ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.12.2008:58
sp. zn. 5 As 12/2008 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
P. J., proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 3792/21, Zlín,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2007, č. j.
29 Ca 146/2005 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 4. 2005, č. j. KUZL 3602/05 ÚP-Pa, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod, odboru stavebního úřadu a územního
plánování, ze dne 13. 1. 2005, zn. STAV/883/04/Ha, kterým mu byla uložena pokuta ve výši
15 000 Kč, neboť se měl jako fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů dopustit
nejméně v době od 12. 2. 2004 do 6. 4. 2004 správního deliktu dle §106 odst. 3 písm. c) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stavební zákon“) tím, že stavbu v podobě skladu propan-butanových lahví a technických plynů
umístěného na pozemku parc. č. st. 4403 v k. ú. Uherský Brod měl užívat v rozporu
s rozhodnutím Městského úřadu Uherský Brod, odboru výstavby, ze dne 17. 3. 1997,
zn. Výst. 3482/96, o povolení změny v užívání této stavby. Protiprávní jednání žalobce mělo
konkrétně spočívat v tom, že ve stavbě skladoval tlakové lahve s propan-butanem, acetylenem
a kyslíkem, čímž mělo dojít při užívání stavby k neplnění následující podmínky uvedeného
rozhodnutí: „Pokud nebudou ve skladu provedeny žádné nové stavební konstrukce (požárně dělící), nesmí
zde být skladovány lahve s plyny, které spolu tvoří výbušnou směs nebo jinak nebezpečnou směs,“ přičemž
ve skladu žalobce žádné nové požárně dělící stavební konstrukce provedeny nebyly.
Žalobce napadl výše specifikované rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Krajskému
soudu v Brně dne 30. 5. 2005. Namítal zejména, že se žalovaný v odvolacím řízení nedostatečně
vypořádal s odvolacími námitkami a že také nedostatečně zjistil skutkový stav. Krajský soud
pak rozsudkem ze dne 23. 11. 2007, č. j. 29 Ca 146/2005 - 39, rozhodnutí žalovaného pro vady
řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud rekapituloval rozhodnutí žalovaného, podle něhož orgán státního
stavebního dohledu provedl dne 6. 4. 2005 místní šetření konané z podnětu Hasičského
záchranného sboru, územního odboru Uherské Hradiště (dále jen „hasičský záchranný sbor“)
ze dne 8. 3. 2004, který měl při tematické požární kontrole (dne 12. 2. 2004) zjistit, že předmětný
sklad je užíván v rozporu s rozhodnutím o změně užívání stavby, neboť ve skladu jsou
skladovány tlakové lahve s technickými plyny v celkovém množství přesahujícím čtyři lahve,
které spolu tvoří výbušnou směs (acetylén, kyslík, propan-butan). Žalovaný dospěl k závěru,
že stavební úřad v řízení i při vydání rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem
č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a správně uznal žalobce vinným ze spáchání
správního deliktu, přičemž mu za toto jednání uložil pokutu v souladu se stavebním zákonem.
Správní orgán prvního stupně totiž dle žalobou napadeného rozhodnutí na základě šetření
orgánu státního stavebního dohledu zjistil, že stavba je užívána v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím. K odvolacím námitkám žalovaný odkázal na rozhodnutí o změně v užívání stavby,
v němž je uvedeno, že pokud nebudou ve skladu provedeny žádné nové stavební konstrukce
(požárně dělící), nesmí zde být skladovány lahve s plyny, které spolu tvoří výbušnou nebo jinak
nebezpečnou směs. V dalším se žalovaný odvolal na obsah a závěry již citovaného oznámení
hasičského záchranného sboru. Žalovaný závěrem svého rozhodnutí konstatoval, že nebyly
zjištěny nedostatky, pro které by rozhodnutí bylo nutno považovat za nesprávné a které by byly
důvodem pro změnu či zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí.
Krajský soud uvedl, že rozhodnutím Městského úřadu Uherský Brod, odboru výstavby,
ze dne 17. 3. 1997, č. j. Výst. 3482/96, byla povolena změna v užívání skladu, přičemž podmínky
byly mj. stanoveny tak, že „pokud nebudou ve skladu provedeny žádné nové stavební konstrukce (požárně
dělící), nesmí zde být skladovány lahve s plyny, které spolu tvoří výbušnou nebo jinak nebezpečnou směs. –
Ve skladu bude skladováno max. 500 lahví (přepočteno na lahve s vnitřním objemem 40 l) s hořlavými, hoření
podporujícími a jedovatými plyny, nebudou skladovány lahve se sirovodíkem. – V ochranném prostoru skladových
nádob s propan-butanem (2 m okolo nádob a 1 m nad nádobami) nebudou skladovány nádoby s kyslíkem“.
Z výroku žalobou napadeného rozhodnutí podle krajského soudu vyplývá, že žalobce užíval
stavbu v rozporu se shora citovaným rozhodnutím tím, že ve skladu umístil tlakové lahve
s propan-butanem, acetylénem a kyslíkem, čímž měl porušit podmínku, podle níž „pokud nebudou
ve skladu provedeny žádné nové stavební konstrukce (požárně dělící), nesmí zde být skladovány lahve s plyny,
které spolu tvoří výbušnou nebo jinak nebezpečnou směs“. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se opírá
o výsledky státního stavebního dohledu provedeného na podnět hasičského záchranného sboru
ze dne 8. 3. 2004, v němž se uvádí, že byly skladovány tlakové lahve s technickými plyny
v celkovém množství větším než čtyři lahve, které spolu tvoří výbušnou směs (acetylen, propan-
butan, kyslík). Za situace, kdy se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami žalobce, není
dle krajského soudu z takto formulovaného odůvodnění patrné, v čem konkrétně žalobce
rozhodnutí o změně užívání stavby porušil. Naopak z rozhodnutí ze dne 17. 3. 1997,
č. j. Výst. 3482/96, je zřejmé, že skladování lahví s výše uvedenými látkami měl žalobce
za určitých podmínek povoleno, kyslík mohl skladovat, ovšem pouze mimo ochranný prostor
skladových nádob s propan-butanem, o acetylénu v rozhodnutí nebyla zmínka, žalobce mohl
rovněž skladovat více než 4 lahve (max. 500 ks).
Pokud tedy žalovaný vycházel z toho, že žalobce skladoval lahve, které spolu tvoří
výbušnou nebo jinak nebezpečnou směs, učinil tento závěr pouze na podkladě podnětu
hasičského záchranného sboru ze dne 8. 3. 2004. Žalobce přitom dle svého tvrzení prostudoval
příslušnou ČSN, které se správní rozhodnutí prvního stupně dovolává, a zjistil, že v ní není
konkrétně uvedeno, že by kyslík s acetylénem nebo propan-butanem tvořily výbušnou směs.
Ani v bezpečnostních listech těchto plynů není tato možnost uvedena, pouze u kyslíku
je uvedeno, že tvoří výbušnou směs s mastnotami nebo organickými látkami. Krajský soud
pak uvádí, že s touto námitkou se žalovaný v odvolacím rozhodnutí vůbec nevypořádal a právě
z tohoto pohledu se rozhodnutí žalovaného jeví jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Naopak krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, podle níž v podmínkách rozhodnutí
o změně užívání stavby není uvedena povinnost dodržet ustanovení technických norem,
jelikož z něj vyplývá, že budou splněny a dodržovány všechny bezpečnostní a platné protipožární
předpisy, směrnice a normy v souvislosti se skladováním technických plynů.
Nicméně, jak krajský soud uvedl, nezbylo mu, než napadené rozhodnutí zrušit, vrátit věc
k řízení žalovanému a zavázat jej, aby v rámci odvolacího řízení, pokud dospěje ke stejnému
závěru (tedy, že žalobce užívá stavbu v rozporu s rozhodnutím o změně užívání stavby), jasně
specifikoval, v čem konkrétně spočívá rozpor s daným rozhodnutím a přezkoumatelným
způsobem se vyrovnal s odvolacími námitkami žalobce.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) včasnou kasační stížností,
v níž uvedl, že rozsudek trpí nedostatkem důvodů, tedy že je zatížen vadou dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Konkrétně pak stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s tím, že by z jeho rozhodnutí nebylo
zřejmé, v čem žalobce rozhodnutí o změně užívaní stavby porušil, ani s tím, že se stěžovatel
nevypořádal s námitkou žalobce, podle níž v normě ČSN 07 8304, na kterou se odvolává správní
rozhodnutí prvního stupně, není konkrétně uvedeno, že kyslík s acetylenem nebo propan-
butanem tvoří výbušnou směs a že ani v bezpečnostních listech těchto plynů není tato možnost
uvedena. Stěžovatel je naopak toho názoru, že jeho rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a bylo dostatečně přesvědčivě zdůvodněno. Byť lze, dle jeho vlastních slov, považovat
odůvodnění a vypořádání se s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení za strohé, je dle jeho
názoru dostatečné. V průběhu řízení bylo totiž prokázáno, že skladované lahve s plyny tvoří
výbušnou směs a tudíž došlo k porušení podmínky výše specifikovaného rozhodnutí o změně
užívání stavby. Jak totiž bylo zjištěno a konstatováno v oznámení hasičského záchranného sboru
ze dne 8. 3. 2004, č. j. HSZL-76-3/3-SPD-2004, i v jeho vyjádření ze dne 7. 6. 2004, č. j. HSZL-
374/3-SPD2004, které si správní orgán prvního stupně pro své rozhodnutí vyžádal, společné
skladování plynů, které žalobce uskutečňoval, bylo v rozporu s požadavky ČSN 07 8304
a nasvědčovalo porušení rozhodnutí o změně užívání stavby.
To, že se stěžovatel při vypracování svého rozhodnutí podrobně nezabýval všemi
odvolacími námitkami, lze vysvětlit tím, že je považoval za účelové. Při hodnocení důkazů
totiž vycházel z toho, že má k dispozici stanovisko příslušného dotčeného orgánu státní správy
(hasičský záchranný sbor), který hájí veřejné zájmy, a na druhé straně námitky soukromé osoby,
pro kterou je výklad povinností stanovených dotčenými rozhodnutími, jakož i výklad právních
předpisů, ovlivněn subjektivními zájmy. Žalobce své námitky navíc nepodložil stanoviskem
žádného znalce nebo jiné kvalifikované osoby v této oblasti. Odvolání tedy bylo posouzeno
jako účelové a stěžovatel odborné stanovisko dotčeného orgánu, na jehož základě bylo
v odvolacím řízení především rozhodnuto, dále neprověřoval, neboť je považoval za dostatečné.
I přes strohost odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl důvod pro jeho zrušení,
jelikož se žalobci nepodařilo kvalifikovaně vyvrátit zjištění provedená v průběhu řízení
před správními orgány prvního i druhého stupně.
Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti převážně zopakoval argumenty, které uváděl
v žalobě a uplatňoval již v průběhu správního řízení. Uvedl, že spor vznikl především
z nejednoznačného rozhodnutí o změně užívání stavby. Kdyby jeho znění bylo jednoznačné, jistě
by jeho podmínky dodržel. Oddělené skladování kyslíku po něm nebylo požadováno
při kolaudaci ani při následných kontrolách, ale pouze při kontrole hasičského záchranného sboru
ze dne 12. 2. 2004, přičemž jeho požadavek ihned splnil. Navíc v rozhodnutí o změně užívání
stavby nebyla uvedena ani další zásadní podmínka, a to, zda se jedná o sklad uzavřený či otevřený.
V době kontroly přitom byl poměr ploch uzavřených a otevřených stěn nejvýše 3:1, což odpovídá
skladu otevřenému. Zároveň se žalobce domnívá, že stanoveným podmínkám plně vyhověl –
v nich bylo zakázáno pouze skladování sirovodíku, a ne kyslíku. I z bezpečnostních listů
dotčených plynů vyplývá, že hořlavý plyn je acetylén a hoření podporující plyn je kyslík. Z toho
vyplývá, že jejich skladování je povoleno, omezeno je pouze počtem 500 lahví. Navíc možnost
skladování kyslíku vyplývá přímo z podmínek rozhodnutí. Zmínka o čtyřech lahvích není nikde
v rozhodnutí obsažena. Podmínka zákazu skladování kyslíku není uvedena ani v požární zprávě
schválené požárním radou při kolaudaci, žádný z účastníků řízení ani kolaudační orgán tehdy
neměli výhrad a skladování kyslíku bylo schváleno. Krajský úřad své rozhodnutí opírá
o stanovisko hasičského záchranného sboru, který ze zákona není oprávněn k výkladu norem
a dosud nebyl žalobci předložen jediný dokument, ze kterého by vyplýval zákaz společného
skladování zmíněných hořlavých a hoření podporujících plynů. Žalobce nesouhlasil
ani s argumentem stěžovatele, že žalobce nepředložil stanovisko znalce, a je přesvědčen,
že toto stanovisko měly pořídit právě správní orgány; odkazuje navíc na svoji více než třicetiletou
praxi v oboru revize objektů s nebezpečím výbuchu. Zmiňuje také normu ČSN EN 60079-10,
která se vyjadřuje k problematice nebezpečí výbuchu, přičemž toto je závislé na procentuálním
množství hořlavého plynu a ne na množství kyslíku v okolí. Žalobce je toho názoru, že stěžovatel
nevyvrátil jedinou námitku uvedenou v žalobě.
Kasační stížnost není důvodná.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti,
takto:
Nejvyšší správní soud především neshledal, že by přezkoumávané rozhodnutí krajského
soudu trpělo nedostatkem důvodů a bylo tedy nepřezkoumatelné. K tomu je třeba uvést,
že právě tento důvod kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňoval [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]. Ačkoli je argumentace krajského soudu poměrně stručná, je z jeho rozsudku zřejmé,
jakými úvahami se řídil, tedy proč považoval rozhodnutí stěžovatele za nedostatečně
odůvodněné. Proto nelze názoru o nepřezkoumatelosti napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů přisvědčit. Z obsahu kasační stížnosti ovšem vyplývá, že stěžovatel fakticky uplatňoval
především stížnostní důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, tedy otázky,
zda je rozhodnutí stěžovatele skutečně nepřezkoumatelné, či nikoliv.
Avšak ani s názorem, že tato otázka byla krajským soudem v předcházejícím řízení
nesprávně posouzena, se Nejvyšší správní soud, jak bude dále vysvětleno, neztotožňuje.
Krajský soud správně dovozuje skutečnost, že se stěžovatel v odvolacím rozhodnutí
nevypořádal s některými námitkami žalobce a že právě z tohoto pohledu se rozhodnutí
stěžovatele jeví jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud přitom v dané
otázce rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů, podle níž se odvolací orgán
v odůvodnění svého rozhodnutí musí řádně vypořádat se všemi odvolacími důvody. Pokud
tak neučiní, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 3 As 51/2007 - 84, www.nssoud.cz, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. 1. 2006, č. j. 31 Ca 53/2005 - 33). Ostatně již Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku
ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, judikoval, že z odůvodnění rozhodnutí musí být
seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které
skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané
účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle
které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a - v případě
rozhodování o relativně neurčité sankci - jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši.
Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí
bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody,
o něž se výrok opírá, zcela chybějí.
V souvislosti s tím lze souhlasit s názorem stěžovatele, že jeho rozhodnutí bylo strohé,
ovšem tento souhlas se již netýká závěru, že bylo dostatečné. Sám stěžovatel totiž uvádí,
že při vypracování svého rozhodnutí se podrobně nezabýval všemi odvolacími námitkami,
a to s tím vysvětlením, že je považoval za „účelové“. V odvolacím rozhodnutí samotném
však neuvedl žádný konkrétní důvod, pro který by některé námitky za „účelové“ považoval.
Kromě toho je třeba zdůraznit, že tehdy platný ani stávající správní řád nezná pojem „účelové“
odvolací námitky, a tudíž ani nestanoví, jaké důsledky by z jejich případné „účelovosti“ měl
odvolací orgán vyvozovat.“Účelem“ každé námitky z pohledu odvolatele je přirozeně podpořit
jeho návrh na zrušení či změnu rozhodnutí prvního stupně. Odvolací námitky tak mohou být
buďto důvodné, a pak vedou ke zrušení či změně odvoláním napadeného rozhodnutí, nebo
mohou být vyhodnoceny jako nedůvodné. V každém případě se s nimi však musí odvolací orgán
řádně vypořádat. Odvolací orgán může samozřejmě hodnotit některé námitky jako na první
pohled irelevantní, a pak se jimi nemusí podrobně věcně zabývat, musí však vždy uvést,
proč považuje uplatněnou námitkou za irelevantní. Pokud se tedy stěžovatel domníval,
že některé námitky žalobce nemají pro věc relevanci, měl tak učinit výslovně, a to s uvedením
důvodu, pro který k takovému soudu dospěl.
Konkrétně pak lze uvést, že stěžovatel se nikterak nevypořádal s odvolacími námitkami
žalobce, podle nichž ani po prostudování bezpečnostních listů k jednotlivým skladovaným
plynům z těchto nevyplynulo, že by dohromady tvořily výbušnou nebo jinak nebezpečnou směs.
Rovněž žalobce v odvolání poukazoval na to, že v samotné ČSN 07 8304, o kterou se rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, které v tomto ohledu rekapitulovalo vyjádření hasičského
záchranného sboru, opíralo, není uvedeno, že by předmětné plyny spolu tvořily výbušnou
nebo jinak nebezpečnou směs; z citované ČSN také podle žalobce vyplývá, že se vztahuje
na kategorii uzavřených skladů, přičemž v daném případě není zřejmé, zda předmětný sklad
má povahu skladu otevřeného či uzavřeného. V neposlední řadě je možné upozornit
také na to, že odvolací rozhodnutí neobsahuje žádné vyjádření k odvolací námitce, podle
níž dle čl. 9. 12 citované ČSN se v případě daného skladu jedná o prostor bez nebezpečí výbuchu
(žalobce v tomto smyslu uvádí také odkaz na čl. 1. 3. 5 ČSN 33 2320; i pokud by případně
této okolnosti nebyla přisouzena relevance z hlediska porušení podmínek rozhodnutí o změně
užívání stavby, mohlo se její vyhodnocení případně dotknout závěru o nebezpečnosti jednání
žalobce a tedy také o výši sankce).
Za této situace není postačující, když stěžovatel v rámci odvolacího rozhodnutí toliko
zopakuje závěr z oznámení hasičského záchranného sboru ze dne 8. 3. 2004, č. j. HSZL-76-3/3-
SPD-2004 (v kasační stížnosti zmiňované vyjádření hasičského záchranného sboru ze dne
7. 6. 2004 není v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec vzpomenuto), z něhož má, slovy
stěžovatele, vyplývat, že „ve skladu byly v době kontroly skladovány tlakové lahve s technickými plyny
v celkovém množství daleko větším než čtyři lahve (přepočtěno na lahve s vnitřním objemem 50 l), které spolu tvoří
výbušnou směs (acetylén, kyslík, propan-butan)“. Předmětné oznámení totiž již z logiky věci nemohlo
obsahovat reakci na všechny námitky žalobce. Lze také dodat, že právě toto oznámení bylo
podnětem pro vedení řízení o správním deliktu a následně pro rozhodnutí správního orgánu
prvního i druhého stupně a pokud žalobce v rámci správního řízení fakticky brojí právě
proti jeho závěrům, je třeba považovat za argumentaci v kruhu, pokud na něj stěžovatel opětovně
poukáže v odvolacím rozhodnutí, bez toho, aby vyjádření hasičského záchranného sboru
jakýmkoli způsobem zhodnotil a z hlediska odvolacích námitek prověřil.
Je přitom třeba zdůraznit, že předmětem správního řízení bylo jednání žalobce tak,
jak bylo vymezeno v oznámení o zahájení řízení ze dne 3. 5. 2004 a následně ve výroku správního
rozhodnutí prvního stupně, tedy tvrzené porušení podmínky rekolaudačního rozhodnutí
spočívající v zákazu skladování lahví s plyny, které spolu tvoří výbušnou nebo jinak nebezpečnou
směs, nikoliv jednání, jež by mělo spočívat v porušení technických norem. Daná sporná otázka,
zda plyny skladované žalobcem (propan-butan, kyslík, acetylen) spolu tvoří výbušnou směs,
či nikoliv, je nepochybně otázkou skutkovou, pro jejíž řešení je přitom třeba odborných znalostí,
a to navíc specializované povahy, a tudíž k zodpovězení této otázky nemusí být obecný stavební
úřad nutně dostatečně odborně vybaven. Pro posouzení dané otázky měly tudíž správní orgány
možnost ustanovit ve smyslu §36 správního řádu znalce či pořídit odborné vyjádření např. právě
hasičského záchranného sboru jakožto orgánu státního požárního dozoru dle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Takový posudek či odborné vyjádření pak bylo ovšem třeba (jako každý
jiný důkaz) náležitě vyhodnotit dle zásad dokazování uvedených v §34 odst. 5 správního řádu.
Důkazní břemeno přitom tížilo stěžovatele, nikoli žalobce, neboť dle §3 odst. 4 správního řádu
musí rozhodnutí správních orgánů vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z citovaného
ustanovení vyplývá zásada materiální pravdy a oficiality, z nichž se dovozuje, že je povinností
správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky objasňovat sporné, pochybné
nebo zpochybněné skutečnosti.
Pro řešení dané skutkové otázky bylo jistě možné použít i příslušné technické normy, bylo
však třeba se vypořádat se zcela konkrétními námitkami stěžovatele, podle nichž z výše
uvedených technických norem závěr o tom, že by žalobcem skladované plyny tvořily výbušnou
směs, nevyplývá. Přitom je třeba mít na paměti, že obsah konkrétní technické normy
je rovněž otázkou skutkovou, kterou je třeba dokazovat. I v této věci lze odkázat na ustálenou
judikaturu, např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. 6 Ca 219/2005 -
83, nebo na rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 1996, č. j. 7 A 11/94 - 32, či ze dne
22. 12. 1995, č. j. 6 A 68/94 - 34. Pokud tedy obsah předmětné ČSN představoval spornou
otázku (žalobce poukazoval mj. na její časté novelizace), bylo na místě, aby ji správní orgány
učinily součástí správního spisu, jak se ovšem dosud nestalo.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu plně
opodstatněnými, naopak podanou kasační stížnost hodnotil jako nedůvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, ovšem v řízení o kasační stížnosti nebyl zastoupen a ze spisu nejsou patrné ani jiné
náklady, které by mu v tomto řízení měly vzniknout.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu