ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.132.2006:69
sp. zn. 6 Ads 132/2006 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: V. Z.,
zastoupeného Vladimírem Lacinou, advokátem, se sídlem Wilsonova 622, Slaný, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 5. 12. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 6. 9. 2006, č. j. 42 Cad 82/2006 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci, advokátu Vladimíru Lacinovi, se p řiznáv á odměna ve výši
952 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá včas podanou kasační stížností rozsudek
Krajského soudu v Praze blíže označený v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla dle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2003, č. X. Tímto rozhodnutím žalované byl stěžovateli
přiznán od 26. 6. 1997 vdovecký důchod podle §69 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, přičemž nárok na doplatek důchodu za dobu před 10. 9. 2000 podle §55 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění zanikl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, jelikož se domnívá,
že byl rozhodnutím žalované zkrácen na svých zákonem přiznaných právech. Předně namítl,
že nebyl o možnosti požádat o vdovecký důchod ze strany žalované vůbec informován,
a proto nesouhlasí s výrokem, že jeho nárok na doplatek k důchodu za dobu před 10. 9. 2000
dle §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění zanikl. Byl proto na jednu stranu mile překvapen,
že obdržel vdovecký důchod, na druhé straně však nevidí důvod, proč by mu neměl být důchod
přiznán za celé období. Stěžovatel se tedy domnívá, že měl být po smrti manželky ze strany státu
upozorněn na možnost požádat o vdovecký důchod. Cítí se být okradený, je poživatelem plného
invalidního důchodu a je zcela odkázán na cizí pomoc.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 9. 2006 jako nedůvodnou. Soud
v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že zákonem č. 134/1997 Sb. byl s účinností od 26. 6. 1997
změněn zákon o důchodovém pojištění tak, že dne 26. 6. 1997 vzniká nárok na vdovecký důchod
též vdovci, jehož manželka zemřela před 1. 1. 1991 a jemuž nevznikl nárok na tento důchod
před uvedeným datem. Krajský soud po zhodnocení skutečností obsažných v dávkovém spisu
stěžovatele dospěl k závěru, že žalovaná při rozhodování o jeho žádosti o vdovecký důchod
ze dne 10. 9. 2003, vzhledem k datu úmrtí manželky stěžovatele dne XY, postupovala zcela
správně a podle platných předpisů o důchodovém pojištění. Nárok na výplatu důchodu
stěžovateli náleží dle §55 odst. 2 citovaného zákona pouze tři roky zpětně od uplatnění nároku.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, jelikož se domnívá,
že při rozhodování o jeho nároku na důchod došlo k nesprávnému posouzení právní otázky
nároku na výplatu dávky, jakož i k nedostatkům v práci žalované, a namítá stížní důvody
dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. O změně zákona a o možnosti přihlásit se o vdovecký
důchod ze strany žalované nebyl informován, a až po návštěvě příbuzného se stěžovatel
dozvěděl, že mu tento nárok údajně svědčí. O vdovecký důchod požádal dne 10. 9. 2003 a byl
mile překvapen, že jej obdržel, ovšem na druhou stranu nevidí důvod, proč by mu neměl být
vdovecký důchod přiznán za celé vyměřené období. Stěžovatel veškeré závazky vůči státu splnil
a postupem žalované se cítí být okraden. Domnívá se, že bylo povinností žalované vyjít
ze zákona, který možnost získání vdoveckého důchodu přiznává, o této skutečnosti stěžovatele
informovat, případně důchod vyměřit bez nutnosti podání žádosti. Závěrem poukazuje
na nesprávnost v rodném čísle, jež žalovaná uvedla ve svém rozhodnutí a navrhuje kasační
stížností napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedla, že plně souhlasí s rozsudkem
Krajského soudu v Praze, a proto se dále k projednávané věci nebude vyjadřovat.
Kasační stížnost byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
a je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná, neboť je z jejího obsahu zřejmé,
že stěžovatel uplatňuje kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu soudního a správního spisu byly pro posouzení věci zjištěny následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatelova manželka, paní J. Z., roz. V., zemřela dne XY. Stěžovatel uplatnil nárok
na přiznání vdoveckého důchodu dne 10. 9. 2003 v pobočce Okresní správy sociálního
zabezpečení Kladno. Žádost o důchod byla téhož dne řádně sepsána a doručena žalované dne
16. 9. 2003. Ze správního spisu rovněž Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel je poživatelem
plného invalidního důchodu.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 12. 2003, č. X, přiznala stěžovateli od 26. 6. 1997
vdovecký důchod podle §69 zákona o důchodovém pojištění v tehdy platném znění.
V odůvodnění uvedla, že vzhledem k souběhu nároků na výplatu invalidního a vdoveckého
důchodu stěžovateli náleží podle §59 zákona o důchodovém pojištění invalidní důchod v plné
výši (základní i procentní výměra) a důchod vdovecký ve výši poloviny procentní výměry. Nárok
na doplatek důchodu za dobu přede dnem podáním žádosti dne 10. 9. 2000 podle §55 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění zanikl. V rozhodnutí žalovaná uvedla oznámení o výplatě
důchodu, přičemž pošta bude stěžovateli vyplácet od ledna 2004 vždy šestý den v měsíci částku
8481 Kč. Doplatek důchodu za dobu od 10. 9. 2000 do 5. 12. 2003 v celkové výši 36 380 Kč
žalovaná stěžovateli poukázala a doplatek za období od 6. 12. 2003 do 5. 1. 2004 ve výši 8481 Kč
bude dle rozhodnutí žalované stěžovateli poukázán.
Zákonem č. 134/1997 Sb. (čl. IV), s účinností od 26. 6. 1997, byl změněn zákon
o důchodovém pojištění tak, že nárok na vdovecký důchod vzniká dnem účinnosti citovaného
zákona vdovci, jehož manželka zemřela před 1. 1. 1991, měla trvalý pobyt na území České
republiky, a jemuž nevznikl nárok na tento důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996,
pokud dále splnil podmínky podle zákona č. 134/1997 Sb.
Podle §59 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, jsou-li současně splněny podmínky
nároku na výplatu plného invalidního a vdoveckého důchodu, vyplácí se nejvyšší důchod v plné
výši a z ostatních důchodů se vyplácí polovina procentní výměry.
Podle §55 odst. 2 citovaného zákona nárok na výplatu důchodu nebo její části zaniká,
není-li dále uvedeno jinak, uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží.
Na základě výše uvedených skutečností, Nejvyšší správní soud ke stěžovatelovým
námitkám konstatuje, že nárok na výplatu jednotlivých důchodových splátek, na rozdíl od nároku
na důchod, uplynutím času podle zákona o důchodovém pojištění zaniká. Žalovaná není povinna
vyzývat a informovat pojištěnce o možnosti podat žádost o přiznání pozůstalostního důchodu,
jelikož jí taková povinnost z žádného zákonného ustanovení neplyne. Naopak nárok na výplatu
důchodu je podmíněn splněním podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění
pro vznik nároku na důchod a jeho výplatu, jakož i podáním žádosti o přiznání nebo vyplacení
důchodu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal žádost o přiznání vdoveckého důchodu dne
10. 9. 2003, náleží mu dle §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nárok na výplatu
důchodových dávek zpětně pouze od 10. 9. 2000. Jde o důsledek uplatnění obecné právní zásady
„vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), která vytváří rámec pro chování subjektů
práva směřující k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním (srov. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 Ads 52/2005 - 37, dostupný
na www.nssoud.cz). Žalovaná proto při posuzování stěžovatelova nároku na výplatu vdoveckého
důchodu postupovala zcela v souladu s tehdy platnými právními předpisy.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení stěžovatelových námitek uplatněných
v kasační stížnosti konstatuje, že v závěrech vyslovených v napadeném rozsudku Krajského
soudu v Praze neshledal nesprávnost, jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí.
Z těchto důvodu Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná nemá na základě §60 odst. 2 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů, přestože byla procesně úspěšná.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Praze
č. j. 42 Cad 82/2006 - 52 ze dne 25. 10. 2006 ustanoven zástupce, advokát Vladimír Lacina,
se sídlem ve Slaném, Wilsonova 622. Nejvyšší správní soud zástupci přiznal podle §35 odst. 8
s. ř. s. odměnu ve výši 1x 500 Kč, za úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dále náhradu hotových
výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon podle §13 odst. 3 citované vyhlášky,
celkem 800 Kč. Nejvyšší správní soud neuznal úkon právní služby spočívající v převzetí
a přípravě právního zastoupení, jelikož právní zástupce neprokázal uskutečnění první porady
klientem dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Jelikož je ustanovený advokát plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o částku odpovídající dani, kterou je zástupce
povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. o 152 Kč. Ustanovenému zástupci se přiznávají
náhrady nákladů v celkové výši 952 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu