ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.12.2008:62
sp. zn. 5 Azs 12/2008 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: B. G., zastoupený Mgr. Alexandrem
Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2007, č. j. 32 Az 28/2007 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 4. 2007, č. j. OAM-723/LE-B02-P07-R2-2004, jímž nebyla stěžovateli
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
neboť tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda stěžovatel splňuje zákonné
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu,
dále stěžovatel namítá vadu řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečném zjištění
skutkového stavu a v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí žalovaného
s tím, že pro tyto vytýkané vady měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, a konečně uvádí,
že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud
nehodnotil důkazy předložené stěžovatelem a navíc se nezabýval existencí překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Dospěl však k závěru, že o něm není
třeba rozhodovat tam, kde samo podání kasační stížnosti má odkladný účinek ze zákona (§32
odst. 5 zákona o azylu).
Poté se zdejší soud zabýval přípustností kasační stížnosti. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud připomíná, že v žalobě jakožto relevantní skutkové a právní důvody,
na jejichž základě se stěžovatel domníval, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, stěžovatel
uvedl pouze následující: „V zemi původu jsem pronásledován pro svůj turecký původ, kde jsem
také žil. Pak jsem měl problém s otčímem. V současné době jsem občanem Gruzie,
kde ale nemohu žít, protože tam je můj život ohrožen ze strany mého strýce. Ten se mstí,
protože má matka ho neposlechla a vzala si Turka a mě také odvezla do Turecka. Děda mi usiluje
o život, protože žil v Turecku a já jsem Armén. Žádám o udělení azylu z humanitárních důvodů“.
Dle §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání
žaloby. To se v daném případě nestalo, proto další námitky proti rozhodnutí žalovaného,
které stěžovatel vyjádřil až během ústního jednání před krajským soudem, již nelze považovat
za včasně uplatněné žalobní body, byť i s nimi se krajský soud nad rámec své zákonné povinnosti
vypořádal.
Z uvedeného je třeba vycházet při posuzování přípustnosti uplatněných kasačních
námitek, jež se týkají tvrzených vad řízení před správním orgánem. Stěžovatel v žalobě
ani následně v rámci lhůty pro podání žaloby nenamítal, že by žalovaný nedostatečně zjistil
skutkový stav nebo že by jeho rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno. Předmětem řízení o kasační
stížnosti je primárně přezkum rozhodnutí krajského soudu a teprve jeho prostřednictvím
Nejvyšší správní soud posuzuje rovněž rozhodnutí správního orgánu, které bylo napadeno
žalobou. Námitka vady řízení před správním orgánem může být přípustným důvodem kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pouze tehdy, byla-li tato vada vytýkána v řízení
před krajským soudem, což se v daném případě nestalo. Uvedené kasační námitky jsou
proto ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné, neboť je stěžovatel řádně neuplatnil v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že zmíněné kasační námitky
by nemohly být úspěšné ani v případě, pokud by je shledal přípustnými. Je sice pravdou,
že ve věci stěžovatele již Nejvyšší správní soud jednou rozhodoval, přičemž rozsudkem ze dne
11. 7. 2005, č. j. 5 Azs 126/2005 - 78, předcházející rozhodnutí krajského soudu zrušil a zavázal
ho právním názorem, aby žalovanému uložil doplnit dokazování. Nejvyšší správní soud
však vycházel ze zcela jiného skutkového základu, než jaký posléze vyplynul z následného
správního řízení. Jak konstatoval rovněž krajský soud, v průběhu správního řízení došlo dne
14. 2. 2007 k zásadnímu obratu, kdy stěžovatel odvolal své předchozí čestné prohlášení,
podle něhož se vydával za osobou s příjmením Š. a jménem G. a státním občanstvím Arménie, a
učinil nové čestné prohlášení o své totožnosti, tedy že se ve skutečnosti jmenuje G. B. a je
občanem Gruzie. Žalovaný tedy správně vyhodnotil, že vzhledem k tomu, že u stěžovatele
nepřicházely v úvahu důvody dle §12 písm. a) zákona o azylu, a vzhledem k dikci §12 písm. b) a
§14a odst. 1 zákona o azylu je rozhodnou zemí z hlediska zkoumání zákonných podmínek pro
udělení mezinárodní ochrany v tomto případě Gruzie, jejímž je stěžovatel občanem, nikoli
Arménie, byť by byl stěžovatel po matce arménské národnosti, nebo Turecko, kde stěžovatel
pouze po určitou dobu pobýval. Stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil žádné relevantní
důvody, proč by mu měla být právě ve vztahu ke Gruzii udělena mezinárodní ochrana. Jak
vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, správní orgán není povinen
hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o mezinárodní ochranu uvedl jako důvody, pro
které o ni žádá. Neučinil-li tak, nemůže účinně v řízení o kasační stížnosti namítat, že správní
orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, když nezjišťoval důvody jiné, žadatelem v řízení
před správním orgánem neuváděné, či že se takovými důvody ve svém rozhodnutí nezabýval.
Žalovaný tedy nepochybil, pokud hodnotil situaci v Gruzii pouze v obecné rovině z hlediska
ustanovení §12 a §14a zákona o azylu.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti ve zbylém rozsahu se Nejvyšší správní soud
zabýval její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu zdejší soud pro stručnost odkazuje
např. na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz.
Pokud stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky, zda stěžovatel splňuje
zákonné podmínky pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud znovu
opakuje, že stěžovatel žádné relevantní důvody ve vztahu k rozhodné zemi, tedy Gruzii
ve správním řízení neuváděl, jeho tvrzení, která se vztahují k Turecku, případně Arménii, jsou
z hlediska jeho žádosti o mezinárodní ochranu bezpředmětná. Lze tedy pouze odkázat na výše
uvedené i na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu, jež se vztahuje k povinnosti tvrzení
žadatele o mezinárodní ochranu, mimo jiné na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 6/2003 - 38, publikovaný pod č. 42/2003 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaný pod č. 181/2004 Sb.
NSS nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41,
dostupný na www.nssoud.cz.
Pokud stěžovatel až v kasační stížnosti uvádí, že nelze zcela jednoznačně říci,
jaké je národnosti a státní příslušnosti, je třeba říci, že toto jeho tvrzení protiřečí tomu,
co doposud tvrdil a v samotné kasační stížnosti tvrdí. Stěžovatel učinil výše uvedené čestné
prohlášení o tom, že je občanem Gruzie, a jak sám upozorňuje v kasační stížnosti, předložil
doklady, které toto jeho prohlášení potvrzují. Zároveň z jeho výpovědí vyplývá, že je po matce
arménské národnosti a je křesťanského vyznání, na čemž nic nemění ani to, že žil se svou matkou
po určitou část svého života v Turecku a ovládá turečtinu. K arménské národnosti se stěžovatel
také v kasační stížnosti hlásí. Stěžovatel tedy neuvádí žádné věrohodné důvody,
které by zpochybnily skutečnost, že za referenční zemi je ve vztahu k jeho žádosti o mezinárodní
ochranu třeba považovat Gruzii, tato skutečnost vyplývá z jeho vlastního čestného prohlášení,
na které je žalovaný nucen spoléhat, neboť, jak žalovaný uvedl, není oprávněn z důvodu ochrany
osobních údajů žadatelů o mezinárodní ochranu ověřovat skutečnosti o jejich totožnosti u orgánů
země původu. Stěžovatelova tvrzení, která uvádí v kasační stížnosti, je třeba hodnotit
jako navzájem protikladná, vysoce spekulativní a nevěrohodná. Tuto skutečnost ilustruje
např. stěžovatelovo tvrzení v kasační stížnosti, že se narodil v oblasti Náhorního Karabachu
(tedy na území dnešního Azerbajdžánu), zatímco v čestném prohlášení ze dne 14. 2. 2007 uváděl
jako místo svého narození Tbilisi.
V tomto kontextu je třeba hodnotit rovněž stěžovatelovo tvrzení, které uplatňuje opět
až v kasační stížnosti, podle něhož jsou žadatelé o azyl v Gruzii odsuzováni k mnohaletým
trestům odnětí svobody a měl by být tedy z tohoto důvodu v Gruzii vystaven perzekuci.
Ve správním řízení nic takového neuváděl a zjištění žalovaného jeho závěry nepotvrzují.
Stěžovatelovo obecné tvrzení o tom, že nelze přehlédnout jisté xenofóbní tendence vůči jiným
národnostem žijícím v Gruzii, nemůže být samo o sobě v případě stěžovatele důvodem
pro poskytnutí azylu dle §12 zákona o azylu, ani doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
To samozřejmě platí i o stěžovatelových nekonkrétních a nejednoznačných zmínkách v žalobě,
že jeho život ohrožují jeho příbuzní (patrně v Gruzii). Ke stěžovatelovým obecným úvahám
o jednání soukromých osob, které obsahuje rovněž kasační stížnost, Nejvyšší správní soud
odkazuje na svoji dosavadní judikaturu k této otázce, např. na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz, podle něhož skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu stěžovatele dává občanům možnost domáhat se ochrany
svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.
Stěžovatel dále uvádí, že situace v Gruzii je velmi dramatická, neustále se zhoršuje a země
je na pokraji občanské války. K tomu je třeba uvést, že žalovaný se situací v Gruzii podrobně
zabýval z pohledu obou možných forem mezinárodní ochrany a důvody pro jejich udělení
neshledal, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho závěry, jakož i se závěry krajského soudu
k této otázce ztotožňuje. Pokud by se situace od doby vydaní žalobou napadeného rozhodnutí
skutečně výrazně zhoršila, mohla by taková skutečnost mít význam z hlediska důvodů
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 zákona o azylu, ovšem pouze v případě,
pokud by při navrácení stěžovatele hrozilo porušení zásady non-refoulement zakotvené v čl. 33
Úmluvy o právním postavení uprchlíků či porušení základních práv stěžovatele dle čl. 2 a 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, tedy pokud by stěžovatelův život či osobní svoboda
byly v zemi původu, tj. v Gruzii, ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, příslušnosti k určité
společenské vrstvě či politického přesvědčení nebo pokud by zde bylo reálné nebezpečí, že by byl
stěžovatel v zemi původu zbaven života nebo vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení. V takovém případě by byl Nejvyšší správní soud nucen upřednostnit aplikaci těchto
mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána a které mají ve smyslu čl. 10 Ústavy přednost
před zákonem, před aplikací jinak závazného pravidla dle §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož správní
soudy vycházejí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64,
publikovaný pod č. 1336/2007 Sb. NSS nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS). Z výpovědí
stěžovatele ani z obecně známých skutečností o vývoji v Gruzii však nevyplývá, že by se tamní
situace od doby vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tedy od dubna 2007 natolik výrazně
změnila, aby zde v případě stěžovatele reálně hrozila zmiňovaná újma a tudíž by bylo třeba
přistoupit k přednostní aplikaci výše uvedených mezinárodních smluv.
Pokud jde o důvody pro případné udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu,
ani v tomto ohledu stěžovatel ve správním řízení neoznačil žádné konkrétní důvody hodné
zvláštního zřetele, pro něž by žádal právě o udělení humanitárního azylu. Žalovaný takové
důvody rovněž neshledal, přičemž svůj závěr řádně odůvodnil. Nejvyšší správní soud tedy
v souladu se svou dosavadní judikaturou vztahující se k humanitárnímu azylu, např. s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz,
konstatuje, že azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele.
Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení,
přičemž správní rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, podléhá přezkumu
správního soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem (§78 odst. 1 s. ř. s.). Tyto předpoklady byly v daném případě
splněny.
Je zřejmé, že stěžovatel nesplňuje ani zákonné podmínky pro udělení azylu či doplňkové
ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 a §14b zákona o azylu, neboť stěžovatel
neuváděl žádné rodinné příslušníky, jimž by byl v ČR udělen azyl nebo doplňková ochrana.
Krajský soud se nemohl zabývat tvrzenými vadami řízení před správním orgánem,
neboť je stěžovatel v žalobě ani následně ve lhůtě pro podání žaloby nenamítal. Jak již bylo
vysvětleno, i procesní vady je třeba v soudním řízení správním včas a řádně namítat.
Pokud stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nezabýval důkazy, které stěžovatel předložil,
pak je třeba říci, že stěžovatel v soudním řízení správním nepředložil ani nenavrhl jiné důkazy,
než jsou listiny již obsažené ve správním spisu žalovaného. Krajský soud se s důvody,
které stěžovatel uváděl ve prospěch své žádosti o mezinárodní ochranu, řádně vypořádal
na straně 5 až 7 svého rozsudku a vysvětlil, proč nejsou z hlediska zákonných podmínek
pro udělení mezinárodní ochrany relevantní a proč působí rovněž v řadě ohledů nevěrohodně.
Krajský soud se nemohl zabývat otázkou překážek vycestování, neboť tento institut byl novelou
č. 165/2006 Sb. ze zákona o azylu vypuštěn a nahrazen institutem doplňkové ochrany dle §14a
a §14b zákona o azylu, k němuž se již Nejvyšší správní soud z hlediska žádosti stěžovatele
vyjádřil výše.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny relevantní námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu