ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.47.2007:84
sp. zn. 4 As 47/2007 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
Honební společenstvo Lednice - polní, se sídlem Nejdecká 507, Lednice,
zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006,
č. j. 30 Ca 201/2004 – 41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006, č. j. 30 Ca 201/2004 - 41,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 15. 6. 2004,
č. j. JMK 21537/2004/OŽPZ-Ho, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Břeclav
(dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 13. 11. 2003, č. j. 1272/2/03-206/1/Sf,
kterým byly podle §30 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti přičleněny honební pozemky
v k. ú. Lednice a v k. ú. Charvatská Nová Ves k honitbě s názvem „Pod hájem” Charvatská Nová
Ves a byla provedena změna výměry této honitby a změna stanovených minimálních
a normovaných stavů zvěře tak, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
se mezi přičleňovanými pozemky neuvádí parcela č. 1885 v k. ú. Le dnice, přičemž ostatní údaje
se nemění.
Žalobce v odvolání namítal, že pokud správní orgán prvního stupně doručoval známým
účastníkům řízení veřejnou vyhláškou, jednalo se o postup v rozporu se správním řádem,
neboť rozdělení účastníků řízení na dvě skupiny, z nichž jedna je obesílána do vlastních rukou
a druhá je obesílána veřejnou vyhláškou je v rozporu s §4 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), podle kterého mají všichni účastníci řízení stejné postavení.
Dále uvedl, že správní orgán prvního stupně zahájil dne 8. 10. 2003 z vlastního podnětu řízení
o přičlenění honebních pozemků, přestože podáním žádosti žalobce ze dne 14. 4. 2003 bylo
řízení o přičlenění těchto honebních pozemků již zahájeno na návrh žalobce, tj. správní orgán
prvního stupně zahájil řízení v situaci, kdy zahájení nového řízení bránila překážka litispendence,
čímž porušil jedno ze základních pravidel správního řízení. Ačkoliv bylo řízení zahájeno
oznámením správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 10. 2003, konalo se ve věci již dne
8. 7. 2003, tj. o tři měsíce dříve , ústní jednání, které se dokonce stalo jedním z podkladů
napadeného rozhodnutí. Jedná se tak patrně o první případ v historii českého správního práva,
kdy se ústní jednání ve věci konalo dříve, než bylo řízení vůbec zahájeno. Žalobce správnímu
orgánu prvního stupně vytýkal rovněž, že se nezabýval zájmem vlastníků přičleňovaných
honebních pozemků a že zastával rozdílný přístup k podkladům předloženým jednotlivými
účastníky řízení. Poukázal dále na skutečnost, že správní orgán při svém rozhodování vycházel
také z telefonického rozhovoru s blíže neurčeným představitelem Honebního společenstva
Charvatská Nová Ves a že ne byla splněna základní podmínka, kterou klade zákon o myslivosti
v ustanovení §30 odst. 1 věta druhá zákona o myslivosti (souhlas držitele honitby s přičleněním
honebních pozemků).
Žalovaný po přezkoumání věci dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně rozhodl
v souladu se zákonem o myslivosti a souvisejícími předpisy. Uvedl, že nesprávné doručování
písemností bylo ze strany správního orgánu prvního stupně dodatečně odstraněno, s průběhem
řízení byli seznámeni všichni účastníci řízení a rozhodnutí bylo doručeno všem známým
účastníkům řízení do vlastních rukou. Zdůraznil, že řízení podle §30 zákona o myslivosti
o přičlenění honebních pozemků, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, lze zahájit
jen z vlastního podnětu správního orgánu. V daném případě se jedná o honební pozemky,
které tvořily zaniklou honitbu s názvem „Lednice”. Toto řízení zahájil správní orgán prvního
stupně dne 8. 10. 2003. Na základě tomu předcházející žádosti žalobce ze dne 14. 4. 2003 , podané
podle §18 odst. 4 zákona o myslivosti , nemohlo být ve věci zahájeno správní řízení o přičlenění
těchto honebních pozemků. Přičlenění honebních pozemků podle tohoto ustanovení
je totiž součástí řízení o uznání nové honitby a není samostatným řízením . V případě honiteb
Lednice - polní a „Pod hájem” Charvatská Nová Ves však nebylo vedeno řízení o uznání honitby
nové, ale byly pouze uvedeny stávající honitby do souladu se zá konem o myslivosti. Ani jeden
z držitelů tedy nemohl navrhnout přičlenění podle ustanovení §18 odst. 4 zákona o myslivosti.
Pokud správní orgán prvního stupně svolal ve věci jednání, je nutno je považovat pouze
za jednání směřující k dohodě před zahájením správního řízení z vlastního podnětu správního
orgánu. Při přičlenění honebních pozemků k honitbě „Pod hájem” Charvatská Nová Ves
pak správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s §30 odst. 1 zákona o myslivosti
a pozemky přičlenil k honitbě, která má s těmito pozemky delší společnou hranici. Přičleněním
pozemků nedošlo ani k porušení zásad řádného mysliveckého hospodaření. Žalovaný poukázal
na skutečnost, že zákonem č. 59/2003 Sb., ze dne 18. 2. 2003, byl změněn zákon o myslivosti
a v ustanovení §30 odst. 1 - byla zrušena věta, že k přičlenění honebních pozemků je nutný
souhlas držitele honitby s přičleněním. Ze strany správního orgánu prvního stupně tak nemohlo
dojít k nesplnění této podmínky, jak žalobce namítá v odvolání. Skutečnost, že většina pozemků
se nachází v k. ú. Lednice ještě neznamená, že pozemky musí být přičleněny k honitbě Lednice -
polní. Také z obecných zásad tvorby honiteb, které jsou stanoveny v §17 zákona o myslivosti
vyplývá, že se nepřihlíží k hranicím katastrálních území, územních obvodů, obcí nebo krajů. Ani
souhlas některých vlastníků přičleněných honebních pozemků s přičleněním k honitbě Lednice -
polní a jejich souhlas s členstvím v Honebním společenstvu Lednice, resp. Lednice-polní, není v
případě aplikace §30 zákona o m yslivosti rozhodující. Dohody o přičlenění honebních pozemků
podle §18 odst. 4 zákona o myslivosti předkládá n avrhovatel nové honitby. V případě
rozhodování podle §30 zákona o myslivosti se však žádný návrh nepodává. Hlavním kritériem
pro přičleňování honebních pozemků podle tohoto ustanovení zákona je délka společné hranice,
souvislost honebních pozemků a vznik zřetelné hranice v terénu. Správní orgán prvního stupně
žádné z těchto kritérií neporušil.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Brně žalobu,
v níž namítal, že vada při doručování byla sice odstraněna ve vztahu k doručen í rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, avšak nebyla odstraněna vada řízení spočívající v tom,
že většině účastníků bylo doručováno veřejnou vyhláškou (v rozporu s §18 odst. 3 správního
řádu) oznámení správního orgánu prvního stupně o zahájení řízení ze dne 8. 10. 2003.
Tito účastníci, ačkoliv jako vlastníci přičleňovaných pozemků byli správnímu orgánu prvního
stupně známi, se tak o zahájení řízení dozvěděli až v okamžiku, kdy jim bylo do vlastních rukou
doručeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tj. až v okamžiku, kdy bylo řízení
na prvním stupni ukončeno. Těmto účastníkům byla takto odňata možnost jednat před správním
orgánem prvního stupně, takže své námitky a připomínky měli možnost poprvé uplatnit
až v odvolacím řízení, jinak řečeno, vůči účastníkům řízení, kteří byli o zahájení řízení v rozporu
s §18 odst. 3 správního řádu spraveni formou veřejné vyhlášky, došlo k odnětí instance,
což má za následek nezákonný průběh řízení a tím i nezákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí. Žalobce připomněl, že na tuto skutečnost poukazoval již ve svém odvolání, žalovaný
se však s tímto argumentem nevypořádal, čímž porušil svou povinnost vyplývající z §59 odst. 1
správního řádu a založil další důvod nezákonnosti svého rozhodnutí.
Žalobce dále namítal, že správní orgán prvního stupně zahájil řízení o přičlenění
honebních pozemků k honitbě „Pod hájem” Charvatská Nová Ves v situaci, kdy byla v téže věci
již dne 14. 4. 2003 podána žádost žalobce o přičlenění všech honebních pozemků ze zaniklé
honitby Lednice k honitbě Lednice - polní. Uvedená žádost ze dne 14. 4. 2003 splňovala veškeré
náležitosti podání podle §19 správního řádu a její doručení správnímu orgánu prvního stupně
tak mělo v souladu s §18 odst. 1 cit. zákona za následek zahájení řízení o při členění honebních
pozemků bývalé honitby Lednice k honitbě Lednice -polní podle §30 zákona o myslivosti.
Jelikož o žádosti žalobce ze dne 14. 4. 2003 nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, nelze
podle žalobce dospět k jinému závěru, než že řízení o tomto podá ní dosud probíhá. Správní
orgán prvního stupně tak zahájil řízení o přičlenění honebních pozemků k honitbě „Pod hájem”
Charvatská Nová Ves za situace, kdy v téže věci probíhalo jiné řízení zahájené na základě
uvedené žádosti žalobce, tj. za situace, kdy za hájení nového řízení bránila překážka litispendence.
Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že řízení o přičlenění honebn ích pozemků podle §30
zákona o myslivosti lze zahájit pouze z podnětu orgánu státní správy, neboť tento náz or v textu
zákona o myslivosti nemá přímou oporu; naopak tento zákon ve svém §30 nevylučuje, aby řízení
tohoto typu bylo zahájeno na návrh účastníka řízení. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že
správní orgán prvního stupně v řízení o přičlenění podpůrně použil ustanovení §18 odst. 4
zákona o myslivosti, které možnost přičlenění na návrh účastníka výslovně připouští. Pochybení
správního orgánu prvního stupně spatřuje též v tom, že ačkoliv řízení zahájil z úřední povinnosti
dne 8. 10. 2003, ústní jednání ve věci se konal o již dne 8. 7. 2003, tj. o tři měsíce dříve a výsledky
tohoto jednání se staly jedním z podkladů napadeného rozhodnutí. Již zmíněné ústní jednání
navíc nebylo jediným úkonem, který byl v řízení proveden ještě před tím, než bylo řízení
zahájeno, neboť některé podklady pro rozhodnutí byly vyžádány již dne 5. 8. 2003. Uvedený
postup správního orgánu prvního stupně je tak podle žalobce v příkrém rozporu s §3, §18 a §21
správního řádu, neboť účastníci řízení, kteří nebyli o jeho konání vyrozuměni, byli takto zcela
zbaveni možnosti účasti na ústním jednání. Žalovaný tuto procesní vadu neodstranil a naopak
význam ústního jednání konaného před zahájením řízení baga telizuje tím, že je označuje za pouhé
jednání směřující k dohodě před zahájením správního řízení z vlastního podnětu správního
orgánu. K tomu však žalobce namítá, že ani zákon o myslivosti, ani správní řád neposkytují
možnost, aby ještě před zahájením správního řízení o přičlenění honebních pozemků byl obsah
budoucího rozhodnutí předurčen dohodou některých účastníků řízení. Toto hodnocení je navíc
v rozporu také s obsahem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který jednání ze dne
8. 7. 2003 v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně označuje za „jednání v dané věci“. Žalovaný
se dále vůbec nezabýval odvolací námitkou žalobce spočívající v tom, že za podklad pro vydání
rozhodnutí využil správní orgán prvního stupně v rozporu s §4 odst. 1 a §32 odst. 1 správního
řádu obsah telefonického rozhovoru s blíže neurčeným představitelem Honebního společenstva
Charvatská Nová Ves. Jelikož Honební společenstvo Charvatská Nová Ves požadovalo
ve svém telefonickém vyjádření ze dne 10. 11. 2003 změnit navrhované stavy zvěře v honitbě,
šlo jednoznačně o podání účastníka učiněné ve správním řízení, vůči němuž měly b ýt uplatněny
požadavky kladené §19 správního řádu. Správní orgán prvního stupně měl Honební
společenstvo Charvatská Nová Ves vyzvat k odstranění nedostatků jeho podání a uvědomit
jej o tom, jaké způsoby a formy podání jsou podle §19 odst. 1 správního řádu přípustné,
a o telefonickém podání sepsat protokol podle §22 správního řádu. Využití obsahu telefonického
rozhovoru s účastníkem řízení, o jehož obsahu není ve spisu žádný důkaz a ostatní účastníci
řízení neměli možnost se s ním před vydáním rozhodnutí se známit, jako podklad pro rozhodnutí,
považuje žalobce za závažné porušení ustanovení správního řádu o podkladech řízení.
Žalobce dále nesouhlasí s názorem žalovaného, že správní orgán není při rozhodování
o přičlenění honebních pozemků povinen zohlednit vůli vlastníků dotčených pozemků, s tím,
že postačí zhodnotit pouze kritéria stanovená v §30 odst. 1 zákona o myslivosti, tj. délku
společné hranice a zásady mysliveckého hospodaření. Připomíná, že výčet kritérií pro přičlenění
honebních pozemků obsažený v 30 odst. 1 zákona o myslivosti je pouze demonstrativní a správní
orgány jsou tak povinny zabývat se i jinými kritérii přičlenění. Jedním z takovýchto kritérií
je podle žalobce i vůle vlastníků přičleňovaných pozemků, která byla vyjádřena jak v řízení
na prvním stupni, tak i v řízení odvolacím. Povinnost zabývat se v řízení o přičlenění honebních
pozemků vůlí jejich vlastníků pak podle žalobce vyplývá nejen ze skutečnosti, že vlastníci
přičleňovaných pozemků jsou účastníky řízení, ale i z významu vlastnického práva chráněného
Listinou základních práv a svobod. Výkon práva myslivosti cizí osobou, určenou orgánem státní
správy myslivosti v řízení podle §30 zákona o myslivosti, je totiž jednoznačným omezením
vlastnického práva vlastníka přičleňovaného pozemku. Žalobce poukázal na čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, podle kterého je nucené omezení vlastnického práva možné pouze
na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu a konstatoval, že v řízení o přičleněn í
je zákonný podklad nuceného omezení vlastnického práva představován zákonem o myslivosti,
náhrada za omezení je pak vlastníkům přiznána v §30 odst. 2 téhož zákona. Třetí nezbytný
předpoklad omezení, kterým je existence veřejného zájmu, pak musí být vždy předmětem
posouzení v jednotlivých konkrétních situacích při přičleňování honebních pozemků, avšak
žádný ze správních orgánů posouzení existence veřejného zájmu neprovedl, což ve svém
důsledku zakládá další nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný porušil §46 a §59 odst. 1
správního řádu tím, že se nevypořádal s důkazy (souhlasy s členstvím v honebním společenstvu
Lednice - polní a žádosti o přičlenění k této honitbě), které žalobce navrhl ve svém podání ze dne
18. 3. 2004. Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, neboť neumožňuje
posouzení skutečností a úvah z nichž při formulaci svých závěrů o zásadách mysliveckého
hospodaření vycházel. Tato vada je o to závažnější, že velká část přičleňovaných pozemků tvoří
součást areálu zámeckého parku státního zámku Lednice, kde výkon práva myslivosti
a mysliveckého hospodaření samotného kolidují s nutností ochrany jiných veřejných zájmů
předtím již dlouhodobě a úspěšně realizovaného na základě spolupráce vlastníka honebních
pozemků (ČR – Národní památkový ústav, Správa státního zámku Lednice) se žalobcem.
Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že správní orgán prvního stupně poté,
co mu žalovaný vrátil spis i napadené rozhodnutí, s tím, že rozhodnutí musí být doručeno všem
účastníkům řízení, rozhodnutí doručil a společně s ním doručil i oznámení o zahájení řízení
a seznámil účastníky řízení s obsahem odvolání. Tento postup správního orgánu prvního stupně
sice není zcela v souladu s ustanovením §33 odst. 2 správního řádu ale podle žalovaného neměl
vliv na věcnou správnost rozhodnutí, když účastníci navíc měli možnost vyjádřit se k řízení
v případě nesouhlasu s rozhodnutím ve svých odvoláních a poté ve svých vyjádřeních k podaným
odvoláním, což by žalovaný zohlednil, proto věc nevrátil k novému projednání. Žalovaný
má s ohledem na skutečnost, že k přičlenění honebních pozemků k sousední honitbě přistupuje
orgán státní správy myslivosti v případech, kdy jsou držitelé honiteb pasivní a o přičlenění
rozhoduje tak, aby byly v prvé řadě hájeny zájmy dobrého mysliveckého hospodaření a nikoliv
zájmy vlastníků pozemků, za to, že takové řízení nelze zahájit na návrh, neboť návrhem určuje
účastník řízení jeho předmět, kterým je správní orgán vázán a v tomto případě by byla vázanost
návrhem omezujícím faktorem v rozporu se zájmy dobrého mysliveckého hospodaření. Nemohla
tak vzniknout překážka litispendence, neboť správní řízení o přičlenění honebních pozemků
podle §30 zákona o myslivosti lze zahájit pouze z vlastního podmětu správního orgánu. Podáním
žalobce tedy nedošlo k zahájení řízení a tato překážka nemohla bránit ani odvolacímu řízení
a žalovaný se tak nemohl dopustit porušení §59 správního řádu, jak tvrdí žalobce. Pokud správní
orgán prvního stupně projednával přičlenění honebních pozemků před zahájením správního
řízení, nelze jednání jím svolaná považovat za součást správního řízení. Není tedy porušením
žádného právního předpisu, že nepřizval všechny vlastníky přičleňovaných honebních pozemků,
ale pouze držitele sousedních honiteb, protože při přičleňování honebních pozemků není
hlavním kritériem vlastnictví honebních pozemků, o kte rém se ustanovení §30 zákona
o myslivosti nezmiňuje, ale délka hranice honebních pozemků a zása dy řádného mysliveckého
hospodaření. Správní orgán prvního stupně sice pochybil, když vycházel jen z telefonického
oznámení držitele honitby a neoznámil změnu navrhovaných minimálních a normovaných stavů
zvěře všem účastníkům řízení, nicméně tato skutečnost neměla vliv na věcnou správnost
jeho rozhodnutí, což vyplývá také z toho, že proti stanoveným minimálním a normovaným
stavům zvěře se nikdo neodvolal. Jelikož změna normovaných a minimálních stavů zvěře byla
provedena v souladu s příslušnou vyhláškou, nebylo nutné rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně z tohoto důvodu rušit. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby žaloba byla
zamítnuta.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č. j. 30 Ca 201/2004 – 41, žalobu
zamítl, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal
na ustanovení §30 odst. 1 zákona o myslivosti, podle kterého honební pozemky, které netvoří
vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě,
která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého
hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění. Z citovaného ustanovení podle krajského soudu
vyplývá, že řízení o přičlenění honebních pozemků je řízením zahajovaným pouze z moci úřední,
což vyplývá zejména z použitého slova „přičlení”. Tato formulace je odlišná od formulace
použité v §18 zákona o myslivosti, které upravuje řízení o uznání honitby. Pouze v rámci řízení
o uznání honitby může navrhovatel požádat o přičlenění dalších souvislých honebních pozemků
ve smyslu §18 odst. 4 téhož zákona. Ustanovení §30 zákona o myslivosti však upravuje
samostatné řízení o přičlenění honebních pozemků, které je odlišné od přičlenění honebních
pozemků podle §18 odst. 4 téhož zákona. Žalobcem namítaná překážka litispendence
proto nepřichází v úvahu, neboť žalobce nemůže podat návrh ve smyslu §30 odst. 1 zákona
o myslivosti. Krajský soud dále konstatoval, že ze strany správ ního orgánu prvního stupně
sice došlo k vadě řízení, spočívající v tom, že oznámení o zahájení řízení bylo některým
účastníkům řízení doručeno až s doručením konečného rozhodnutí v rámci první instance,
avšak žalobce netvrdí, že by takto byl opomenut právě on a nevyplývá to ani z obsahu správního
spisu. V tomto směru proto žalobce nebyl dotčen na svých právech jím namítanou procesní
vadou spočívající v opožděném oznámení o zahájení správního řízení správním orgánem prvního
stupně. Podobné je to s žalobní námitkou, v níž žalobce tvrdí, že někteří účastníci neměli
možnost účastnit se jednání konaného dne 8. 7. 2003. Z rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně totiž vyplývá, že žalobce byl při jednání dne 8. 7. 2003 přítomen. Není tak splněn základní
předpoklad přezkumu, že žalobce byl namítanou procesní vadou zkrácen na svých právech
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. To, že se zmíněné jednání uskutečnilo před zahájením samotného
správního řízení, sice představuje vadu tohoto řízení, která však nemá vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé, neboť na tomto jednání byli zástupci honebních společenstev pouze
vyzváni k dodání souhlasu vlastníků s přičleněním k dané honitbě a samotná rozhodnutí
správních orgánů se opřela o jiné skutečnosti a nikoli přímo a pouze o předmětné ústní jednání.
Krajský soud má za to, že z odůvodnění správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že bylo řádně
zdůvodněno přičlenění honebních pozemků ve smyslu §30 odst. 1 zákona o myslivosti.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i prvostupňového správního orgánu je podle soudu
jednoznačně zřejmé, že bylo řádně zdůvodněno přičlenění honebních pozemků ve smyslu
ustanovení §30 odst. 1 zákona o myslivosti. Žalovaný na straně 3 odůvodnění rozhodnutí uvedl,
že hlavním kritériem pro přičleňování honebních pozemků je délka společné hranice, souvislost
honebních pozemků a vznik v terénu zřetelné hranice. Z odůvodnění provostupňového
správního orgánu je zřejmé, že byla zvolena hranice při přičleňování honebních pozemků tak,
aby se co možná nejvíce kryla s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými. To dokazuje fakt,
že je vedena po železniční trati Lednice – Břeclav, po obvodu současně zastavěného území obce
Lednice, po oplocení zámeckého parku v Lednici a dále po vodních tocích (Černá Dyje, Vodoteč
z Růžového rybníka, meliorační kanál). Provostupňový správní orgán také přihlížel i ke stavu
honitby, který umožňuje řádné myslivecké hospodaření. Žalovaný ve vyjádření k žalobě
k této problematice dále dodal, že přičleňované honební pozemky jsou v celé délce s pozemky
honitby Charvatská Nová Ves souvislé, ale od honebních pozemků honitby Lednice – polní jsou
v převažující délce odděleny zástavou obce Lednice. Dodal, že ani honební pozemky osob
žalobcem navržených jako osoby zúčastněné na řízení nenavazující přímo na honební pozemky
honitby Lednice – polní, ale jsou mozaikově rozmístěny v různých částech území.
Další vada řízení spočívá podle krajského soudu ve skutečnosti, že správní orgán prvního
stupně přihlédl ohledně minimálních a normovaných stavů zvěře k telefonickému vyjádření
honebního společenstva Charvatská Nová Ves, avšak ani ta nemá vliv na samotné rozhod nutí
ve věci samé, neboť bylo postupováno podle vyhl. č. 491/2002 Sb., o způsobu stanovení
minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních
tříd, což vyplývá z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Změna
minimálních a normovaných stavů zvěře proto byla provedena v souladu s předmětnou
vyhláškou a navíc se proti nově stanoveným minimálním a normovaným stavům zvěře nikdo
z účastníků neodvolal. Žalobce ani neuvádí, jakým způsobem změna minimálních a normovaných
stavů zvěře zasahuje do jeho hmotných práv a omezil se v žalobě pouze na námitky procesního
charakteru. K námitce žalobce, že správní orgány byly povinny zabývat se i jinými kritérii
přičlenění, přičemž jedním z nich je i vůle vlastníků přičleňovaných pozemků, soud zdůraznil,
že řízení o přičlenění honebních pozemků podle §30 odst. 1 zákona o myslivosti vymezuje
podmínky, za kterých lze pozemky přičlenit právě v tomto ustanovení . To sice obsahuje slovo
„zpravidla”, z čehož vyplývá, že jde o demonstrativní výčet, avšak je pouze na vůli správních
orgánů, jaká další kritéria si pro své další úvahy vyberou. Jestliže správní orgány v odůvodnění
svých rozhodnutí logicky a jasně odůvodnily přičleněn í honebních pozemků k honitbě
„Pod hájem” Charvatská Nová Ves, nelze tomuto závěru po stránce zákona o mysliv osti
nic vytknout. Z odůvodnění jasně vyplývá, proč nemohly správní orgány přihlédnout k vůli
vlastníků přičleňovaných pozemků (souvislá hranice v celé délce s pozemky honitby Charvatská
Nová Ves, tvar honitby, zřetelnost hranice v terénu apod.). Z ustanovení §30 odst. 1 zákona
o myslivosti nevyplývá, že by bylo povinností správních orgánů přihlédnout také k vůli vlastníků
přičleňovaných pozemků, což je změna oproti znění citovaného ustanovení do 27. 2. 2003,
které obsahovalo podmínku, že orgán státní správy myslivosti může rozhodnout o přičlenění
pouze tehdy, souhlasí-li s tím držitel honitby, ke které má být ho nební pozemek přičleněn.
To, že i tato podmínka přestala platit, podle krajského soudu ukazuje, že souhlas držitele honitby,
případně vlastníků dotčených pozemků není v daném řízení rozhodný a naopak zvyšuje
důležitost zbylých podmínek. Slovo „zpravidla” užité v citovaném ustanovení dává správním
orgánům možnost - nikoli povinnost - stanovení dalších kritérií pro přičlenění. Soud neshledal
důvodnou ani námitku žalobce, v níž s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listi ny základních práv
a svobod namítal, že ani jeden ze správníc h orgánů neposoudil v rozhodnutí existenci veřejného
zájmu na přičlenění. Soud vyslovil přesvědčení, že tento veřejný zájem je konkretizován právě
ustanovením §30 odst. 1 zákona o myslivosti, jehož kritérii se správní orgány řídily. Vlastnické
právo vlastníků přičleňovaných pozemků je sice ustanovením §30 odst. 1 zákona o myslivosti
omezeno, avšak v souladu s čl. 11 od st. 4 Listiny základních práv a svobod a za respektování
principu proporcionality vymezeného čl. 11 odst. 3 téže Listiny. Přičlenění pozemků
je motivováno především potřebami zvěře a je v souladu rovněž s čl. 11 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod. Z dikce ustanovení §2 písm. i) zákona o myslivosti vyplývá, že předmětem práva
myslivosti je nejen lov zvěře, ale především její ochrana ; proto je kladen důraz na souvislost
honebních pozemků. Rovněž námitka žalobce spočívající v tom, že se správní orgány nezabývaly
přezkoumatelným způsobem zásadami mysliveckého hospodaření, nebyla krajským soudem
shledána důvodnou, neboť předmětným přičleněním nevznikne honitba nevhodného tvaru,
který by neumožňoval řádné myslivecké hospodaření.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále též „s. ř. s.”). Žalobce nesouhlasí s názorem krajského soudu,
podle kterého je ve věci přičlenění honebních pozemků vyloučeno zahájení řízení na návrh,
neboť tento názor spočívá na ústavně nekonformním výkladu ustanovení §30 ods t. 1 zákona
o myslivosti. Podle stěžovatele použití slova „přičlení” obsaženého v cit. ustanovení vyjadřuje
pouze skutečnost, že o přičlenění honebních pozemků musí být orgánem státní správy myslivosti
vydáno rozhodnutí a že tudíž přičlenění honebních pozemků nelze provést jinými právními
úkony. Ustanovení §30 odst. 1 zákona o myslivosti se ovšem v žádném ohledu nevyjadřuje
ke způsobu, jakým má být řízení o přičlenění zahájeno a na žádném místě výslovně nevylučuje,
aby řízení bylo zahájeno na návrh účastníka podle §18 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel
připomíná, že i pro postup účastníků řízení a orgánů státní správy myslivosti platí při přijímání
návrhů na zahájení řízení podle §30 o dst. 1 zákona o myslivosti čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, že každý může činit co není zákonem zakázáno,
jakož i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 téže Listiny, že státní moc lze uplatňovat
jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle stěžovatele je při řešení právní
otázky, zda zákon o myslivosti umožňuje, aby řízení o přičlenění pozemků k honitbě podle §30
odst. 1 zákona o myslivosti bylo zahájeno na návrh, třeba zkoumat, zda je podání takového
návrhu účastníku řízení některým zákonným ustanovením zakázáno a zda je současně orgánům
státní správy myslivosti svěřeno právo či dokonce ulože na povinnost považovat návrh
na zahájení řízení podle §30 odst. 1 zákona o myslivosti za nicotný a nevyžadující žádnou reakci
správního orgánu. Jen pokud bude odpověď na uvedené otázky kladná, může být výklad
ustanovení §30 odst. 1 zákona o myslivosti provedený soudem v napadeném rozsudku
považován za ústavně konformní, k čemuž stěžovatel připomněl nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98, v nichž Ústavní soud vyjádřil zásadu, že pokud zákon
připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát
při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR
co nejvíce v souladu. Podle stěžovatele zde navíc není ani racionální důvod vylučovat možnost,
aby řízení podle §30 odst. 1 zákona o myslivosti bylo zahájeno na návrh. Doručením žádosti
stěžovatele o přičlenění všech honebních pozemků ze zaniklé honitby Lednice k honitbě Lednice
- polní dne 14. 4. 2003, bylo učiněno kvalifikované podání, které mělo za následek zahájení řízení
ve věci přičlenění uvedených pozemků, (tedy ve stejné věci, v níž bylo později zahájeno řízení
z podnětu správního orgánu prvního stupně). Bylo totiž doručeno orgánu státní správy,
v jehož pravomoci bylo požadované rozhodnutí vydat. O podané žádosti však dosud rozhodnuto
nebylo a stěžovatel nebyl ani vyzván, aby případné nedostatky odstranil. Z tohoto důvodu
stěžovatel namítá i nadále, že v řízení na prvním stupni i v řízení odvolacím bylo rozhodováno
vzdor existenci překážky věci rozhodnuté; postup krajského soudu považuje stěžovatel
za naplnění důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Za chybnou označil stěžovatel též aplikaci příslušných hmotněpráv ních ustanovení
zákona o myslivosti, jak byla provedena žalovaným, který v zásadě převzal právní hodnocení
učiněné správním orgánem prvního stupně. Stěžovatel odmítl argumentaci, že orgán státní správy
myslivosti není při rozhodování o přičlenění honebních pozemků povinen zohlednit vůli
vlastníků dotčených pozemků, když postačí zhodnotit pouze kritéria uvedená v §30 odst. 1
zákona o myslivosti, tj. délku společné hranice a zásady mysliveckého hospodaření. Znovu
připomíná, že výčet kritérií pro členění honebních pozemků obsažený v §30 odst. 1 zákona
o myslivosti je demonstrativní a správní orgány jsou tak povinny zabývat se i jinými kritérii
přičlenění, která vyplynou z hodnocení průběhu správního řízení o přičlenění. Jedním
z takovýchto kritérií je podle žalobce i vůle vlastníků přičleňovaných pozemků, která byla
vyjádřena jak v řízení na prvním stupni, tak i v řízení odvolacím. Stěžovatel nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že samotné přičlenění je motivováno především potřebami zvěře a je v souladu
s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Neshledal odkaz krajského soudu na čl. 11
odst. 3 Listiny, který měl být vydáním rozhodnutí žalovaného naplněn, za dostatečný,
neboť závěr správního orgánu o tom, že přičleňované pozemky mají nejdelší společnou hranici
s honitbou „Pod hájem” Charvatská Nová Ves, sám o sobě nikterak neprokazuje, že přičlenění
honebních pozemků odpovídající vůli vlastníků přičleňovaných pozemků by současně bylo
zneužitím vlastnictví na újmu ochrany práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými
obecnými zájmy či výkonem vlastnického práva poškozujícím lidské zdraví, přírodu a životní
prostředí nad míru stanovenou zákonem. Takový odkaz by bylo možné považovat za případný
pouze za předpokladu, že by bylo v řízení prokázáno, že přičlenění, odpovídající zájmu vlastníků
přičleňovaných pozemků, by bylo porušením zákazů zakotvených ve zmíněném článku Listiny
základních práv a svobod, což se ovšem nestalo. Vůle vlastníků přičleňovaných pozemků tak byla
k újmě stěžovatele ignorována, aniž by k tomu byl zákonný podklad. Stěžovatel navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, věc mu vrátil k dalšímu
řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s názorem stěžovatele, že zákon
o myslivosti nevylučuje, aby řízení o přičlenění honebních pozemků podle §30 zákona
o myslivosti bylo zahájeno i na návrh. Připomíná, že zákon o myslivosti rozlišuje, která řízení
lze zahájit jen na návrh účastníka řízení, a která z vlastního podnětu a připouští i možnost
zahájení řízení obojím způsobem. V §30 zákona o myslivosti není uvedeno, že lze řízení
o přičlenění zahájit i na základě návrhu. Podle názoru žalovaného by v tomto ustanovení muselo
být stanoveno i to, kdo může takový návrh podat, protože jinak by řízení o přičlenění mohlo
být zahájeno na základě návrhu jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, bez ohledu na to,
zda má k honebním pozemkům vztah, a proto podle žalovaného nelze den podání žádosti
stěžovatelem považovat za den zahájení správního řízení. Žalovaný i nadále zastává stanovisko,
že v případě přičleňování honebních pozemků podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o myslivosti
nemá orgán státní správy myslivosti povinnost zohlednit vůli vlastníka honebních pozemků,
ale že hlavním kritériem jsou zájmy mysliveckého hospodaření. V opačném případě by v zákoně
o myslivosti nemusely být stanoveny zásady pro tvorbu honiteb, protože by vše záviselo na vůli
vlastníka honebního pozemku. V dané věci navíc vlastníci honebních pozemků nevyužili
možnosti rozhodnout o jejich využívání podáním žádosti na uznání samostatné honitby,
přestože o zániku honitby Lednice byli informováni.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s usta novením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatn il v kasační stížnosti,
přičemž neshledal vady, k nimž podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že ji podává z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a d), z textu kasační stížnosti je zřejmé, že brojí proti způsobu, jímž krajský soud
věc posoudil po stránce právní v předcházejícím řízení a dále proti způsobu jakým správní orgány
postupovaly v řízení o přičlenění honebních pozemků; je tedy zjevné, že stěžovatel ve skutečnosti
namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud se na prvém místě musel vypořádat s důvodností kasační námitky
stěžovatele, ve které brojí proti názoru krajského soudu (ostatně i správních orgánů
obou stupňů), že řízení ve věci přičlenění honebních pozemků je řízením zahajovaným toliko
z moci úřední a ve které s poukazem na čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny
základních práv a svobod a nálezy Ústavního soudu dovozuje, že se může jednat i o řízení
návrhové. K této otázce Nejvyšší správní soud zaujal následující právní názor:
Pro posouzení uvedené otázky je především nutné posoudit ve vzájemné souvislosti
příslušná ustanovení části čtvrté zákona o myslivosti (hlava I., II., III. - §17 až 31 uvedeného
zákona), i když systematika uvedeného zákona je přinejmenším poněkud problematická. V hlavě
I. nadepsané jako „Navrhování honiteb” jsou v §17 zakotveny obecné zásady tvorby honiteb,
především zásada, že myslivost lze provozovat jen v rámci uznané honitby (odst. 1), na nějž zcela
nesystematicky navazuje odst. 2, upravující možnost orgánu státní správy myslivosti prohlásit
některé pozemky za nehonební, přičemž i pro tento případ počítá se zahájením řízení
buď z vlastního podnětu nebo na návrh vlastníka. V dalších odstavcích jsou pak zakotvena
kritéria, která je třeba brát v úvahu při tvorbě honiteb a která naopak nikoliv. Následuje §18,
označený jako „Uznání honitby”. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení návrh na uznání honitby
podává vlastník honebních pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva orgánu
státní správy myslivosti. Splňuje-li návrh podmínky stanovené v §17 tohoto zákona, musí orgán
státní správy myslivosti vydat rozhodnutí o uznání honitby. Návrh na uznání vlastní honitby
může podle odstavce 2 téhož ustanovení podat vlastník souvislých honebních pozemků, které
splňují podmínky uvedené v §17. Vlastník honebních pozemků může s dalšími vlastníky
honebních pozemků vytvořit honební společenstvo, které pak může při splnění podmínek
uvedených v §17 podat návrh na uznání společenstevní honitby. Podle čtvrtého odstavce může
navrhovatel požádat, aby k honebním pozemkům dosahujícím minimální výměry byly přičleněny
další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, a to s uvedením důvodů tohoto přičlenění.
Pokud se o přičlenění s těmito vlastníky dohodl, přiloží tuto dohodu k návrhu. Jestliže
se navrhovatelé budoucích sousedních honiteb dohodnou o vzájemné výměně honebních
pozemků, která co do jejich výměry nemusí být stejná, předloží tuto dohodu k návrhů m. Pokud
provádí přičlenění orgán státní správy z vlastního podnětu, může se tak stát jen se souhlasem
držitele honitby. Celkový rozsah výměn a přičlenění, které se provádějí k vyrovnání hranic, nesmí
být vyšší než 10 % výměry vlastních honebních pozemků n avrhovatele honitby. V hlavě druhé
části čtvrté jsou pak upraveny podmínky vzniku (založení) honebního společenstva a otázky
působnosti jednotlivých jeho orgánů (valná hromada, honební starosta, honební výbor),
jakož i podmínky členství v honebním společenstvu, jeho závazky apod. V hlavě třetí nadepsané
jako uznání honitby a její změny jsou upraveny podmínky věcné a místní příslušnosti orgánu
státní správy myslivosti v řízení o uznání honitby, při přičlenění honitby a při změně a zániku
honiteb (§29 – 31). Podle §29 odst. 1 uvedeného zákona je k řízení a k vydání rozhodnutí
o uznání honitby příslušný orgán státní správy myslivosti, v jehož územním obvodě leží honební
pozemky navrhované honitby. Jestliže honební pozemky leží v obvodech více těchto orgánů,
je příslušný orgán v jehož obvodě leží největší část honebních pozemků. Na to navazuje
ustanovení §30 odst. 1, jehož obsah je pro posouzení věci klíčový, podle něhož honební
pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy
myslivosti (nepochybně ten, jehož místní příslušnost je vymezena v §29 téhož zákona) zpravidla
k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného
mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění. Pokud jde o změnu a zánik honiteb,
předpokládá zákon v §31 možnost povolit změnu tehdy, vyžadují-li to zásady řádného
mysliveckého hospodaření, přičemž návrh na změnu mohou podávat držitelé dotčených honiteb
společně a nedohodnou-li se vlastníci dotčených honiteb na předložení společného návrhu, může
návrh podat kterýkoli z nich. Změnu honitby orgán státní správy myslivosti nepovolí v důsledku
nesplnění podmínek zde podrobně rozvedených. Honitba pak zaniká způsoby uvedenými
v šestém odstavci uvedeného ustanovení a to buď přímo ze zákona, za podmínek
zde stanovených (např. zrušením honebního společenstva, poklesem výměry honitby
pod minimální výměru v důsledku změny vlastnického práva) nebo rozhodnutím orgánu státní
správy myslivosti (zrušením sloučením nebo rozdělením honitby) na žádost jejich držitelů.
Pokud lze ze souhrnu uvedených zákonných ustanovení zjistit určitý systém, pak jen ten,
že hlava I. upravuje možnosti podání návrhu na uznání honitby, tak i jejího případného
přičlenění, jakož i obecné zásady tvorby a hlava III. upravuje příslušnost a postup orgánu
státní správy myslivosti při řízení o uznání honitby, jejím přičlenění, změně a zániku
honitby. Lze souhlasit se stěžovatelem, že z žádného ustanovení zákona o myslivosti,
tudíž ani z ustanovení §30 odst. 1 nevyplývá, že by řízení o přičlenění honebních pozemků bylo
možno zahájit toliko z moci úřední a nikoliv na návrh. Zmíněné ustanovení pouze upravuje
postup orgánů státní správy myslivosti při splnění podmínek zde uvedených. Toto ustanovení
je formulováno
takto:honební pozemky, které netvoří vlastní ani společenstevní honitbu, přičlenění orgán
státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici
a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění. Použití slova „přičlení”
či „přičlenění” v dispozici citované právní normy vyjadřuje podle názoru Nejvyššího správního
soudu pouze skutečnost, že o přičlenění honebních pozemků musí orgán státní správy myslivosti
vydat rozhodnutí a že tudíž toto přičlenění nelze provést právními úkony jiných orgánů či jiných
osob. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem, že jde o právní normu zakotvující
výlučnou pravomoc orgánů státní správy myslivosti k vydání meritorního rozhodnutí o tom,
které pozemky se přičleňují. V žádném případě nelze z tohoto ustanovení dovodit,
jakým způsobem má být řízení o přičlenění zahájeno (zákon na různých místech části čtvrté
připouští jak možnost zahájení návrhem, tak i možnost zahájení řízení ex o ffo, či kombinaci
obého) přičemž z výše již citovaných ustanovení zákona a to jak hlavy první tak hlavy třetí části
čtvrté rozhodně nevyplývá, že by bylo vyloučeno zahájit řízení na návrh účastníka ve smyslu §18
odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud má za to, že vodítko pro správné posouzení otázky,
jakého charakteru je způsob zahájení řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě,
poskytuje právě ustanovení §18 zákona o myslivosti, přestože se toto ustanovení týká řízení
vedeného o návrhu na uznání nové honitby a zdánlivě se tedy na řízení o přičlenění honebních
pozemků ke stávající honitbě nevztahuje.
Podle §18 odst. 1 zákona o myslivosti návrh na uznání honitby podává vlastník honebních
pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva (§19 odst. 4) orgánu státní správy myslivosti. Splňuje -li
návrh podmínky stanovené v §17 tohoto zákona, musí orgán státní správy myslivosti vydat rozhodnutí o uznání
honitby.
Z obsahu již citovaného ustanovení §18 odst. 4 zákona o myslivosti vyplývá,
že navrhovatel může požádat též o přičlenění dalších souvislých honebních pozemků jiných
vlastníků k honebním pozemkům dosahujícím minimální výměry.
Z výše uvedeného vyplývá, že orgán státní správy myslivosti musí v řízení o uznání nové
honitby vydat rozhodnutí, pokud návrh na uznání honitby podaný vlastníkem honebních
pozemků nebo přípravným výborem honebního společenstva splňuje podmínky stanovené v §17
zákona o myslivosti. Není tedy pochyb o tom, že řízení o uznání honitby je řízením návrhovým.
Pokud navrhovatel v souvislosti s podáním návrhu na uznání honitby požádá ve smyslu §18
odst. 4 zákona o myslivosti rovněž o přičlenění dalších honebních pozemků jiných vlastníků,
bude také o tomto návrhu správním orgánem rozhodnuto v rámci řízení o uznání honitby,
tedy rovněž v řízení návrhovém. Skutečnost, že orgán státní správy myslivosti rozhoduje
o přičlenění honebních pozemků k nově uznávané honitbě na návrh vyplývá také z věty
čtvrté §18 odst. 4 zákona o myslivosti (a contrario), která dává orgánu státní správy myslivosti
možnost o tomto přičlenění rozhodnout také z moci úřední.
Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že o žádosti navrhovatele podle §18 odst. 4 zákona
o myslivosti na přičlenění dalších souvislých honebních pozemků jiný ch vlastníků
je rozhodováno v řízení návrhovém, dovozuje, že také řízení o přičlenění honebních pozemků
ke stávající honitbě podle §30 odst. 1 zákona o myslivosti může být řízením návrhovým.
Pokud by tomu totiž tak nebylo, došlo by k narušení materiální r ovnosti účastníků. Pro větší
názornost si lze představit případ, kdy by o přičlenění honebních pozemků požádal navrhovatel
v řízení o přičlenění ke stávající honitbě podle §30 odst. 1 zákona o myslivosti [podle názoru
krajského soudu a žalovaného by v takovém případě orgán státní správy myslivosti nebyl povinen
o takovéto žádosti rozhodnout, neboť se jedná o řízení z moci úřední, krajský soud dokonce
konstatoval, že navrhovatel (stěžovatel) takovýto návrh vůbec podat nemůže], zatímco o žádosti
navrhovatele o přičlenění zcela totožných honebních pozemků podané v rámci řízení o návrhu na
uznání nové honitby podle §18 odst. 4 zákona o myslivosti orgán státní správy myslivosti
je povinen rozhodnout. Při přijetí výkladu žalovaného a krajského soudu by tak žadat el
o přičlenění honebních pozemků v rámci řízení o návrhu na uznání nové honitby
byl bez jakéhokoli rozumného důvodu zvýhodněn (o jeho žádosti je orgán státní správy
myslivosti povinen rozhodnout) oproti žadateli o přičlenění honebních pozemků v řízení
o přičlenění ke stávající honitbě (na základě jeho žádosti by orgán státní správy myslivosti
při výkladu zastávaném žalovaným a krajským soudem nebyl povinen řízení zahájit).
Na výše uvedeném příkladu je možno demonstrovat porušení materiální rovnosti účastníků,
které by hrozilo při přijetí výkladu §30 odst. 1 zákona o myslivosti nastíněného žalovaným
a krajským soudem, tedy že se jedná o řízení zahajované jen z moci úřední. Nejvyšší správní soud
s ohledem na výše uvedené uzavírá, že řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající
honitbě může být též řízením návrhovým. Výše uvedené úvahy jsou plně přenositelné i na právní
poměry, které nastaly nabytím účinnosti nového správního řádu – zákona č. 500/2004 Sb.,
podle něhož budou, jak je vysvětleno níže, správní orgány v dalším řízení postupovat,
pročež platí, že předmětné správní řízení může být též řízení o žádosti (§44 a §45 zákona
č. 500/2004 Sb.).
V této souvislosti nutno zdůraznit, že pro postup účastníků řízení a orgánů státních
správy myslivosti při přijímání návrhů na zahájení řízení bezesporu platí ustanovení čl. 2 odst. 4
Ústavy ČR a článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), totiž že každý
může činit co není zákonem zakázáno, a dále též ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2
Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Při
řešení právní otázky, zda zákon umožňuje, aby řízení o přičlenění honebních pozemků k honitbě
podle §30 odst. 1 zákona o myslivosti bylo zahájeno na návrh, je tudíž nutno zkoumat, zda je
takové podání návrhu některým zákonným ustanovením zakázáno a zda je současně orgánům
státní správy myslivosti uloženo nedbat takových návrhů na zahájení řízení (pokládat je za
nicotné) a zda je jim tudíž umožněno na takové návrhy vůbec nereagovat. Pokud by bylo možno
na tuto otázku odpovědět kladně, pak by výklad ustanovení §30 odst. 1 provedený správními
orgány obou stupňů i krajského soudu bylo možno považovat za ústavně konformní. Tak tomu
však rozhodně není, neboť jak již bylo zdůrazněno, zákon nevylučuje možnost zahájení řízení
oběma zákonem předpokládanými způsoby. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že zákon o
myslivosti nepřipouští ani dvojí výklad tohoto ustanovení a i v případě, pokud by tomu tak bylo,
muselo by být dbáno nálezů Ústavního soudu, na něž upozornil stěžovatel v kasační stížnosti (sp.
zn. I ÚS 56/99, III. ÚS 86/98), v nichž je vyjádřena zásada, že v případě, kdy zákon připouští
dvojí výklad, je v zájmu zásady spravedlivého procesu n ezbytné dát při jeho aplikaci přednost
tomu z nich, který je ve své interpretaci nejvíce v souladu s ústavním pořádkem ČR.
Ze spisového materiálu vyplývá, že správní orgán prvního stupně v dané věci postupoval
tak, že žádost stěžovatele ze dne 1. 4. 2003, v níž stěžovatel s ohledem na skutečnost,
že k 31. 3. 2003 zanikla honitba mysliveckého sdružení Lednice, pož ádal o přičlenění její části
ke své stávající honitbě a tuto svou žádost odůvodnil společnou hranicí, vyhodnotil jako podnět
k zahájení řízení, které posléze zahájil z moci úřední (oznámením o zahájení správního řízení
ze dne 8. 10. 2003). Správní orgán prvního stupně se tímto dopustil pochybení, neboť s ohledem
na skutečnost, že řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě je i řízením
návrhovým a s ohledem na §18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správní řízení (správní řád),
podle kterého je řízení zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci
rozhodnout, je zjevné, že předmětné řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě
bylo zahájeno dnem 14. 4. 2003 (tohoto dne byla žádost stěžovatele doručena správnímu orgánu
prvního stupně). Pokud tedy správní orgán prvního stupně dne 8. 10. 2003 zahájil řízení z moci
úřední, bránila tomu základní procesní překážka – litispendence (překážka zahájeného řízení),
neboť v téže věci již řízení z téhož důvodu probíhalo. Překážka litispendence je obecně
aplikovaným procesně právním principem (již ze samotné povahy věci vyplývá, že je nemožné
vést o téže věci více řízení současně) ve všech právních odvětvích a tudíž i v řízení podle zákona
o myslivosti, resp. v řízení o přičlenění honebních pozemků ke stá vající honitbě. Orgán státní
správy myslivosti je povinen zkoumat její existenci jako jednu ze základních procesních
podmínek. Nerespektování překážky litispendence znamená rovněž narušení principu právní
jistoty a principu procesní ekonomie, neboť v totožné právní věci b ylo zahájeno více řízení,
která mohla skončit s různým výsledkem.
Stěžovateli je tudíž třeba přisvědčit v tom, že doručení jeho žádosti správnímu orgánu
prvního stupně mělo za následek zahájení řízení ve věci přičlenění pozemků ze zaniklé honitby
Lednice, tedy ve stejné věci, v níž bylo později zahájeno řízení z podnětu správního orgánu
prvního stupně. V dalším správním řízení tak bude na žalovaném, aby rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně zrušil, řízení v této věci zastavil a uložil správnímu orgánu prvního stupně
pokračovat v řízení o žádosti stěžovate le, která mu byla doručena dne 14. 4. 2003. Nastíněný
postup vyplývá z ustanovení §90 odst. 1 písm. a), zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
které stanoví, že jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními
předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví , přičemž na překážku
litispendence v případě řízení zahájeného z moci úřední výslovně pamatuje §66 odst. 2 správního
řádu, podle kterého správní orgán řízení vedené z moci úřední usnesením zastaví, jestliže zjistí, že u některého
správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo zahájeno řízení v téže věci, ne bo jestliže v řízení,
ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zan ikl,
anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká. Toto usnesení se pouze poznamená do spisu. Nový správní
řád (zákon č. 500/2004 Sb.) je na posuzovanou věc třeba aplikovat s ohledem na jeho §179
odst. 1 věta druhá, podle níž bylo-li rozhodnutí před účinností tohoto zákona zrušeno a vráceno k novému
projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že ke zrušení
rozhodnutí žalovaného dojde po nabytí účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je třeba
podle argumentu a contrario použít v dalším řízení nový správní řád.
S ohledem na tento závěr, se Nejvyšší správní soud nemohl již zabývat dalšími kasačními
námitkami stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tak ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že Krajský soud
v Brně nesprávně posoudil právní otázku, a proto kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006, č. j. 30 Ca 201/2004 – 41, podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán
výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Brně rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu