ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.69.2008:78
sp. zn. 4 Azs 69/2008 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy , JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: I. B., zast. Mgr. Romanem Ambrožem,
advokátem, se sídlem Vinohrady 45, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 21. 3. 2008, č. j. 28 Az 67/2007 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce Mgr. Romanu Ambrožovi, advokátovi, se nepřiznává odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 3. 2008, č. j. 28 Az 67/2007 - 38,
zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2007,
č. j. OAM-734/LE-05-VL-12-2006 a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Na návrh stěžovatele krajský soud usnesením ze d ne 23. 7. 2008, č. j. 28 Az 67/2007 – 64,
ustanovil stěžovateli zástupce Mgr. Romana Ambrože, advokáta.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana již jednou poskytnuta individuálním
projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup
v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru p rávní ochrany stěžovatele,
a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících př ípadech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dá n tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu sh ledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je -li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud
se zatím nevyjadřoval k otázce, do jaké míry lze omezovat lidská práva jednotlivce v zájmu
ochrany před extremismem a terorismem. V jeho případě bylo garantované právo na svobodu
náboženského vyznání (stěžovatel je vyznavačem tzv. čistého islámu) v podstatě zcela negováno.
Poukázal rovněž na skutečnost, že v České republice je víc žadatelů o udělení mezinárodní
ochrany z Kazachstánu s těmito důvody a Nejvyšší správní soud tak v rámci tohoto řízení vysloví
názor důležitý i pro několik dalších žadatelů.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítá,
že krajský soud se dopustil stejných pochybení jako v předešlém řízení správní orgán. Uvádí,
že v zemi původu mu bylo bráněno v právu na svobodu náboženského vyznání garantovaném
řadou mezinárodních dokumentů, např. čl. 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Toto bránění mělo podobu postihů ze strany státních orgánů, konkrétně
podobu zákazu činnosti stěžovatelova náboženského uskupení, opakovaného zadržování
policejními orgány z důvodu členství v neregistrovaném náboženském uskupení
a administrativních postihů a následně pohrůžek trestními postihy z důvodu členství
v tomto uskupení. Stěžovatel zásadním způsobem nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
že postup úřadů proti jeho osobě byl zcela v souladu s právem a nenarušoval jeho právo
na svobodu vyznání, jelikož šlo o bezpečnostní opatření k prevenci extremismu a terorismu.
Poukazuje na článek 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
který zaručuje každému svobodu myšlení a náboženského vyznání, což zahrnuje svobodu
praktikovat víru sám i společně s jinými. Stěžovatel však byl v Kazachstánu nucen k registraci
a byl postihován za to, že svoji víru praktikoval s přáteli doma. Takto široce pojaté omezení p ráva
na náboženské vyznání jej ve skutečnosti zcela vylučuje (stěžovatel by mohl o své víře
toliko sám přemýšlet). Stěžovatel se tak domnívá, že jednání státních orgánů Kazachstánu
bylo pronásledováním ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu, konkrétně porušením jeho práva
na svobodu náboženského vyznání. V případě návratu do vlasti se obává opětovného
pronásledování ze strany státních orgánů a naplnění ostatních pohrůžek těchto orgánů. Domnívá
se proto, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 a §14 zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel žádost o udělení azylu
ze dne 25. 7. 2006 odůvodnil tím, že se mu jako muslimovi v Kazachstánu špatně dařilo.
Když před sedmi měsíci přestoupil na islám, dozvěděly se to státní orgány a navštívila jej KNB.
Chtěli, aby se zřekl svého náboženství a vyhrožovali mu, že ho jinak uvězní. To se stalo
asi před měsícem. Chtějí, aby věřil i v jiné bohy, ne jen v jediného boha.
Krajský soud shodně s žalovaným podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12
zákona o azylu neshledal, když konstatoval, že země původu žalobce se svým zákonodárstvím
(zřejmě dle konkrétních poměrů v některých lokalitách a některými kompetentními osobami
přepjatě aplikovaným), jehož dopad se promítl vůči žalobci, nedopustila porušení mezinárodních
smluv (konkrétně čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), neboť obě tato ustanovení shodně
konstatují, že svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat omezením,
která jsou předepsána zákony a která jsou nezbytná v zájmu veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví
nebo morálky nebo ochrany práva a svobod druhých. Za správné zákonné, zjištěným informacím
odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu podle §13 a 14
zákona o azylu. Pochybení či nelogičnost neshledal krajský soud ani v postupu žalovaného
při hodnocení podmínek splnění doplňkové ochrany ve smyslu §14a a §14b zákona o azylu.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje i Nejvyšší správní soud
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán (žalovaný) provedl v řízení úplné
dokazování, a z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, z jakých důkazních prostředků vycházel
při svém rozhodování. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož vycházel správní orgán při svém rozhodování
o tom, zda jsou zde dány důvody pro udělení azylu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
o azylu. Žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci, neboť si ob staral dostatečný počet zpráv
o zemi původu stěžovatele, ze kterých poté při posouzení věci vycházel.
Z tvrzení stěžovatele uvedených ve správním řízení (stěžovatel patřil do skupiny
tří nebo čtyř lidí, kteří se svobodně scházeli k modlitbám, nechtěli se registrovat, protože prorok
se také nikde neregistroval, chtěli svobodně vyznávat svou víru a nechtěli navštěvovat mešitu )
vyplývá, že stěžovatel je zastáncem tzv. „čistého islámu”. Stěžovatel stejně jako jiní příslušníci
tohoto hnutí, kteří v minulosti žádali v ČR o udělení mezinárodní ochrany poukazuje
na problémy, jež mu v souvislosti se způsobem vyznávání jeho víry vznikají (vyznavači čistého
islámu se v Kazachstánu odmítají registrovat, což vede k podezření a zvýšenému zájmu státních
orgánů tak, jak na to ostatně poukazuje sám stěžovatel).
K postavení vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud
vyjádřil již v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75. Dospěl přitom ve všech případech k závěru,
že příslušníci tzv. čistého islámu nejsou v zemi jejich původu pronásledováni, diskriminováni
ani nepřiměřeně trestáni. Zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin
v Kazachstánu považoval Nejvyšší správní soud za zcela legitimní, odůvodněný zájmem
na ochraně bezpečnosti osob. Nejedná se tedy o výraz porušování lidských práv (náboženské
svobody), resp. o pronásledování z náboženských důvodů. Osoba, která se tomuto požadavku
nepodřídí, je pak vystavena oprávněné pozornosti státních orgánů.
V rozhodnutí ze dne 12. 9. 2008, č. j. 5 Azs 74/2008 – 88, pak Nejvyšší správní soud
vyslovil, že „požadavek na registraci náboženských skupin, upravený příslušnými zákony,
není do té míry diskriminační, aby ho bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Stát má možnost svobodu projevu náboženského vyznání omezit, jsou-li taková omezení
předepsaná zákonem a jsou-li nutná k udržení veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, morálky
nebo ochraně základních práv a svobod jiných osob (viz. čl. 18 Mezinárodního paktu
a občanských a politických právech i čl. 9 Úmluv y o ochraně lidských práv a základních svobod).
Takovým omezením může být i povinná registrace náboženských skupin. Kazašská republika
přijala příslušné zákony s ohledem na skutečnost, že se jedná o zemi s mnoha náboženstvími,
s cílem zajistit rovnováhu mezi nimi a vzhledem k výskytu extremistických skupin.
Takové důvody jsou legitimní.”
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že splňuje podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 a §14 zákona o azylu, neboť z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného je zřejmé, jakým způsobem žalovaný k onfrontoval údaje stěžovatele
s informacemi o zemi původu a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Žalovaný se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal s důvody stěžovatele vztahujícími
se k udělení tzv. doplňkové ochrany ve smyslu §14a a §14b zákona o azylu. Stejně tak krajský
soud se v napadeném rozsudku těmito otázkami zabýval, přesvědčivě se vypořádal
se všemi žalobními námitkami stěžovatele a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil existenci žádného důvodu přijatelnosti
kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijateln ou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zák ona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králo vé ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 28 Az 67/2007 - 64, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje za zastupování a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Protože ze spisového materiálu vyplývá, že v dané věci nebyly provedeny ustanoveným
advokátem žádné úkony, a nebyly tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání odměny
ve smyslu platné právní úpravy dané vyhláškou č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní
tarif), bylo rozhodnuto, že ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi Mgr. Romanu
Ambrožovi, se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti, jak uvedeno
v bodě III. výroku tohoto usnesení. K podání ustanoveného obhájce ze dne 25. 9. 2008,
v němž požaduje uhradit mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby [převzetí a příprava
zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] ve výši 2100 Kč a režijní paušál 300 Kč
+ DPH, celkem tedy 2856 Kč, Nejvyšší správní soud konstatuje, že úkon podle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu [obdobně i úkon podle písm. a) téhož odstavce] v sobě zásadně
zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu a přípravě
zastoupení, zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným a seznámení
se s případem, čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch, které jsou obsaženy
v soudním spise. Jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava zastoupení) a to,
že se děje v úvodní fázi poskytování právní služby. Takovýmto úkonem tedy není pouhé převzetí
obálky s usnesením ustanovujícím advokáta zástupcem nemajetného účastníka.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu