ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.60.2008:69
sp. zn. 5 Azs 60/2008 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: C.Y., zastoupená JUDr. Radkem
Adámkem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. 4. 2008, č. j. 1 Az 68/2006 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 9. 2006, č. j. OAM-1140/LE-05-07-2006, byla
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Hlavním argumentem
žalovaného byl závěr, že žalobkyně ve své žádosti uvedla jako jediný důvod pro její podání
skutečnost, že měla v zemi původu ekonomické problémy a nemohla platit daně.
Žalobkyně brojila proti tomuto rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze, ve které
namítala, že ekonomické důvody mohou být za určitých okolností důvodem ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu, pokud tyto problémy existenčně jednotlivce ohrožují a pokud k nim
zároveň došlo z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu. Nedostatek dobře placených
pracovních míst v Číně je nutno vnímat v jeho globálně politickém kontextu a považovat ho
za důsledek vlády autoritářského režimu v zemi.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 8.4. 2008 zamítl s tím, že žalobkyně uváděla
pro svůj odchod ze země původu pouze ekonomické důvody – konkrétně, že celý život obdělávala
půdu a byla ve špatné ekonomické situaci.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností, ve které
namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Ke své argumentaci v žalobě dodává, že tíživá ekonomická situace,
ve které se stěžovatelka nacházela před opuštěním své země původu, byla způsobena politickými
okolnostmi, kdy jako občanka autoritářského režimu neměla šanci získat takovou práci, která
by mohla podpořit její životní podmínky a rozvoj a kdy tyto životní okolnosti byly natolik
závažné, že se odhodlala k takovému kroku, jakým je opuštění vlastního domovského státu. Dále
namítá, že žalovaný a městský soud pochybili v tom, že neposoudili u stěžovatelky podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Podle stěžovatelky měli zvážit,
zda za určitých okolností nemohou být ekonomické důvody podřazeny rovněž pod důvody
humanitární.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že stěžovatelka uváděla pro svůj odchod ze země původu pouze ekonomické
důvody. Ke vztahu §16 a §14 zákona o azylu žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, dostupný
na www.nssoud.cz) uvádí, že pokud je žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 zákona o azylu, není žalovaný povinen zkoumat, zda existují podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o argument stěžovatelky, že žalovaný neposoudil
u stěžovatelky podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
stěžovatelka tuto námitku neuplatnila v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohla,
a tudíž je tato námitka podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Ve zbytku námitek je kasační
stížnost přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s.ř.s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
- 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Pokud jde o námitku směřující proti posouzení možných důvodů dle §12 písm. b) zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud odkazuje na vlastní jednotnou judikaturu, jakož i na judikaturu
jiných správních soudů. Lze uvést např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2006,
č. j. 65 Az 58/2005 - 21, podle něhož „pouhá nespokojenost s politickým režimem v zemi původu nemůže
být důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu“. Ustanovení §12 zákona o azylu vymezuje
důvody pro udělení azylu taxativně. Ekonomické důvody mezi ně nepatří (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2003, č. j. 7 Azs 32/2003 - 60; rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, vše dostupné na www.nssoud.cz). Sama
stěžovatelka uvádí, že ekonomické důvody mohou být za určitých okolností důvodem ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu, pokud tyto problémy existenčně jednotlivce ohrožují a pokud k nim
zároveň došlo z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu. Aniž by Nejvyšší správní soud
posuzoval splnění první podmínky, musí konstatovat, že druhá podmínka [kauzální nexus mezi
ekonomickou situací stěžovatelky a azylově relevantními důvody uvedenými v §12 písm. b)
zákona o azylu] není v projednávaném případě splněna a z tvrzení stěžovatelky nevyplývá.
Stěžovatelka rovněž nepoukazuje na rozpornou judikaturu ani nenavrhuje učinit
judikatorní odklon. Pokud jde o čtvrtý důvod přijatelnosti, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že městský soud (nikoliv však žalovaný) ve svém rozsudku nepřesně uvádí, že „podle … §16
odst. 1 písm. a) zákona se žádost o udělení azylu [namísto udělení mezinárodní ochrany] zamítne jako zjevně
nedůvodná…“. Po nabytí účinnosti novely č. 165/2006 Sb. (tj. od 1. 9. 2006) se však institut zjevně
nedůvodných žádostí zakotvený v §16 zákona o azylu vztahuje na obě zákonem upravené formy
mezinárodní ochrany, tj. azyl i doplňkovou ochranu, o jejichž udělení žadatel usiluje jednotnou
žádostí o mezinárodní ochranu. Jinými slovy, žádost musí být zjevně nedůvodná, pokud
jde o důvody pro udělení azylu, i zjevně nedůvodná, pokud jde o důvody pro udělení doplňkové
ochrany. Slovní spojení „uvádí pouze ekonomické důvody“ v §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu je tak
nutné vykládat jako „neuvádí ani důvody pro udělení azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochrany,
ale pouze důvody ekonomické“. Jelikož však stěžovatelka před městským soudem námitku ohledně
doplňkové ochrany nevznesla, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto nepřesnost v rozsudku
městského soudu za „zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele“
ve smyslu čtvrtého důvodu přijatelnosti. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dodává,
že žádost stěžovatelky ve vztahu k důvodům doplňkové ochrany by neměla šanci na úspěch
ani v případě, kdyby tuto námitku před městským soudem vznesla, neboť Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, dostupném na www.nssoud.cz,
konstatoval, že „obavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný, … nelze považovat
za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v ustanovení §14a zákona o azylu“. Tento závěr
lze analogicky vztáhnout i na situaci stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura, jakož i judikatura jiných správních soudů, poskytuje dostatečnou
odpověď na námitky podané v kasační stížnosti a městský soud se prima facie v napadeném
rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu