm označil rozhodnutí
proti němuž směřuje, kdo je vydal, výrok který napadá a důvody, pro které je napadá
a tak obsahuje i některé zákonné náležitosti žaloby ve smyslu ustanovení §71 s. ř. s. Stěžovatelka
je přesvědčena, že i s „neumělým“ a ne zcela jasným podáním svých klientů je povinna naložit
tak, aby jim neznemožnila domoci se práva. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Ještě předtím, než došlo dne 9. 7. 2007 k předložení kasační stížnosti Nejvyššímu
správnímu soudu k projednání a rozhodnutí o ní, žalobce dne 6. 6. 2007 zemřel, což bylo
doloženo předloženým úmrtním listem. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §63 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zemřel-li oprávněný po uplatnění nároku
na dávku, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároky na částky splatné do dne smrti
oprávněného postupně manžel (manželka), děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době
jeho smrti v domácnosti, přičemž podmínka žití v domácnosti nemusí být splněna u dětí, které
mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém, požádal Nejvyšší správní soud dědické oddělení
Okresního soudu v Litoměřicích o sdělení stavu řízení o dědictví po zemřelém, zejména sdělení
okruhu osob přicházejících v úvahu jako pokračovatelé v tomto řízení správním. Z obsahu
přípisu dědického oddělení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 8. 2007,
sp. zn. D 714/2007, Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce byl v době své smrti vdovec
a pozůstalými dětmi jsou: D. U., bytem O., N.V. 196, M. E., bytem J. 64, L. E., bytem H., L. E.,
bytem J. 62, L. Š., bytem P. 8. Vzhledem k tomu, že na kopii úmrtního listu žalobce byla jako
jeho adresa uvedena J. 62 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že do dalšího řízení o dávce
zřejmě nejpravděpodobněji mohou vstoupit pozůstalí synové M. a L. (bydlící v J.), za
předpokladu, že žili s otcem (žalobcem) před jeho smrtí v domácnosti. Nejvyšší správní soud se
proto na oba pozůstalé syny obrátil se žádostí o sdělení, zda s některým z nich, či s oběma, žil
otec ve společné domácnosti a pokud ano, zda hodlají v dalším řízení pokračovat.
Dne 19. 9. 2007 paní D. U., dcera zemřelého, telefonicky sdělila Nejvyššímu správnímu
soudu, že se o otce starala ona. V přípisu ze dne 10. 10. 2007 uvedla, že žila s otcem před jeho
smrtí ve společné domácnosti po dobu delší 8 let, neboť po smrti matky o něho osobně
pečovala. Trvalé bydliště má sice v obci O., avšak každý může soudu potvrdit, že se ve svém
bydlišti prakticky nezdržovala a je stále v J.. Dále uvedla, že tento přípis činí po poradě se svými
sourozenci a že se rozhodla požádat o pokračování v řízení.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud obrátil na pozůstalé syny M. a L. se
žádostí o sdělení, zda údaje uváděné jejich sestrou odpovídají skutečnosti, tj., zda to byla právě
ona, kdo žila s otcem v domácnosti před jeho smrtí a je tudíž ve smyslu ustanovení §63 odst. 1
zák. č. 155/1995 Sb. osobou oprávněnou vstoupit do dalšího řízení o dávce. Současně je požádal
o sdělení, zda sami do dalšího řízení o dávce vstupují, či nikoliv.
Oba výše uvedení pozůstalí synové v přípisech doručených Nejvyššímu správnímu soudu
dne 4. 12. 2007 potvrdili skutečnosti uváděné jejich sestrou a shodně sdělili, že do dalšího řízení
o dávce nevstupují.
S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že na místo zemřelého
žalobce M. E., bytem J. 62 vstoupila do řízení jeho pozůstalá dcera, paní D. U., bytem O., N. V.
196.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že důvod jejího podání spatřuje stěžovatelka
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V projednávané věci bylo předmětem úvah posouzení podání žalobce doručeného
stěžovatelce dne 2. 12. 2005. Žalobce v tomto podání, které označil jako „stížnost na rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost“ mimo jiné uvedl: „S tímto rozhodnutím
nesouhlasím, ač nemám opravný prostředek. Dlouhodobě se léčím na astma a jiné nemoci a v případě potřeby
nutně potřebuji pomoc druhé osoby. Nemohu být spokojen s posudkem OSSZ v Litoměřicích,
neboť při jeho vypracování zřejmě nevycházeli z lékařských zpráv, které má obvodní lékař k dispozici. Věřím,
že se mou stížností budete zabývat i když jste mi sdělili, že proti vašemu rozhodnutí není žádný opravný
prostředek.“ Stěžovatelka uvedené podání posoudila jako žalobu proti svému rozhodnutí ze dne
15. 11. 2005, č. X, jímž zamítla žalobci žádost o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost a
postoupila je proto krajskému soudu.
Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se v řízení
o důchodovém pojištění obecné předpisy o správním řízení. Podle §19 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, se podání posuzuje
podle jeho obsahu. Obdobně podle §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. se každý úkon posuzuje
podle obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
V daném případě posoudila stěžovatelka podání žalobce ze dne 1. 12. 2005 podle obsahu
jako žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí ze dne 15. 11. 2005 a v souladu s §3 odst. 1 a §32
s. ř. s. je postoupila příslušnému krajskému soudu.
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu určující. Podání
nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující je obsah
podání z hlediska ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání,
které ovšem stěžovatelka, narozdíl od soudu, zjevně neměla. Jak již bylo výše uvedeno,
stěžovatelka posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu,
kterou postoupila soudu. Stěžovatelka tak učinila v zájmu ochrany práv žalobce ve snaze
zachovat mu možnost domoci se přezkumu rozhodnutí, které žalobce svým podáním zpochybnil.
Stěžovatelka správně vycházela ze zákonného vymezení svých kompetencí, které jí neumožňují
měnit své již pravomocné rozhodnutí.
Za této procesní situace a vzhledem k tomu, že jediným opravným prostředkem
proti rozhodnutí stěžovatelky je žaloba ve správním soudnictví, bylo pro žalobce nejpříznivějším
řešením postoupit jeho podání krajskému soudu, což stěžovatelka učinila.
Správní řízení ve věcech důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením
rozhodnutí je pravomocně skončeno. Pokud tedy žalobce projevil vůli podat proti rozhodnutí
stěžovatelky opravný prostředek, v němž uvedl, že žádá o posouzení rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost, je podle názoru Nejvyššího správního
soudu takováto formulace dostačující pro úvahu o úmyslu žalobce podat správní žalobu.
Jestliže stěžovatelka uvedeným způsobem uvažovala a v souladu s tím následně postupovala,
nelze ji z hlediska zákona ničeho vyčíst.
Krajský soud vyslovil závěr, že žalobce nevyjádřil svou vůli obrátit se na soud, a proto
jeho podání nelze považovat za žalobu a neexistence žaloby představuje neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení. Tento závěr však nelze považovat za správný.
Krajský soud, jak sám správně podotkl, není sice vázán názorem učiněným správním
orgánem o obsahu podání, má-li však za to, že z podání nelze jednoznačně dospět k závěru
o úmyslu podat žalobu, má možnost zapsat věc do rejstříku nejasných podání a činit dále úkony
podle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad takového podání. Krajský soud však v daném
případě předepsaným způsobem nepostupoval.
Nejvyšší správní soud k tomu dále připomíná, že ačkoliv je správní orgán, který napadené
rozhodnutí vydal (zde stěžovatelka), podacím místem pro uplatnění žaloby za účelem zachování
lhůty, je třeba poukázat na to, že je zároveň účastníkem řízení o žalobě, a nelze tedy po něm
požadovat, aby sám odstraňoval nedostatky žaloby, k čemuž ostatně není ani oprávněn. Jediným
orgánem oprávněným a povolaným k odstraňování pochybností o vůli žalobce iniciovat soudní
řízení je proto krajský soud, který měl žalobce usnesením vyzvat k odstranění vad žaloby,
tyto vady náležitě popsat, stanovit žalobci lhůtu k jejich odstranění, a to s poučením o možnosti
odmítnutí žaloby, nebudou-li vady ve lhůtě odstraněny. Krajský soud rovněž mohl namísto
přípravy jednání nařídit ve věci jednání, při kterém by mohl za součinnosti žalobce odstranit
pochybnosti, které o obsahu podání měl, a odstranit případně i další nedostatky jeho podání.
Tímto postupem by krajský soud současně zachoval žalobci možnost vyjádřit, že jeho úmyslem
nebylo iniciovat soudní přezkum správního rozhodnutí. Takový závěr však soud nemůže
bez dalšího předjímat, neboť tím žalobci zcela nepřípustně odnímá právo disponovat řízením,
které svým podáním vyvolal.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že v případě, kdy žalobce podle §72 odst. 1 druhá věta
s. ř. s. podá žalobu u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí tato směřuje, je správní orgán
povinen žalobu neprodleně předat soudu. Řízení ve správním soudnictví je i v takovém případě
zahájeno na základě samotného podání žalobce a nikoli přípisem správního orgánu,
jímž toto podání soudu postupuje. Z uvedeného vyplývá, že přezkumné soudní řízení nelze
zahájit ani na návrh, ani z podnětu správního orgánu. V případě podání správního orgánu
tak soud nemá, o čem rozhodovat. Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost podotýká,
že pokud by podání orgánu veřejné správy bylo způsobilé zahájit soudní řízení, jak dovodil
krajský soud, byl by tento orgán v postavení žalobce, a nabízela by se tudíž otázka,
kdo je v takovém řízení žalovaným. V dané věci krajský soud stěžovatelce podsunul
nikde nedeklarovaný úmysl zahájit svým vlastním podáním přezkumné soudní řízení,
čímž nejenže pochybil, ale zároveň popřel výše vyložené základní zásady procesu ve správním
soudnictví.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, postoupí-li správní orgán soudu
podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje k závěru, že úmysl
podatele není jednoznačně zřejmý, nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s. a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pochybnosti o obsahu
podání je třeba odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 28/2004 - 20, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 655/2005, www.nssoud.cz). Totéž je pak nutno konstatovat
i o usnesení, jímž byla žaloba z téhož důvodu soudem odmítnuta.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka svým podáním ze dne 8. 12. 2005
v souladu s příslušnými ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání žalobce,
které považovala za žalobu. Krajský soud se tedy měl následně zabývat obsahem tohoto podání
a odstraňovat jeho případné vady, a nikoliv odmítnout přípis stěžovatelky,
jímž tato pouze realizovala své zákonné povinnosti.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, neboť napadené usnesení je nezákonné, a proto usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 23. 12. 2005, č. j. 42 Cad 254/2005 – 6, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku, odstraní postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. vady podání
za účelem zjištění, zda se žalobce, na jehož místo, jak již bylo výše uvedeno, vstoupila do řízení
pozůstalá dcera, paní D. U., nyní bytem T., J. 62, (tato adresa byla zjištěna při doručování
písemností žalobkyni ze strany Nejvyššího správního soudu) hodlal domáhat přezkoumání
rozhodnutí stěžovatelky u soudu ve správním soudnictví. Podle výsledku svých zjištění pak soud
v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. zvolí další procesní postup.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu