ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.137.2007:121
sp. zn. 5 Afs 137/2007 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce:
PST Ostrava, a. s., se sídlem Nádražní 112/969, Ostrava, zast. ad vokátem JUDr. Petrem
Pyšným, se sídlem AK Občanská 18, Slezská Ostrava, proti žalovanému: Celní ředitelství
Praha, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
1) JUDr. Světlana Zvolánková, správkyně konkurzní podstaty úpadce CESS, s. r. o., Karlovo
nám. 18, 120 00, Praha 2, 2) KH Trading, spol. s r. o., se sídlem U vysočanského pivovaru 701/3,
Praha 9, zast. advokátem JUDr. Tomášem Sokolem, se sídlem AK Sokolská 60, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007,
č. j. 6 Ca 186/2006 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2006, č. j. 20045-73/05-1701-21. Na základě
rozhodnutí celního orgánu bylo stěžovateli, jakožto ručiteli, uloženo uhradit celní dluh ve výši
69 050,10 Kč za primárního dlužníka - společnost CESS, s. r. o.
Stěžovatel uplatňuje kasační důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Za nesprávný považuje výklad žalovaného a poté i soudu,
ohledně institutu individuální záruky poskytované formou záručního dokladu, tak jak je upraven
v ust. §260h odst. 1. a odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále „celní zákon“)
ve spojení s ust. §11 a §12 vyhl. č. 199/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního
zákona (dále „vyhláška“). Městský soud učinil nesprávný právní závěr o právních důsledcích
nevyznačení lhůty platnosti záručního dokladu, a to uvedením posledního dne lhůty platnosti
dokladu. Rovněž městský soud neprávně posoudil institut ulehčení plateb upravený v čl. 229
nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále „celní
kodex“) a ust. §275 odst. 1 celního zákona a přijal nesprávný závěr, že poskytnutím zajištění
záručním dokladem pro jednu celní operaci – propuštění zboží do volného oběhu, je zajištěn
i celní dluh z další samostatné celní operace, kterou je primárnímu dlužníkovi povoleno ulehčení
plateb formou splátek celního dluhu.
Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzený důvod neplatnosti jednotlivých
záručních dokladů pro absenci vyznačeného data (posledního dne lhůty platnosti), nemůže
obstát, a to bez ohledu na skutečnost, že se jedná o záruční doklady s omezenou platností. Soud
konstatoval, že uvedení lhůty platnosti přitom slouží především ručiteli, když mu napomáhá
udržet přehled o tom, jak byly jím vystavené záruční doklady využity a snižuje riziko, že dojde
před použitím dokladu k podstatné změně v majetkových poměrech dlužníka a jeho bonitě.
Pokud tedy stěžovatel na dokladech sám lhůtu platnosti neuvedl, o uvedené výhody se připravil,
to však samo o sobě nemůže způsobit neplatnost jednotlivých záručních dokladů, neboť takový
důsledek celní zákon, jakožto veřejnoprávní předpis, s tímto nedostatkem nespojuje. Městský
soud rovněž dospěl k závěru, že to, že stěžovatel nevyznačil platnost záručních dokladů, nemůže
jít k tíži státu a že je flagrantním porušením povinností stěžovatele, že nevydával řádně vyplněné
záruční doklady, nýbrž pouze jakési bianco doklady, které kromě lhůty platnosti neobsahovaly ani
údaj o oprávněném uživateli, příslušné celní operaci ani o výši zaručené částky . Soud uvedl,
že celní orgán nemá možnost ověřovat, zda byla dodržena nejvýše přípustná roční lhůta
platnosti záručního dokladu, neboť mezi povinné náležitosti záručního dokladu nepatří uvedení
data vydání záručního dokladu. Stěžovatel na tomto místě namítá, že pokud je posled ní větou
ust. §260h odst. 2 celního zákona normováno, že lhůta platnosti nesmí být delší než jeden rok
od data vydání a jestliže není ručitelem na záručním dokladu vy značeno datum vydání dokladu,
které není povinnou náležitostí záručního dokladu, pak musí platit závěr, že vyznačením
posledního dne lhůty platnosti je určen i den počátku této lhůty . Z výše uvedeného vyplývá
zřejmá nesprávnost právního názoru městského soudu, že vyznačení lhůty má toliko evidenční
charakter a slouží toliko ručiteli, neboť pak by musel platit závěr, že uživatel je oprávněn užít
záruční doklad i po dni vyznačeném jakožto poslední den lhůty platnosti a že celní orgán
je povinen takovýto doklad, jakožto prostředek zajištění, přijmout. Podle závěru soudu
totiž nemůže být rozdíl mezi dokladem s nevyznačenou lhůtou platnosti a dokladem s uplynulou
lhůtou platnosti. Takový závěr dle stěžovatele nemůže obstát, neboť je v přímém rozporu
jak se zněním ust. §260h celního zákona, tak s vnitřními předpisy celních orgánů – SPČ 32/2004,
kterým je výslovně uložena celním orgánům povinnost ověřit u přijímaného záručního dokladu,
zda je na přední straně dokladu uveden den, do kdy musí být zahájena zajištěná operace.
Stěžovatel rovněž nikdy netvrdil, jak dovozuje soud, že ze strany celního dekla ranta došlo
ke Zneužití dokladů (takový závěr neobsahuje ani rozhodnutí žalovaného) vyplněním chybějících
údajů na předmětných záručních dokladech a jejich následným užitím v celním řízení. Celní
deklarant vyplnil údaj oprávněného uživatele záručního dokla du, údaj příslušné celní operace
a údaj zaručené částky, kteréžto údaje byl oprávněn vyplnit a nevyplnil údaj lhůty platnosti
vyznačením posledního dne, který nebyl oprávněn vyplnit, neboť toto právo přísluší pouze
ručiteli. Ke zneužití dokladů deklarantem by došlo právě a pouze tím, vyplnil- li by lhůtu platnosti
záručního dokladu. Skutečnost je však taková, že celním deklarantem byly při zahájení celních
řízení předloženy neúplné, neplatné záruční doklady, a celní orgán porušil jej stíhající povinnost
provést kontrolu úplnosti a platnosti záručních dokladů a především povinnost nepokračovat
v celním řízení, neboť nebylo dlužníkem poskytnuto zajištění celního dluhu dle čl. 74 ve spojení
s čl. 189 a čl. 201 celního kodexu. Stěžovatel nesdílí názor soudu, že se jedná o formální
nedostatek, že uvedení lhůty platnosti má sloužit pouze ručiteli a absence tohoto údaje
je pro celní orgán právně zcela bezvýznamná. Podle stěžovatele je nesporné, že ručitelský závazek
podle §256 a násl. celního zákona vzniká přijetím perfektního záručního dokladu příslušným
celním orgánem a že záruční doklad vydaný oprávněným subjektem, jemuž bylo uděleno
předchozí povolení být ručitelem, má povahu jednostra nného právního úkonu,
pro jehož materiální platnost jsou stanoveny co do formy a co d o obsahu zákonné předpoklady,
a to celním zákonem a prováděcí vyhláškou č. 259/1997 Sb. v platném a účinném znění, vydanou
na základě ust. §256 odst. 5 celního zákona, kterou jsou upraveny, mimo jiné, forma, obsah
a náležitosti záručního dokladu. Absenci náležitosti záručního dokladu nelze dle názoru
stěžovatele posoudit jako formální vadu, ale jakožto materiální vadu právního úkonu způsobující
absolutní neplatnost. Za formální vadu je naopak možno považovat takový nedostatek,
který nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Stěžovatel odkazuje na rozsudek NSS
č. j. 6 A 76/2001 - 96 ze dne 22. 7. 2005, v němž obsažený právní názor ohledně neplatnost
rozhodnutí, lze aplikovat i na předmětnou věc. Jestliže zákon předepisuje vyznačení lhůty
platnosti na záručním dokladu, pak se jedná o jeho podstatnou náležitost, jejíž absence způsobuje
bez dalšího jeho materiální neplatnost.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že, pokud žalovaný dospěl ke skutkovému závěru, že stěžovatel
předal celnímu deklarantovi neúplné záruční doklady s cílem, aby touto společností byly použity
v celním řízení s tím, že stěžovatel formálně pochybil, když opomenul na těchto dokladech uvést
údaj lhůty platnosti, pak takový závěr nemá oporu ve spisech . Pokud následně i soud dospěl
k závěru, že stěžovatel jednal protiprávně, jestliže měl celní deklarant k dispozici neúplné záruční
doklady, pak stěžovatel tvrdí, že to byl právě celní deklarant, který jednal protiprávně, pokud
předložil celnímu orgánu neúplné záruční doklady a celní orgán, který tyto zár uční doklady přijal
pro příslušné celní operace, neboť jednal jak v rozporu s celními předpisy, tak v rozporu
s vnitřním předpisem upravujícím postup při přijímání jistoty formou záručního dokladu .
Dle stěžovatele městský soud rovněž dospěl k nesprávnému závěru, konstatoval-li,
že na existenci ručitelského závazku stěžovatele nemá žádný vliv skutečnost, že celnímu
deklarantovi bylo povoleno splátkování dluhu. Dle §256 odst . 1 celního zákona je ručením
formou záručního dokladu zajištěn celní dluh, který vznikl nebo může vzniknout z jedné operace
prováděné dlužníkem. Institut zajištění celního dluhu je spojen nikoli pouze s celními režimy,
nýbrž i s ostatními právními instituty celního práva, legislativně pojmenovanými jako operace,
kterými je třeba rozumět operace slučitelné s celními předpisy, při jejichž realizaci vzniká
nebo může vzniknout celní dluh. Jednou z těchto operací je, dle názoru stěžovatele, nutno
rozumět i ulehčení plateb formou splátek. Stejný právní názor zastává přitom nejen žalovaný
(viz odůvodnění jeho rozhodnutí), ale i Celní správa ČR (viz odd . 2 odst. 4 písm. c/ interního
předpisu CS ČR SPČ 14/2002, č. j. 20599/02-54, podle něhož je i v současné době celními
orgány postupováno. Projev vůle stěžovatele, jak je zřejmé z obsahu záručních dokladů užitých
deklarantem, směřoval k převzetí závazku za celní dluh vzniklý v důsledku realizace celní operace
„propuštění do režimu volného oběhu“ a nikoli celní operace „povolení odkladu nebo jiné
ulehčení platby“- tato operace nebyla zajištěna ručitelským prohlášením stěžovatele obsaženém
v předloženém záručním dokladu. Naopak realizace této celní operace je podmíněna poskytnutím
nového zajištění celního dluhu; dle ust. §275 odst. 2 celního zákona ve spojení s čl. 229 celního
kodexu platí, že celní úřad povolí posečkání nebo splátky pouze tehdy, zajistí-li žadatel celní dluh.
Dle čl. 189 celního kodexu platí, že celní orgány mohou požadovat na jeden celní dluh pouze
poskytnutí jedné jistoty. Z uvedeného vyplývá, že nová jistota, resp. zajištění celního dluhu
poskytnuté v souvislosti s další operací - povolení splátek -, nahrazuje původní zajištění celního
dluhu. Skutečnost, že celní úřad povolil úlevu s platbou bez požadavku na nové zajištění celního
dluhu pro tuto operaci jde k jeho tíži. Rozhodnutím celního orgánu o povolení splátek došlo
ke změně obsahu zajištěného závazku, což vyvolává právní následky zániku povinnosti
původního ručitele plnit z jím převzatého ručitelského závazku. Stěžovatel poukazuje rovněž
na závěry kontroly provedené GŘ cel provedené v rámci výkonu dohledu v této věci.
V protokolu č. j. 2006/377/02 ze dne 23. 2. 2006 se uvádí, že: „podmínky v předmětném rozhodnutí
o ulehčení plateb jsou, dle názoru kontrolního orgánu, velmi vágní.…. je zřejmá skutečnost, že celní úřad
nezjišťoval majetkové poměry dlužníka ani jeho bonitu, aby měl před rozhodnutím jistotu, že nebude -li pokračovat
ve vymáhání pohledávek na ostatních solidárních dlužnících, je dlužník schopen plátkovanou částku
uhradit……“ Stěžovatel rovněž, v této souvislosti, poukazuje na právní názor Ústavního soudu,
dle kterého „ani veřejnoprávní režim závazku z titulu ručení za clo nemůže z cela eliminovat obecné zásady
o legačních vztahů, zejm. pokud jde o posouzení proporcionality závazků na straně jedné u žalobce a na straně
druhé u státu, jehož celní orgány nedostatečnou vzájemnou součinností neučinily náležitá opatření směřující
k tomu, aby celní dluh nevznikl“ (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 429/01 ze dne 22. 9. 2004). Městský soud
k těmto skutečnostem vůbec nepřihlédl, resp. se s nimi vypořádal tak, že se jedná o drobná
pochybení, jež nemohla mít vliv na vznik povinnosti stěžovatele plnit ručitelský závazek.
Je nesporné, že stěžovatel při poskytování záruk vychází z legitimního očekávání, že celní
orgány postupují při výkonu svých pravomocí v rámci celního řízení v souladu s celním zákonem
a celním kodexem, jejichž primárním cílem je zajištění výběru cla při dovozu zboží, přičemž
dlužníkem odpovědným za zaplacení je deklarant, kterému je zboží určeno . Podle platné právní
úpravy - §260l odst. 1 celního zákona - celní úřad vymáhá dluh po ručiteli, bylo-li vymáhání
celního dluhu na společných a nerozdílných dlužnících neúspěšné. Pokud se městský soud plně
ztotožnil s názorem žalovaného, že z celních předpisů ani z daňového řádu nevyplývá povinnost
celních orgánů informovat ručitele o vymáhání celního dluhu vůči dlužníkovi, o povolení
splátek či o dalších krocích vůči dlužníkovi, pak tím spíš musí platit, že pochybení celních orgánů
při výběru cla nemohou jít k tíži stěžovatele. Ten sice poskytuje ručení v rámci výkonu
své podnikatelské činnosti za úplatu, takže nese riziko, že dluh nebude primárním dlužníkem
uhrazen, avšak součástí tohoto rizika je vždy předpoklad řádného výkonu celních služeb celními
orgány v souladu s obecně závaznými právními předpisy.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný písemné vyjádření nepodal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městs kého soudu
z důvodů uplatněných dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Stěžovatel především namítá, že celní dluh ne vznikl, neboť celní orgán přijal neplatný
záruční doklad, když tento neobsahoval údaj o lhůtě použitelnosti. Tuto námitku neuplatnil
stěžovatel v podaném odvolání, v němž namítal zánik ručitelského závazku ze zcela jiného titulu,
a to z důvodu vzniku jiné operace ve prospěch primárního dlužníka – povolení splátek; záruční
doklady samotné považoval za zcela legitimní. Tato operace, dle stěžovatele, je z hlediska zajištění
celního dluhu samostatnou operací, která nahrazuje jím zajištěnou předchozí operaci –
propuštění zboží do volného oběhu. Další námitka, kterou v odvolání uplatnil, se týkala n esplnění
podmínek dle ust. §260l odst. 2 celního zákona pro to, aby celní orgán mohl požadovat plnění
na ručiteli, když nevymáhal celní dluh nejdříve na primárních dlužnících. Námitku neplatnosti
záručních dokladů vznáší stěžovatel poprvé až v podané žalobě. Městský soud se jí podrobně
zabýval.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovateli bylo rozhodnutím GŘ cel
ze dne 28. 7. 2003, č. j. 14677/03-24 ve spojení s rozhodnutím téhož orgánu ze dne 23. 6. 2004,
č. j. 2004/5338/2 povoleno poskytovat ručení k individuálnímu zajištění celního dluhu formou
záručních dokladů při propuštění zboží pro jiné operace než režim tranzitu, a to za stanovených
podmínek pod body 1) až 7) povolení. Celková výše poskytnutých záruk nesměla
podle původního rozhodnutí přesáhnout 200 mil Kč, posléze byla druhým rozhodnutím
tato částka navýšena na 300 mil. Kč.
Dne 13. 8. 2004 podala společnost CESS, s. r. o. vlastním jménem ve prospěch
společnosti KH Trading, spol. s. r. o. u Celního úřadu Praha 1 celní prohlášení ref. číslo
E/410444 s návrhem na propuštění dovezeného zboží do celního režimu volný oběh; téhož dne
bylo celní prohlášení celním úřadem přijato. K celnímu prohlášení byl přiložen originál záručního
dokladu vystaveného stěžovatelem znějící na částku 69 050, 10 Kč.
Na dokladu nebyl uveden údaj, kdy má být celní operace nejpozději provedena . Z absence
tohoto údaje stěžovatel dovozuje neplatnost záručních dokladů. Odkazuje v této souvislosti
rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu 6 A 76/2001 - 96 ze dne 22. 7. 2005.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze
na projednávanou věc vztáhnout.
Otázkou neplatnost, resp. nicotnosti správního rozhodnutí se zabýval NSS
ve stěžovatelem citovaném rozsudku, dospěl zde přitom k závěru, že: „pojem nicotnosti a neplatnosti
správního aktu nelze navzájem směšovat, neboť každý z nich mí svůj vlastní a vzájemně odlišný obsah.…..
Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze.
Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního
orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost,
nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva
něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti
soud přihlíží z úřední povinnosti.“ Ve vztahu k rozhodnutí daňového orgánu, jehož nicotnost byla
namítána, uvedl NSS, že „...pouhý nedostatek některé ze základních nálež itostí rozhodnutí uvedených v §32
odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (formální aspekt), nemůže sám o sobě
způsobit neplatnost rozhodnutí; tento nedostatek musí dosahovat určité intenzity (materiální aspekt) .“ Nejvyšší
správní soud však zde rovněž uvedl, že: „k výkladu zákona nelze přistupovat formálně či formalisticky,
nýbrž je vždy nutné hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho
součástí a zda její případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost“ .
Jakkoli vzor záručního dokladu je stanoven veřejnoprávním předpisem, nelze na tento
doklad nahlížet jako na vrchnostenský akt správního orgánu. Nejedná se o individuální správní
akt, tedy o rozhodnutí, jímž by bylo rozhodováno o veřejných subjektivních právech
a povinnostech stěžovatele. Uvedený doklad vystavil sám stěžovatel. Pokud záruční doklad
neobsahuje veškeré předepsané údaje, nelze pouze z této skutečnost, dovodit jeho neplatnost.
Mělo-li by tomu tak být, musel by takový důsledek předvídat veřejnoprávní předpis – celní zákon.
Tak je tomu např. v §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, kde zákon
s absencí určitých náležitostí spojuje neplatnost rozhodnutí. Je pravdou, že ust. §260h odst. 2
celního zákona stanoví, že na záručním dokladu uvádí ručitel lhůtu jeho platnosti, a to
vyznačením posledního dne této lhůty. Lhůta nesmí být delší než jeden rok od data vydání.
S absencí tohoto údaje však nespojuje jeho neplatnost ani nicotnost. Účel vyznačení tohoto údaje
vysvětlil jak žalovaný, tak i městský soud a Nejvyšší správní soud nemá důvod usuzovat jinak .
Z uvedeného se podává, že nelze v případě vydaného záručního dokladu dovozovat
ani jeho nicotnost, k níž by byl povinen soud přihlédnout ex offo (§76 odst. 2 s. ř. s.).
Zcela v intencích výše zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu postupoval
městský soud, když dovodil, že nejsou dány ani důvody neplatnosti dle občanského zákoníku.
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s podrobným odůvodněním městského soudu,
tak, jak je uvedeno na str. 11 napadeného rozsudku. Městský soud zcela přesvědčivě vyložil,
proč nelze akceptovat námitku neplatnosti ve smyslu ust . §37, §39, resp. §40 občanského
zákoníku.
Stěžovatel se dovolává neplatnosti dokladu, který však sám vystavil a předal s úmyslem
poskytnout ručení. Dovolává se zcela paradoxně jeho neplatnosti z důvodu chybějící náležitosti,
přitom však to byl právě on, kdo byl povinen ji na dokladu uvést . Neplatnosti se nemůže
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (§40a občanského zákoníku).
Pro posouzení relevantnosti námitky neplatnosti záručního dokladu vycházel Nejvyšší
správní soud nad rámec přesvědčivého odůvodnění v rozsudku městského soudu dále z těchto
skutečností:
1) Stěžovatel v průběhu správního řízení, ale ani poté v řízení před soudem, netvrdil,
že záruční doklady nevystavil ani netvrdil, že je nepodepsal. Za zcela účelové považuje Nejvyšší
správní soud jeho tvrzení v průběhu soudního řízení, kdy začal zpochybňovat, že uvedené
záruční doklady vystavil pro společnost CESS, s . r. o. a předložil Smlouvu o poskytnutí záruky
SPZ-495-02-884 ze dne 17. 12. 2002 vč. Dodatku ze dne 2. 9. 2004, kterou uzavřel se společností
MF Paper, s. r. o., přitom navozoval dojem možného Zneužití dokladů. Dle smlouvy s uvedenou
společností jí poskytl stěžovatel 25 ks záručních dokladů s tím, že nové záruční doklady budou
poskytovány oproti vrácení již vydaných dokladů spolu s potvrzením o bezdlužnosti. Společnost
tyto nevyplněné doklady v rozporu se smlouvou užila pro společnost CESS s. r. o.,
která je využila v příslušných celních řízeních. S touto argumentací stěžovatel však již nepřichází
v kasační stížnosti. Mimo jiné i v této smlouvě v příloze k dodatku č. 1 je pod bodem 4. Uvádění
údajů do záručních dokladů. výslovně stanoveno: „údaj o nejpozdějším dni započetí operace vyplní PST
při vydání záručních dokladů klientovi“ (tj. spol. MF Paper, s. r. o. – pozn. soudu). Nelze
proto, dle názoru Nejvyššího správního soudu, nevyplnění údaje o nejpozdějším datu
použitelnosti přičítat k tíži nikomu jinému, než stěžovateli samotnému. Došlo-li nadto ze strany
obchodního partnera stěžovatele skutečně k porušení podmínek smlouvy, je věc nutno řešit
jinými právními prostředky, nikoli však přenášet odpovědnost za podnikatelské riziko na stát .
2) Stěžovatel netvrdil, že by mu byly doklady odcizeny a poté zneužity, žádné takové
oZnámení ve vztahu k celním orgánům neučinil. Pouze v takovém případě by bylo lze
přihlédnout ke stěžovatelem uváděnému nálezu Ústavního soudu sp . zn. I. ÚS 429/01. Ve věci
zde posuzované se jednalo o případ skutkově i právně zcela odlišný, kdy celní orgány přijaly
odcizený karnet TIR, ačkoli o jeho zcizení věděly .
3) Stěžovatel ani netvrdí a nikdy netvrdil, že došlo k faktickému porušení §260h odst. 2
celního zákona, tedy, že by doklady byly použity po uplynutí lhůty jejich platnosti. Ostatně, byla-li
smlouva se společností MF Paper, s. r. o., na základě které stěžovatel záruční doklady předával,
uzavřena na dobu neurčitou (viz čl. V. bod 7 Smlouvy) a evidentně trvala i v září roku 2004,
kdy byl vydán její dodatek, nenasvědčuje nic tomu, že záruční doklad předložený v srpnu roku
2004 by byl předložen po lhůtě platnosti.
4) Stěžovatel konečně ani netvrdí, že by svoji vůli poskytno ut ručení neprojevil svobodně
a dobrovolně, když to byl právě on, kdo o vydání povolení požádal . Rovněž zcela svobodně
uzavřel smlouvu o poskytování záruky se společností MF Paper, s. r. o. Nelze odhlédnout
ani od faktu, že stěžovatel poskytoval ručitelskou službu jakožto podnikatelskou činnost
za úplatu, musel tedy jako součást podnikatelského rizika počítat i s okolnostmi, které právě
v dané věci nastaly, totiž, že v některých případech nebude zaručený celní dluh dlužníky uhrazen
a nastoupí tudíž povinnost stěžovatele.
5) Záruční doklad obsahoval veškeré údaje určující konkrétní závazek, a to přesné o značení
ručitele a jeho podpis, přesné označení uživatele, který je existujícím subjektem a jeho razítko,
jakož i zaručenou částku, číslo odpovídajícího záručního dokladu je uvedeno v kolonce 44 JSD;
záruční doklad byl vydán na předepsaném vzoru. Nejednalo se tak o doklad, který by byl nejasný,
nesrozumitelný nebo jinak neurčitý, z něhož by nebylo jednoznačné, že se jedná o záruční doklad
vydaný stěžovatelem k zaručení celního dluhu v určité výši.
Stěžovatel viní celní orgán z porušení úředních povinností, přijal- li tento řádně
nevyplněný záruční doklad, ačkoli porušení výslovně jemu uložené povinnosti – vyplnit
požadovaný údaj o lhůtě použitelnosti - se dopustil sám. Dovolává se přitom proporcionality,
přičemž v této souvislosti zmiňuje pouze liknavý přístup celních org ánů, které přijaly doklad,
aniž by ověřovaly jeho pravost, zcela však pomíjí svůj liknavý postup při vystavení a vydání
dokladu. Stěžovatel na podporu své argumentace uvádí citace z kontrolní zprávy GŘ cel ze dne
23. 2. 2006, činí tak však zcela účelově. Protokol o kontrole sice konstatuje, že bylo zjištěno,
že předkládané záruční doklady byly celním úřadem přijímány bez ručitelem uváděné lhůty
platnosti a na rubové straně dokladu nebyly vyplňovány v šechny údaje, nicméně bylo
také konstatováno, že tyto nedostatky nemají vliv na ručitelský závazek ručitele za dlužníka
ve vztahu k celním orgánům (viz str. 2 odst. 2 cit. Protokolu). V uvedeném protokolu
je rovněž uvedeno, a to v souvislosti s další námitkou stěžovatele stran zániku ručitelského
závazku v důsledku povolení o ulehčení platby, že povolením ule hčení plateb nezaniká ručení
vztahující se k vyměřenému celnímu dluhu. V této věci již stěžovatel na zmiňovaný kontrolní
protokol neodkazuje. Předmětná zpráva nepotvrdila ani tvrzení stěžovatele stran porušení
ust. §260l celního zákona, když na str. 4 v „Závěru“ uvádí: „celní úřad postupoval při vydání platebních
výměrů na ručitele zcela v souladu s ust. §260l celního zákona, kdy bylo jeho povinností požadovat plnění celní
dluhu ihned na ručiteli, zjistil-li, že byl podán návrh na prohlášení konkurzu na m ajetek některého ze společných
a nerozdílných dlužníků“. Dlužno zde dodat, že ke stejnému závěru stran oprávněnosti postupu
celního orgánu, přistoupil-li tento k vymáhání dluhu na stěžovateli, dospěl rovněž městský soud,
který svůj závěr řádně odůvodnil. S učiněným závěrem se plně ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Není ve věci sporu o tom, že byly naplněny zákonem presumované podmínky pro takový postup
za situace, kdy byl na primárního dlužníka prohlášen konkurz. Nemá tak oporu ve spise tvrzení
stěžovatele, stran jeho dílčích námitek, že městský soud nijak nebral v úvahu kontrolní zjištění
GŘ cel, když závěry kontrolní skupinou učiněné korespondují i se závěry soudu .
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem namítaná
neplatnost záručního dokladu neobstojí. Na základě předloženého záručního dokladu platně
vznikl celní dluh, za který se stěžovatel zaručil. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že stěžovateli ručitelský závazek platně vznikl.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i další námitku stěžovatele, dovozuje -li tento
zánik ručitelského závazku v souvislosti s povolením splátek společnosti CESS, s. r. o.
Ve smyslu ust. čl. 199 celního kodexu ručení za celní dluh nezanikne, dokud nezanikne
sám celní dluh. Celní dluh přitom může podle čl. 233 celního kodexu zaniknout zaplacením
nebo prominutím cla, zrušením platnosti celního prohlášení do režimu s povinností zaplatit clo
a před jeho propuštěním také zabavením zboží, jeho zničením na pokyn celních orgánů,
přenecháním zboží ve prospěch státu nebo jeho nezaviněným zničením či nenahraditelnou
ztrátou. Povolením splátek nebyla dlužná částka prominuta ani nenastaly výše uvedené alternativy
zániku celního dluhu.
Nejvyšší správní soud není se stěžovatelem ve sporu o t om, že z pohledu zajištění celního
dluhu jsou povolené splátky samostatnou operací, na kterou lze požadovat další zajištění
(viz č. 229 celního kodexu, ust. §275 odst. 2 celního zákona). Tímto dalším zajištěním
však nezaniká původní zajištění celního dluhu, vzniklého v souvislosti s propuštěním zboží,
který se co do výše nemění a nadále trvá. Povolením splátek se pouze upravuje způsob placení
s přihlédnutím k dané situaci (momentální solventnosti) na straně dlužníka . V důsledku
povoleného posečkání jsou předepsány dlužníkovi úroky, jejichž úhrada je předmětem dalšího
zajištění. Vzhledem k tomu, že celní orgány povolily úhradu dluhu ve splátkách,
aniž by tato operace byla zjištěna, stěžovateli nevznikl ručitelský závazek stran příslušenství,
které vzniklo v důsledku posečkání, resp. v důsledku nedodržení podmínek povoleného
splátkování. Úhrada stran tohoto příslušenství nebyla po ručiteli ani požadována.
Zajištění celního dluhu v souvislosti s povolením splátek tak v žádném případě
nenahrazuje zajištění celního dluhu v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu,
k němuž a pouze k němuž se stěžovatel dobrovolně zavázal. Jak již bylo uvedeno výše, stran
tohoto celního dluhu stěžovateli platně ručitelský závazek vznikl a zákonem předvídatelným
způsobem nezanikl. V případě zajištění povolení další operace – splátkování, k čemuž však
v projednávané věci nedošlo, tak stojí vedle sebe dva ručitelské závazky .
Stěžovatelem citované výhrady GŘ cel obsažené ve zprávě z kontroly provedené
při výkonu dohledu jsou pro posouzení existence ručitelského závazku zcela irelevantní. Je-li
celnímu orgánu jemu nadřízeným a metodickým orgánem vytýkána nedostatečná důslednost
při povolování splátek a při vymáhání celních dluhů, při vyplňování dokladů jakož i nepřijetí
nedostatečných opatření k zamezení růstu nedoplatků, lze tyto výtky považovat pouze za projevy
interních aktů metodického řízení, které nemohou na skutečnosti, zda stěžovateli platně vznikl
ručitelský závazek, resp. tento stále trvá, mít žádný vliv .
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky uplatněné stěžovatelem ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnými, a proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost
zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů; žalovaný, který měl
ve věci plný úspěch neprokázal, že by mu vznikly náklady nad rámec běžné činnosti,
proto mu je soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §
120 s. ř. s.).
V Brně dne 4. února 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu