ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.93.2007:41
sp. zn. 4 Ads 93/2007 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: A. K.,
zast. JUDr. Ivanem Smolou, advokátem, se sídlem Třeboradická 1074, Praha 8, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, č. j. 3 Cad
111/2006 – 22,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, č. j. 3 Cad 111/2006 – 22,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku ze dne 19. 4. 2007 ,
č. j. 3 Cad 111/2006 – 22, (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2006, č. X,
jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek
ustanovení §38 a §40 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“). Stěžovatelka sice splňovala podmínku plné invalidity podle §39 odst. 1
písm. a) zákona o důchodovém pojištění (podle posudku lékaře Pražské správy sociálního
zabezpečení pro Prahu 8, ze dne 30. 3. 2006), avšak nedosáhla v období 10 let před vznikem
invalidity potřebných 5 let pojištění, když získala pouze 4 roky a 217 dnů.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalované, označené jako odvolání, ze dne
29. 8. 2006 stěžovatelka uvedla, že bere na vědomí zamítnutí své žádosti o plný invalidní důchod
pro nesplnění podmínek §38 a §40 zákona č. 155/1995 Sb. Nesouhlasila ovšem s dobami
pojištění uvedenými na listu osobního důchodového zabezpečení.
V odůvodnění zamítavého rozsudku městský soud uvedl, že si vyžádal k posouzení
zdravotního stavu žalobkyně a její dochované pracovní schopnosti posudek Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „PK MPSV“), která provedla posouzení dne
14. 2. 2007. Podle posudkového závěru tohoto posudku k datu vydání přezkoumávaného
rozhodnutí, tj. ke dni 29. 6. 2006, nebyla žalobkyně plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, přičemž nebyla ani částečně invalidní podle ustanovení §44 odst. 1
nebo 2 téhož zákona, neboť u stěžovatelky nešlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33% a ani o ztíž ení
obecných životních podmínek z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu; nebylo
rovněž zjištěno, že by jí dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav umožňoval (zdravotní postižení)
výkon soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Městský soud
poukázal na to, že stěžovatelka byla v roce 2005 dvakrát hospitalizována na psychiatrickém
oddělení a jedenkrát v roce 2006. V době hospitalizace byl její zdravotní stav hodnocen Pražskou
správou sociálního zabezpečení pro Prahu 8 (dále jen „PSSZ“). Posudková lékařka PSSZ
vycházela ze situace, kdy zdravotní stav žalobkyně byl hodno cen jako léčebně nedořešený.
PK MPSV však po zhodnocení kompletní lékařské dokumentace stanovila procentní míru
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně podle kapitoly V., položky 5,
písm. b), přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. (dále jen „vyhláška“), ve znění platném v době
vydání napadeného rozhodnutí jen na 20%. K tomu městský soud dále podotkl, že při soudním
jednání byl tímto posudkem proveden důkaz, přičemž stěžovatelka prohlásila, že nemá
k posouzení zdravotního stavu žádné výhrady a nenavrhla soudu žádné další důkazy.
Městský soud proto rozhodl věc v souladu s uvedeným posudkovým závěrem PK MPSV
a žalobu zamítl z důvodu nesplnění podmínky plné invalidity. Přitom konstatoval, že splněním
druhé podmínky nároku na plný invalidní důchod, tj. podmínky potřebné doby pojištění,
se z důvodu nesplnění podmínky plné invalidity, vůbec nezabýval.
Proti napadenému rozsudku stěžovatelka podala kasační stížnost, v níž vytýkala
krajskému soudu, že vyhodnotil nesprávně zdravotní stav stěžovatelky, když vycházel z posudku
PK MPSV ČR, který byl vyhotoven dne 14. 2. 2007, tedy asi jeden rok pot é, kdy byla
jinou posudkovou komisí zjištěna plná invalidita žalobkyně. PK MPSV ČR přitom hodnotila
zdravotní stav žalobkyně za situace, kdy již žalobkyně zřejmě nebyla plně invalidní, a to zpětně
k datu vydání rozhodnutí. K tomuto datu (tj. 29. 6. 2006) ovšem byla stěžovatelka hodnocena
jako plně invalidní. Posudkový závěr PK MPSV navíc dle názoru stěžovatelky není dostatečně
odůvodněn. Zejména stěžovatelka zpochybňovala značný rozdíl při hodnocení
svého zdravotního stavu, když posudkový lékař PSSZ dne 30. 3. 2006 dospěl k závěru,
že u žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost
soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, a že je tedy ke dni 3. 2. 2006 plně invalidní,
naproti tomu, PK MPSV zhodnotila rok poté procentní míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti jen na 20%, aniž by tuto radikální změnu hodnocení zdravotního stavu
a schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky odůvodnila. Krajský soud
se tedy podle jejího mínění dopustil nesprávného hodnocení důkazů, když tento posudek
vyhodnotil jako rozhodující.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Zpráva MUDr. A. S. ze dne 16. 1. 2006 vypovídá o tom, že stěžovatelka byla
v psychiatrické péči od roku 2003 pro dlouhotrvající úzkostnou poruchu, která byla řešena
již hospitalizací v roce 2005. Lékař označil zdravotní stav stěžovatelky jako dlouhodobě
nepříznivý.
Ze záznamu o jednání PSSZ ze dne 30. 3. 2006 vyplývá, že stěžovatelka byla posouzena
z důvodu přechodu z pracovní neschopnosti do plné invalidity. Z rekapitulační části posudku
o absolvovaných vyšetřeních vyplývá, že stěžovatelka byla k uvedenému datu stále
hospitalizována v Psychiatrické léčebně Bohnice a dostavila se k posouzení na propustku.
Její zdravotní stav byl diagnostikován jako těžká stre sová reaktivní anxiosně-depresivní
symptomatika u osobnosti nezralé, histrionské. V posudkových zjištěních je uvedeno,
že stěžovatelka byla úzkostně dekompenzovaná a afektivně labilní, trpěla suicidiálními úvahami.
Kromě toho se u ní projevovaly tendence k panické afektivitě, přičemž příčinou
těchto psychických poruch byla shledána především sociální nejistota a dopad konfliktního
partnerského vztahu. Uvedené příznaky PSSZ diagnostikovala jako těžkou funkční dekompenzaci
s nutnou intenzivní psychiatrickou intervencí. Posudkový závěr se opírá o hodnocení
těchto postižení vzhledem ke splnění podmínek plné invalidity s tímto odůvodněním: „Vzhledem
k hospitalizaci nezbývá než přiznat plnou invaliditu, byť pathologický obraz by odpovídal ve smyslu platných
předpisů k posouzení poklesu výdělečné schopnosti jen částečné invaliditě. K ontrolní lékařská prohlídka
je stanovena za rok s předpokladem snížení stupně invalidity pro osobnostní poruchu, v jejímž důsledku časté
dekompenzace neurastenické lze očekávat.“ PSSZ zhodnotila míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti na 70 %, na základě čehož shledala stěžovatelku plně invalidní podle §39
odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
odpovídal postižení uvedenému v kapitole V položce 4 písm. d) přílohy č. 2 vyhlášky.
Na základě tohoto posouzení vydala PSSZ dne 6. 4. 2006 rozhodnutí o tom,
že stěžovatelka je plně invalidní.
Dne 29. 6. 2006 rozhodla žalovaná o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod.
V odůvodnění svého rozhodnutí odkázala na posudek PSSZ ze dne 30. 3. 2006,
z něhož konstatovala, že stěžovatelka splňuje podmínku plné invalidity. Protože však stěžovatelka
nesplnila podmínku potřebné doby pojištění, která činí 5 let z posledních 10 let počítaných
zpět před vznikem plné nebo částečné invalidity u pojištěnce ve věku nad 28 let, neboť v době
od 3. 2. 1996 do 2. 2. 2006 získala pouze 4 roky a 217 dní pojištění, žalovaná žádost zamítla.
Z přiloženého osobního listu důchodového pojištění bylo zjištěno, že celková doba
pojištění stěžovatelky činila 3919 dnů, tj. 10 roků a 269 dnů. V období 10 roků před vznikem plné
invalidity získala stěžovatelka pouze 4 roky a 217 dnů doby pojištění.
V podání ze dne 29. 8. 2006 stěžovatelka uvedla, že při kontrole oso bního listu
důchodového pojištění přiloženému k napadenému rozhodnutí zjistila určité
nesrovnalosti spočívající v chybějících dobách pojištění. Konkrétně poukázala na dobu
5. 12. 1991 – 31. 12. 1991, tj. 27 dní výdělečné činnosti u zamě stnavatele Grafit, s. r. o.,
Na Zlatnici 17, Praha 4; dále dobu od 5. 9. 1992 – 26. 9. 1993 a od 1. 7. 1994 – 24. 7. 1994,
kdy pečovala o svou bezmocnou matku. Dále rovněž označila dobu od 7. 6. 1999
do 26. 11. 1999, kdy byla studentkou denního studia; dobu 2. 1. 2000 – 31. 3. 2000, kdy měla
navštěvovat počítačový kurz, a kromě toho především dobu od 15. 7. 2000 až do 31. 10. 2004,
kdy se stěžovatelka dle svého tvrzení starala o svou babičku Z. J. (1920), která je částečně
bezmocná.
Na tento přípis reagovala žalovaná dopisem ze dne 5. 9. 2006, kterým stěžovatelce sdělila,
že došetřuje dobu její činnosti jako OSVČ (osoby samostatně výdělečně činné) v období
5. 12. 1991 – 31. 12. 1991. Na to stěžovatelka odpověděla do pisem ze dne 28. 9. 2006,
který nazvala jako „odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod.“
V tomto dopise zejména uvedla, že ji odpověď žalované neu spokojila, neboť se nezmínila
o „doplnění rozhodného období v době od 3. 2. 1996 do 2. 2. 2006“ . Přitom upozornila na to,
že jí schází do potřebné doby pojištění pouze 149 dní a že je bez prostředků.
Ve správním spise je založen osobní list důchodového pojištění, který byl aprobován dne
31. 10. 2006. Stěžovatelce v něm byla zohledněna doba výkonu samostatné výdělečné činnosti
v roce 1991 (120 dnů) a výpočtový základ v období 22. 8. 1994 – 30. 11. 2004 vyměřovací základ
ve výši 6000 Kč.
Na to žalovaná reagovala rozhodnutím ze dne 10. 11. 2006, jímž opětovně zamítla žádost
stěžovatelky o přiznání invalidního důchodu. Rozhodnutí odůvodnila tak, že podle dodatečně
předložených dokladů se stěžovatelce započítává doba činnosti osoby samostatně výdělečně
činné za období od 2. 12. 1991 do 31. 12. 1991, což znamená, že celková doba pojištění
stěžovatelky činí 10 roků a 295 dnů. Tento zápočet ovšem nemá vliv na správnost zamítnutí
žádosti stěžovatelky o plný invalidní důchod, neboť počet odpracovaných let v rozhodném
období 10 let před vznikem plné invalidity se nezměnil a činí nadále pouze 4 roky a 217 dní.
Proto zůstává rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2006 i nadále v platnosti.
Stěžovatelka na toto rozhodnutí reagovala dopisem z e dne 25. 11. 2006,
v němž sice konstatovala, že proti němu nemá námitek, avšak dodala, že je přesvědčena o tom,
že doklady zaslané k tomuto bodu žalované jsou dostačující vče tně s vyjádřením praktického
lékaře, protože za tuto péči stěžovatelka nechce žádné peníze. Stejně tak měla stěžovatelka za to,
že doklady o péči o její matku v roce 1994 jsou dostačující. V závěru svého podání konstatovala,
že trvá na svém odvolání a nebere svou žádost o přezkum zpět, neboť je přesvědčena o tom,
že jí měla být doba péče o osobu blízkou započítána.
V soudním spisu je založen posudek PK MPSV v Praze ze dne 14. 2. 2007.
Tento posudek vychází kromě zdravotnické dokumentace stěžovatelky (zejména propouštěcí
zpráva z hospitalizace od 5. 9. 2005 – 12. 10. 2005, dále propouštěcí zpráva z hospitalizace
v Psychiatrické léčebně Bohnice od 26. 2. – 12. 5. 2006) rovněž z odborného psychiatrického
vyšetření uskutečněného při jednání komise dne 14. 2. 2 007 lékařkou MUDr. D. D. Při tomto
vyšetření bylo shledáno, že stěžovatelka je správně orientovaná všemi kvalitami, usměvavá a
kontakt navazuje ochotně. Při dotazu na téma somatické či psychické obtíže nebyla schopna
adekvátně odpovědět. Byly u ní zřetelné projevy simplexní osobnosti s pithiatickými rysy a
patrnými finálními tendencemi. Dle psychiatrické dokumentace byl zdravotní stav od počátku
hodnocen jako porucha osobnosti s pithiatickými rysy, porucha přizpůsobení. V diagnostickém
souhrnu je výslovně uvedeno, že stěžovatelka trpí psychickou poruchou spočívající
v maladaptivní úzkostné osobnosti s histrionskými rysy. V posudkovém závěru PK MPSV
v Praze uvedla, že se jedná o 33letou psychiatricky léčenou posuzovanou, u níž dominuje
porucha osobnosti s pithiatickými rysy, porucha přizpůsobení. Přechodně užívala antidepresiva,
bez výraznějšího efektu. V roce 2005 byla hospitalizována na psychiatrii pro reakci na těžký stres
a poruchy přizpůsobení a v roce 2006 pro depresivní dekompenzaci na terénu nezralé o sobnosti.
Právě v té době byla posuzována PSSZ, přičemž zdravotní stav byl hodnocen jako léčebně
nedořešený a posuzovaná byla hodnocena přechodně jako plně invalidní. PK MPSV uzavřela,
že k datu vydání napadeného rozhodnutí (tj. ke dni 29. 6. 2006) byla ro zhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzované porucha osobnosti hraničně středně
těžká. Tuto poruchu zhodnotila PK MPSV dle kapitoly V., položky 5, písm. b) přílohy č. 2
vyhlášky, ve znění platném v době vydání napadeného rozhodnutí a určila míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 20%.
Z protokolu o jednání ze dne 19. 4. 2007, při němž městský soud provedl důkaz
tímto posudkem a stěžovatelka při něm byla přítomna, vyplývá, že poté, co městský soud objasnil
účastníkům, že stěžovatelka dle posudku PK MPSV není plně ani částečně invalidní,
se k tomuto sdělení účastníci nijak nevyjádřili a nenavrhli městskému soudu provedení
dalších důkazů.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudního ř ádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stíž nosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila pro zrušení napadeného rozsudku důvod
spočívající v nesprávném hodnocení důkazů městským soudem, konkrétně posudku PK MPSV
ze dne 14. 2. 2007. I když výslovně tuto kasační námitku nepodřadila pod žádný z důvodů
obsažených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a neučinil tak ani dod atečně její právní zástupce
při doplnění kasační stížnosti o plnou moc, usoudil Nejvyšší správní soud v souladu
se svou předchozí judikaturou, že stěžovatelka uplatnila důvod uvedený v ustanovením §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v jiné vadě
řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnut í ve věci samé.
K této vadě by Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přihlédnout ex offo i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítla.
Dle zákona o důchodovém pojištění je k získání nároku na plný invalidní důchod potřeba
splnit dvě podmínky, a to potřebnou dobu pojištění a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
který způsobuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti v intenzitě plné invalidity. První
podmínku zákon o důchodovém pojištění blíže upravuje tak, že pojištěnec je plně invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti nejméně o 66 %, anebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné
výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmín ek (ustanovení §39 odst. 1 tohoto zákona).
Podmínku doby pojištění upravuje ustanovení §40, které rozděluje pojištěnce do věkových
skupin. Pro pojištěnce starší 28 let, což je i případ stěžovatelky, platí, že musejí získat dobu
pojištění v délce pěti let, která se zjišťuje v období deseti let před vznikem invalidity.
Stěžovatelka podle názoru žalované splňovala v době vydání napadeného rozhodnutí
podmínku plné invalidity, o níž rozhodla PSSZ posudkem ze dne 6. 4. 2006, avšak scházela
jí potřebná doba pojištění. I po provedeném přičtení dob pojištění následně doložených
stěžovatelkou činila výsledná doba pojištění v rozhodném období deseti let před vznikem
invalidity pouze 4 roky a 217 dnů.
Z tohoto důvodu tedy napadla stěžovatelka zamítav é rozhodnutí žalované žalobou
u městského soudu. Ze všech okolností je zjevné, že stěžovatelka žádala o přezkum plnění
podmínky doby pojištění, když se domáhala zápočtu získaných dob pojištění, konkrétně
zejména doby péče o svou babičku v době od 15. 7. 2000 až do 31. 10. 2004. Tato doba
je součástí časového úseku vymezeného ustanovením §40 odst. 1 a 2, tj. 10 let před vznikem plné
invalidity, v němž se zjišťuje u osoby starší 28 let získání 5 let doby pojištění. Je nepoch ybné,
že otázka započtení této doby pojištění je v případě stěžovatelky rozhodnou skutečností
pro vznik nároku na přiznání plného invalidního důchodu.
Městský soud však zvolil jiný postup a námitkami stěžovatelky směřujícími
k přezkoumání zápočtu sporných dob pojištění se nezabýval. Místo toho vyžádal posudek
PK MPSV k prokázání zdravotního stavu stěžovatelky a míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti. Posudek PK MPSV ze dne 14. 2. 2007 však nepotvrdil závěry posouzení
PSSZ a shledal míru poklesu soustavné výdělečné schopnosti stěžov atelky podstatně nižší,
konkrétně ve výši 20 %. Za této situace již městský soud podm ínku doby pojištění nezkoumal
a žalobu zamítl, aniž by se jakkoliv vyjádřil k hodnocení posudku PK MPSV ze dne 14. 2. 2007
v kontextu ostatní zdravotní dokumentace stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud před vlastním posouzením merita věci považuje za vhodné obecně
uvést, že v souladu s právní úpravou důchodových dávek podmíněných zdravotním stavem
i relevantní judikaturou je posudek posudkové komise MP SV považován za důkaz povinný
a svou váhou stěžejní (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2003 ,
č. j. 2 Ads 9/2003 – 50, přístupné na www.nssoud.cz). To ovšem nelze vykládat tak,
že by v každém soudním řízení ve věcech invalidních důchodů musel tento důkaz být proveden,
není-li otázka invalidity v předmětné věci spornou. Ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. upravuje
dokazování v řízení před soudem tak, že soud může zopakovat nebo doplnit důkazy provedené
správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud
jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení
před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu
takto zjištěného. Tyto zásady hodnocení důkazů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu se samozřejmě použijí i na hodnocení posudku, který vyhotovila posudková komise
MPSV (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 28. 8. 2003,
č. j. 5 Ads 22/2003 - 48, přístupné na www.nssoud.cz).
V situaci, kdy předmětem sporu mezi žalovanou a stěžovatelkou nebylo hodnocení
jejího zdravotního stavu, nýbrž získané doby pojištění, nebylo nutně zapotřebí provést důkaz
posudkem PK MPSV. Bylo by nutné jej vyžádat v případě námitek stěžovatelky týkajících se data
vzniku invalidity, event. pokud by o této otázce vznikly pochybnosti samotnému soudu.
Pokud soud přesto posudek vyžádal, pak zřejmě proto, že měl pochybnosti o objektivitě
lékařského posudku vyhotoveného PSSZ ze dne 30. 3. 2006, a t edy o splnění podmínky plné
invalidity. To však nelze z žádného spisového materiálu, ani ze samotného odůvodnění
napadeného rozsudku dovodit. Posudek PK MPSV ze dne 14. 2. 2007 se pak ve svém hodnocení
zdravotního stavu stěžovatelky zásadně lišil od předch ozího lékařského posouzení PSSZ.
Je sice pravdou, že posudek PSSZ ze dne 30. 3. 2006, na zákl adě něhož vydala PSSZ dne
6. 4. 2006 rozhodnutí o tom, že stěžovatelka je plně invalidní, se ve svém odůvodnění zmiňoval
o tom, že výhledově dojde ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatelky, jehož nepříznivost v době
posouzení do značné míry souvisela s tehdejší gradací psychických obtíží stěžovatelky
a s nimi související hospitalizací. Tento posudek však předpokládal zlepšení zdravotního stavu
stěžovatelky na úroveň částečné invalidity, nikoliv však až pod její spodní hranici představovanou
poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti alespoň o 33 %. Naproti tomu, posudek
PK MPSV ze dne 14. 2. 2007 se lišil jak ve stanovení míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, tak i v samotné kvalifikaci druhu zdravotního postižení. Zatímco posudek
PSSZ ze dne 30. 3. 2006 vyhodnotil druh zdravotního postižení v souladu s kapitolou V.,
položkou č. 4 písm. b) vyhlášky jako zvlášť těžkou osobnostní poruchu spojenou s reakcemi
na stres způsobující těžké dekompenzace, posudek PK MPSV ze dne 14. 2. 2007 již podřadil
zdravotní stav stěžovatelky pod ustanovení kapitoly V., položky 5, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky
jako poruchu přizpůsobení se středně těžkým narušením osobnosti s lehkým snížením celkové
výkonnosti organismu. Tyto zásadní rozdíly obou lékařských posudků městský soud nevzal
vůbec v odůvodnění napadeného rozsudku v potaz a bez dalšího vycházel z posudkového závěru
posudku PK MPSV ze dne 14. 2. 2007, označil je ho závěr za přesvědčivý, aniž by uvedl
z jakého důvodu, když zde existoval diametrálně odlišný závěr lékaře OSSZ.
Mezi důkazy, které byly provedeny v řízení před žalovanou, a mezi důkazy, které provedl
městský soud, je tedy zřejmý rozpor, který nelze be z dalšího vyjasnit pouhým poukazem na vyšší
posudkové hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky v době hospitalizace, kdy její psychické
obtíže vrcholily. U stěžovatelky se jedná se zřetelem ke všem okolnostem o psychickou poruchu
dlouhodobého rázu, která může měnit svou intenzitu i projevy. Pro účely důchodového pojištění
je ovšem zapotřebí zdravotní stav stěžovatelky dostatečně přesvědčivě, objektivně a úplně
vyhodnotit z pohledu míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, a to k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované. Městský soud se s uvedeným rozporem v důkazním materiálu
nezabýval a bez další hodnotící úvahy akceptoval závěr PK MPSV, že stěžovatelka nebyla k datu
vydání napadeného rozhodnutí žalované ani plně, ani částečně invalidní.
V takovém postupu spatřuje Nejvyšší správní soud vadu řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a která tak způsobuje nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Tato vada je o to intenzivnější, že dle názoru Nejvyššího správního soudu
v napadené věci nemusel být posudek PK MPSV vůbec pořizován, neboť stěžovatelka podmínku
plné invalidity dle rozhodnutí PSSZ ze dne 6. 4. 2006 splňovala. Kromě toho Nejvyšší správní
soud považuje za vhodné poukázat na skutečnost, že krátce po vydání napad eného rozsudku
v této věci byla stěžovatelka dne 24. 4. 2007 opětovně posouzena posudkovým lékařem PSSZ,
přičemž byla shledána částečně invalidní na základě hodnocení svého zdravotního stavu podle
kap. V. položky č. 3 písm. b) vyhlášky, tedy jako středně t ěžké poruchy nálady způsobené
zvýšenou anxietou a dráždivou afektivitou. V tomto posudku byla stanovena míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 35 %. I z tohoto následného posouzení zdravotního
stavu stěžovatelky, o němž samozřejmě městský soud v době vydání svého rozhodnutí nemohl
vědět a nemohl je tedy v rámci dokazování hodnotit, se jeví posudek PK MPSV ze dne
14. 2. 2007 jako dosti nepřesvědčivý důkaz, který v kontextu ostatního důkazního materiálu
zdravotní stav stěžovatelky spíše podhodnotil. Odůvodnění napadeného rozsudku,
které je založeno na závěrech tohoto posudku, postrádá vyjádření jakýchkoliv úvah směřující
k hodnocení tohoto posudku v kontextu ostatních důkazů. Městský soud se pouze odvolal
na skutečnost, že účastníci prohlásili, že nemají k tomuto posouzení zdravotního stavu
a dochované pracovní schopnosti stěžovatelky žádné výhrady a nenavrhli soudu v této otázce
žádné další doplnění dokazování. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že byť stěžovatelka
nenavrhla žádné doplnění dokazování, měl rozpor mezi oběma posudky řešit městský soud i
bez jejího návrhu, neboť za této důkazní situace jím zjištěný stav věci nebyl řádně a spolehlivě
zjištěn, ani prostý rozporů, což mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, a to pro jinou vadu
řízení spočívající v nesprávném hodnocení důkazů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
V dalším řízení je proto městský soud povinen se zabývat (po ověření data vzniku
invalidity stěžovatelky) především splněním podmínky potřebné doby pojištění,
k čemuž také mířila stěžovatelčina žaloba. V souladu s ustanovením §44 odst. 3 ve spojení s §40
zákona o důchodovém pojištění platí pro nárok na plný invalidní důchod i pro nárok na částečný
invalidní důchod splnění stejné doby pojištění, tj. v případě stěžovatelky v délce 5 let v období
10 let před vznikem plné či částečné invalidity. Jelikož na zákla dě posledního posouzení PSSZ
ze dne 24. 4. 2007 byla stěžovatelka shledána částečně invalidní, je pro ni i v této fázi řízení
posouzení získané doby pojištění klíčové. Teprve pokud by městský soud shledal tuto podmínku
jako splněnou, měl by se dále zabývat splněním podmínky plné či částečné invalidity k datu
vydání napadeného rozhodnutí žalované, pokud toto skutkové zjištění nebude dostatečně
zřejmé z důkazního materiálu získaného ve správním řízení před orgány důchodového pojištění.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.)
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu