ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.131.2007:131
sp. zn. 5 Afs 131/2007 - 131
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
UNIKO ZLÍN, a. s., se sídlem Nádražní 1136, 763 12, Zlín, zastoupená JUDr. Jiřím Stránským,
AK se sídlem Jandova 8, 190 00, Praha 9, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, 604 55, Brno, za účasti: Česká republika – Ministerstvo
obrany, se sídlem Tychonova 1, 160 00, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2007, č. j. 62 Ca 28/2006 – 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5712 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalovaný (dále „stěžovatel“) rozsudek Krajského
soudu v Brně (dále „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 21. 6. 2006, č. j. 3 R 037/06-Fr a věc byla stěžovateli
vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v řízení o žalobě dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávné interpretaci ustanovení §48 a §52 zákona č. 40/2004 Sb.,
o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění (dále jen zákon o veřejných zakázkách). Stěžovatel
dospěl, dle krajského soudu, ke správným skutkovým zjištěním o tom, že zadávací dokumentace
byla změněna, nevyvodil z nich však správný právní závěr.
Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že se dopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávné interpretaci §48 a §52 zákona o veřejných zakázkách.
Krajský soud považuje za nepřijatelný takový postup zadavatele, kterým by zadavatel
po prvním zpřístupnění zadávací dokumentace měnil, a to byť jen částečně, její obsah. Jak dále
soud rozvádí, přestože toto jednání není expressis verbis zakázané, bylo by takové jednání
zadavatele v rozporu se zřetelným smyslem požadavku na určitost, kompletnost a dostatečnou
podrobnost zadávací dokumentace.
Stěžovatel s napadeným rozsudkem souhlasí jen, pokud jde o závěr, že změna zadávacích
podmínek po jejich zpřístupnění není zákonem výslovně řešena. Stěžovatel však již nesouhlasí
s tím, že změnu zadávací dokumentace provedenou zadavatelem je třeba vždy hodnotit
jako porušení zákona. Stěžovatel v této souvislosti zejména odkazuje na běžnou praxi zadavatelů,
kteří v souladu s ustanovením §7 vyhlášky č. 240/2004 Sb., o informačním systému o zadávání
veřejných zakázek a metodách vyhodnocování nabídek podle jejich ekonomické výhodnosti,
provádějí změny zveřejňovaných údajů, jejichž neuvedení na pravou míru by mohlo ovlivnit další
úkony uchazeče. Jestliže tedy právní předpis umožňuje změnu údajů uváděných v oznámení
o zadávací dokumentaci a současně žádné ustanovení zákona neupravuje změnu zadávací
dokumentace, není důvod, proč nazírat na změnu zadávací dokumentace, jako na absolutně
nepřípustnou. Relevance údajů uveřejňovaných v oznámení o zadání veřejné zakázky není o nic
menší než relevance údajů uvedených v zadávací dokumentaci. Z toho stěžovatel dovozuje,
že je-li přípustná změna základních údajů obsažených v oznámení o zadání veřejné zakázky,
je přípustná i změna údajů v zadávací dokumentaci. Stěžovatel však uznává, že změna
uveřejňovaných informací či zadávací dokumentace obecně může narušit jistotu uchazeče,
a proto v takových případech vždy zkoumá, zda potenciální dodavatelé měli možnost se seznámit
se změnou v dostatečném předstihu tak, aby mohli podat nabídku, která na tyto změny bude
reagovat. Postup zadavatele by tedy v takových případech měl být obdobný tomu, který
je popsán v §52 zákona. V projednávaném případě zadavatel se změnou zadávací dokumentace
obeznámil v dostatečném předstihu všechny uchazeče, kteří si vyzvedli zadávací dokumentaci,
což zadavatel správně považoval za relevantní doklad zájmu podat nabídku. Nelze rovněž
odhlédnout od faktu, že zadavatel změnil parametry poptávaného předmětu 15 dní před koncem
lhůty pro podání nabídek, což je víc než dvojnásobná lhůta než jakou stanoví §52 odst. 2 zákona
(podle tohoto ustanovení musí být dodatečná informace poskytnuta nejpozději 7 dní
před koncem lhůty pro podání nabídek). Konečně je třeba poznamenat, že absolutní zákaz změn
zadávacích podmínek by vedl k nadměrnému administrativnímu zatěžování zadavatelů, kteří
by museli zrušit zadání každé veřejné zakázky, v jejichž zadávacích podmínkách je obsažen
byť jen malý nedostatek, tak i zájemců o veřejné zakázky, kteří by připravovali své nabídky
v zadávacích řízeních později zrušených. Zadávací proces by se tak bez vážných důvodů
prodlužoval.
Stěžovatel uzavírá, že za existence §7 cit. vyhlášky, umožňující změny uveřejňovaných
informací, se názorový rozpor týká jen rozsahu změny zadávací dokumentace. Ze zákona a ani
z vyhlášky nelze dovodit, jakou změnu zadávací dokumentace je zadavatel oprávněn činit a jakou
ne, neboť podrobnější právní úprava této problematiky chybí. Proto je rozsah změny zadávací
dokumentace předmětem posouzení stěžovatele. Ve správním řízení nejde potom jen
o zodpovězení otázky, zda změna nepředstavovala de facto nové vymezení předmětu veřejné
zakázky, ale současně také o přezkoumání dalších souvisejících skutečností, a to zejména výše
popsaného časového faktoru a dodržení zásady stejného zacházení se všemi potenciálními
uchazeči. V šetřeném případě dospěl stěžovatel k závěru, že změna jednoho z parametrů
poptávaného předmětu veřejné zakázky nebyla z hlediska technologie natolik významná,
aby na ni žalobce nemohl reagovat. Současně o změně byli ve stejném časovém úseku
informováni také všichni ostatní uchazeči, kteří si vyzvedli zadávací dokumentaci. Skutečnost,
že zadavatel obdržel celkem čtyři nabídky, tento závěr jen potvrzují.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, kterým zruší rozsudek
Krajského soudu v Brně a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za opožděnou,
protože podání doručené Krajskému soudu v Brně dne 3. 7. 2007 nemůže být považováno
za řádné a vážně podané. Formální kasační stížnost s. ř. s. nepřipouští.
Žalobce souhlasí s názorem krajského soudu v tom, že při změně zadávacích podmínek
nelze měnit jejich obsah, a to ani částečně. Při změně zadávacích podmínek, zejména
při tak masivní změně, k jaké došlo v tomto případě, se významově již nejedná o změnu
zadávacích podmínek, ale o nové zadání týkající se nového výrobku.
Zmiňovaný a kasační stížností obhajovaný postup jde nepokrytě proti vlastní podstatě
a základu spravedlivého výběru. Účelem zákona o veřejných zakázkách je zajištění spravedlivého
výběru.
Přesvědčení, že absolutní zákaz změn zadávacích podmínek by vedl k nadměrnému
administrativnímu zatěžování zadavatelů je, podle žalobce, prostou výmluvou. Zadávací řízení
musí být vždy připravováno pečlivě a promyšleně a musí mít jasný cíl i v předmětu zadání.
Napadený rozsudek také vůbec nevyslovuje ani vzdáleně zákaz změn zadávacích podmínek.
Je třeba však rozlišovat, co je změnou a co již novým zadáním, tedy změnou podstaty a obsahu
zadávacích podmínek.
Změna zadání musí respektovat základní kritéria výběrového řízení. Žaloba ve svém
vyjádření tvrdí, že časová lhůta ke zpracování kvalitní a věrohodné nabídky stanovená zákonem
byla na pokraji projekčních a konstrukčních možností uchazečů, ale… byla stejná pro všechny
účastníky i pro ty, kteří na nabídku nemohli reflektovat pro její kvalitu a kvantitu již předem
a nevyzvedli si proto ani zadávací dokumentaci. Po razantní změně došlo k chaotickému posunu
u nepřipravených uchazečů. Ti, kteří si nevyzvedli zadávací dokumentaci, teprve se změnou
zjistili, že se soutěže mohli úspěšně zúčastnit, pokud jde o předmět zadání, ostatní zase nemohli
patřičně reagovat na změnu pro nedostatek času a byli určitě znevýhodněni před uchazeči,
kteří měli „lepší informace“.
Nemůže obstát tvrzení, že byly změny zadávacích podmínek učiněny s dostatečným
předstihem. Předstih byl možná dostatečný pro některé uchazeče, určitě ne po všechny, nejednalo
se o nediskriminační přístup zadavatele.
Žalobce dále uvádí, že jediným pokusem stěžovatele o věcnou argumentaci je poukaz
na skutečnost, že změna zadávací dokumentace nebyla tak razantní, aby se na ní nedalo reagovat,
o tom svědčí skutečnost, že byly podány čtyři nabídky. Je třeba se v této souvislosti zabývat
kvalitou, propracovaností a věrohodností předložených nabídek. Některé nabídky dokonce
mohly být podány jako kompletní a dokonalé, ty ale nemohly být zpracovány ve zbývajících dvou
týdnech. Ostatní musely být „střeleny od pasu“, bez náležitého propracování a preciznosti,
zkoušek, testů, homologací, atd.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako opožděnou odmítl
nebo pokud ji neodmítne, aby ji jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační
stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Dne 29. 6. 2007 byla stěžovatelem podána blanketní kasační stížnost, která byla na výzvu
k doplnění kasační stížnosti, doručenou stěžovateli 10. 8. 2007, doplněna podáním ze dne
4. 9. 2007. Kasační stížnost byla doplněna řádně a včas. Lhůta pro podání kasační stížnosti není
současně lhůtou pro vymezení rozsahu, v jakém může Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu přezkoumat a v níž jedině může (s výjimkou stanovenou v §106
odst. 3 s. ř. s.) stěžovatel kasační stížnost doplnit. Na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, kdy ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. výslovně uvádí, že rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání
žaloby, v řízení o kasační stížnosti soudní řád správní takovou koncentraci řízení nezakotvuje.
Pokud Nejvyšší správní soud vůči stěžovateli neučiní výzvu podle §106 odst. 3, nelze
stěžovatelovu možnost doplnění kasační stížnosti omezit lhůtou uvedenou v druhé větě tohoto
ustanovení. Tímto postupem by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces
zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne
31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05).
Nejvyšší správní soud neshledal výhradu žalobce stran opožděnosti kasační stížnosti
důvodnou, a proto přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku ve věci samé.
Stěžovatel rozhodl, že řízení o přezkoumávání úkonů zadavatele České republiky-
Ministerstva obrany v zadávacím řízení na veřejnou zakázku „Kontejner ISO C – nákup“
zahájeném uveřejněním oznámení otevřeného zadávacího řízení na centrální adrese dne
26. 9. 2005 pod evidenčním číslem 50012814, se zastavuje, neboť zadavatel neporušil zákon
č. 450/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
Spornou v kasačním řízení je, stejně jako v řízení před krajským soudem, otázka
přípustnosti a možného rozsahu změny zadávací dokumentace týkající se technické specifikace
požadovaného chladícího kontejneru, hodnocení jejích důsledků. Nutno v této souvislosti
podotknout, že i stěžovatel připustil, že zadávací dokumentace změněna byla.
Nejvyšší správní soud souhlasí s konstatováním stěžovatele v tom, že změna zadávací
dokumentace není zákonem o veřejných zakázkách expressis verbis upravena. Ustanovení §52
zákona o veřejných zakázkách, podle kterého postupoval zadavatel, upravuje poskytování
dodatečných informací k zadávací dokumentaci. Jak již uvedl krajský soud, s jehož názorem
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, tímto postupem nemůže být zadávací dokumentace měněna,
ale mohou být toliko vysvětlovány nejasnosti, které by z jejího obsahu mohly vyplývat,
či upřesňovány údaje v zadávací dokumentaci obsažené, které pro svoji nekonkrétnost brání
řádnému zpracování nabídky. Toto ustanovení tedy dopadá na situace (jež by se měly v praxi
vyskytovat výjimečně), kdy přes sebevětší pečlivost věnovanou přípravě a zhotovení zadávací
dokumentace se stane, že některé informace v ní obsažené působí nejasně či nedostatečně
konkrétně. Pak se tedy může dodavatel, který si vyžádal zadávací dokumentaci, obrátit
na zadavatele se žádostí o poskytnutí dodatečné informace, a zadavatel má povinnost tuto
doplňující informaci poskytnout. Třeba i zde zdůraznit, že žádost o poskytnutí dodatečných
informací a poskytnuté informace musí směřovat výlučně k vyjasnění, upřesnění nebo
konkretizaci údajů, které jsou již v zadávací dokumentaci obsažené. Není přípustné, aby zadavatel
prostřednictvím poskytnutí dodatečných informací podle §52 odst. 1 zákona v průběhu
zadávacího řízení měnil konkrétní předmět veřejné zakázky nebo byť jen částečně modifikoval
zadávací dokumentaci. Ustanovení §52 cit. zákona proto pro případ takovéto změny, tedy nikoliv
upřesnění, nelze použít, a proto i argumentace, že byla zachována lhůta v něm uvedená, musí být
nutně shledána lichou.
Při posouzení věci vycházel Nejvyšší správní soud z těchto zásadních skutečností:
V zadávací dokumentaci k výše popsané zakázce (bod A.2) byly uvedeny údaje týkající
se hmotnosti tak, že byla stanovena pohotovostní hmotnost max. 4.500 kg, užitečná hmotnost
min. 18.000 kg, celková hmotnost max. 24.000 kg.
Ve lhůtě pro podání nabídky jeden z uchazečů požadoval od zadavatele poskytnutí
dodatečné informace k zadávací dokumentaci (fakticky k ní vznesl dotazy). Mimo jiné žádal
o upřesnění údaje ohledně stanovení užitečné hmotnosti 18.000 kg, jak bylo uvedeno v zadávací
dokumentaci. Zadavatel k dotazu uvedl, že výpočet minimální užitečné hmotnosti byl chybný,
proto „upřesnil“ údaje obsažené v zadávací dokumentaci tak, že ohledně provozní hmotnosti
uvedl maximální hmotnost 16.500 kg a ohledně nejvyšší povolené hmotnosti nákladu uvedl údaj
10.500 kg. Zadavatel zároveň údaje obsažené v této odpovědi doručil i těm uchazečům, kteří
si vyzvedli zadávací dokumentaci.
Zadavatel sám přiznal v odpovědi na dotaz k zadávací dokumentaci, že výpočet
minimální užitečné hmotnosti byl chybný. Vzhledem k uvedeným číslům se, dle názoru
Nejvyššího správního soudu, nemohlo v žádném případě jednat o upřesnění zadávací
dokumentace, tedy o informaci mající charakter dodatečného (vyjasňujícího, upřesňujícího) údaje,
ale jednalo se o její faktickou změnu, lhostejno, jestli se tato změna týkala pouze chladících
kontejnerů a nikoliv hmotnostních parametrů u kontejnerů skladových.
Nesprávným, resp. nepřípadným shledal Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele,
že změna údajů obsažených v oznámení zadávacího řízení podle ustanovení §7 vyhlášky
č. 240/2004 Sb., o informačním systému o zadávaní veřejných zakázek a metodách hodnocení
nabídek podle jejich ekonomické výhodnosti, opravňuje zadavatele měnit uveřejňované
informace v souladu s provozním řádem centrální adresy. Podle Provozního řádu správce
centrální adresy chybná informace (chybný nebo duplicitní údaj) zůstane na centrální adrese
nadále uveřejněna s indikací její neplatnosti.
V projednávané věci však nedošlo ke změně oznámení zadávací dokumentace, protože
v oznámení zadávací dokumentace na centrální adrese nebyla specifikace kontejnerů uvedena.
Došlo ke změně zadávací dokumentace, která požadavky uvedené v oznámení dále rozvádí
a doplňuje; namítané ustanovení vyhlášky se proto nepoužije ani nelze režim zde obsažený
analogicky použít pro případ, o který se jedná.
Podle ustanovení §48 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, zadávací dokumentace
vymezuje předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky, včetně
požadovaného množství. Zadávací dokumentace obsahuje technické specifikace předmětu
veřejné zakázky. Za správnost a úplnost zadávací dokumentace odpovídá zadavatel. Jedná
se o tedy o poskytnutí určitých, kompletních a dostatečně podrobných informací na základě
kterých se dodavatelé rozhodují, zda se o veřejnou zakázku budou ucházet či nikoliv.
Evropský soudní dvůr (dále jen ESD) vyvinul soubor základních zásad pro udělování
veřejných zakázek, které jsou odvozeny z pravidel a základních zásad Smlouvy ES (např. zásada
rovného zacházení a nediskriminace). Hlavním účelem právní úpravy zadávání veřejných zakázek
je zajistit, že veřejné rozpočty jsou spotřebovávány řádně a efektivně, na základě seriózního
hodnocení a bez jakéhokoliv druhu zvýhodňování nebo protihodnoty finanční nebo politické.
Při zadávání veřejných zakázek má zvláštní význam zásada rovného zacházení. Tato
zásada v sobě obsahuje rovnost příležitostí všech uchazečů a zadavatel ji musí dodržovat v každé
fázi procesu zadávání veřejné zakázky. Jejím cílem je podporovat rozvoj zdravé a účinné
hospodářské soutěže mezi subjekty, které se zúčastní řízení o zadání veřejné zakázky, a proto
ukládá, aby všichni uchazeči měli při vypracování znění jejich nabídek stejné příležitosti.
Předpokládá se tedy, že nabídky všech soutěžitelů podléhají stejným podmínkám.
Nelze, při posouzení výše nastolené právní otázky, odhlížet ani od judikatury ESD, z níž
vyplývá, že zásada rovného zacházení implikuje povinnost transparentnosti, aby mohlo být
ověřeno, zda je tato zásada dodržována. Jejím cílem je v zásadě vyloučit existenci rizika
upřednostňování a svévole zadavatele. Implikuje, že všechny podmínky a pravidla zadávacího
řízení jsou jasně, přesně a jednoznačně stanoveny ve vyhlášení zakázky nebo v zadávací
dokumentaci. Zásada transparentnosti tedy rovněž předpokládá, že všechny technické informace
významné pro správné pochopení vyhlášení zakázky nebo zadávací dokumentace, jsou co možná
nejdříve poskytnuty všem subjektům, které se účastní řízení o zadání veřejné zakázky, a to
způsobem, který jednak umožňuje všem přiměřeně informovaným uchazečům, kteří postupují
s běžnou řádnou péčí, pochopit jejich přesný rozsah a vykládat je stejným způsobem, a který dále
umožňuje zadavateli skutečně ověřit, zda nabídky uchazečů splňují kritéria, kterými se řídí
dotčená zakázka. Postup, kdy by zadavatel stanovil dodatečná kriteria nebo kvalifikační
předpoklady účasti ve veřejné zakázce těsně před odevzdáním, případně až po odevzdání
nabídky, je obecně považován za nedovolený (např. rozsudek Universale-Bau Ag,C-470/99, 2000,
I-11617, rozsudek ATI EAC Srl e Viaggi di Maio Snc, C-331/04, 2005 I-10109).
Zadávání veřejných zakázek je velmi formalizovaným procesem, který podléhá přísné
kontrole. Standardním postupem při změně předmětu veřejné zakázky je zajisté zrušení
stávajícího a vyhlášení nového zadávacího řízení. Tento postup je nutné přijmout z hlediska
transparentnosti veřejné zakázky a zásady rovného zacházení, kdy musí být zcela zřejmé,
co je předmětem veřejné zakázky již od samého počátku veřejné zakázky.
Nejvyšší správní soud se na tomto místě však neztotožňuje s kategorickým resultátem
krajského soudu, který v odůvodnění rozsudku uvádí, totiž, že změna zadávací dokumentace
je nepřípustná per se.
Pokud nastane změna předmětu po zadání veřejné zakázky (např. z hlediska změny
technických norem, apod.), nemusí zadavatel zcela nezbytně vyhlašovat novou veřejnou zakázku,
pokud jsou předem stanovena zcela jasná pravidla pro přijetí možné změny. Lze tedy dovodit,
že pokud jsou dodržena předem daná pravidla, tj. zadavatel si předem vyhradí právo možné
změny a po změně dostatečně prodlouží lhůtu pro zadavatele, která by jim umožnila na nové
podmínky zareagovat, je možné změnit předmět veřejné zakázky ještě v průběhu zadávacího
řízení. Možnost změny vždy musí mít stanovena jasná pravidla, která budou předcházet možnosti
jejich zneužití ze strany zadavatele srovn. rozsudek ESD CAS Succhi di Frutta SpA, C-496/99P,
2004, I- 03801)
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje závěr krajského soudu v tom, že předmět,
kvalifikační předpoklady a kritéria hodnocení veřejné zakázky musí být známy předem. Postup,
kdy by zadavatel dodatečná kritéria nebo kvalifikační předpoklady účasti v zakázce stanovil těsně
před odevzdáním, případně až po odevzdání nabídky, lze nepochybně považovat za nepřípustný.
Nejvyšší správní soud, vycházeje z judikatury ESD, dospěl k závěru o přípustnosti možné
změny v zadávací dokumentaci, tedy takové změny, která by nebyla pouhým upřesněním,
tak jak má na mysli ustanovení §52 zákona. Tuto změnu je však nutné uskutečnit takovým
způsobem, který by byl v souladu se zásadami, na kterých zadávací řízení stojí. Má-li zadavatel
dostát zásadě nediskriminace účastníků, je povinen při změně zadávací dokumentace buď vyhlásit
řízení nové nebo oznámit změnu zadávací dokumentace takovým způsobem, aby nebyli
diskriminováni žádní potenciální dodavatelé, tedy oznámit změnu zadávací dokumentace (tedy
celé veřejné zakázky) stejnou formou, jakou ji sám vyhlásil, a to za dodržení stejných podmínek,
zejména zákonem stanovených lhůt. Tuto změnu je zadavatel povinen oznámit všem subjektům,
o nichž je mu známo, že zvažují podání nabídky, přičemž relevantním dokladem tohoto zájmu
je právě vyžádání dokumentace.
Jak již uvedl Nejvyšší správní soud výše, možnost změny podmínek musí mít stanovena
jasná pravidla, která budou předcházet možnosti jejich zneužití ze strany zadavatele. Stanovení
pravidel změny je nutné především z hlediska ochrany uchazečů, kteří se v případě příliš široce
stanovené pravomoci zadavatele, která by mu umožňovala změnit podmínky veřejné zakázky,
nebudou při vypracování veřejné zakázky s určitostí jisti, které podmínky musí být dodrženy
v průběhu celého řízení, a proto se nebudou schopni rozhodnout, zda chtějí předložit svoji
nabídku. Předmět a podmínky definované v zadávací dokumentaci nebo v oznámení veřejné
zakázky musí být dodržovány po celý „život“ veřejné zakázky. Pokud tedy hodlá zadavatel něco
pozměnit, musí si tuto možnost vyhradit již v zadání veřejné zakázky. Porušení zásady
nediskriminace zadávacího řízení by nesporně nastalo, pokud by zadavatel v téže situaci a v týchž
otázkách přistupoval k některým uchazečům o veřejnou zakázku procedurálně nebo obsahově
jinak než ke zbylým, popř. pokud by v důsledku zadavatelova postupu bylo některým uchazečům
objektivně znemožněno nebo ztíženo ucházet se o veřejnou zakázku za podmínek, za nichž se
o ni mohou ucházet jiní uchazeči.
K porušení zásady transparentnosti zadávacího řízení může dojít tehdy, pokud
by v zadavatelově postupu byly shledány takové prvky, jež by zadávací řízení činily
nekontrolovatelným, hůře kontrolovatelným, nečitelným nebo nepřehledným, případně
jež by vzbuzovaly pochybnosti o pravých důvodech jednotlivých kroků zadavatele.
Zadavatel si v projednávané věci vyhradil právo doplnit nebo změnit podmínky
zadávacího řízení v průběhu lhůty pro podávání nabídek. I přesto postup zadavatele, který změnil
zadávací dokumentaci a o této změně informoval dodavatele 15 dní před uplynutím lhůty
pro podání nabídky, aniž prodloužil lhůtu k jejímu podání, však činí postup zadavatele
netransparentním. Zadavatel je povinen při změně předmětu zakázky lhůtu pro podání nabídky
prodloužit takovým způsobem, aby po změně nebyla kratší než zákonem stanovená lhůta
minimální. Zadavatel by tímto postupem mohl měnit předmět zakázky takovým způsobem, který
by byl sto objektivně znemožnit či ztížit uchazečům o veřejnou zakázku se ucházet, a nutně
vzbuzuje pochybnosti o důvodech kroků zadavatele.
Za účelem zaručit dodržení zásad rovného zacházení a transparentnosti je důležité,
aby veškeré skutečnosti, k nimž přihlíží zadavatel při určení ekonomicky nejvýhodnější nabídky
a jejich relativní význam, byly potenciálním uchazečům známy v okamžiku přípravy jejich
nabídek.
Neprodloužením lhůty pro podání nabídky žalobce tedy de facto znemožnil uchazečům
o veřejnou zakázku se reálně ucházet, čímž se dopustil netransparentnosti v zadávacím řízení,
která je v rozporu s ustanovením §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách.
Nejvyšší správní soud, jakkoli se zcela bez výhrad neztotožnil se závěrem krajského soudu
o absolutní nepřípustnosti změny v podmínkách, s ostatní argumentací krajského soudu stran
porušení základních zásad zadávacího řízení, se zcela ztotožnil. Nemohl proto, s přihlédnutím
k dalším okolnostem, výše uvedeným, dospět k jinému závěru, než že zadavatel nepostupoval
v řízení v souladu se zákonem – tedy dostatečně transparentně a nediskriminovaně; krajský soud
se proto nedopustil tvrzené nezákonnosti, pokud rozhodnutí stěžovatele zrušil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení ve výši 5712 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce. Soud určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby –
převzetí zastoupení a vyjádření ke kasační stížnosti a 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy odměna advokáta
činí 4800 Kč. Protože advokát žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato
náhrada o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
v tehdy platném znění. Částka daně, vypočtená dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč. Žalobci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové
výši 5712 Kč. Žalovaný neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu