ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.16.2008:60
sp. zn. 5 Azs 16/2008 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobců: K. O., a H. O., oba zastoupeni Mgr.
Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2007, č. j. 59 Az 108/2006 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně včasnou kasační stížností, kterou podala rovněž jménem svého nezletilého
syna (žalobce), jehož je zákonnou zástupkyní, (dále „stěžovatelé“), brojí proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 9. 2006, č. j. OAM-936/VL-20-04-2006, jímž byla žádost stěžovatelů
o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), neboť tvrdí,
že se krajský soud dopustil nesprávného posouzení právní otázky, když v rozporu s čl. 1 odst. 2
a s čl. 10 Ústavy upřednostnil aplikaci soudního řádu správního a zákona o azylu před aplikací
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zakotvuje právo stěžovatelky
na respektování jejího soukromého a rodinného života, ačkoli stěžovatelka krajský soud výslovně
upozornila, že žije v ČR řadu let, vychovává zda dvě děti, z nichž jedno je občanem ČR a že žije
ve společné domácnosti se svým druhem a otcem svého dítěte – českým občanem, přičemž její
nucené vycestování v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí by představovalo nepřiměřený
zásah do tohoto jejího práva na soukromý a rodinný život. Pokud jde o stěžovatele, byla
z obdobných důvodů porušena jeho práva vyplývající z Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé
se v kasační stížnosti dovolávali rovněž kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
s tím, že došlo k vadě řízení před krajským soudem, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, aniž by však konkrétně uvedli, v čem měla tato vytýkaná vada řízení
spočívat.
Poté, co zdejší soud shledal kasační stížnost přípustnou, zabýval se její přijatelností
ve smyslu §104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech azylu zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud připomíná, že žalovaný zamítl žádost stěžovatelů o mezinárodní
ochranu jako zjevně nedůvodnou, a to proto, že šlo již o druhou žádost, přičemž stěžovatelka
svou původní žádost odůvodnila tím, že se obává možného ohrožení ze strany mafie na Ukrajině.
Jako hlavní důvod své druhé žádosti pak uváděla hrozbu fyzického násilí ze strany jejího bývalého
manžela, z pohovoru, který žalovaný vedl se stěžovatelkou však vyplynulo, že problémy
s manželem trvaly již v době podání první žádosti, nicméně je v řízení o první žádosti nesdělila.
Jiné potíže na Ukrajině neměla, vyloučila problémy s ukrajinskými státními orgány, soudy
či policií. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že je dán důvod pro zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné dle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, neboť stěžovatelé uvedli v opakované
žádosti sice jiné skutečnosti než v žádosti předchozí, ovšem takové, které jim musely být známy
již při podání předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatelka ve správním řízení neuváděla jako důvod pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany pro sebe a pro svého nezletilého syna skutečnost, že by v České republice
hodlala založit rodinu, a takové tvrzení nebylo ani součástí žalobních bodů. Až v doplnění žaloby,
které Krajský soud v Ostravě obdržel dne 5. 3. 2007, tedy již po uplynutí lhůty pro podání žaloby,
stěžovatelka uváděla, že hodlá uzavřít sňatek s českým občanem, s nímž čeká dítě (následně
stěžovatelka doložila, že se jí dne 6. 7. 2007 narodila dcera P. M., která je občankou ČR).
Stěžovatelka v doplnění žaloby i v kasační stížnosti požaduje přednostní aplikaci mezinárodních
závazků ČR, které garantují právo na respektování soukromého a rodinného života, před aplikací
příslušných ustanovení soudního řádu správního či zákona o azylu, ani v těchto podáních však
neuvádí, jaký důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany by z jejího práva na respektování
rodinného či soukromého života měl plynout.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, např.
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44,
publikovaný pod č. 397/2004 Sb. NSS, podle něhož potřeba legalizace dalšího pobytu žadatele
není zákonným důvodem pro udělení azylu (nyní mezinárodní ochrany). Jak již Nejvyšší správní
soud mnohokráte zdůraznil a učinil tak i Krajský soud v Ostravě v předmětné věci, instituty azylu
či doplňkové ochrany nepokrývají veškeré relevantní důvody, pro něž cizinec může žádat o pobyt
na území ČR, ale naopak je lze udělit pouze z úzce vymezených důvodů uvedených v §12
až §14b zákona o azylu, tedy v případě azylu především z důvodu pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod či z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy,
pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů v zemi původu a v případě doplňkové ochrany z důvodu skutečného
nebezpečí vážné újmy, která by žadateli hrozila v zemi původu a za níž se považuje především
uložení a vykonání trestu smrti, mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
či vážné ohrožení jeho života nebo lidské důstojnosti v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu. Žádný z těchto relevantních důvodů stěžovatelé neuváděli a tyto důvody
také nebyly žalovaným ani krajským soudem shledány.
Zároveň je třeba po vzoru citované judikatury konstatovat, že rozhodnutí správního
orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové
ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany,
samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území ČR, tuto otázku je však třeba řešit
dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže
být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho soukromého
a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území ČR.
V takovém případě tedy není ani relevantní důvod pro to, aby správní orgán rozhodující o azylu
či správní soud přezkoumávající takové rozhodnutí upřednostňoval ve smyslu čl. 10 Ústavy
ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či jiných mezinárodních smluv
zakotvující právo na soukromý a rodinný život či základní práva dítěte před ustanoveními
soudního řádu správního či zákona o azylu, neboť žádná kolize mezi těmito normami za daných
okolností nenastává.
Jiná by byla situace tehdy, pokud by na základě skutečností, které např. nastaly
až po rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany, bylo třeba předejít situaci,
které se právě zákon o azylu snaží zabránit, tedy pokud by i v případě krátkodobého pobytu
žadatele v zemi původu hrozilo porušení zásady non-refoulement zakotvené v čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků či porušení jeho základních práv dle čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, tzn. že jeho život či osobní svoboda by byly v zemi původu ohroženy
na základě jeho rasy, náboženství, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení nebo pokud by zde bylo reálné nebezpečí, že by byl žadatel v zemi původu zbaven
života nebo vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Pouze na takovou situaci
skutečně dopadá judikatura, jíž se stěžovatelé dovolávají (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publikovaný pod č. 1336/2007 Sb. NSS
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56,
publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS) a podle níž by za těchto okolností byl Nejvyšší správní
soud nucen upřednostnit aplikaci těchto mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána a které mají
ve smyslu čl. 10 Ústavy přednost před zákonem, před aplikací jinak závazných pravidel dle §75
odst. 1 s. ř. s., podle něhož správní soudy vycházejí ze skutkového stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, i dle §71 odst. 2 s. ř. s., podle něhož lze žalobu rozšířit o další
žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Ani v případě stěžovatelů není důvodem nemožnosti jejich pobytu na území ČR
rozhodnutí žalovaného v předmětné věci, ale u stěžovatelky rozhodnutí Policie České republiky,
Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, ze dne 29. 8. 2006,
č. j. SCPP-432-7/OV-XII-2006, jímž bylo stěžovatelce podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců uděleno správní vyhoštění, neboť se stěžovatelka od 1. 8. 2003 do 15. 8. 2006
zdržovala na území ČR neoprávněně, s tím, že doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území,
byla stanovena na 3 roky a doba k vycestování z území byla stanovena na 30 dnů od okamžiku,
kdy stěžovatelka pozbude postavení žadatele o udělení azylu. Zákon o pobytu cizinců ovšem
obsahuje záruky, aby rozhodnutí o správním vyhoštění nebylo v rozporu se základními právy
cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, a to v ustanovení §119a odst. 2,
podle něhož rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince (k tomu srov. rozsudek Městského
soud v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 - 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb.
NSS). V takovém případě postupuje správní orgán dle §118 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
tedy udělí cizinci výjezdní příkaz, na jehož základě je sice cizinec povinen z území ČR vycestovat,
ale má možnost se po získání příslušného víza či oprávnění k pobytu do ČR neprodleně vrátit.
Stěžovatelka měla tedy v každém případě možnost brojit proti rozhodnutí o správním
vyhoštění odvoláním a v případě neúspěchu správní žalobou a v rámci těchto řízení uplatnit
důvody, které uvedla v předmětné kasační stížnosti. I pokud tak ovšem neučinila, má stále
možnost svou stávající situaci řešit, a to zejména podáním žádosti o vydání nového rozhodnutí,
kterým by byla platnost rozhodnutí o správním vyhoštění zrušena dle §122 odst. 5 písm. a)
zákona o pobytu cizinců, a dále podáním příslušných žádostí o povolení k pobytu na území ČR
vzhledem k tomu, že stěžovatelka je ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) a §15a odst. 5 zákona
o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana ČR (tedy zároveň občana EU) a stěžovatel
je jejím rodinným příslušníkem.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny relevantní námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu