ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.175.2006:116
sp. zn. 5 Afs 175/2006 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyň a) P. V., b)
V. K., obou zastoupených JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou v České Lípě, Jindřicha z Lipé 91,
proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem Liberec, U Jezu 642/2a,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci ze dne 31. 7. 2006, č. j. 59 Ca 45/2005 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec
se žalobkyně domáhaly zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2004, č. j. EKO/62/2004
a č. j. EKO 63/2004, jakož i jemu předcházejících rozhodnutí. Zmiňovanými rozhodnutími
žalovaného byla zamítnuta odvolání žalobkyň proti (celkem sedmi) platebním výměrům vydaným
dne 22. 10. 2004 Obecním úřadem Volfartice pod č. j. 400/2004 a č. j. 402/2004 až 407/2004,
kterými byly žalobkyním a nezletilým dětem žalobkyně a) vyměřeny místní poplatky za provoz
systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů
za blíže specifikovaná období, v celkové výši 3436 Kč. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobkyně nezpochybňují,
že předmětný místní poplatek za sebe ani nezletilé děti v rozhodných obdobích neplatily,
nepopírají též, že v obci Volfartice měly v té době trvalý pobyt. Argumentace žalobkyň
se soustřeďuje do tvrzení, že nejsou poplatníky tohoto místního poplatku, neboť nevytvářejí
odpad ve smyslu §17a zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů,
ve znění účinném od 1. 1. 2003 (dále jen „zákon o odpadech“). K tomu krajský soud uvedl,
že místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů (dále též „místní poplatek“) je obec (v rámci obecně
závazné vyhlášky vydané v rámci samostatné působnosti) oprávněna zavést [§1 písm. h) zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění platném pro projednávanou věc – dále jen
„zákon o místních poplatcích“, ve spojení s §14 tohoto zákona]. Podle §10b zákona o místních
poplatcích místní poplatek platí každá fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt; tuto povinnost
mají i nezletilé děti. Z těchto důvodů tedy poplatková povinnost vyplývající ze všech
prvostupňových rozhodnutí na adresáty těchto rozhodnutí bezezbytku dopadá. K námitce
žalobkyň, dle které žádný komunální odpad fakticky neprodukují, respektive jej recyklují (a nejsou
tedy původci odpadu ve smyslu jeho definice uvedené v §17a zákona o odpadech), krajský soud
uvedl, že citovaný zákon je postaven na principu, podle kterého původcem komunálního odpadu
je obec, která je povinna plnit povinnosti vyplývající z tohoto zákona (§17). Pojem „vznik
komunálního odpadu“ tedy nelze zredukovat pouze na odpad vznikající z provozu domácností,
nýbrž jde o veškerý odpad vznikající pobytem a činností fyzických osob, tedy i na veřejných
prostranstvích obce. Tato koncepce zákona reflektuje veřejný zájem na ochraně a zlepšování
životního prostředí. Pokud tedy žalobkyně skutečně upravují odpad mimo systém likvidace
komunálního odpadu provozovaného obcí, nic jim nebránilo požádat z tohoto titulu obec
o prominutí předmětného místního poplatku, za podmínek vyplývajících z §16 zákona
o místních poplatcích; krajský soud zde zohlednil skutečnost, že obecně závazná vyhláška obce
Volfartice č. 2/2002, o zavedení místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru,
přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, možnost úlev či osvobození
od místního poplatku neupravuje.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) napadly rozsudek krajského soudu včas podanou
kasační stížností opírající se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Poukázaly zde (stejně jako dříve v žalobě) na skutečnost,
že na území obce Volfartice žádný komunální odpad nevytvářejí (§17a odst. 2 zákona
o odpadech) a nemohou tedy být poplatníky předmětného místního poplatku, ve smyslu
§1 písm. h) zákona o místních poplatcích. Naopak, pokud by stěžovatelky systém likvidace
komunálního odpadu provozovaný obcí využívaly, porušily by zákon o odpadech, neboť tento
systém (v kasační stížnosti podrobněji popsaný) je se zákonem v rozporu. V této souvislosti
stěžovatelky vytkly krajskému soudu, že se při hodnocení věci spokojil toliko s listinnými důkazy
a neprovedl místní šetření. Pokud krajský soud v rozsudku dále uvádí, že stěžovatelky mohly
požádat o prominutí nebo snížení předmětného místního poplatku, toto tvrzení nemůže,
dle jejich názoru, obstát, neboť stěžovatelky, z důvodů výše popsaných, nejsou poplatníky tohoto
místního poplatku.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti podrobně popsal genezi celé věci.
Zopakoval dále důvody, které ho vedly k vydání žalobou napadených rozhodnutí. V této
souvislosti zdůraznil, že obec Volfartice využila při zavedení platby za komunální odpad jedné
ze zákonem nabízených možností, kterou je zavedení místního poplatku. Učinila tak obecně
závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti, do níž žalobce nebyl při svém
rozhodování oprávněn jakkoli zasahovat. V právním režimu této vyhlášky pak byly vydávány
platební výměry a v souladu s touto úpravou byly žalovaným přezkoumávány.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z výše popsaného obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky (s výjimkou žalobní
námitky namítající absenci zákonného ustanovení, dle kterého byly platební výměry vydány)
uplatňují zcela stejnou právní argumentaci jako v předcházející žalobě. Se všemi žalobními
důvody se přitom krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal; vzhledem k tomu,
že tak učinil zcela v souladu se zákonem a vyčerpávajícím způsobem, pro naplnění principu
ekonomie soudního řízení lze v podrobnostech na toto odůvodnění odkázat.
Nejvyšší správní soud považuje v této věci za podstatné zdůraznit, že argumentace
stěžovatelek, vystavěná na tvrzení, že fakticky žádný komunální odpad na území obce Volfartice
nevytvářejí [zahrnujíc v to též nezletilé děti stěžovatelky a)], nelze akceptovat per se, neboť svědčí
o nepochopení právní úpravy předmětného místního poplatku. Vymezení a správa tohoto
místního poplatku se totiž neřídí režimem zákona o odpadech, nýbrž výlučně zákonem
o místních poplatcích. Zákon o odpadech sice podává legální definici pojmů užívaných v §10b
zákona o místních poplatcích (odpad, komunální odpad, atd. – viz §3 a §4 zákona o odpadech),
žádným způsobem však neupravuje místní poplatky spojené s plněním povinností, které z něho
vyplývají. Pojem místního poplatku je zákonem o odpadech zmiňován pouze v souvislosti
s řešením možné kolize místního poplatku s jinými způsoby financování nakládání s odpady,
kterými jsou smluvní úhrada za nakládání s odpady a poplatek za komunální odpad (srov. §17
odst. 5, větu třetí a §17a odst. 1, větu druhou tohoto zákona). Úprava předmětného místního
poplatku je tedy obsažena výlučně v zákoně o místních poplatcích; posouzení, zda je konkrétní
osoba jeho plátcem či nikoli, musí být prováděno pouze v režimu tohoto zákona. Jen pro úplnost
lze na tomto místě poznamenat, že samotný fakt, že tento místní poplatek byl zaveden
a do zákona o místních poplatcích vložen částí třináctou zákona o odpadech, nemá na výše
uvedený závěr žádný vliv.
Z ustanovení §10b odst. 1 zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatníkem tohoto
místního poplatku je buď fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt [§10b odst. 1 písm. a), věta
před středníkem zákona], nebo fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící
k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba [§10b odst. 1 písm. b),
věta před středníkem zákona]. Žádná další kritéria pro vznik poplatkové povinnosti v případě
tohoto místního poplatku zákon nestanoví. Pokud tedy obec (počínaje dnem 1. 1. 2002) využije
zákonné možnosti zavést a vybírat místní poplatek ve smyslu §1 písm. h) zákona o místních
poplatcích, učiní tak (v rámci samostatné působnosti) formou obecně závazné vyhlášky
(§15 zákona o místních poplatcích). Pokud jde o vymezení poplatníků jednotlivých místních
poplatků, může obec ve vyhlášce [při respektování omezení vyplývajícího z §35 odst. 3 písm. a)
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů] okruh těchto osob pouze omezit
(ve formě osvobození), či stanovit některým osobám úlevy (§16 zákona o místních poplatcích).
Tato možnost je však zcela odvislá od rozhodnutí obecního zastupitelstva a zůstane-li nevyužita,
jde o postup zcela souladný se zákonnými normativy (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne
10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 27,
Nález č. 103, str. 161).
Obec Volfartice ve své obecně závazné vyhlášce č. 2/2002 možnosti zavedení úlev
či osvobození nevyužila a v projednávané věci tedy bezezbytku platí závěr, dle kterého byla
poplatníkem předmětného místního poplatku bez výjimky každá fyzická osoba, která měla v této
obci v rozhodném období trvalý pobyt. Evidentně by tedy tento místní poplatek byl povinen
platit i ten, kdo je v obci pouze administrativně hlášen k trvalému pobytu, avšak fyzicky se zde
nezdržuje a logicky tedy nemůže být ani původcem komunálního odpadu. Je tedy logické,
že za situace, kdy stěžovatelky nezpochybňují, že měly v obci v obdobích uvedených
na jednotlivých platebních výměrech trvalý pobyt a že místní poplatky ve smyslu příslušné obecní
vyhlášky neplatily, je zcela zbytečné polemizovat nad způsobem, jakým se svými odpady
nakládaly, stejně jako nad souladem systému odpadového hospodářství obce se zákonem
o odpadech.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že krajský soud
posoudil věc po právní stránce zcela v souladu se zákonem; Nejvyššímu správnímu soudu proto
nezbylo, než kasační stížnost jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo
zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Z tohoto důvodu
mu proto právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu