ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.76.2007:68
sp. zn. 4 Ads 76/2007 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: H. K.,
zast. Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem Nemocniční 2902/13, Ostrava,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2007, č. j. 22
Ca 257/2006 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Rity Kubicové se u r č u je částkou 4800 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 12. 4. 2006, č. X, byla zamítnuta žádost žalobce o
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/2002 Sb., o
odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (dále
též „zákon“). V odůvodnění žalovaná uvedla, že jednou z podmínek úspěšného prosazení nároku
ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 uvedeného zákona je skutečnost, že fyzická osoba, od níž je
nárok odvozován, byla v době odvlečení občanem Československa. Žalobce však doklad o
československém státním občanství svého otce K. K. v době tvrzeného odvlečení k žádosti
nepřipojil. Pouze prohlásil, že v době odvlečení československým státním občanem byl. Ve věci
občanství žalobcova otce vydal Krajský úřad Moravskoslezského kraje dne 22. 8. 2003
rozhodnutí, kterým nebylo žádosti žalobce o vydání potvrzení o československém státním
občanství jeho otce vyhověno s odůvodněním, že po obsazení Hlučínska německou armádou v
roce 1938 získal K. K. automaticky říšskoněmeckou státní příslušnost a v souvislosti s touto
skutečností pozbyl na základě §1 odst. 1 Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
dnem 10 října 1938 československého státního občanství a až do své smrti tohoto občanství
znovu nenabyl. K odvolání žalobce zrušilo Ministerstvo vnitra ČR toto rozhodnutí a věc vrátilo
správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž toto řízení skončilo dne 20. 3. 2006
vydáním potvrzení č. j. VV3/180/2006/Bed., jehož obsahem je konstatování, že žalobcův otec
byl československým státním občanem do 10. října 1938, kdy tohoto občanství podle §1
Smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a
opce č. 300/1938 Sb. pozbyl a československého státního občanství již znovu nenabyl. Vzhledem
k tomu není K. K. osobou vymezenou v §1 citovaného zákona a tento zákon se na něj
nevztahuje. Z téhož důvodu není pak žalobce osobou oprávněnou ve smyslu §2 odst. 2 písm. b)
téhož zákona.
Ve včas podané žalobě žalobce namítal, že on sám měl vždy po otci i po matce
československé státní občanství, takže dalekosáhlé zjišťování občanství jeho otce v době
zavlečení do ciziny se mu jeví jako protahování celé záležitosti. Jeho otec se nikdy dobrovolně
svého občanství nevzdal, avšak záborem obce Hlučína pod Velkoněmeckou říši byla jeho státní
příslušnost změněna. Jelikož byl násilím koncem války odvlečen do ciziny a nemohl se vrátit
a zřejmě v cizině zemřel, nemohl nikdy tuto křivdu napravit. Podle názoru žalobce bylo
povinností československého státu a jeho úředníků po válce tuto křivdu napravit, což se zřejmě
nestalo. Matka žalobce musela před zvláštním orgánem (je otázkou, zda mohl mít ústavní
pravomoc) podepsat prohlášení či protokol, že její manžel a tedy žalobcův otec byl odvlečen
do Německa. Později se zjistilo, že byl odvlečen do tehdejšího SSSR, kde v gulagu zemřel
(nebo byl zastřelen?). Dodnes nebylo zjištěno, kde vlastně zemřel a zejména kdy se tak stalo,
neboť vydání úmrtního listu s datem 30. 9. 1945 se žalobci jeví jako nepravděpodobné.
Tyto skutečnosti však nebyly řádně prošetřeny. Žalobce dovozuje, že má právo účastnit se,
pokud nemohl být použit Česko-Německý fond budoucnosti, nároku podle zákona č. 172/2002 Sb. Navrhuje, aby věc byla vrácena k novému projednání žalované a ta byla uznána povinnou
zaplatit žalobci jednorázovou peněžní částku.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce uplatnil dne 28. 11. 2002 nárok
na jednorázovou peněžní částku z titulu otcova odvlečení do SSSR a uvedl, že jeho otec
byl v únoru 1945 odvlečen z Osvětimi do Karagandy (území bývalého SSSR), kde se nacházel
do 30. 9. 1945. Vzhledem k tomu, že žalobce k žádosti nepřipojil ani doklad prokazující,
že jeho otec byl v rozhodné době československým státním občanem a existoval značný rozpor
týkající se okolností jeho odvlečení, přerušila žalovaná řízení o jednorázové peněžní částce
do předložení písemného upřesnění k okolnostem odvlečení a do obdržení potřebného
důkazního materiálu do 31. 12. 2003. V řízení nemohlo být pokračováno vzhledem k tomu,
že nebylo skončeno řízení ve věci vydání dokladu o státním občanství žalobcova otce.
Dne 28. 3. 2006 bylo žalované doručeno potvrzení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje,
odboru vnitřních věcí, č. j. VV3/180/2006/Bed, ze dne 20. 3. 2006, v němž se uvádí, že pan K.
K., narozen 1903, zemř. 30. 9. 1945, byl československým občanem, neboť tohoto občanství
nabyl podle ustanovení §1 odst. 2 Ústavního zákona č. 236/1920 Sb. ze dne 9. 4. 1920, ovšem
toto občanství pozbyl podle ustanovení §1 Smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a
Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb., dne 10. 10. 1938, přičemž
tohoto občanství již nenabyl zpět. Zejména zdůraznila, že zákon č. 172/2002 Sb. se přitom
vztahuje jen na ty občany České republiky, kteří byli jako českoslovenští občané odvlečeni do
Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl svaz zřízeny v jiných státech,
popřípadě na sirotky po těchto osobách. Tato podmínka však v případě žalobce splněna není. K
žalobcovu tvrzení, že nebylo spravedlivě přešetřeno místo a datum úmrtí jeho otce, žalovaná
uvedla, že za situace, kdy otec nesplňuje nezbytnou podmínku československého státního
občanství ke dni odvlečení, je již nadbytečné jakkoliv šetřit další podmínky nároku či s tím
související skutečnosti. Žalovaná navrhovala, aby soud podle §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl,
neboť se ztotožnil se stanoviskem žalované. Vycházel z ustanovení §2 zákona č. 172/2002 Sb.,
které obsahuje definici oprávněné osoby´a zdůraznil, že zákon rozlišuje, zda se jedná o osobou
původně odvlečenou, nebo osobu odlišnou, pro niž použil takovou právní konstrukci,
která odvozuje splnění zákonných podmínek oprávněnosti nároku této další osoby od splnění
všech znaků uvedených v §2 odst. 1 cit. ustanovení u osoby původně odvlečené.
Jedním ze znaků, jež musí splňovat osoba odvlečená, je existence československého státního
občanství v době odvlečení. Krajský soud poukázal na to, že ve správním řízení bylo prokázáno,
a žalobce to v jeho průběhu ani v podané žalobě nijak nezpochybnil, že jeho otec K. K. pozbyl
československé občanství v důsledku zabrání části československého území – Hlučínska –
Německou říší na základě smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o
otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb., a to k datu 10. 10. 1938. Ačkoliv pozbytí
československého státního občanství nemohl otec žalobce nijak ovlivnit, neboť k němu došlo v
důsledku politickomocenských změn v Evropě před 2. světovou válkou, nelze tuto skutečnost
zpochybnit. Jejím důsledkem však je, že otec žalobce jako osoba odvlečená nesplňuje zákonnou
podmínku §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 172/2002 Sb., tj. že v době odvlečení byl občanem
Československa. Zpětné nabytí československého státního občanství umožňoval až Ústavní
dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob
národnosti německé a maďarské, vydaný dne 2. 8. 1945, jehož účinnost nastala dnem 10. 8. 1945;
této možnosti však K. K. využít nemohl, neboť byl nezvěstný a ku dni 30. 9. 1945 byl prohlášen
za mrtvého. Nesplňuje tudíž další podmínku ustanovení §2 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona,
tj. že je občanem České republiky, respektive že nabyl zpět československé občanství. V této
souvislosti krajský soud zdůraznil, že i kdyby K. K. nabyl československé státní občanství zpět,
nebyl by přesto oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zmíněného zákona, neboť
by tak sice splňoval podmínku danou písmenem c) tohoto ustanovení, tj. byl by občanem České
republiky, ale nesplňoval by podmínku pod písmenem b) téhož ustanovení, tj. že v době
odvlečení byl občanem československým. Z logiky věci podle něho vyplývá, že zpětné naplnění
této zákonné podmínky není možné, neboť tato se váže právě k okamžiku odvlečení. Pokud otec
žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 uvedeného zákona, pak ani
žalobce se nemohl stát osobou oprávněnou ve smyslu §2 odst. 2 cit. zákona. Za této situace se
pak žalovaná ani krajský soud nemohly zabývat tvrzenými skutečnostmi, vztahujícími se k
okolnostem odvlečení žalobcova otce a jeho úmrtí.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž se dovolával kasačního důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. „), tedy nezákonnosti napadeného
rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spatřuje především v názoru krajského soudu, že: „z hlediska
zákonné podmínky dle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. v platném znění,
tj. že fyzická osoba byla v době odvlečení občanem ČSR, je nabytí československého , resp.
českého občanství na základě Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. právně
irelevantní, neboť zpětné naplnění této zákonné podmínky je z logiky věci vyloučeno, přitom tato
se váže právě a jen na okamžik odvlečení“.
Stěžovatel je toho názoru, že jeho otec K. K. měl vždy československé státní občanství,
které si dobrovolně nezměnil. Nikdy se nehlásil při úředním sčítání lidu k německé národnosti,
od roku 1920 byl československým státním občanem. Nikdy nepodnikl žádné kroky ke změně
občanství a pokud je snad pozbyl, stalo se tak nikoliv vlastní vinnou, ale v důsledku nepříznivých
okolností, tj. zabrání oblasti Hlučínska Německou říší v roce 1938. Tato okolnost však nemůže
být posuzována k jeho tíži, potažmo k tíži stěžovatele. Zpětné nabytí československého občanství
sice umožňoval Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., avšak této možnosti K. K.
využít nemohl, neboť byl násilím odvlečen do SSSR a nemohl se vrátit zpět, když v cizině zemřel.
K. K. získal říšskoněmecké státní občanství až 10. 10. 1938, a to na základě smlouvy uzavřené
mezi Československou republikou a Německou říší, publikovanou ve Sbírce pod č. 300/1938 Sb.
z. n. Tato smlouva není a nebyla součástí našeho právního řádu – říšskoněmecké občanství získali
na jejím podkladě statisíce Čechů žijících na území připojeném k Německé říši bez možnosti se
jakkoliv relevantně bránit. Stěžovatel označuje výklad použitý žalovanou a krajským soudem za
příliš striktní, jímž nemůže být nikdy naplněn úmysl zákonodárce. Připomíná, že zákona č.
172/2002 Sb. obsahuje celou řadu legislativních i věcných nedostatků, především nedefinuje,
respektive zaměňuje základní pojmy „odvlečení“, „tábor“, „tábor nucených prací“ a podobně,
tedy na jedné straně je neobyčejně laxní, na straně druhé až příliš striktní. Pokud se krajský soud
striktně držel textu zákona a nevyložil si jej tak, aby při jeho aplikaci byl naplněn jeho skutečný
smysl a účel, postupoval podle názoru stěžovatele nesprávně a znemožnil tím zmírnění křivd;
zákonodárce přijetím zákona vyjádřil především vůli a morální povinnost České republiky zmírnit
bezpráví, jehož se dopustila Československá republika (jako právní předchůdce České republiky)
tím, že neposkytla svým občanům (a to i občanům, kteří stále žili na území zabraného Hlučínska a
kterým bylo bez vlastního přičinění násilně změněno občanství) ochranu před zvůlí páchanou
orgány cizího státu. Výklad žalované i krajského soudu, kteří za osobu oprávněnou z hlediska
citovaného zákona považují pouze takovou osobu, která byla odvlečena do SSSR (táborů SSSR
zřízených v jiných státech) z území někdejší ČSR, kdy zároveň musí být v době odvlečení
občanem tehdejšího Československa, považuje stěžovatel za příliš restriktivní, ke všemu jdoucí k
jeho tíži. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázala na své předchozí
vyjádření k žalobě ze dne 21. 8. 2006 a navrhovala, aby z důvodů zde uvedených Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
a které by mu umožňovaly se od důvodů kasační stížnosti odchýlit.
Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Stěžovatel výslovně označil v kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, nebo je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Pochybení takového charakteru, které by mohlo vést k závěru o nutnosti zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení,
však Nejvyšší správní soud neshledal.
Z obsahu správního spisu a dokladů v něm založených Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatel uplatnil nárok na odškodnění dne 28. 11. 2002 jako osoba pozůstalá po zemřelém,
údajně odvlečeném otci K. K., narozeném 1903, který byl podle tvrzení žalobce odvlečen nejprve
do Osvětimi a následně do Karagandy na území bývalého Sovětského svazu. Žádost o
odškodnění doplnil stěžovatel čestným prohlášením, v němž mimo jiné uvedl, že jeho otec byl v
době svého odvlečení občanem Československa. Dále uvedl, že podle vyprávění matky M. K. si
pro otce po jeho návratu z práce přišli sovětští vojáci a odvezli ho do Osvětimi, odkud byl
odvlečen do SSSR. Jeho smrt v sovětském táboře potvrdil spoluvězeň, který se v roce 1950 měl
vrátit do Š., okres O. Jeho jméno však žalobce nezná a z vyprávění matky ví, že již dávno zemřel.
Otec nebyl německým vojákem, pracoval na šachtě jako horník. Žalobce dále předložil svůj
rodný list, z něhož je patrno, že se narodil r. 1942 v Essenu, tedy na území Německa, matce M.
K., rozené W., narozené 1906 v O. a otci K. K., narozenému 1903 v H., část H., okres O. Dále
předložil úmrtní list otce K. K., v němž je jako datum úmrtí uvedeno 30. 9. 1945, místo úmrtí
neuvedeno. Úmrtní list obsahuje poznámku o zápisu na základě výnosu Moravskoslezského
zemského národního výboru, expozitury v Ostravě ze dne 26. 4. 1947. Přílohou žádosti je také
protokol sepsaný v úřadovně místní komise pro státní občanství, dne 16. 3. 1945 v Hati, v němž
matka stěžovatele M. K., po upozornění, že vypovídá místopřísežně, uvedla, že její manžel K. K.
pracoval od roku 1926 v Německu (Essen) na československý pas. Ona v témže roce jela na práci
za svým mužem a tam společně pracovali až do bombardování Essenu (rok 1944), kdy byli
nuceni odejít zpět do Hatí. V Německu byli považování za cizince. V únoru 1945 byl její muž
násilně odveden k Volksturmu a dosud je nezvěstný. Dále uvedla, že pokud je jí známo,
neprovinil se proti zájmům ČSR ani proti zájmům lidskosti. Ve spise je dále založeno potvrzení
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje – odboru vnitřních věcí ze dne 20. 3. 2006,
č. j. VV3/180/2006/Bed, podle něhož K. K. narozený v H., naposledy bytem ke dni úmrtí 30. 9.
1945 v H. (místo úmrtí nelze zjistit), byl československým státním občanem. Československé
státní občanství nabyl podle ustanovení §1 odst. 2 Ústavního zákona č. 236/1920 Sb. ze dne 9. 4.
1920, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství
a práva domovského v republice československé. Československé státní občanství pozbyl podle
ustanovení §1 Smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního
občanství a opce č. 300/1938 Sb. dne 10. 10. 1938. Československé státní občanství již nenabyl
zpět.
Zákon č. 172/2002 Sb. se podle §1 vztahuje na občany České republiky,
kteří jako českoslovenští občané byli odvlečení do Svazu sovětských socialistických republik
nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech.
Podle §2 odst. 1 téhož zákona je oprávněnou osobou fyzická osoba, která splňuje následující
podmínky:
a) byla odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik nebo táborů, které měl Svaz
sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech,
b) v době odvlečení byla občanem Československa,
c) je občanem České republiky,
d) nebyla příjemcem nároků podle zákona Slovenské národní rady č. 319/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů,
e) nebyla pravomocně odsouzena pro zločiny směřující proti demokratickému
Československu a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb.,
o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích
z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.
Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zemřela-li osoba splňující podmínky
podle odstavce 1 nebo byla-li prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami
a) děti a manžel oprávněné osoby,
b) rodiče oprávněné osoby.
Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že zákon č. 172/2002 Sb. obsahuje celou řadu
legislativních i věcných nedostatků, některé pojmy nedefinuje vůbec, některé zaměňuje
či směšuje. Proto také sociálně správní kolegium Nejvyššího správního soudu zaujalo Stanovisko
k výkladu pojmu „odvlečení“ podle zmíněného zákona, (usnesení sociálně správního kolegia
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2005, č. j. S 3401/2004 – 62), které bylo publikováno
ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 498, ročník 2005. Nejvyšší správní soud v něm zaujal
stanovisko, že v souladu se záměrem zákonodárce, který přijetím zákona vyjádřil vůli i morální
povinnost České republiky zmírnit bezpráví, jehož se na svých občanech dopustila ČSR
(jako právní předchůdce ČR) tím, že jim neposkytla ochranu před zvůlí páchanou orgány cizího
státu (zde SSSR), je nutno pojem „odvlečení“ vykládat tak, že určitá osoba byla proti své vůli
přinucena násilím opustit určitý prostor (území), přičemž tímto územím je nutno rozumět
to území, nad nímž československé orgány vykonávaly jurisdikci v době tohoto odvlečení. Bylo
totiž historickou skutečností, že orgány československé státní moci nebránily odvlečení svých
státních občanů sovětskou mocí, a tak rezignovaly na jednu ze základních povinností státu vůči
svým státním občanům, a to povinnosti ochrany občanů na jeho státním území. Právě porušení
této povinnosti bylo zvláštním důvodem, pro který bylo rozumné odškodnit právě tyto občany
a z hlediska úmyslu zákonodárce nelze za nedůvodnou diskriminaci považovat to, jestliže mimo
osobní působnost zákona zůstanou ti občané, kteří byli odvlečení z území, které nebylo
pod kontrolou československé státní moci.
Uvedené stanovisko bylo tudíž zaujato pouze k jedné z podmínek,
jimiž je charakterizována osoba oprávněná k odškodnění podle citovaného zákona.
Tato podmínka je uvedena v §2 odst. 1, písm. a) uvedeného zákona, avšak vedle ní jsou
zde kumulativně uvedeny i podmínky další, na roveň postavené podmínce první,
mezi nimiž je též podmínka, že osoba „odvlečená“ musela být v době odvlečení občanem
Československa. Pokud o odškodnění žádají osoby uvedené v §2 odst. 2 cit. zákona, tedy i děti,
pak zákon užil právní konstrukci, že nárok může být úspěšně prosazen tehdy, pokud osoba
odvlečená splňovala podmínky uvedené v odstavci 1 téhož ustanovení.
Jak bylo ve správním řízení zjištěno a stěžovatel to v jeho průběhu, ani v průběhu řízení
před krajským soudem nezpochybnil, narodil se jeho otec K. K. r. 1903 v H., tedy na území
někdejšího mocnářství Rakousko – Uherského, jež později náleželo Československé republice a
nyní České republice. Je nepochybné, že K. K. nabyl československé státní občanství podle
ustanovení §1 odst. 2 Ústavního zákona č. 236/1920 Sb. ze dne 9. 4. 1920. Tohoto občanství
pozbyl podle ustanovení §1 Smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o
otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb., dne 10. 10. 1938. Podle tohoto ustanovení
totiž českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k
Německé říši, nabývají s účinkem od 10. 10. 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce
zároveň československého státního občanství, jestliže a) se (mimo jiné) narodili před 1. lednem
1910 na území připojeném k Německé říši. Tyto podmínky K. K. nepochybně splňoval, neboť se
na takovém území narodil. Proto také bez dalšího pozbyl československé státní občanství a získal
státní příslušnost německou. Nebylo současně zjištěno, že by ve smyslu ustanovení §3 téže
Smlouvy optoval pro československé státní občanství. Ani později československé státní
občanství již nenabyl zpět. Nabytí, resp. zachování československého státního občanství
umožňoval až Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o úpravě československého
státního občanství osob národností německé a maďarské, vydaný dne 2. 8. 1945, jehož účinnost
nastala dnem 10. 8. 1945. Podle §1 odst. 4 uvedeného dekretu Češi, Slováci a příslušníci jiných
slovanských národů, kteří se v době nesvobody přihlásili za Němce nebo Maďary,
jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují
se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválil-li krajský národní výbor osvědčení
o národní spolehlivosti, který vydá příslušní okresní národní výbor (okresní správní komise)
po přezkoumání rozhodných skutečností. Podle odstavce 2 téhož ustanovení osobám, spadajícím
pod ustanovení §1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinili
proti národům českému a slovenskému, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem,
zachovává se československé státní občanství. Žádost o zachování československého státního
občanství bylo možno podati do 6 měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně
příslušného okresního národního výboru. Vzhledem k tomu, že tento právní předpis nabyl
účinnosti dne 10. 8. 1945, kdy byl K. K. již nezvěstný, je nepochybné, že takovou žádost podat
nemohl; ostatně ku dni 30. 9. 1945 byl prohlášen za mrtvého. To však nemění nic na skutečnosti,
že podmínku existence československého státního občanství ku dni tvrzeného odvlečení
nesplňoval, ať již k tomuto odvlečení došlo v únoru 1945, o čemž svědčí protokol sepsaný v
úřadovně místní komise pro státní občanství v Hati dne 16. 3. 1945, kde takové prohlášení učinila
manželka zemřelého a matka žalobce M. K., nebo snad později (stěžovatel nikdy neupřesnil
datum, kdy údajně se do bytu jeho rodičů měli dostavit dva sovětští vojáci a přimět jeho otce k
odchodu, v jednom ze svých vyjádření uvedl, že to bylo koncem války). Skutečnost, že není zcela
zřejmý právní statut komise, před kterou učinila matka stěžovatele dne 16. 3. 1945 své prohlášení,
neznamená ještě, že údaje v zápise, podchycené z výpovědi stěžovatelovy matky, jsou nepravdivé
– ostatně jde o důkaz předložený samotným stěžovatelem.
Zcela nepřípadná, avšak na věci nic neměnící, je úvaha Krajského soudu v Ostravě
v odůvodnění napadeného rozsudku, na jejíž nesprávnost upozorňuje stěžovatel v kasační
stížnosti, totiž že „i kdyby K. K. nabyl československé státní občanství zpět, nebyl přesto
oprávněnou osobou ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 172/2002 Sb., neboť by tak sice splňoval
podmínku danou písmenem c) tohoto ustanovení, ale stále by nesplňoval podmínku
pod písmenem b), tj. že v době odvlečení byl občanem Československé republiky, neboť z logiky
věci vyplývá, že zpětné naplnění této zákonné podmínky není možné, neboť tato se váže
právě k okamžiku odvlečení“. Pokud by totiž osoba odvlečená mohla využít svého práva
podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního
občanství, pak by jí toto státní občanství zůstalo zachováno nepřetržitě od jeho nabytí. V daném
případě, jak již bylo shora uvedeno, nabyl tohoto občanství K. K. v roce 1920 a toto občanství by
mu při splnění dalších zákonných podmínek zůstalo zachováno nepřetržitě. To však nemění nic
na tom, že žádost o zachování občanství nepodal (podat nemohl) a tudíž v době tvrzeného
odvlečení československé státní občanství neměl. Tím nesplnil jednu z podmínek uvedeného
ustanovení, která je nezbytná pro jeho kvalifikaci osobou oprávněnou z hlediska zákona č.
172/2002 Sb. V důsledku absence této podmínky, není ani stěžovatel osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení §2 odst. 2 téhož zákona.
Krajský soud v Ostravě tudíž nepochybil, pokud žalobu stěžovatele směřující
proti napadenému rozhodnutí žalované, jímž byla žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle ustanovení §2 odst. 2 cit. zákona zamítnuta, rovněž zamítl. Nejvyšší správní
soud nezjistil (až na výše již vytknuté pochybení, zůstávající však bez vlivu na správnost závěru
soudu), že by se tento soud dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení řešené
právní otázky. Z uvedených důvodů byla proto kasační stížnost stěžovatele podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítnuta.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud jen pro úplnost dodává,
že s ohledem na prohlášení matky stěžovatele, učiněné do protokolu (již opakovně zmiňovaného)
sepsaného dne 16. 3. 1945 v úřadovně místní komise pro státní občanství, v němž uvedla, že její
manžel K. K. byl násilně odveden k Volksturmu v únoru 1945, tedy německým vojenským
pracovním oddílům, bylo by stěží možno dovozovat „odvlečení“ K. K. tak, jak je předpokládá
zákon č. 172/2002 Sb. pro možnost odškodnění. Nejvyšší správní soud připomíná smysl a účel
zákona č. 172/2002 Sb., tedy poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám, na kterých se
provinil bývalý československý režim tím, že jim neposkytl ochranu před zvůlí sovětské moci,
která svévolně a v rozporu s právními předpisy Československa zatýkala a deportovala
československé občany za činnost, ve které byl spatřován rozpor s tehdejšími zájmy Sovětského
svazu; nešlo však o činnost, jejímž předmětem by byly válečné operace německé branné moci v
době 2. světové války, respektive bojová činnost německých vojáků, event. pracovních čet, které
této bojové činnosti sloužily. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že do německých
pracovních oddílů byl K. K. zařazen proti své vůli a byl takto násilně deportován na práce
nejdříve snad na území Polska a pak znovu násilně odvlečen (zřejmě do zajetí) na území
Sovětského svazu. Byl totiž takto odvlečen z území, nad kterým v únoru 1945, tedy v průběhu 2.
světové války, neměla možnost Československá republika vykonávat svou právní jurisdikci a z
hlediska zákona č. 172/2002 Sb., tudíž nenese odpovědnost za takové odvlečení a jeho důsledky,
ať již by se jednalo o odvlečení z polského území (Osvětim), tehdy okupovaného Německou říší,
nebo z Hlučínska, připojeného v té době rovněž k Německé říši. Navíc pokud byl K. K. násilně
odveden k Volksturmu, pak k odvlečení došlo nepochybně ze strany německé moci, na něž se
zákon č. 172/2002 Sb. nevztahuje.
Nejvyšší správní soud je si vědom toho, že otec stěžovatele byl koncem druhé
světové války v důsledku „odvlečení na území jiného státu a nedobrovolného pobytu v táboře
nucených prací, vystaven trýznivým podmínkám končícím jeho smrtí a předpokládá rovněž,
že pokud by měl možnost zůstat ve své domovské zemi, bylo by mu československé státní
občanství zachováno. Nejvyšší správní soud nepochybuje ani o tom, že v důsledku
těchto okolností, zejména smrti otce byl nepříznivě ovlivněn život tehdy nezletilého žalobce,
nicméně zákonná úprava nároku na odškodnění, nedovoluje žalovanému ani soudům
ve správním soudnictví se od podmínek nároku odchýlit.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele Mgr. Rita Kubicová, byla ustanovena
soudem, platí odměnu za zastupování a hotové výdaje stát (§37 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni náleží odměna za dva úkony právní služby a 2100 K č, v souladu
s ustanovením §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve spojení s §9
odst. 3, písm. f) citované vyhlášky, a dále náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
náležející ke dvěma úkonům (a 300 Kč), tedy částka 600 Kč.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. (použitého
pro toto řízení ve smyslu ustanovení §120 s. ř. s.). Stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti
úspěch a proto mu náhrada nákladů nepřísluší a žalovaná, která byla v tomto stadiu řízení
úspěšná, žádné náklady neuplatnila; ostatně jí podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu