ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.99.2007:73
sp. zn. 5 Afs 99/2007 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
Účtoservis Lorenc spol. s r. o. se sídlem Roudné 54, pošta České Budějovice, zastoupeného
JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 34,
proti žalovanému: Celní ředitelství České Budějovice, se sídlem v České Budějovice,
Kasárenská 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 7. 2007, č. j. 10 Ca 78/2007 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“), proti shora
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“),
jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele č. j. 1241/07-030100-21 se dne 20. 3. 2007 a věc byla
stěžovateli vrácena k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Za nesprávný
považuje názor krajského soudu ohledně výkladu čl. 221 odst. 4 celního kodexu. Krajský soud
v napadeném rozsudku váže prolomení lhůty k doměření celního dluhu na vydání rozsudku
soudem příslušným v trestním řízení, nikoli na zahájení trestního stíhání, tak jak to učinil
stěžovatel. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí. Je přesvědčen, že v daném případě
je rozhodující skutečnost, že jednání, v jehož důsledku celní dluh vznikl, je možné kvalifikovat
jako trestní a je způsobilé vést k zahájení trestního řízení, resp. řízení před soudem (shodně
také rozsudek krajského soudu č. j. 10 Ca 61/2007 - 19 ze dne 27. 7. 2007). Protože obecně není
trestní právo harmonizováno právem ES, ale je upraveno národními předpisy, je otázka výkladu
trestního jednání, dle názoru stěžovatele, otázkou národních trestněprávních předpisů.
V porovnání s jinými jazykovými verzemi čl. 221 odst. 4 (konkrétně anglickou, německou
a francouzskou) vyplývá, že česká verze překladu čl. 221 odst. 4 je nepřesná a že podle jiných
jazykových verzí je prolomení lhůty k doměření celního dluhu vázáno na způsobilost jednání,
v jehož důsledku vznikl celní dluh, vyvolat zahájení trestního stíhání či zahájení řízení
před soudem. Toto znění by také odpovídalo znění ustanovení §268 odst. 4 zákona
č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen „celní zákon“), ve znění do 30. 4. 2004, kde je prolomení
lhůty vázáno na jednání, které má znaky trestného činu. Jak již vyslovil Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku zn. 1 Afs 117/2006 - 64 ze dne 14. 6. 2007, podmínkou pro užití uvedené
výjimky (pozn. §268 odst. 4 celního zákona) je, že šlo o důsledek jednání majícího znaky
trestného činu. Celní zákon nezvolil formulaci obvyklou ve správním řízení, že rozhodnutí bylo
dosaženo trestným činem, není tedy nezbytné pravomocné rozhodnutí orgánu činného v trestním
řízení, nicméně znaky trestného činu musí být naplněny a musí být dána souvislost mezi
tímto jednáním a následkem spočívajícím v tom, že clo nebylo vyměřeno tomu, komu ze zákona
být vyměřeno mělo (dle názoru stěžovatele se jedná také o případ, kdy clo nebylo tomu, komu
mělo být vyměřeno, vyměřeno ve správné-zákonné výši). Naplnění těchto podmínek je oprávněn
posoudit celní orgán. Dle názoru stěžovatele je nerozhodné, že se protiprávního jednání
nedopustil přímo deklarant, ale jeho zástupce či jiná osoba zúčastněná na celním řízení. Tyto
osoby se na základě svého protiprávního jednání stávají společnými a nerozdílnými dlužníky
spolu s deklarantem. Citované ustanovení §268 celního zákona bylo do zákona vloženo novelou
č. 1/2002 Sb., kterou se mění celní zákon, a která byla přijata především z důvodu potřeby
upravit a dopracovat některá ustanovení stávajícího celního zákona a docílit tak plné slučitelnosti
s právní úpravou Evropských společenství - zejména Nařízením Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne
12. 10. 1992 (viz důvodová zpráva k danému zákonu). Stěžovatel je přesvědčen, že podmínky
pro dodatečné vyměření celního dluhu, resp. ponechání platebního výměru v platnosti, byly
v daném případě splněny, a to i v případě, kdy by Nejvyšší správní soud dospěl k názoru,
že, s ohledem na rozsudek soudního dvora C-201/04 ze dne 23. 2. 2006, neměl být správními
orgány a krajským soudem aplikován komunitární předpis, nýbrž celní zákon, platný v době
vzniku celního dluhu (ze správního spisu vyplývá, že vůči žalobci byl učiněn úkon směřující
k doměření, tzn. lhůta k doměření běží znovu od konce roku, v němž byl úkon učiněn,
resp. žalobce o tomto úkonu zpraven, a zároveň byly splněny podmínky pro uplatnění prolomení
lhůty na základě jednání, které má znaky trestného činu).
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátí
k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 21. 9. 2007. Žalobce uvádí, že nemůže
posoudit, zda český překlad čl. 221 odst. 4 je či není správný a podle jeho názoru jde o skutečnost
právně bezvýznamnou. Rozhodující je, jak předmětné ustanovení v českém jazyce zní a jak ho lze
tedy vyložit. To krajský soud v napadeném rozsudku učinil, své rozhodnutí s odkazem na tuto
normu a další zdůvodnil a žalobce tedy tento rozsudek považuje za věcně správný. Žalobce
se zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu v tom, že správnímu orgánu s ohledem na ust. 28
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), podle odkazu
§320 odst. 1, písm. c) celního zákona, nepřísluší právo učinit si v rámci hodnocení předběžné
otázky úsudek, zda se jedná o trestný čin či přestupek. Odůvodnění krajského soudu v tomto
směru a jeho závěr jsou logické, neboť sama skutečnost zahájení trestního stíhání vůbec
neosvědčuje, že se trestný čin stal a že byly všechny znaky trestného činu naplněny.
Ze shora uvedených důvodů tedy žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost žalovaného jako nedůvodnou rozsudkem zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu
nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
z důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 24. 6. 2003 bylo u Celního úřadu Prachatice
podáno jménem žalobce písemné celní prohlášení (dále jen „JCD“) za účelem propuštění
automobilu BMW M Z3, č. k. WBSCM91080LB57094 do celního režimu „volný oběh“. Celní
úřad v souladu s ustanovením §106 celního zákona, účinného v době dovozu, deklarované zboží
zaevidoval pod č. 10366013-02058-2 a poté propustil do navrhovaného režimu. Celní dluh
ve výši 125 599 byl řádně zaplacen poštovní poukázkou dne 4. 7. 2003. Na základě následně
provedené verifikace původu zboží bylo zjištěno, že deklarovanému zboží bylo na základě
nesprávného údaje neoprávněně přiznáno preferenční zacházení a zboží tak bylo propuštěno
neoprávněně bez cla. Celní úřad Strakonice jako nástupnický úřad mezitím zrušeného Celního
úřadu Prachatice, zahájil dne 22. 12. 2006 se žalobcem řízení o doměření dlužné částky cla,
které vyústilo v doměření cla ve výši 97 625 Kč a DPH ve výši 21 477 Kč, vydáním dodatečného
platebního výměru ze dne 8. 1. 2007, č. j. 181/07-0367-021. Z citovaného rozhodnutí Celního
úřadu Strakonice vyplývá, že clo a DPH byly dodatečně vyměřeny podle čl. 220 odst. 1 a čl. 221
odst. 4 celního kodexu, na základě přechodných a závěrečných ustanovení článku II celního
zákona, v platném znění za použití §267 odst. 1, §56 a §57 odst . 1 písm. d) celního zákona
platného v době vzniku celního dluhu, dále pak dle §42 a §43 zákona č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění platném v době vzniku celního dluhu, a konečně dle §46 odst. 7
daňového řádu, v platném znění. Žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru podal odvolání,
které stěžovatel dne 20. 3. 2007 zamítl. Předmětné rozhodnutí o odvolání napadl žalobce včas
podanou žalobu. V žalobě mimo jiné namítal, že se stěžovatel nezabýval všemi námitkami
v odvolání, zejména se nevypořádal s námitkou prekluze.
Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba
je důvodná, neboť stěžovatel „jednak neshledal jako důvodnou námitku žalobce,
že mu rozhodnutím celního úřadu bylo vyměřeno clo a DPH po uplynutí tříleté lhůty,
kterou připouští zákon, jmenovitě ustanovení čl. 221 odst. 3 celního kodexu, jednak se stěžovatel
nevypořádal s touto námitkou, ač v odvolání uplatněna byla.“ Krajský soud shledal napadené
rozhodnutí stěžovatele s ohledem na shora uvedené nepřezkoumatelným a proto jej zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatnil důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je stížnostním důvodem nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel brojí proti názoru krajského soudu ohledně výkladu čl. 221 odst. 4 celního
kodexu. Krajský soud v napadeném rozsudku váže prolomení lhůty k doměření celního dluhu
na vydání rozsudku soudem příslušným v trestním řízení, nikoli na zahájení trestního stíhání,
tak jak to učinil stěžovatel. Namítá, že v porovnání s jinými jazykovými verzemi čl. 221 odst. 4
(konkrétně anglickou německou a francouzskou) vyplývá, že česká verze překladu čl. 221 odst. 4
je nepřesná a že podle jiných jazykových verzí je prolomení lhůty k doměření celního dluhu
vázáno na způsobilost jednání, v jehož důsledku vznikl celní dluh, vyvolat zahájení trestního
stíhání či zahájení řízení před soudem. Odkazuje na rozsudek Nejvyšší správní soud
u č. j. 1 Afs 117/2006 - 64 ze dne 14. 6. 2007. Jak již vyslovil Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku, podmínkou pro užití uvedené výjimky (pozn. §268 odst. 4 celního zákona) je, že šlo
o důsledek jednání majícího znaky trestného činu. Stěžovatel je přesvědčen, že podmínky
pro dodatečné vyměření celního dluhu, resp. ponechání platebního výměru v platnosti, byly
v daném případě splněny, a to i v případě, kdy by Nejvyšší správní soud dospěl k názoru,
že neměl být správními orgány a krajským soudem aplikován komunitární předpis, nýbrž celní
zákon, platný v době vzniku celního dluhu (ze správního spisu vyplývá, že vůči žalobci byl učiněn
úkon směřující k doměření, tzn. lhůta k doměření běží znovu od konce roku, v němž byl úkon
učiněn, resp. žalobce o tomto úkonu zpraven, a zároveň byly splněny podmínky pro uplatnění
prolomení lhůty na základě jednání, které má znaky trestného činu).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud přistoupil ke zrušení
rozhodnutí stěžovatele ze dvou důvodů. První pochybením stěžovatele, pro které krajský soud
přistoupil ke zrušení rozhodnutí, bylo vyměření resp. doměření celního dluhu v rozporu s čl. 221
odst. 3, 4 celního kodexu. Krajský soud v rozsudku zdůraznil, že aplikace ustanovení o prolomení
prekluzivní lhůty je vázána na skutečnost, o které jako o předběžné otázce může rozhodnout
jen příslušný obecný soud, a nikoliv správní orgán. Pokud stěžovatel aplikoval výše uvedený
článek celního kodexu z důvodu zahájení trestního stíhání, přičemž nevyčkal do pravomocného
rozhodnutí, zatížil své řízení vadou, pro kterou je třeba napadené rozhodnutí zrušit.
Druhým důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele, byla soudem shledána
nepřezkoumatelnost pro nedostatek odůvodnění. Krajský soud stěžovateli vytkl, že se ve svém
rozhodnutí o odvolání nezabýval námitkou prekluze lhůty doměřit clo a DPH. Krajský soud
nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že své povinnosti vypořádat se s touto námitkou dostál
tím, když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že „není podstatné zjištění, že proti osobě
L. M. je vedeno trestní řízení, a že případným prokázáním, že si tato byla či měla být vědoma, že
uvádí nesprávné informace, na jejichž základě bylo zboží propuštěno do celního režimu,
by se jmenovaný stal společným a nerozdílným dlužníkem“. Předmětný závěr dle názoru
krajského soudu nelze považovat za adekvátní reakci odvolacího orgánu na výtku žalobce,
že právo doměřit daň bylo již prekludováno.
S výše uvedeným se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Nejvyšší správní soud shodně
s krajským soudem shledává, že stěžovatel svým povinnostem ve smyslu ustanovení §50 odst. 3
daňového řádu nedostál. Postup, kdy na námitku prekluze řádným a dostatečným způsobem
stěžovatel v odůvodnění rozhodnutí nereagoval, způsobil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí
pro nedostatek důvodů a tento je způsobilý odůvodnit zrušení rozhodnutí stěžovatele. Sama
kasační stížnost proti závěru o nepřezkumatelnosti rozhodnutí nesměřuje, brojí toliko
proti nesprávnému právnímu výkladu čl. 221 odst. 4 celního kodexu.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na níže uvedené závěry svého
rozhodnutí č. j. 9 Afs 184/2007 - 55 ze dne 5. 6. 2008, od kterých není důvodu
se ani v projednávané věci odchýlit.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uvedl:
„Krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí z právního názoru, že na věc stěžovatele se vztahuje celní
kodex. Podle čl. 221 odst. 3 celního kodexu (od 1. 5. 2004) platí, že sdělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí
lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Běh této lhůty se staví ode dne podání opravného prostředku ve smyslu
článku 243 po dobu řízení o opravném prostředku. Podle čl. 221 odst. 4 nařízení, vznikne-li celní dluh
v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu sdělena dlužníkovi za podmínek
stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty zmíněné v odstavci 3 (k recepci čl. 221 celního kodexu
srovnej rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 13. 3. 2003, C-458/00, zejména body 63 a 64
odůvodnění).
Nejvyšší správní soud však na tomto místě, vědom si obecné právní zásady iura novit curia, tj. soud zná
právo, platné již od dob římského práva (jakkoli je tato zásada v moderním světě díky přebujelosti právní regulace
ještě daleko více efemérní nežli v minulosti), konstatuje, že jak celní orgány, tak krajský soud aplikovaly na celní
dluh, vzniklý k 14. 4. 2003 nesprávný právní předpis, neboť ustanovení upravující promlčení celního dluhu
je nutno považovat za ustanovení hmotněprávní a nelze je tedy použít na vybrání celního dluhu vzniklého
před jeho účinností. Celní dluh může být upraven pouze pravidly o promlčení platnými k datu jeho vzniku,
i kdyby řízení pro vybrání bylo zahájeno po tomto datu. Z uvedeného názoru ostatně vychází ve své judikatuře
i Nejvyšší správní soud, který např. v rozsudku ze dne 12. 7. 2007, č. j. 9 Afs 25/2007 - 95, dostupný
na www.nssoud.cz, konstatoval, že ohledně práv či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového
subjektu jsou celní orgány vázány právními předpisy platnými v době vzniku celního dluhu. Opačný postup by byl
v rozporu s principem právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, který v sobě zahrnuje i zákaz retroaktivity
(zpětné účinnosti) právních norem, jenž je jedním z esenciálních znaků právního státu. Vzhledem k tomu,
že v předmětném sporu vznikl celní dluh dne 14. 4. 2003, tj. před vstupem České republiky do Evropské unie,
tedy před účinností celního kodexu v České republice, měla být ve smyslu výše uvedeného na posuzovanou věc
aplikována pravidla o promlčení celního dluhu, platná ke dni vzniku celního dluhu, tj. zákon č. 13/1993 Sb.,
celní zákon, ve znění účinném pro rozhodné období (dále také „celní zákon“), konkrétně §268 celního zákona
(srovnej též rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 23. 2. 2006, C-201/04, Belgische Staat
v. Molenbergnatie NV, body 31 až 35 odůvodnění).
S účinností od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004, tj. v období rozhodném pro posouzení sporu, byla v celním
zákoně samostatně (pro celní řízení) upravena lhůta, jejímž uplynutím zaniklo právo celních orgánů vyměřit celní
dluh. Rozhodným v tomto směru bylo ustanovení §268, ve spojení s ustanovením §320 téhož zákona. Podle
ustanovení §320 písm. c) celního zákona, účinného v období od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004, platilo,
že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány v ostatních věcech obecné
předpisy o správě daní a poplatků.
Podle ustanovení §268 citovaného předpisu, účinného v tomtéž období, platilo, že pokud tento
nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze částku cla zapsat do evidence po uplynutí 3 let od konce roku,
v němž celní dluh vznikl. V odstavci čtvrtém tohoto ustanovení byla obsažena bez jakýchkoli dalších podmínek
výjimka, podle níž ustanovení vymezující lhůty pro vyměření částky cla a její zapsání do evidence uvedené
v odstavcích 2 a 3 neplatí v případě, kdy příslušná částka cla nemohla být vyměřena a zapsána do evidence
v důsledku jednání, které má znaky trestného činu. Citované ustanovení §268 celního zákona bylo s účinností
od 1. 5. 2004, tj. ke dni vstupu České republiky do Evropské unie zrušeno. Z důvodové zprávy k bodu č. 178
zákona č. 187/2004 Sb., o změně celního zákona, pak vyplývá, že toto ustanovení celního zákona bylo zrušeno,
neboť předmětná problematika je upravena nařízením Rady EHS č. 2913/92 ze dne 12. října 1992,
kterým se vydává celní kodex Společenství, s přímou vnitrostátní účinností.
S ohledem na skutečnost, že krajský soud vycházel při přezkoumání předmětu sporu z právního
předpisu, který na věc nedopadá, a na aplikaci tohoto právního předpisu postavil svůj závěr ohledně zákonnosti
napadeného rozhodnutí žalovaného, který má pro stěžovatele zcela zásadní důsledky, zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.“
Dle výše uvedených závěrů je zřejmé, že krajský soud pochybil, pokud nyní
projednávanou věc stejně jako žalovaný a správní orgán posuzoval podle ustanovení celního
kodexu. V době vzniku celního dluhu, tj. dne 24. 6. 2003, měla být na posuzovanou věc
aplikována pravidla stanovená v §268 celního zákona. Sám stěžovatel v kasační stížnosti možnost
aplikace celního zákona připustil. Pochybení krajského soudu však v daném případě nemůže být
důvodem pro zrušení rozsudku, pokud, jak již bylo uvedeno výše, zrušení rozhodnutí stěžovatele
odůvodňuje jeho nepřezkoumatelnost. Jak již tento soud judikoval v rozhodnutí
č. j. 1 Afs 20/2004 - 72 ze dne 16 . 2. 2005, „zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu
pro nezákonnost a pro vady řízení, k zákonnosti rozhodnutí krajského soudu postačuje, byl-li dán některý
ze zákonných důvodů pro takové rozhodnutí.“
Jestliže v projednávané věci krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele
pro nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku rozhodnutí, pak musí Nejvyšší správní soud
s ohledem na výše uvedené uzavřít, že tento důvod poskytuje dostatečnou zákonnou oporu
rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobci náleží právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 2400 Kč (z toho 2100 Kč jako odměnu právního zastoupení za 1 úkon právní služby
spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti, a dále 300 Kč paušální poplatek na úhradu
hotových výdajů v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to ve lhůtě tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu