ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.81.2007:83
sp. zn. 5 Azs 81/2007 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. S., proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 23. 7. 2007, č. j. 29 Az 49/2006 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (dále jen stěžovatele) ze dne 14. 8. 2006, č. j. OAM-200/LE-
BE03-BE01-2006 nebyl žalobkyni udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném
znění (dále jen „zákon o azylu“).
Proti rozhodnutí stěžovatele podala žalobkyně žalobu, na základě které Krajský soud
v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 29 Az 49/2006 - 51 rozhodnutí stěžovatele
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti, podané proti výše citovanému rozsudku stěžovatel uvádí, že soud
zrušil správní rozhodnutí stěžovatele s odkazem na zrušující rozsudek ve věci bratra žalobkyně
a jeho manželky. Stěžovatel s tímto postupem vyslovuje zásadní nesouhlas, neboť soud
nerespektoval zásadu individuálního posuzování případů žadatelů o udělení mezinárodní ochrany.
Jmenovaná není nezletilou osobou. Její tvrzení měl tedy soud posuzovat samostatně. K vázanosti
jejího případu na kauzu jejího bratra stěžovatel poznamenává, že kdyby mu správní orgán udělil
azyl dle §12 zákona o azylu, neznamená to aplikaci azylu za účelem sloučení rodiny dle §13
zákona o azylu, jelikož sourozenec azylanta není uveden jako rodinný příslušník v taxativním
výčtu §13 odst. 2 cit. zákona. Bratr jmenované azylantem není a soud překračuje svou pravomoc,
když zasahuje do rozhodování správního orgánu v jeho věci.
Co se týče příběhu jmenované, stěžovatel se domnívá, že její případ posoudil objektivně
a shromáždil podklady, které byly dostatečné, přičemž byl vázán tvrzeními, jež jmenovaná uvedla.
Správní orgán postupoval v souladu se zásadou individuálního posuzování žádostí o mezinárodní
ochranu a respektoval ustálenou judikaturu NSS, např. rozsudek č. j. 2 Azs 30/2003 ze dne
8. 1. 2004: „Rozsah dokazování ve správním řízení je však ve věcech azylových dán obsahem
podané žádosti,“ shodně viz rozsudek č. j. 5 Azs 222/2004 ze dne 30. 9. 2004. Žadatelka
zmiňovala nevěrohodné a vzájemně si odporující tvrzení a nebyla schopna vysvětlit rozpory
ve svých výpovědích. Správní orgán její výpovědi zhodnotil a dospěl k závěru, že uváděla
nepravdivé údaje státním orgánům země, kde žádá ochranu formou azylu. Navíc svůj postoj
k azylovému řízení dala jasně najevo tím, že svévolně opustila pobytové středisko a nelegálně
vycestovala do SRN. V podrobnostech odkazuje stěžovatel na odůvodnění správního rozhodnutí.
Stěžovatel dále mimo jiné uvádí, že správní orgán se ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi tvrzeními jmenované a konstatoval, že se její problémy se státními orgány země původu
nedají označit za pronásledování dle §2 odst. 7 zákona o azylu. Nejsou tak naplněny podmínky
udělení azylu podle §12 cit. zákona. Stěžovatel k tomu uvádí, že mezinárodní ochrana
je aplikovatelná pouze v omezeném rozsahu na zákonem vymezené pronásledování ze závažných
důvodů, kdy je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené, a nepokrývá další případy vážného porušování lidských práv, i když jsou natolik
závažné, že by na ně mohlo být nahlíženo jako na pronásledování.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje s výrokem rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí
stěžovatele, uvádí, že soudu je známo, že tentýž den, kdy byla projednávána žaloba žalobkyně
soud jednal i ve věci žaloby jejího bratra a jeho manželky. Těmto žalobám soud vyhověl
a rozhodnutí žalovaného zrušil. Soud považuje za potřebné v dalším řízení osvětlit nedostatky,
pro které byla zrušena citovaná rozhodnutí žalovaného. Ve všech třech případech považuje
za nutné vypořádat se podrobněji s případnou překážkou vycestování v návaznosti
na skutečnosti, vyplývající ze zpráv o zemi původu, které soud provedl v soudním řízení. Soud
nemá za objasněné, proč a na základě jakých informací cestovali příbuzní právě do České
republiky, když v té době již dle výpovědi žalobkyně jim bylo známo, že jejich příbuzní žijí
v SRN. Správní orgán rovněž podrobněji nevyřešil pravděpodobnost pravdivosti období,
v němž vycestovali ze Sýrie, pouze uvedl, že v prvém řízení uvedli, že cestovali od května
přes Libanon a v řízení druhém až v září přes Turecko. Jejich vysvětlení, že prvou informaci
použili proto, že se obávali navrácení do Sýrie označil stěžovatel za nevěrohodnou, ovšem
současně označil za nevěrohodnou i jejich další informaci o cestě v září 2005.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové v mezích uplatněného důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud musí souhlasit s názorem stěžovatele ohledně možnosti či spíše
nemožnosti aplikace ustanovení §13 zákona o azylu. Je pravda, že příběh o problémech osoby
bez státní příslušnosti v Sýrii, důvod vycestování i průběh cesty je úzce spjat s příběhem jejího
bratra a švagrové, použití ustanovení §13 zákona o azylu však nelze vztáhnout na tu situaci, kdy
ani jeden rodinný příslušník žalobkyně azyl v České republice neobdržel, když znění ustanovení
se týká udělení azylu rodinnému příslušníkovi azylanta.
Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta je možné jen v případě existence
pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl
(viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81).
Postup podle citovaného ustanovení nelze však odůvodnit ani tím, že by v případě rodinných
příslušníků žalobkyně dospěl správní orgán k nezákonnému závěru, pokud rozhodl o neudělení
azylu, a krajský soud by žalobami napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání
a rozhodnutí.
Udělení azylu rodinnému příslušníku v Německu (kde žijí matka, strýc a pět sourozenců
žalobkyně) ze zřejmých důvodů nezakládá důvod k udělení azylu za účelem sloučení rodiny
žalobkyni v České republice.
Ke konstatování soudu že „příběh žalobkyně je natolik spojen s výpovědí jejích
příbuzných, že bez dalšího podrobného rozboru situace nelze její žalobu zamítnout“, Nejvyšší
správní soud považuje za nutné zmínit, že stěžovatel k životním příběhům příbuzných dostatečně
přihlédl ve svém rozhodnutí ve věci azylu a další podrobný rozbor již není potřeba.
Skutečnosti, že žalobkyni živil její bratr, u něhož rovněž bydlela, a to v souvislosti
se zvyklostmi země, jakož i skutečnost, že její další příbuzní žijí v Německu, kde obdrželi azyl,
mohou být sice pravdivé, avšak jsou v podstatě irelevantní.
Není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují. To bylo správním orgánem prokázáno, kdy k tomu přispěla sama
žalobkyně, když ve své druhé žádosti o azyl uváděla odlišné skutečnosti než v té první. Tento fakt
se žalobkyně snažila vysvětlit tím, že měla obavu z toho, že bude navrácena zpět do Sýrie.
V dalším si Nejvyšší správní soud si dovoluje odkázat na v rozhodnutí ve věci azylu
stěžovatelem citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2000,
který mimo jiné uvádí: „Pravdivost tvrzení žadatele a věrohodnost jeho osoby jsou základem,
z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly
důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku obav z jeho návratu a případné důkazy,
jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel odvolává v rámci azylové procedury, mohou být
ověřeny zpravidla toliko rámcově, mnohdy na jeho čestném prohlášení stojí i identita jeho osoby,
když nemůže tuto doložit. Potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí,
pakliže je nepravdivost jejich tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu
z vlasti vedly žadatele důvody jiné, než jím tvrzené.“
Nejvyšší správní soud v tomto směru nesdílí závěry krajského soudu, že „správní orgán
nevyřešil pravděpodobnost pravdivosti období, v němž rodina vycestovala ze Sýrie, a že pouhá
negace jejich vysvětlení bez dalšího odůvodnění případných rozporů není dostatečná
pro stěžovatelem uvedený závěr o jejich nevěrohodnosti, neboť správní orgán, i když se zajisté
snaží zjistit veškeré skutečnosti, přesně a úplně skutkový stav, nemůže zjistit skutkový stav,
pokud sám žadatel či žadatelka své tvrzení účelově mění, a tím věrohodnost své výpovědi,
pokud ne znevěrohodňuje, tak alespoň notně snižuje. Nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem
k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky
pro jeho udělení“.
Nejvyšší správní soud, jakkoli nezná důvody, pro které byla soudem zrušena rozhodnutí
ve věci bratra žalobkyně a jeho manželky, na tomto místě konstatuje, že tyto samy o sobě
nemohou být relevantními důvody pro posouzení důvodnosti udělení azylu ve věci žalobkyně.
Tato je samostatnou zletilou žadatelkou a důvodnost poskytnutí mezinárodní ochrany u ní nelze
dovozovat z důvodů svědčících jiným, byť spřízněným, osobám.
Nejvyšší správní soud však přisvědčil krajskému soudu stran nedostatečného posouzení
překážky vycestování a považuje za nutné, aby se správní orgán podrobněji vypořádal
s touto otázkou, zejména i v návaznosti na skutečnosti vyplývající ze zpráv o zemi původu,
které krajský soud provedl v soudním řízení.
V této souvislosti je třeba toliko pro úplnost poznamenat, že institut překážek vycestování
(§91 zákona o azylu v dřívějším znění) byl zákonem č. 165/2006 Sb. zrušen, a s účinností
od 1. 9. 2006 ho v plné šíři nahrazuje nový institut tzv. „doplňkové ochrany“. Důvody pro udělení
doplňkové ochrany jsou uvedeny v ustanovení §14a zákona o azylu, a to tak, že: „doplňková
ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 (je jím uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské
důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky), a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště“.
Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba
případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy
a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální
právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „non-
refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky
dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu
žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen
doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové
ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti,
nikoli však směrem do minulosti.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když shledal, že Krajský soud v Hradci Králové nepochybil,
jestliže žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a vrátil věc stěžovateli k dalšímu
řízení. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.) a žalobkyni, která byla v řízení úspěšná, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtovala. Proto soud rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu