ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.72.2007:23
sp. zn. 4 Ads 72/2007 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: H. B., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 42
Cad 39/2006 – 8,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 42 Cad 39/2006 – 8,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaná jako stěžovatelka (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo odmítnuto
její podání ze dne 15. 3. 2006, č. j. X.
Z odůvodnění napadeného usnesení, jak je soudem formulováno, vyplývá, že soudní
řízení bylo zahájeno shora specifikovaným podáním stěžovatelky, formulovaným jako postoupení
údajné žaloby proti jejímu rozhodnutí ze dne 11. 1. 2006.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci nařídil přípravu jednání na den 28. 4. 2006,
aniž předvolal žalobkyni a žalovanou. Vyhlásil usnesení: „Podání ČSSZ ze dne 15. 3. 2006, č. j. X,
doručené soudu dne 17. 3. 2006, se odmítá. Nikomu se nepřiznává náhrada procesních nákladů.“
V písemném vyhotovení napadeného usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem
konstatoval, že k podání stěžovatelky není připojena avizovaná žaloba, nýbrž velmi str učný dopis
adresovaný stěžovatelce, v němž pisatelka H. B. uvedla, že žádá o změnu rozhodnutí o přiznání
částečného invalidního důchodu, protože její zdraví je špatné a tuto okolnost si ČSSZ může
ověřit na foniatrické klinice v Praze v Žitné ulici. Dopis je nadepsán jako „odvolání
proti rozhodnutí o zamítnutí částečného invalidního důchodu“. Z projevu pisatelky,
který neobsahuje ani zmínku o soudu, soudním řízení, soudní kontrole, nelze dovodit její úmysl
obrátit se na soud a zde podstoupit přezkumné říz ení. Podle krajského soudu musí podání
předložená soudu nebo správnímu orgánu, proti jehož rozhodnutí směřují, ve zřetelné
a nepochybné podobě obsahovat projev vůle stěžovatele obrátit se na soud, což podání
žalobkyně neobsahuje. Pokud z podání žalobkyně není zřejmé, a to ani nedokonale, že chce
podat soudní žalobu, pak je třeba dovodit, že autorka takového podání soudní řízení iniciovat
nehodlala, úmyslně se obrací na správní orgán a jen od něho, nikoliv tedy od soudu, očekává
vyřešení svého problému. Krajskému soudu nezbylo než konstatovat, že iniciační podání
žalované je zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínk y přezkumného řízení,
kterým je neexistence žaloby, když písemnost soudu postoupenou takto vnímat nelze, proto soud
podání žalované podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl. Krajský soud uzavřel, že nemůže žalobkyni poučit
či navést k podání žaloby, neboť by narušil procesní rovnost účastníků eventuálníh o soudního
řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná (dále jen „stěžovat elka“) včas kasační stížnost,
v níž uvedla, že je toho názoru, že soud nesprávně rozhodl o jejím průvodním dopise, který není
a ani nemůže být předmětem řízení. Stěžovatelka je v tomto případě jednak účastníkem soudního
řízení a jednak podacím místem pro podání žaloby a aby lhůta pro podání žaloby zůstala
zachována, nemusí být proto uplatněna u věcně a místně příslušného orgánu. Soudní řád správní
nestanoví žádné náležitosti pro postoupení takové žaloby soudu správním orgánem, nestanoví
ani povinnost vyhotovení průvodního dopisu, natož pak jeho formu. Podle názoru stěžovatelky
pokud by žalobu postoupila i bez průvodního dopisu, musí soud rozhodnout vždy o podání
účastníka řízení.
Stěžovatelka zastává názor, že měl-li soud pochybnosti o obsahu postoupeného podání,
měl je odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., a teprve poté, získal-li by přesvědčení,
že se o žalobu nejedná, mohl podání podle §37 odst. 5 odmítnout.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že důvod jejího podání spatřuje stěžovatelka
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V projednávané věci bylo předmětem úvah posouzení podání žalobkyně doručeného
stěžovatelce dne 8. 3. 2006. Žalobkyně v tomto podání, které označila jako „odvolání
proti rozhodnutí o zamítnutí částečného invalidního důchodu“ uvedla: „Žádám o změnu rozhodnutí o přiznání
částečného invalidního důchodu a zároveň o přezkoumání mého zdravotního stavu, neboť Okresní správa
sociálního zabezpečení v mostě dostatečně neposoudila moji schopnost soustavné výdělečné činnosti. ... Mám velké
problémy s dýcháním .... . Moje argumenty si můžete ověřit na Foniatrické klinice v Praze v Žitné ulici.“.
Stěžovatelka uvedené podání posoudila jako žalobu proti svému rozhodnutí ze dne 11. 1. 2006,
č. X, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek
§43 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění.
Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se v řízení
o důchodovém pojištění obecné předpisy o správním řízení. Podle §37 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, se podání posuzuje
podle jeho obsahu. Obdobně podle §41 odst. 2 zákona č. 99/19 63 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. se každý úkon posuzuje
podle obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
V daném případě posoudila stěžovatelka podání žalobkyně ze dne 13. 2. 2006
podle obsahu jako žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí ze dne 11. 1 2006 a v souladu s §3
odst. 1 a §32 s. ř. s. je postoupila příslušnému krajskému soudu.
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu určující. Podání
nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozho dující je obsah
podání z hlediska ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání,
které ovšem stěžovatelka, narozdíl od soudu, zjevně neměla. Jak již bylo výše uvedeno,
stěžovatelka posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu,
kterou postoupila soudu. Stěžovatelka tak učinila v zájmu ochrany práv žalobkyně ve snaze
zachovat jí možnost domoci se přezkumu rozhodnutí, které žalobkyně svým podáním
zpochybnila. Stěžovatelka správně vycházela ze zákonného vymezení svých kompetencí,
které jí neumožňují měnit již pravomocné rozhodnutí.
Za této procesní situace a vzhledem k tomu, že jediným opravným prostředkem
proti rozhodnutí stěžovatelky je žaloba ve správním soudnictví, bylo p ro žalobkyni
nejpříznivějším řešením postoupit její podání krajskému soudu, což stěžovatelka učinila.
Správní řízení ve věcech důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením
rozhodnutí je takové řízení pravomocně skončeno. Pokud tedy žalobkyně projevila vůli podat
proti rozhodnutí stěžovatelky opravný prostředek, v němž uvedla, že se odvolává proti zamítnutí
invalidního důchodu, je podle názoru Nejvyššího správního soudu takováto formulace dostačující
pro úvahu o úmyslu žalobkyně podat správní žalobu. Jestliže stěžovatelka uvedeným způsobem
uvažovala a v souladu s tím následně postupovala, nelze ji z hlediska zákona ničeho vyčíst.
Krajský soud vyslovil závěr, že žalobkyně nevyjádřila svou vů li obrátit se na soud,
a proto její podání nelze považovat za žalobu a neexistence žaloby představuje neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení. Tento závěr však nelze považovat za správný.
Krajský soud není sice vázán názorem učiněným správním orgánem o obsahu podání,
má-li však za to, že z podání nelze jednozna čně dospět k závěru o úmyslu podat žalobu,
má možnost zapsat věc do rejstříku nejasných podání a činit dále úkony podle §37 odst. 5 s. ř. s.
k odstranění vad takového podání. Krajský soud však v daném případě předepsaným způsobem
nepostupoval.
Nejvyšší správní soud k tomu dále připomíná, že ačkoliv je správní orgán, který napadené
rozhodnutí vydal (zde stěžovatelka), podacím místem pro uplat nění žaloby za účelem
zachování lhůty, je třeba poukázat na to, že je zároveň účastníke m řízení o žalobě, a nelze
tedy po něm požadovat, aby sám odstraňoval nedostatky žaloby, k čemuž ostatně
není ani oprávněn. Jediným orgánem oprávněným a povolaným k odstraňování pochybností
o vůli žalobce iniciovat soudní řízení je proto krajský soud, který měl žalobkyni usnesením vyz vat
k odstranění vad žaloby, tyto vady náležitě popsat, stanovit žalobkyni lhůtu k jejich odstranění,
a to s poučením o možnosti odmítnutí žaloby, nebudou-li vady ve lhůtě odstraněny. Krajský soud
rovněž mohl namísto přípravy jednání nařídit ve věci jednán í, při kterém by mohl za součinnosti
žalobkyně odstranit pochybnosti, které o obsahu podání měl, a odstranit případně i další
nedostatky jejího podání. Tímto postupem by krajský soud současně zachoval žalobkyni možnost
vyjádřit, že jejím úmyslem nebylo iniciovat soudní přezkum správního rozhodnutí. Takový závěr
však soud nemůže bez dalšího předjímat, neboť tím žalobkyni zcela nepřípustně odnímá právo
disponovat řízením, které svým podáním vyvolala.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že v případě, kdy žalobkyn ě podle §72 odst. 1 druhá věta
s. ř. s. podá žalobu u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí tato směřuje, je správní orgán
povinen žalobu neprodleně předat soudu. Řízení ve správním soudnictví je i v takovém případě
zahájeno na základě samotného podání žalobkyně a nikoli přípisem správního orgánu,
jímž toto podání soudu postupuje. Z uvedeného vyplývá, že přezkumné soudní řízení nelze
zahájit ani na návrh, ani z podnětu správního orgánu. V případě podání správního orgánu
tak soud nemá o čem rozhodovat. Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost podotýká,
že pokud by podání orgánu veřejné správy bylo způsobilé zahájit soudní řízení, jak dovodil
krajský soud, byl by tento orgán v postavení žalobce, a nabízela by se tudíž otázka,
kdo je v takovém řízení žalovaným. V dané věci krajský soud stěžovatelce podsunul nikde
nedeklarovaný úmysl zahájit svým vlastním podáním přezkumné soudní řízení,
čímž nejenže pochybil, ale zároveň popřel výše vyložené základní zásady procesu ve správním
soudnictví.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, postoupí-li správní orgán soudu
podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje k závěru, že úmysl
podatele není jednoznačně zřejmý, nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pochybnosti o obsahu podání je třeba odstranit
postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 3 Ads 28/2004 - 20, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 655/2005, www.nssoud.cz). Totéž je pak nutno konstatovat i o usnesení, jímž byla žaloba
z téhož důvodu soudem odmítnuta.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka svým podáním ze dne 7. 4. 2006 v souladu
s příslušnými ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání žalobkyně,
které považovala za žalobu. Krajský soud se tedy měl následně zabývat obsahem tohoto podání
a odstraňovat jeho případné vady, a nikoliv odmítnout přípis stěžovatelky,
jímž tato pouze realizovala své zákonné povinnosti.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, neboť napadené usnesení je nezákonné, a proto Nejvyšší správní soud usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 42 Cad 39/2006 – 8, zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku, odstraní postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. vady podání
za účelem zjištění, zda se žalobkyně hodlala domáhat přezkoumání rozhodnutí stěžovatelky
u soudu ve správním soudnictví. Podle výsledku svých zjištění pak soud v souladu s §110 odst. 3
s. ř. s. zvolí další procesní postup.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu