ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.146.2007:96
sp. zn. 6 Ads 146/2007 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: V. K.,
zastoupené Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví,
se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2006,
č. j. MHMP 323954/2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 24. 4. 2007, č. j. 1 Cad 118/2006 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Dagmar Dřímalové, se přizn áv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 800 Kč; tato odměna je splatná
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) se žalobou domáhala přezkoumání výše označeného
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 12 č. j. ODP/NEZ/511/2006/FOL ze dne 26. 7. 2006, jímž byla stěžovatelce snížena
opakovaná peněžitá dávka sociální péče. Z obsahu rozsáhlé žaloby je zřejmé, že stěžovatelka
brojila proti nedostatečným skutkovým zjištěním žalovaného, resp. proti nedostatku důvodů
pro rozhodnutí, tudíž považuje rozhodnutí žalovaného za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 1 Cad 118/2006 - 35 ze dne 24. 4. 2007 byl
zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce pro žalobní řízení. V odůvodnění poukázal
soud na ustanovení §35 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
podle něhož může předseda senátu navrhovateli, u kterého jsou splněny předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit
zástupce, jímž může být advokát. Městský soud v Praze konstatoval, že žaloba podaná
stěžovatelkou má všechny náležitosti podle §71 odst. 1 s. ř. s., a není proto splněna druhá
podmínka pro ustanovení zástupce - podmínka potřebnosti k ochraně práv stěžovatelky.
Z toho důvodu se Městský soud v Praze dále nezabýval splněním podmínky pro osvobození
od soudních poplatků a žádost stěžovatelky zamítl.
Toto usnesení napadla stěžovatelka dne 28. 5. 2007 kasační stížností, kterou dne
25. 10. 2007 doplnila její zástupkyně ustanovená pro řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka
poukazuje na to, že se Městský soud v Praze nedostatečně vypořádal s otázkou, zda ustanovení
advokáta je třeba k ochraně stěžovatelčiných práv. Stěžovatelka odmítá argument soudu, že je
z její žaloby zřejmé, že dokáže svá práva dostatečně hájit sama. Stěžovatelka namítá, že z žaloby
není vůbec zřejmé, že ji koncipovala sama, naopak uvádí, že s ohledem na své vzdělání by nebyla
sepsání takového textu bez cizí pomoci schopna. Stěžovatelka poukazuje na to, že mezi základní
práva a svobody podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod náleží právo získávat
prostředky pro své životní potřeby prací a občany, kteří toto právo nemohou bez své viny
vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. Stěžovatelka poukazuje na to,
že se tak v jejím případě neděje, a proto její zastoupení patří do okruhu věcí, které vyžadují
zvýšenou ochranu práv žalobce, neboť se jedná o hájení základního lidského práva na přežití
občana zakotveného v Listině základních práv a svobod. Stěžovatelka považuje tvrzení
Městského soudu v Praze, že žalobce nemusí být povinně v řízení před krajským soudem
zastoupen, za irelevantní a zcestné, neboť podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
má každý právo na právní pomoc před soudy, a to od počátku řízení. Městský soud v Praze
podle stěžovatelky opomněl zhodnotit, že žalovaný podal k žalobě vyjádření, ke kterému je
stěžovatelka oprávněna podat vyjádření, jež by obsahovalo právní rozbor; stěžovatelka však nemá
právní vzdělání a v případě neustanovení zástupce by proto byla podstatným způsobem zkrácena
na svých právech.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Z kasační stížnosti je možné dovodit, že stěžovatelka uplatňuje
důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy napadá usnesení krajského
soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. V doplnění kasační
stížnosti stěžovatelka prostřednictvím ustanovené zástupkyně uvedla, že je kasační stížnost
podávána i z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; k tomuto tvrzenému důvodu
však Nejvyšší správní soud nepřihlížel, neboť stěžovatelka neuvedla, v čem konkrétně spatřuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud za této
situace napadené usnesení přezkoumal v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá nezákonnost napadeného usnesení, kterou spatřuje v tom,
že jí Městský soud v Praze měl ustanovit zástupce, neboť podle svého mínění splňuje podmínky
pro jeho ustanovení.
Jak již bylo uvedeno, podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. (do 12. 10. 2005 ustanovení
§35 odst. 7 s. ř. s.) může předseda senátu navrhovateli (žalobci), u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá,
že účastníku lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka,
u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a 2) jestliže je to třeba
k ochraně jeho práv. V projednávané věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že nebyla
splněna podmínka druhá. Sporným tedy je, zda stěžovatelka potřebuje zástupce k ochraně svých
práv.
Stěžovatelka poukazuje na to, že v jejím případě jde ve věci samé o posuzování otázky,
která se dotýká jejího základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení v případě nemožnosti
vykonávat výdělečnou činnost; je tedy zřejmé, že v řízení jde o ochranu jejího základního práva,
a proto je podmínka potřeby ochrany práv účastníka ve smyslu §35 odst. 8 splněna.
S takovou argumentací se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Ostatně se již dříve obdobnou
argumentací v jiných případech stěžovatelky zabýval (věc sp. zn. 6 Ads 84/2006,
sp. zn. 6 Ads 102/2007, sp. zn. 6 Ads 129/2007), přičemž neshledává důvodu, proč by se měl
od dříve zaujatého názoru odchýlit. Proto Nejvyšší správní soud opětovně konstatuje,
že potřebou ochrany práv ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. není míněno to, že se účastník v soudním
řízení domáhá nějakého práva. Potřeba ve smyslu citovaného ustanovení (potřeba být zastupován
k hájení vlastních zájmů) musí vyplývat z objektivních okolností nasvědčujících tomu, že účastník
v soudním řízení není schopen sám využít procesních nástrojů k ochraně svého práva,
jehož se v řízení domáhá. Nejde tedy o zjišťování skutečnosti, že se účastník nějakého práva
domáhá, ale o zjišťování skutečnosti, jak se ho domáhá.
Pokud stěžovatelka dále argumentuje tím, že z žaloby rozhodně nevyplývá, že by ji
koncipovala sama, Nejvyšší správní soud podotýká, že tato skutečnost ještě neznamená, že by
byla naplněna podmínka potřeby ochrany jejích práv advokátním zastoupením. Z žaloby,
kterou stěžovatelka podala, je nade vší pochybnost zjevné, že jde o velmi kvalifikované podání,
které obsahuje všechny předepsané náležitosti žaloby a je schopno meritorního projednání. Stále
platí, že svým rozsahem (v tomto případě dvacet stran strojopisu), svou formální, ale i obsahovou
úrovní převyšuje podání, která účastníci i s právním vzděláním směřují soudům. Již tento fakt
implikuje závěr, že stěžovatelka k hájení svých práv před soudem zastoupení advokáta
nepotřebuje, neboť schopnost formulovat žalobní návrh patří k oněm prima facie objektivním
okolnostem, které dovolují usuzovat na schopnost účinně hájit svá práva před soudem ve smyslu
§35 odst. 8 s. ř. s. Je přitom nerozhodné, zda svá podání soudu koncipuje sama, či s dopomocí.
Rozhodné je, že je schopna si kvalifikované podání obstarat. V tomto kontextu není vůbec
irelevantní konstatování Městského soudu v Praze, že v řízení o žalobě není zastoupení
advokátem povinné - stěžovatelka se může, necítí-li se schopna sama hájit svá práva v rámci
jednání u soudu, zejména pak při ústním jednání, jež požaduje, zastoupit případně osobou,
která jí byla, jak tvrdí, při vypracování žaloby nápomocna. Rozhodné je, že v době rozhodování
Městského soudu v Praze potřebu právního zastoupením advokátem, jak sdílí i Nejvyšší správní
soud, neměla.
Kasační stížnost stěžovatelky tedy neshledal Nejvyšší správní soud za této situace
důvodnou, a proto mu nezbylo, než ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží.
Žalovaný právo na náhradu nákladů řízení nemá (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Městského soudu v Praze
č. j. 1 Cad 118/2006 - 55 ze dne 25. 7. 2007 ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Dagmar
Dřímalová. Ustanovená zástupkyně přípisem ze dne 28. 11. 2007 Nejvyššímu správnímu soudu
sdělila, že ve věci učinila tři úkony právní služby, a to převzetí věci, studium spisu u soudu
a doplnění kasační stížnosti. Pokud jde o úkon první, tedy převzetí věci, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), je úkonem právní služby
v případě ustanovení advokáta soudem první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení nebo obhajoby. S ohledem na to, že ustanovená zástupkyně stěžovatelky ani netvrdila,
že by převzetí věci zahrnovalo první poradu s klientkou, a tento fakt není zřejmý ani ze spisu,
nelze podle Nejvyššího správního soudu nárokovaný úkon považovat za úkon právní služby
ve smyslu citovaného ustanovení. S poukazem na §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu
Nejvyšší správní soud konstatuje, že úkon spočívající v prostudování spisu je samostatným
úkonem právní služby pouze v trestním řízení a v projednávané věci za něj proto odměnu nelze
přiznat. Z těchto důvodů přiznal Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni odměnu ve výši
500 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti (§11 odst. 1 písm. d/
ve spojení s §7 bod 2. a §9 odst. 2 a 3 advokátního tarifu) spolu s náhradou hotových výdajů
ve výši 300 Kč podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Celkem tedy Nejvyšší správní soud
přiznal ustanovené zástupkyni na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů 800 Kč.
Pro zaplacení odměny pak stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu