ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.34.2008:45
sp. zn. 5 As 34/2008 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. V.
Q., zast. advokátem Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem AK, Příkop č. 8, Brno, proti žalovanému:
Policie České republiky, ředitelství cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Olšanská 2, pošt.
schránka 78, 130 51, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 28. 1. 2008, č. j. 8 Ca 391/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen stěžovatel) kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen městský soud), kterým bylo zastaveno řízení,
ve kterém se žalobce podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 11. 2007, č. j. SCPP-3467/C-243-2007, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí
Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň,
referátu služby cizinecké a pohraniční policie Rozvadov, č. j. SCPP-58/PL-10-SŘ-2007 ze dne
19. 7. 2007.
Podáním ze dne 16. 1. 2008, soudu doručeným dne 21. 1. 2008, oznámil žalobce, že svoji
žalobu bere zpět. Městský soud proto podle ustanovení §47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) řízení výše označeným usnesením zastavil.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že vzhledem k tomu, že žalobce nebyl účastníkem
řízení, byla žaloba podána osobou, která není osobou k tomu zjevně oprávněnou, mělo být
ze strany městského soudu postupováno dle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. žaloba
měla být jako nepřípustná odmítnuta.
Velmi sporné se, dle stěžovatele, jeví tvrzení žalobce, kdy z odůvodnění napadeného
usnesení vyplývá, že rozhodnutí Referátu cizinecké a pohraniční policie Rozvadiv bylo
rozhodnutím Ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie zrušeno. Věc však byla vrácena
k novému projednání a rozhodnutí, z uvedeného tak naopak vyplývá, že ve věci správního
vyhoštění nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, neboť řízení pokračuje a nebylo v žádném
případě zastaveno. Vzhledem k tomu, že Městským soudem v Praze nebyl dostatečně zjištěn
skutečný stav věci, v důsledku čehož došlo k zastavení řízení, považuje toto stěžovatel za vadu
řízení. S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí městského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele stran nezákonnosti postupu
městského soudu. Stěžovatel se domnívá, že žaloba měla být odmítnuta pro nepřípustnost;
nesouhlasí s postupem městského soudu, který v souladu s ustanovením §47 písm. a) s. ř. s.
rozhodl o zastavení řízení na základě zpětvzetí návrhu navrhovatelem.
Podle citovaného ustanovení s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzali-li navrhovatel
svůj návrh zpět. Městský soud tedy plně reflektoval jak ustanovení §47 písm. a) s. ř. s.,
tak také dispoziční zásadu, která vedle zásady koncentrace řízení ovládá celé správní soudnictví.
Navrhovatel může disponovat řízením nebo jeho předmětem a může tedy i vzít svůj návrh zcela
nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl (ustanovení §37 odst. 4 s. ř. s.). Pokud tak učiní,
musí soud rozhodnout, že řízení zastavuje a v tu chvíli již není rozhodné, zda se jednalo o návrh
přípustný či nepřípustný. Z tohoto důvodu proto také soud nezkoumal, zda se v projednávané
věci jednalo o opravný prostředek přípustný, resp. důvodný, když odpověď na tento problém
není určující pro daný případ.
Lze tedy shrnout, že zpětvzetí návrhu a následné zastavení řízení, které je vyjádřením
zmíněné dispoziční zásady, konzumuje podaný návrh jako celek a jakékoli další okolnosti,
které by mohly znamenat nepřípustnost návrhu a vést k jeho následnému odmítnutí,
jsou irelevantní. Z tohoto závěru zákon činí pouze jedinou výjimku pro případ, že návrh
na zahájení řízení podalo více osob a zpětvzetí učinila pouze jedna - §47 písm. a) in fine s. ř. s.;
tato výjimka však na daný případ nedopadá, neboť návrh na zahájení řízení podala pouze jedna
osoba. Vzal-li tudíž žalobce žalobu zpět, nemůže jako stížnostní námitka obstát skutečnost,
že podaná žaloba byla nepřípustná a že z tohoto titulu ji měl soud odmítnout. Opačný závěr,
který uplatňuje stěžovatel s tím, že institut zastavení řízení se v soudním řízení správním uplatní
pouze v případě, že soud nezjistí překážku řízení nebo jiný důvod pro odmítnutí žaloby podle
§46 s. ř. s., by vedl k negaci dispoziční zásady, v souladu s níž je tento typ řízení koncipován.
Nejvyšší správní soud obiter dictum považuje za nutné uvést, že žalobní legitimaci k podání
žaloby ve správním soudnictví má v souladu s ustanovením §65 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl
na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti. V tomto kontextu žalobce sice nebylo možno považovat za účastníka řízení
ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v znění pozdějších
předpisů v řízení týkajícím se správního vyhoštění jeho dcery P. D. L., postavení účastníka řízení
mu však svědčilo jakožto navrhovateli v řízení ve správním soudnictví stran přezkumu správního
rozhodnutí o zamítnutí jím podaného odvolání pro nepřípustnost; proto by ani nebylo možné
posoudit daný návrh jako žalobu podanou osobou k tomu neoprávněnou, a jako takovou ji
odmítnout.
Podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. navrhovatel může vzít svůj návrh zcela nebo zčásti
zpět, dokud o něm soud nerozhodl.
Podle ustanovení §47 s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh
zpět.
Žádné z těchto ustanovení nepodmiňuje zastavení řízení žádnou jinou podmínkou
než zpětvzetím návrhu. Odůvodnění zpětvzetí není po žalobci (navrhovateli) vyžadováno, stejně
tak soud toto zdůvodnění zpětvzetí není povinen ve svém usnesení uvádět. Důvodem zastavení
řízení, které bylo podáním návrhu (jakkoli tento není kvalifikovaný, resp. perfektní) zahájeno,
je zpětvzetí žaloby. Zpětvzetí je výlučně volním aktem navrhovatele (žalobce), které odůvodnění
nepotřebuje. Uvedení odůvodnění zpětvzetí v usnesení o zastavení řízení není obligatorní
součástí rozhodnutí, nadto, pokud by žalobce své zpětvzetí neodůvodnil, nemohlo by usnesení
o zastavení řízení relevantně odůvodnit ani soud.
Městský soud postupoval v souladu se zákonem, když v projednávané věci řízení podle
§47 písm. a) s. ř. s. zastavil. Rozhodoval tak dle dispozic stěžovatele, který se sám rozhodl,
že v řízení již nebude pokračovat a který nepochybným a zřejmým způsobem tuto svoji vůli
soudu projevil. Soud proto, za tohoto stavu, nemohl v řízení jakkoli pokračovat. Námitka
stěžovatele ohledně nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci je tedy lichá, když jediný
podstatnou skutečností pro zastavení řízení je existence zpětvzetí žaloby.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadeným
usnesením se městský soud nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 a 7 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalobci. Protože však žalobce žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že žalobci, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu