ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.60.2007:77
sp. zn. 4 Azs 60/2007 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: A. S., zast. JUDr. Petrem Poledníkem,
advokátem, se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 30. 4. 2007, č. j. 16 Az 12/2006 - 49,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu
(pro rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany).
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 č. j. 16 Az 12/2006 – 49,
zamítl žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 9. 2006,
č. j. OAM-85/VL-07-L06-2006, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím rozhodl žalovaný tak, že žalobci nelze udělit
mezinárodní ochranu pro existenci důvodů podle §15 a §15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu”). Po provedeném řízení žalovaný dospěl k závěru, že u žalobce shledal
důvody vylučující udělení azylu podle §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu a rovněž shledal
důvody vylučující udělení doplňkové ochrany podle §15a odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění předmětného rozsudku poukázal
na §15 odst. 1 písm. b) a §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a konstatoval, že ustanovení
§15 a §15a zákona o azylu kromě důvodného podezření ze spáchání vážného nepolitického
trestného činu cizincem stanoví další důvody, u nichž důvodné podezření z jejich naplnění
vylučuje udělení mezinárodní ochrany, a to i kdyby byly zjištěny azylově relevantní skutečnosti.
Podle krajského soudu je zřejmé, že pokud správní orgán v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjistí skutečnosti vylučující její udělení, nemusí již zjišťovat, zda-li jsou u cizince dány důvody
pro udělení azylu podle §12, udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13, doplňkové
ochrany či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Podle názoru krajského soudu žalovaný
nepochybil, když se v projednávané věci nezabýval důvody uvedenými v §12, §13, §14a a §14b
zákona o azylu. Důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany se totiž uplatňují již při pouhém
důvodném podezření z jejich existence a není tedy zapotřebí, aby o nich správní orgán
nabyl jistotu, ale postačí, když je dána odůvodněná míra pravděpodobnosti, že tyto důvody
nastaly. Krajský soud má za to, že k takové situaci došlo i v posuzované věci,
neboť ze všech rozhodnutí které se vztahují k vydávacímu řízení žalobce je zřejmé, že žalobce
je na Ukrajině stíhán pro trestný čin obchodování s lidmi podle čl. 149 odst. 3 ukrajinského
trestního zákona. V potvrzení Ministerstva vnitra Ukrajiny se sice uvádí, že trestně stíhán není,
nicméně opak je zcela zřejmý z průběhu vydávacího řízení i z korespondence ukrajinského
advokáta s trestním soudem, který o vydání žalobce do ciziny rozhoduje. V době vydání
napadeného rozhodnutí žalovaného tedy trestní stíhání žalobce nepochybně probíhalo
a proto důvodné podezření ze spáchání vážného nepolitického trestného činu u žalobce
existovalo. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné porušení procesních práv žalobce
v řízení vedeném vůči žalobci na Ukrajině a stejně tak ho nemohou zvrátit ani prohlášení
některých poškozených žen, které prohlásily, že byly k výpovědi u vyšetřovatele donuceny
násilím. Stejně tak není podstatné, z jakých zdrojů vycházely zprávy Útvaru pro odhalování
organizovaného zločinu a Bezpečnostní informační služby. Tyto skutečnosti totiž nejsou natolik
závažné, aby mohly podezření ze spáchání vážného nepolitického trestného činu vyvrátit.
Na důvodné podezření ze spáchání vážného nepolitického trestného činu je možné v řízení
o udělení mezinárodní ochrany usuzovat již ze samotného trestního stíhání cizince vedeného
vůči němu v domovské zemi. Opačný závěr by bylo možné učinit pouze za situace,
kdy by z předložených důkazů bylo zcela zřejmé, že toto trestní stíhání je v zahraničí vedeno
nedůvodně nebo účelově, tak tomu však v posuzovaném případě nebylo,
neboť žalobcem předložené důkazy o zřejmé nedůvodnosti trestního stíhání nesvědčí
a rovněž nelze z ničeho dovodit účelovost trestního stíhání, na kterou žalobce poukazoval
z důvody své podpory opozičním silám a prezidentskému kandidátu J.. Z informace organizace
Člověk v tísni ze dne 5. 12. 2005, č. j. OAM-330/2005, obsažené ve správním spisu totiž vyplývá,
že ti, kteří byli před tzv. oranžovou revolucí členy opozičních stran, tj. příznivci V. J.,
pronásledováni nejsou. Je zřejmé, že poměry v domovské zemi žalobce se změnily natolik, že
dřívější opoziční aktivisté v době vydání napadeného rozhodnutí již nebyli vystaveni perzekucím.
Žalobce nedoložil žádné důkazní prostředky svědčící o politickém motivu trestního stíhání, a
proto takový motiv nelze z ničeho dovozovat. Podle krajského soudu tak lze uzavřít, že důvodné
podezření ze spáchání vážného nepolitického trestného činu nebylo u žalobce rozptýleno, takže
žalovaný nepochybil, když u žalobce shledal důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany. V
odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný sice nezabýval důkazy předloženými žalobcem,
které zpochybňovaly průběh a důvodnost trestního řízení vedeného v cizině, avšak svůj závěr
opřel výhradně o existenci tohoto důvodného podezření, takže napadené rozhodnutí obsahuje
rozhodný důvod pro výrok a nelze ho tak označit za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Trestný čin, pro který je žalobce na Ukrajině stíhán naplňuje skutkovou podstatu obchodování s
lidmi podle §232 zákona č. 40/1961 Sb., trestní zákon, za který je možné uložit trest odnětí
svobody od dvou do deseti let a náleží proto mezi zvlášť závažné trestné činy ve smyslu §41
odst. 2 českého trestního zákona. Jedná se proto nepochybně o vážný nepolitický trestný čin,
takže důvodné podezření z jeho spáchání je důvodem vylučujícím udělení mezinárodní ochrany
podle zákona o azylu. Dále krajský soud uvedl, že stěžovatel ani nenamítal, že se trestného činu,
pro který je ukrajinskými orgány stíhán, nedopustil mimo území České republiky a že tak u něho
není dán důvod vylučující udělení mezinárodní ochrany podle §15 odst. 1 písm. b) zákona o
azylu. Krajský soud uzavřel, že žalovaný si v řádně vedeném správním řízení opatřil všechny
potřebné podklady pro rozhodnutí, zohlednil všechny provedené důkazy, přesně a úplně zjistil
skutkový stav věci a na daný případ správně aplikoval příslušné právní předpisy (zákon o azylu a
správní řád).
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uvádí, že z odůvodnění napadeného
rozsudku není patrno, že by se krajský soud vypořádal s jeho námitkami uvedenými již v žalobě.
Podle stěžovatele krajský soud toliko činí výčet důkazů, které jsou obsahem správního spisu,
avšak s námitkami stěžovatele se stejně jako žalovaný nevypořádal, v důsledku čehož dospěl
k nesprávným právním závěrům. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom,
že z předložených důkazů nevyplývá, že trestní stíhání stěžovatele v zahraničí bylo vedeno
nedůvodně nebo účelově. Stejně jako v žalobě stěžovatel poukázal na okolnosti svého trestního
stíhání na Ukrajině. Namítá rovněž, že krajský soud neodstranil vadu správního rozhodnutí
spočívající v tom, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nezabýval jím předloženými důkazy,
které zpochybňovaly průběh a důvodnost trestního řízení vedeného v cizině. Za nesprávný
považuje závěr krajského soudu, že v podané žalobě nenamítal, že by se nedopustil trestného
činu mimo území České republiky a že není v jeho případě dán důvod vylučující udělení
mezinárodní ochrany podle §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Z obsahu spisu je totiž patrné,
že stěžovatel od počátku poukazuje na skutečnost, že se nedopustil žádné trestné činnosti,
ať již na území České republiky, či kdekoli jinde a uvedený závěr krajského soudu
tak podle jeho názoru nelze než hodnotit jako nesprávný, nemající oporu ve spisovém materiálu.
Stěžovatel konstatoval, že pokud by krajský soud provedl důkazy jím navržené,
a to zejména důkaz cestovním pasem, bylo by prokázáno, že se trestné činnosti mimo území
České republiky v rozhodné době dopustit nemohl. Další vadu rozsudku krajského soudu
spatřuje stěžovatel v tom, že se krajský soud nezabýval otázkou, zda jsou u stěžovatele
bez ohledu na výše uvedené splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany či nikoli.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že rozsudek krajského soudu
je nesprávný, nepřezkoumatelný a nezákonný a proto navrhuje aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2007, č. j. 16 Az 12/2006 – 49, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu v této věci je právní otázka,
zda v případě cizince žádajícího o udělení mezinárodní ochrany, u něhož je důvodné podezření,
že se dopustil trestných činů uvedených pod písm. a) a b) či činů uvedených pod písm. c)
§15 odst. 1 zákona o azylu, je nutné se zabývat zjišťováním důvodů pro udělení azylu ve smyslu
§12 či §13 zákona o azylu, či nikoliv.
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci zjistil,
že Nejvyšší správní soud tuto právní otázku již řešil.
V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Azs 215/2006 – 46, (www.nssoud.cz), dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že z textu §15 zákona o azylu jednoznačně vyplývá, že kategorický závěr
krajského soudu o nevedení řízení podle §12 je nesprávný, neboť jinak než v řízení dle tohoto ustanovení
nemohou být důvody v něm uvedené zjištěny. Výkladem lze naopak učinit jednoznačný závěr, že zákon o azylu
předpokládá nejprve posouzení důvodů pro udělení azylu podle §12 a teprve následně případné posouzení důvodů,
pro něž azyl udělit nelze. V opačném případě by totiž výše zvýrazněná věta (i když budou zjištěny důvody
uvedené v §12) neměla v kontextu §15 žádný význam.
V rozsudku ze dne 20. 6. 2007, č. j. 6 Azs 142/2006 – 58, (www.nssoud.cz) Nejvyšší
správní soud rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatele (Ministerstva vnitra) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele, v němž rozhodl,
že azyl nelze žalobci udělit pro existenci důvodů uvedených v ustanovení §15 písm. a) zákona
o azylu. Své rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tím, že podle §15 písm. a) zákona o azylu
nelze cizinci azyl udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu,
pokud je důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení azylu, se dopustil trestného
činu proti míru, válečného trestného činu nebo trestného činu proti lidskosti ve smyslu
mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto trestných činech. V tomto rozsudku
zaujal Nejvyšší správní soud poněkud odlišný právní názor, když vyslovil, že v rozhodnutí stěžovatele
absentuje jakákoliv úvaha o tom, zda žalobce splňoval definiční znaky azylanta ve smyslu ustanovení §12
zákona o azylu, či-li nic. Stěžovatel (žalovaný) patrně nabyl při rozhodování dojmu, že je jednodušší vypořádat
se s otázkou případné aplikovatelnosti exkluzivní klauzule podle §15 zákona o azylu, než přezkoumat
skutkový stav na základě výpovědí žalovaného s ohledem na azylově relevantní důvody pronásledování ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu. Takové kritérium při posuzování „ekonomie“ řízení by bylo lze akceptovat,
ovšem pouze za předpokladu, že nepůjde k tíži účastníka řízení. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.
Nejvyšší správní soud tudíž připustil možnost (za určitých podmínek z důvodu procesní
ekonomie, pokud toto kriterium nepůjde k tíži žadatele) se důvody udělení azylu ve smyslu §12
a 13 zákona o azylu nezabývat, neřekl to však zcela jednoznačně.
Rozhodující pětičlenný (čtvrtý) senát pro rozhodování o kasačních stížnostech ve věcech
mezinárodní ochrany shledal kasační stížnost přijatelnou, a to v prvé řadě z důvodu potřeby
učinit tzv. judikatorní odklon [ k podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 6. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS]. Při předběžném
posouzení věci totiž dospěl k závěru, že ze znění ustanovení §15 odst. 1 zákona o azylu
v žádném případě nevyplývá povinnost - v případě osoby (cizince) u něhož je důvodné
podezření, že se dopustil trestných činů uvedených pod písm. a) a b) uvedeného ustanovení
nebo činů uvedených pod písm. c) téhož ustanovení - zjišťovat a posuzovat důvody uvedené
v §12 a §13 zákona o azylu rozhodné pro jeho udělení. Takový postup totiž za situace,
kdy jsou splněny podmínky §15 odst. 1 zákona o azylu (tzv. vylučující klauzule)
nemá žádný praktický význam, neboť i kdyby byly zjištěny předpoklady pro udělení azylu
a současně podmínky §15 odst. 1 téhož zákona vylučující jeho udělení, bylo by zcela zbytečné
a z důvodu procesní ekonomie nehospodárné se předpoklady pro udělení azylu zabývat.
Za této procesní situace nemůže předkládající čtvrtý senát o věci rozhodnout,
aniž by se odchýlil od právních názorů již vyjádřených v dřívějších rozhodnutích Nejvyššího
správního soudu, zejména rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Azs 215/2006 – 46.
Proto podle §17 odst. 1 s. ř. s. předkládá věc rozšířenému senátu k posouzení předmětné právní
otázky.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Marie Žišková,
JUDr. Marie Součková, JUDr. Ludmila Valentová, JUDr. Eliška Cihlářová, doc. JUDr. Vojtěch
Šimíček, Ph.D., JUDr. Radan Malík, JUDr. Jaroslav Vlašín, JUDr. Dagmar Nygrínová, JUDr. Petr
Příhoda. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne ode dne,
kdy se o podjatosti dozvěděli.
Účastníci řízení mají právo se k předkládaným právním otázkám vyjádřit
ve lhůtě 14 dnů od doručení tohoto usnesení.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu