ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.31.2008:194
sp. zn. 5 As 31/2008 - 194
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem Praha 4, Za
Zelenou liškou 967, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1,
Staroměstské nám. 6, za účasti Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem
Praha 8, Prvního pluku 367/5, jako zúčastněné osoby, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2007, č. j. 6 Ca 112/2006 – 119,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
2400 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 11. 2007 městský soud zrušil rozhodnutí Ministerstva pro místní
rozvoj ze dne 24. 2. 2006, č. j. 37567/2005/63/O-2725/05 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“),
kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,
odboru stavebního, ze dne 15. 7. 2005, č. j. MHMP-57678/2004/OST/Št (dále jen „rozhodnutí
správního orgánu I. stupně“).
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo rozhodnuto o umístění stavby nazvané
„Modernizace traťového úseku Praha, Běchovice-Úvaly“ jímž se na pozemcích v území
stávajícího železničního koridoru od km 385,800 do km 396,067 železničního staničení,
ze železniční stanice Úvaly do železniční stanice Běchovice, v katastrálním území Úvaly
ve Středočeském kraji a v katastrálním území Klánovice, Újezd nad lesy a Běchovice v Praze 21,
umisťují most, rozšíření mostních objektů, podchod, prodloužení stávajícího podchodu,
nástupiště, komunikace, mosty, návěstní lávky, traťová trafostanice a zabezpečovací zařízení,
protihlukové stěny, sítě technického vybavení a přeložky sítí technického vybavení, trakční
zařízení a ukolejení vodivých konstrukcí a osvětlení.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Městský soud k žalobě žalobce
rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť jako důvodnou shledal žalobní námitku, že „v rámci řízení
o vydání územního rozhodnutí nebyly v dostatečném rozsahu a formě shromážděny podkladová stanoviska orgánů
ochrany přírody, když ohledně umisťované stavby včetně protihlukových stěn nebylo vydáno podkladové rozhodnutí
o souhlasu či nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu podle §12 zákona č. 114/1992 Sb.“.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že „jak vyplývá z obsahu správního
spisu, bylo podle §12 vydáno jediné rozhodnutí, a to rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 5. 10. 2000,
zn. MHMP-51334/OŽP/V-891/R-373/00/Pra. Toto rozhodnutí se týkalo pouze území hlavního města
Prahy. Uvedeným rozhodnutím byl udělen souhlas s umístěním a povolením stavby v přírodním parku Klánovice –
Čihadla a do ochranných pásem přírodních rezervací Klánovický les a Cyrilov. Pokud se jedná o území města
Úvaly, žádné takové rozhodnutí ze strany dotčeného orgánu státní správy na úseku ochrany přírody vydáno
nebylo. Pokud se jedná o žalovaným tvrzené souhlasné stanovisko vydané dne 16. 7. 1999 Okresním úřadem
Praha – východ, referátem životního prostředí, pod č. j. 040/1138,1085/99/ŽP-Zem, k tomu je třeba uvést,
že nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení §12 uvedeného zákona, vydané ve správním řízení“.
Městský soud uzavřel, že „v předmětné věci nebylo součástí podkladů pro vydání rozhodnutí
o umístění navrhované stavby rozhodnutí orgánu ochrany přírody, jímž by bylo podle §12 odst. 2 uvedeného
zákona ve správním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení či neudělení souhlasu s umístěním stavby,
anebo seznatelný závěr o tom, že umístěním stavby krajinný ráz snížen či změněn nebude. Jestliže stavební úřad
za této situace nedal podnět k zahájení řízení a vydání takového rozhodnutí a vydal rozhodnutí o umístění stavby,
bylo jeho rozhodnutí zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Bylo proto
na žalovaném, aby tento nedostatek v rámci odvolacího řízení odstranil. Jestliže se tak nestalo, bylo i napadené
rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem a jako takové ho soud ve smyslu ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.)“.
Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl včasnou kasační stížností z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
v předcházejícím řízení dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatel argumentuje, že Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil
právní názor, že se o rozhodnutí vydávané ve správním řízení v souvislosti s ochranou krajinného
rázu jedná pouze tehdy, pokud příslušný orgán dospěje k závěru, že by daná stavba mohla snížit
nebo změnit krajinný ráz, a že naopak v případech, kdy orgán ochrany přírody dospěje k závěru,
že se o takovou stavbu nejedná, žádné správní řízení vést nemůže (rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 7 A 85/2001 - 43 ze dne 20. 5. 2004 či rozsudek č. j. 5 A 1/2002 - 45 ze dne
29. 6. 2004). Následně se Nejvyšší správní soud od shora uvedeného právního názoru odchýlil
v usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 A 97/2001 - 39 ze dne 12. října 2004 či v rozsudku
6 A 97/2001 - 52 ze dne 23. 3. 2005, na který odkazuje ve svém rozhodnutí městský soud.
Nicméně již v rozsudku č. j. 5 A 90/2002 - 66 ze dne 12. 8. 2005 Nejvyšší správní soud opět
navazuje na předchozí právní názor a pro stručnost odkazuje na svoji judikaturu (rozsudek
č. 318/2004 Sb. NSS), podle níž je souhlas orgánu ochrany přírody k umísťování a povolování
staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz ve smyslu §12
odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vydáván ve správním řízení pouze tehdy, dospěje-li příslušný
orgán k závěru, že daná stavba nebo činnost by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz.
Nedospěje-li správní orgán k takovému závěru, pak žádné správní řízení vést nemůže.
Stěžovatel s odkazem na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 8. 2005 č. j. 5 A 90/2002 - 66 zastává názor, že nebyly splněny podmínky pro zrušení
rozhodnutí žalovaného pro rozpor se zákonem, neboť Okresní úřad Praha – východ, referát
životního prostředí, nebyl povinen vydat o předmětné stavbě rozhodnutí dle §12 odst. 2 zákona
č. 114/1992 Sb., jestliže na základě posouzení předložené dokumentace předmětné stavby
nedošel k závěru, že bude krajinný ráz touto stavbou dotčen. Takový závěr je dle stěžovatele
ze stanoviska Okresního úřadu Praha – východ ze dne 16. 7. 1999, č. j. 040/1138,1085/99/ŽP-
Zem seznatelný.
Stěžovatel ve své argumentaci dále odkazuje i na právní názor Nejvyššího správního
soudu vyjádřený v odůvodnění rozsudku č. j. 5 A 90/2002 - 66 ze dne 12. 8. 2005, že „mezi
namítanou protizákonností a důsledky případného vyhovění žalobě, tedy zrušením napadeného správního
rozhodnutí, musí existovat určitý vztah proporcionality. To především znamená, že Nejvyšší správní soud (pozn.
stěžovatele: potažmo i správní soud nižšího stupně) v každém rozhodovaném případě v širším slova smyslu hodnotí
napadené rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí jemu v dané věci předcházející jako celek a k jeho zrušení by proto
mohl přistoupit jen tehdy, pokud by shledal, že k porušení zákona došlo nikoliv v zanedbatelné míře,
nýbrž v intenzitě, zpochybňující zákonnost posuzovaného správního řízení jako celku. Je tak třeba vyslovení
nezákonnosti správního rozhodnutí chápat i jako deklaraci toho, že míra pochybení správního orgánu překročila
mez, již je vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci možno
považovat v konečném důsledku za neohrožující právem chráněné zájmy účastníků, přičemž k překročení této
meze může dojít jak jediným pochybením dostatečně závažného rázu, tak také větším počtem relativně
samostatných pochybení, jež by snad byla vnímána jako marginální sama o sobě, ve svém úhrnu dosahují však
zmíněné zásadní intenzity. Pouze takový přístup totiž koresponduje se zásadou materiálně a nikoliv pouze
formálně chápaného právního státu, s níž se Nejvyšší správní soud identifikuje.“
Stěžovatel je názoru, že městský soud v daném případě hodnocení ve výše uvedeném
smyslu neprovedl, když jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, odmítl všechny žalobní námitky
krom jediné, související s problematikou formy souhlasu orgánu ochrany přírody a krajiny
dle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Jako jediný důvod nezákonnosti rozhodnutí žalovaného
městský soud uvedl, že stěžovatel v odvolacím řízení neodstranil nedostatek spočívající v tom,
že Magistrátem hlavního města Prahy nebyla v předmětném územním řízení v dostatečném
rozsahu a formě shromážděna podkladová stanoviska orgánů ochrany přírody.
Stěžovatel má za to, že z bližšího odůvodnění závěru městského soudu vyplývá, že nikoli
nedostatečný rozsah (v daném případě dvou) stanovisek orgánů ochrany přírody, ale pouze forma
jednoho z nich (a to stanoviska Okresního úřadu Praha – východ ze dne 16. 7. 1999) byla
důvodem pro zrušení žalobou napadeného správního rozhodnutí, aniž by navíc byla ze strany
městského soudu posouzena míra jím deklarovaného pochybení správních orgánů, resp. intenzita
jím deklarovaného porušení zákona vzhledem k celkové komplikovanosti řízení s přihlédnutím
k povaze rozhodované věci a míře ohrožení právem chráněných zájmů účastníků řízení,
resp. účastníka řízení – žalobce. Postup městského soudu tak dle stěžovatele nekoresponduje
se zásadou materiálně a nikoliv pouze formálně chápaného právního státu.
Stěžovatel v kasační stížnosti také upozorňuje na skutečnost, že rozhodnutí Ministerstva
zdravotnictví ze dne 20. 2. 2007, č. j. SOZ-30.1.-11.12.06/6322 (kterým byla zrušena stanoviska
dotčených orgánů státní správy na úseku ochrany veřejného zdraví v dané věci) bylo zrušeno
v řízení o rozkladu rozhodnutím ministra zdravotnictví č. j. MZDR 6322/2007 ze dne 6. 12. 2007
a věc byla vrácena Ministerstvu zdravotnictví k novému projednání.
Následně usnesením Ministerstva zdravotnictví č. j. 6322/2007-SOZ-30.1.-5.6.06 ze dne
10. 1. 2008, poznamenaným do spisu, bylo přezkumné řízení ohledně stanovisek dotčených
orgánů státní správy na úseku ochrany veřejného zdraví, zastaveno dle §66 odst. 2 správního
řádu, neboť odpadl důvod tohoto řízení. Předmětná stanoviska dotčených orgánů státní správy
na úseku ochrany veřejného zdraví tak dle stěžovatele nebyla pravomocně zrušena a je třeba
je i nadále mít za závazná.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvádí, že kasační stížnost
spočívá na jediném argumentu, že novější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2005
nežli je usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci č. j. 6 A 97/2001 – 39
(ze dne 12. 10. 2004) zaujal jiný právní názor a tam, kde nemůže být daným zásahem změněn
nebo snížen krajinný ráz, netřeba vést správní řízení.
Žalobce k tomu uvádí, že jde o názor, který neodpovídá právnímu názoru, který sdělil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2005 ve věci sp. zn. 6 A 97/2001, kdy dle žalobce
je podstatou soudního výkladu poznatek, že rozhodování příslušného dotčeného orgánu ochrany
přírody a krajiny o tom, zda může či nemůže zamýšleným zásahem dojít ke změně nebo snížení
dochovaného krajinného rázu, musí být provedeno v rámci správního řízení tak, aby nešlo
o mimoprofesní posouzení této pro další postup podstatné otázky. Pokud takové ve správním
řízení učiněné posouzení této otázky vyzní kladně (k zásahu může dojít), je v dalším řízení
zamýšlený zásah předmětem zkoumání, zda jde o přijatelný či nepřijatelný zásah, případně
splněním jakých podmínek jej lze učinit odsouhlasitelným. Pokud vyzní posouzení uvedené
otázky záporně, je výsledkem ukončení řízení seznatelným závěrem, kde bude uvedeno
přesvědčivé zdůvodnění. Tento seznatelný závěr bude podle okolností součástí rozhodnutí
o zamítnutí žádosti či rozhodnutí o zastavení řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele cituje také z argumentace
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v téže věci publikovaném pod č. 499/2005 Sb.
Nejvyššího správního soudu, že „Závěr správního orgánu o tom, zda stavba či jiná činnost mohou snížit
či změnit krajinný ráz, musí být přezkoumatelný nejen z důvodu nezbytné právní jistoty, ale též proto,
aby se fyzické či právnické osoby, jejichž práva, právem chráněné zájmy či povinnosti mohou být takovým závěrem
dotčeny, mohly k němu vyjádřit, předkládat návrhy, stanoviska a důkazní prostředky a uplatňovat i ostatní práva
účastníků řízení.“
Žalobce argumentuje, že pokud městský soud rozhoduje nejednotně a protikladně,
je to problém jeho konzistence a ujednocení výkladové praxe mezi jednotlivými senáty tohoto
soudu. Je však zřejmé, že usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu bylo vydáno
a publikováno právě za účelem sjednocení výkladu a aplikace daného ustanovení správními soudy
a má podstatně zásadnější dopad nežli jednotlivé rozsudky správních soudů.
Dle žalobce stavební úřad, případně odvolací orgán, v souladu s ustálenou judikaturou
soudů i s praxí správních orgánů musí přezkoumat stanoviska dotčených orgánů státní správy
nikoli obsahově, ale z hledisek formálněprávních a zda posuzují tentýž záměr, který je předmětem
řízení. Stavební úřad je povinen včas sdělit vadnost dokladu vydaného orgánem ochrany přírody
Magistrátem hlavního města Prahy a požadovat nápravu.
Názor, že předmětná stavba a mohutné protihlukové stěny, jež mají být její nedílnou
součástí, nemohla a nemůže změnit ani snížit krajinný ráz lokality, je pro něj věcně neobhájitelný
a zjevně v rozporu se skutečným stavem věci a s pravidly logického vyvozování.
Žalobce ve svém vyjádření dále uvádí, že i z věcných důvodů mělo být podkladem
pro vydání žalovaných rozhodnutí i podkladové správní rozhodnutí o zásahu do krajinného rázu
– souhlas nebo nesouhlas podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. v tehdy účinném znění.
Jeho neexistence způsobuje nezákonnost výsledného rozhodnutí a napadený rozsudek byl vydán
po právu.
Dle názoru žalobce, není pravdivé tvrzení stěžovatele uváděné v kasační stížnosti, že
jde o nevelkou míru pochybení, a že není splněna (zákonem nijak neupravená) zásada jisté
proporcionality mezi namítanou a zjištěnou nezákonností a důsledky vyhovění žalobě.
Závěrem žalobce konstatuje, že problematika orgánů hygienické služby a Ministerstva
zdravotnictví je pro kasační přezkum bez významu, a proto se k ní nyní nevyjadřuje.
Žalobce navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvádí, že souhlasí s věcným obsahem kasační stížnosti
a s právní argumentací stěžovatele se plně ztotožňuje.
Na podporu stanoviska stěžovatele a pro doplnění úplnosti podkladů předložila osoba
na řízení zúčastněná kopii vyjádření Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav,
odbor životního prostředí, detašované pracoviště Praha 1, nám. Republiky 3, jako orgánu
ochrany přírody a krajiny s působností pro Středočeský kraj. Dle osoby zúčastněné na řízení
v citovaném vyjádření upřesnil orgán ochrany přírody a krajiny své dřívější kladné stanovisko
k modernizaci trati v úseku Běchovice – Úvaly konstatováním, že realizací stavby se krajinný ráz
nesníží ani nezmění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná.
K první stížní námitce nesprávného posouzení právní otázky městským soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
uvádí :
Stěžovatel svou námitku nesprávného posouzení právní otázky městským soudem
v předcházejícím řízení opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 90/2002 - 66
ze dne 12. 8. 2005, dle kterého je souhlas orgánu ochrany přírody k umísťování a povolování
staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz ve smyslu §12
odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vydáván ve správním řízení pouze tehdy, dospěje-li příslušný
orgán k závěru, že daná stavba nebo činnost by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz
a nedospěje-li správní orgán k takovému závěru, pak žádné správní řízení vést nemůže.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 90/2002 - 66 ze dne 12. 8. 2005 však není
v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 A 97/2001 - 39
ze dne 12. 10 2004 či v rozsudku 6 A 97/2001 - 52 ze dne 23. 3. 2005, na který odkazuje ve svém
rozhodnutí i městský soud.
Jak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již dříve vyslovil v usnesení ze dne
12. 6. 2007, č. j. 2 Afs 52/2006 – 86 (dostupné na www.nssoud.cz), je jeho úkolem sjednocovat
judikaturu Nejvyššího správního soudu a je podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. oprávněn
rozhodovat tam, kde mu byla věc postoupena jeho senátem, který dospěl k závěru odlišnému
od závěru dříve vysloveného.
Jak sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil
právní názor, že se o rozhodnutí vydávané ve správním řízení v souvislosti s ochranou krajinného
rázu jedná pouze tehdy, pokud příslušný orgán dospěje k závěru, že by daná stavba mohla snížit
nebo změnit krajinný ráz, a že naopak v případech, kdy orgán ochrany přírody dospěje k závěru,
že se o takovou stavbu nejedná, žádné správní řízení vést nemůže (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 7 A 85/2001 - 43 ze dne 20. 5. 2004 či rozsudek č. j. 5 A 1/2002 - 45 ze dne
29. 6. 2004). Následně však Nejvyšší správní soud shora uvedený právní názor překonal
v usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 A 97/2001 - 39 ze dne 12. 10. 2004 (následně rozsudek
6 A 97/2001 - 52 ze dne 23. 3. 2005).
Skutečnost, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 A 90/2002 - 66 ze dne 12. 8. 2005
opět navázal na překonaný právní názor, je v posuzované věci irelevantní. Nejvyšší správní soud
je v řízení o kasační stížnosti vázán právním názorem na spornou otázku vysloveným
v rozhodnutí rozšířeného senátu. Vázanost právním názorem na spornou otázku může být
za určitých okolností prolomena (nahrazení právního názoru právním názorem odlišným,
vysloví-li jej kolegium nebo plénum ve stanovisku přijatém podle ustanovení §12 odst. 2 s. ř. s.
nebo přijme-li jej sám rozšířený senát v pozdějším řízení podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s.),
nikoliv však pozdějším odlišným rozhodnutím o sporné otázce jednotlivým senátem Nejvyššího
správního soudu.
Městský soud tak postupoval správně, když se při posuzování sporné otázky řídil právním
názorem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j.
6 A 97/2001 - 39 ze dne 12. 10. 2004 (či v rozsudku 6 A 97/2001 - 52 ze dne 23. 3. 2005).
Stěžovatel s odkazem na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 8. 2005, č. j. 5 A 90/2002 - 66 namítá, že nebyly splněny podmínky pro zrušení
rozhodnutí žalovaného pro rozpor se zákonem, neboť Okresní úřad Praha – východ, referát
životního prostředí, nebyl povinen vydat o předmětné stavbě rozhodnutí dle §12 odst. 2 zákona
č. 114/1992 Sb., jestliže na základě posouzení předložené dokumentace předmětné stavby
nedošel k závěru, že bude krajinný ráz touto stavbou dotčen. Takový závěr je dle stěžovatele
ze stanoviska Okresního úřadu Praha – východ ze dne 16. 7. 1999, č. j. 040/1138,1085/99/ŽP-
Zem seznatelný.
K výše uvedené námitce stěžovatele je třeba uvést, že městský soud zrušil rozhodnutí
žalovaného z důvodu, že žalovaný v rámci odvolacího řízení neodstranil nedostatek řízení
před správním orgánem I. stupně, kdy stavební úřad jako správní orgán I. stupně nedal podnět
k zahájení řízení a vydání rozhodnutí jímž by bylo podle ustanovení §12 odst. 2 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pro projednávanou věc (dále jen „zákon
č. 114/1992 Sb.“), ve správním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení či neudělení souhlasu
s umístěním stavby, anebo seznatelný závěr o tom, že umístěním stavby krajinný ráz snížen
či změněn nebude, a vydal rozhodnutí o umístění stavby za situace, kdy rozhodnutí orgánu
ochrany přírody nebylo součástí podkladů pro vydání rozhodnutí o umístění navrhované stavby.
Stěžovatel, kromě toho, že ve své stížní námitce odkazuje na již překonaný právní názor
ohledně sporné otázky, nebrojí proti všem aspektům závěru městského soudu proč uznal žalobní
námitku žalobce za důvodnou (v předmětné věci nebylo součástí podkladů pro vydání
rozhodnutí o umístění navrhované stavby rozhodnutí orgánu ochrany přírody, stavební úřad
za této situace nedal podnět k zahájení řízení a vydání takového rozhodnutí a vydal rozhodnutí
o umístění stavby - jeho rozhodnutí tak bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí a žalovaný v rámci odvolacího řízení tento nedostatek neodstranil).
Tvrzení stěžovatele, že ze stanoviska Okresního úřadu Praha – východ ze dne 16. 7. 1999
č. j. 040/1138,1085/99/ŽP-Zem, je seznatelný závěr o tom, že umístěním stavby krajinný ráz
snížen či změněn nebude, je při posuzovaní sporné otázky důvodnosti žalobní námitky právně
irelevantní, neboť městský soud jako jeden z aspektů svého závěru ohledně důvodnosti žalobní
námitky konstatoval (v souladu s právním názorem rozšířeného senátu), že v předmětné věci
nebylo součástí podkladů pro vydání rozhodnutí o umístění navrhované stavby rozhodnutí
orgánu ochrany přírody podle §12 odst. 2 uvedeného zákona vydané ve správním řízení.
Pro posouzení důvodnosti stížní námitky nesprávného posouzení právní otázky
městským soudem v předcházejícím řízení tak není podstatné, zda je ze stanoviska Okresního
úřadu Praha – východ ze dne 16. 7. 1999, č. j. 040/1138,1085/99/ŽP-Zem, seznatelný závěr
o tom, že umístěním stavby krajinný ráz snížen či změněn nebude, ale že v předmětné věci bylo
řízení před správním orgánem zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného
správního rozhodnutí, neboť součástí podkladů pro vydání rozhodnutí o umístění navrhované
stavby nebylo rozhodnutí orgánu ochrany přírody, jímž by bylo podle §12 odst. 2 zákona
č. 114/1992 Sb. ve správním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení či neudělení souhlasu
s umístěním stavby, anebo by z něj byl seznatelný závěr o tom, že umístěním stavby krajinný ráz
snížen či změněn nebude.
Městský soud se při posuzování žalobní námitky opíral o závěr rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu uvedený v usnesení č. j. 6 A 97/2001 - 39 ze dne 12. 10. 2004,
dle kterého, souhlasné nebo nesouhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody k umisťování
nebo povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný
ráz (§12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), je rozhodnutím
vydávaným ve správním řízení vedeném tímto orgánem z vlastního podnětu, z podnětu jiného
správního orgánu, nebo na návrh účastníka řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí rozšířený senát také uvedl, že jiný správní orgán,
který rozhoduje o umístění či povolení stavby, nebo o jiné činnosti, musí vycházet
ze spolehlivého zjištění, zda jimi může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Tuto
skutečnost může spolehlivě zjistit leda z rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle §12 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny. Proto pokud takovéto rozhodnutí mezi podklady pro vydání
jeho rozhodnutí chybí, je správní orgán povinen dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání
podnět. Neučiní-li tak, zatěžuje řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Stěžovatel je názoru, že z bližšího odůvodnění závěru městského soudu vyplývá, že nikoli
nedostatečný rozsah (v daném případě dvou) stanovisek orgánů ochrany přírody, ale pouze forma
jednoho z nich (stanoviska Okresního úřadu Praha – východ ze dne 16. 7. 1999) byla důvodem
pro zrušení žalobou napadeného správního rozhodnutí, aniž by navíc byla ze strany městského
soudu posouzena míra jím deklarovaného pochybení správních orgánů, resp. intenzita jím
deklarovaného porušení zákona vzhledem k celkové komplikovanosti řízení s přihlédnutím
k povaze rozhodované věci a míře ohrožení právem chráněných zájmů účastníků řízení,
resp. účastníka řízení – žalobce. Postup městského soudu tak dle stěžovatele nekoresponduje
se zásadou materiálně a nikoliv pouze formálně chápaného právního státu.
Stěžovatel je názoru, že městský soud v posuzovaném případě neprovedl hodnocení
ve smyslu argumentace vyjádřené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 A 90/2002 - 66 ze dne 12. 8. 2005, že mezi namítanou protizákonností a důsledky
případného vyhovění žalobě, tedy zrušením napadeného správního rozhodnutí, musí existovat
určitý vztah proporcionality.
Nejvyšší správní soud k posouzení druhého stížního bodu uvádí následující :
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku sice konkrétně neprováděl hodnocení
ve smyslu argumentace vyjádřené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 A 90/2002 - 66 ze dne 12. 8. 2005, že mezi namítanou protizákonností a důsledky
případného vyhovění žalobě, tedy zrušením napadeného správního rozhodnutí, musí existovat
určitý vztah proporcionality, ale v tomto jeho postupu nelze shledat pochybení, neboť výše
uvedená argumentace nebyla v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného před městským
soudem použita ani jednou procesní stranou.
Z obsahu odůvodnění rozhodnutí městského soudu je také nepochybné, že městský soud
absenci vydání rozhodnutí ve správním řízení dle ustanovení §12 zákona č. 114/1992 Sb.
považoval za překročení míry pochybení správního orgánu nutného pro vyslovení nezákonnosti
napadeného správního rozhodnutí.
S tímto závěrem městského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Svůj názor opírá
o obdobnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ten např. ve svém rozsudku ze dne
22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 – 92 dospěl k závěru, že za vady řízení dle ustanovení §76 odst. 1
písm. c) s. ř. s. lze považovat situaci, kdy byl ve správním řízení porušen celý soubor procesních
práv účastníka řízení, v důsledku čehož řádný proces fakticky absentoval. Za těchto okolností
není třeba zkoumat, zda porušení každého jednotlivého procesního práva stěžovatele
ve správním řízení samo o sobě mělo následek předvídaný v citovaném ustanovení.
V nyní projednávané otázce úplně absentovalo správní řízení ohledně souhlasu orgánu
ochrany přírody s umístěním stavby, která by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz ve smyslu
ustanovení §12 zákona č. 114/1992 Sb. Pochybení správních orgánů tak dosáhlo mimořádné
intenzity.
Na posuzovanou otázku vhodně dopadá i argumentace z usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ve věci č. j. 6 A 97/2001 – 39 ze dne 12. 10. 2004, publikovaného
pod č. 499/2005 Sb. Nejvyššího správního soudu, že „Závěr správního orgánu o tom, zda stavba či jiná
činnost mohou snížit či změnit krajinný ráz, musí být přezkoumatelný nejen z důvodu nezbytné právní jistoty,
ale též proto, aby se fyzické či právnické osoby, jejichž práva, právem chráněné zájmy či povinnosti mohou být
takovým závěrem dotčeny, mohly k němu vyjádřit, předkládat návrhy, stanoviska a důkazní prostředky
a uplatňovat i ostatní práva účastníků řízení.“
Nejvyšší správní soud tak ani druhou stížní námitku neshledal důvodnou.
Ohledně upozornění stěžovatele z kasační stížnosti na rozhodnutí příslušných orgánů
v oblasti veřejného zdraví, Nejvyšší správní soud uvádí, že tyto skutečnosti jsou v řízení
o projednávané kasační stížnosti právně irelevantní. Městský soud v odůvodnění svého
rozhodnutí pouze konstatoval, že v dalším řízení bude na žalovaném, aby se znovu zabýval i tím,
zda a jaká stanoviska byla příslušnými orgány v oblasti veřejného zdraví k projednávanému
návrhu zaujata.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud poukazuje i na svou dřívější
judikaturu týkající se ustanovení §12 zákona č. 114/1992 Sb., dle které je závazné stanovisko
příslušného orgánu ochrany přírody k zásahu do významného prvku podle ustanovení §12
zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, správním rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., neboť tímto aktem ze strany příslušného správního úřadu se autoritativně stanoví,
zda určitou aktivitou lze zasáhnout do konkrétního významného krajinného prvku (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2004, č. j. 3 As 53/2003 – 61 a ze dne 13. 8. 2003,
č. j. 7 A 198/2000 – 51).
Při přezkoumávání projednávané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neshledal stížní
námitky stěžovatele důvodné, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž náleží právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.), je stěžovatel povinen zaplatit
náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč (z toho 2100 Kč jako odměnu právního
zastoupení za 1 úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti, a dále
300 Kč paušální poplatek na úhradu hotových výdajů v souladu s ustanovením §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Částku 2400 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
(§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu