ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.17.2008:34
sp. zn. 6 Ads 17/2008 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Š. Š.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2007, č. X, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2007, č. j. 33 Cad 117/2007 - 13, o návrhu
žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamít á .
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) Česká správa sociálního zabezpečení podala kasační
stížnost proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jenž zrušil její rozhodnutí
ze dne 24. 5. 2007, č. X, a vrátil věc stěžovatelce k dalšímu řízení; současně vyslovil, že žádnému
z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
V návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelka vychází
z toho, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu, a následně i krajský
soud (vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu) rozhodne opačně
oproti svému předchozímu rozsudku, původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživne“.
Stěžovatelka by však - bez přiznání odkladného účinku - v mezidobí měla vydat rozhodnutí
k realizaci původního rozsudku krajského soudu. Důsledkem bude situace, kdy budou existovat
dvě opačná rozhodnutí o téže věci. Jde o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními
instituty prakticky neřešitelný. Rozhodnutí o původní žalobě by pak ztratilo smysl, což by vedlo
k naplnění pojmu „nenahraditelné újmy“ ve smyslu §73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobce se k otázce odkladného účinku nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud o návrhu uvážil následovně: Podle §55 odst. 4 s. ř. s. usnesení,
jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění.
Přestože citované ustanovení na daný případ dopadá, Nejvyšší správní soud alespoň krátce k věci
uvádí: Podle §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej může
na návrh stěžovatele přiznat. Při posuzování přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ve smyslu §107 s. ř. s. se ustanovení §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. užije přiměřeně – to znamená,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku spočívají v nenahraditelné újmě na straně
stěžovatele a v absenci dotčení nabytých práv třetích osob a rozporu s veřejným zájmem.
Stěžovatelka je správním orgánem nadaným příslušnými pravomocemi v oblasti
důchodového pojištění, mimo jiné pravomocí rozhodovat o dávkách důchodového pojištění.
Jako takové jí byla přiznána způsobilost být jako správní orgán účastníkem soudního řízení
správního (§33 odst. 2 s. ř. s.) a jako účastníku soudního řízení, z něhož vzešlo napadené
rozhodnutí krajského soudu, je oprávněna podat kasační stížnost (§102 s. ř. s.),
ačkoliv podle ustanovení §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu
veřejným subjektivním právům. Na straně správního orgánu, který rozhodoval o právu (nároku)
v oblasti důchodového pojištění, nemůže jít o zásah do subjektivních veřejných práv. Postavení
žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost,
jako orgánu moci výkonné, jenž ze strany soudu podléhá kontrole zákonnosti svého počínání,
spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutí legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu
se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování
krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku
odkladného účinku kasační stížnosti.
Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možnosti přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti dle ustanovení §170 s. ř. s. za přiměřeného použití ustanovení §73
odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně
uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat,
že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany
svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení
žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán
v postavení žalovaného, bude zřejmě připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem
mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání
odkladného účinku pravomocného rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost
odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících
se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Extenzivní užití institutu odkladného účinku
by z kasační stížnosti učinilo de facto řádný opravný prostředek. Přiznáním odkladného účinku
se prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Pokud
by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů,
kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního
soudnictví a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku
proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné
újmě.
Nenahraditelná újma je následkem zcela nereparabilním, ať už vyjádřitelným v penězích
či jinak. Nepostačí pouhá hrozba nenapravitelné újmy, ale toto nebezpečí musí reálně existovat.
Stěžovatelka žádá přiznání odkladného účinku v zásadě proto, aby nedošlo k – jistě nežádoucí -
situaci, kdy budou existovat dvě opačná rozhodnutí o téže věci. Je ovšem nutno zdůraznit,
že taková situace dle předpisů o soudním řízení správním zcela reálně – a legitimně – může
nastat. Těžko však lze vzít za důvod přiznání odkladného účinku samotnou realitu (reálnou
zákonnou úpravu), která vznik takové (z hlediska teorie práva jistě nežádoucí) situace připouští,
ba přímo mlčky předvídá. Interpretačním postupem reductio ad absurdum lze dospět k tomu,
že v případě akceptování stěžovatelčina náhledu na pojem „nenahraditelné újmy“, by bylo
nezbytné přiznávat odkladný účinek prakticky v každém případě, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí
správního orgánu krajským soudem. To však zákonodárce v mimořádném institutu odkladného
účinku jistě nezamýšlel. Popíral by se tak navíc vůbec charakter přezkumu koncipovaného
na principu kasačním, a - v rozporu s přijatou legislativní úpravou - by se cestou nutně
přiznávaného odkladného účinku muselo „tiše přejít“ na princip apelační (aby se zamezilo situaci,
kdy budou existovat dvě opačná rozhodnutí o téže věci). Nelze než zopakovat: Pokud by správní
orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší
jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví
a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být
vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.
Situace, kdy by existovala dvě opačná rozhodnutí o téže věci, je z hlediska právní teorie
i praxe jistě nežádoucí, avšak nelze ji dostatečně smysluplně a logicky označit za „nenahraditelnou
újmu“. Nenahraditelná újma, která by stěžovateli při výkonu nebo jiných právních následcích
rozhodnutí mohla vzniknout, a jež je základní podmínkou pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti (§73 odst. 2 s. ř. s.) , musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze
v dalším běhu času nijak odčinit. Takovýto následek nelze shledávat v případném
(jistě nežádoucím) právním stavu, kdy existují v téže věci dvě různá rozhodnutí. Za takové
situace bude totiž zjevné - a z postupu jednotlivých soudních rozhodnutí dovoditelné –
které z rozhodnutí by mělo být realizováno. Faktickým důsledkem popsané situace by pak byla
pouze skutečnost, že po dobu zrušení původního rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení by byly patrně vypláceny dávky, na které žalobce neměl právo. Přiznání určité částky
důchodu žalobci však nemůže znamenat stěžovatelce vznik nenahraditelné újmy. Náklady
důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního rozpočtu (pojistné není odděleno
od státního rozpočtu). I kdyby bylo posléze napadené rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším
správním soudem zrušeno, nelze ve vyplacených částkách důchodu shledávat nenahraditelnou
újmu na straně žalované, která pouze spravuje prostředky určené k výplatě dávek důchodového
pojištění. S ohledem na rozsah a obsah státního rozpočtu nebude lze dovozovat nenahraditelnou
újmu v podobě výplaty dávky, jež posléze může být shledána nikoli po právu. Podle dikce zákona
navíc musí rozhodnutí znamenat nenahraditelnou újmu pro žalobce (zde pro stěžovatelku) -
v daném případě však újma nevznikne stěžovatelce. Ta má sama sice legitimaci ve správním
soudnictví, avšak není vlastníkem prostředků, které slouží k výplatě dávek důchodového
pojištění, ani na ni fakticky nedopadne reálná újma daná (právně jistě nežádoucí) existencí
dvou různých rozhodnutí. Újma tedy nevznikne reálně stěžovatelce. Uvedený závěr
je konzistentní i s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, kdy již bylo dříve
judikováno, že nenahraditelná újma jako následek rozhodnutí krajského soudu, jenž zrušil
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci nároku pojištěnce na důchod
z důchodového pojištění, na straně žalovaného správního orgánu, jenž v řízení o kasační stížnosti
vystupuje jako stěžovatel, nebude pravidelně dána, neboť náklady důchodového pojištění nese
stát jako součást nákladů státního rozpočtu. Důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti vůči rozsudku krajského soudu také nemůže být správním orgánem tvrzená
nezákonnost tohoto rozhodnutí jako příčina, jejímž následkem má být újma v podobě neprávem
vyplacených dávek důchodového pojištění.
Odůvodnění:
stěžovatelky ve vztahu k přiznání odkladného účinku navíc není
koncipováno na principu úvahy, že „z napadeného rozhodnutí vzniká újma“, ale je ve skutečnosti
neseno ve významu „kdyby bylo rozhodnutí krajského soudu nesprávné (a následně zrušeno),
dojde ke vzniku újmy“. Tím je ovšem předjímána - a tím jaksi nevysloveně předběžně
posuzována - zákonnost napadeného rozsudku městského soudu. To však na základě návrhu
na odkladný účinek nelze činit.
I přesto je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom, že nastolená potenciální situace
je z právního hlediska nežádoucí. Jedná se však o situaci, kterou zákonná úprava přímo připouští
a předvídá, či vyvolává (a nijak dále ji explicitně neřeší). Lapidárně řečeno: zákonem přímo
vyvolaný a předvídaný legitimní stav nemůže být už pojmově „nenahraditelnou újmou“ ve smyslu
téhož zákona.
Poněvadž Nejvyšší správní soud nedospěl k závěru, že by výkon napadeného rozhodnutí
vedl ke vzniku nenahraditelné újmy, nebylo již třeba zkoumat, zda by se přiznání odkladného
kasační stížnosti nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a zda není
v rozporu s veřejným zájmem.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu