ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.21.2008:74
sp. zn. 6 Ads 21/2008 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. K.,
zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 13. 5. 2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2007, č. j. 43 Cad 70/2005 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení n epřizn á vá.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě
č. j. 43 Cad 70/2005 - 47 ze dne 5. 10. 2007, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 13. 5. 2005, č. X, jímž žalovaná odňala stěžovatelce plný invalidní důchod podle
ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodo vém pojištění (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“), neboť stěžovatelka podle posudku lékaře Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Frýdku - Místku ze dne 4. 5. 2005 nebyla plně invalidní, a to proto, že
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné
výdělečné činnosti pouze o 35 %.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že nesouhlasí s krajským soudem v otázce,
jak hodnotit v řízení o žalobě pořízené posudky posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“) týkající se jejího zdravotního stavu. Tyto posudky krajský
soud považoval za úplné, odborné a přesvědčivé. Stěžovatelka se s tímto hodnocením
neztotožňuje a v kasační stížnosti namítá následující:
Pokud jde o úplnost posudků, stěžovatelka namítá, že v posudcích absentuje
v posudkovém závěru údaj o tom, jaké konkrétní dělnické zaměstnání je schopna nadále
vykonávat se zbývajícím procentem schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Stěžovatelka v této
souvislosti odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 1996, ve věci
sp. zn. 1 Cao 133/96, o němž se domnívá, že má potvrzovat její závěr o nedostatečnosti
posudkového závěru.
Co se týče odbornosti posudků, stěžovatelka namítá, že krajský soud v řízení o žalobě
přičítá lékařům posudkové služby větší odbornost než ošetřujícím lékařům stěžovatelky,
kteří dospěli k jiným závěrům, aniž pro to uvádí jakékoliv důvody. Krajský soud k námitce
stěžovatelky nepřistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku, který by odstranil
pochybnosti v otázce, zda byl dřík implantátu kyčelního kloubu v době posuzování uvolněn, jak
by naznačovaly závěry jejích dvou ošetřujících lékařů, či zda uvolněn nebyl, čemuž nasvědčovaly
závěry PK MPSV.
Na újmu přesvědčivosti posudků je pak podle stěžovatelky skutečnost, že odborný člen
PK MPSV v oboru ortopedie osobně nezhodnotil rentgenové snímky, klinicky stěžovatelku
při jednání v komisi nevyšetřil a nevyhodnotil stěžovatelkou uváděné subjektivní údaje.
Stěžovatelka namítá, že tímto vyšetřením mohla být verifikována typická bolestivost v určité
lokalizaci, která mohla být pro PK MPSV dokladem mechanické nestability komponenty
endoprotézy kyčelního kloubu, a korigovat nejasný rentgenologický nález. PK MPSV
však stěžovatelku podle jejích slov vůbec nepřipustila ke slovu a zmíněné vyšetření neprovedla.
Dalším důvodem nepřesvědčivosti posudků je podle stěžovatelky skutečnost, že doplňující
posudek, který krajský soud vyžádal v reakci na stěžovatelčin požadavek pořízení znaleckého
posudku, vypracovala opět PK MPSV. Podle stěžovatelky bylo zřejmé, že bude posudkový závěr
formulovat ve stejném duchu jako předchozí posudek.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí
žalované dne 7. 7. 2005 žalobou. V žalobě namítala, že její zdravotní stav je nadále stejný jako
v době, kdy jí byl přiznán plný invalidní důchod, a s ohledem na zdravotní potíže nepovažuje
za reálné, že by mohla vykonávat jakékoliv zaměstnání. K žalobě přiložila znalecký posudek
ze dne 26. 6. 2005 vypracovaný soudním znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie,
MUDr. J. Š., který ve svém posudku konstatoval vysoké riziko selhání endoprotézy, vedle toho
aktuální lehké funkční postižení druhého kyčelního kloubu, levého ramene a bederní páteře,
z čehož vyvodil závěr, že stěžovatelka je schopna výdělečné činnosti pouze za zcela mimořádných
podmínek.
Ze soudního spisu dále vyplývá, že krajský soud nařídil dne 1. 8. 2005 vypracování
posudku PK MPSV v Ostravě. Z posudku této komise ze dne 2. 12. 2005 vyplývá, že se usnesla
na posudkovém závěru, že k datu napadeného rozhodnutí žalované byla stěžovatelka částečně
invalidní podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, neboť v jejím případě šlo
o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nejméně o 33 %, nedosahoval však 66 % odpovídajících plné invaliditě a nešlo
ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela
mimořádných podmínek. PK MPSV jednala za účasti stěžovatelky. Členem komise byl odborný
ortoped. PK MPSV konstatovala, že při vypracování posudku o zdravotním stavu vycházela
ze zdravotnické dokumentace ve spisové dokumentaci a kompletní zdravotnické dokumentace
praktického lékaře. Na základě těchto podkladů PK MPSV konstatovala diagnostický souhrn
(stav po implantaci totální endoprotézy levého kyčelního kloubu v roce 1996 pro vrozenou
dysplazii levé kyčle, stav po reimplantaci totální endoprotéz y levé kyčle pro uvolnění acetabulární
komponenty v roce 2004, počínající artróza levého akromioklavikulárního skloubení, artróza
pravého kyčelního kloubu I. – II. stupně) a posudkové hodnocení, přičemž dospěla k závěru,
že u stěžovatelky šlo k datu rozhodnutí žalované o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
jehož příčinou je stav po implantaci a reimplantaci totální endoprotézy levého kyčelního kloubu
s příznivým pooperačním funkčním nálezem. PK MPSV v Ostravě konstatovala, že vzhledem
k tomu, že se jedná již o reimplantaci s možnými riziky (přitom přihlédla k posudku MUDr. Š.),
s počínajícími známkami artrózy pravé kyčle, hodnotila postižení v horní hranici procentního
rozpětí položky 50.1, kap. XV, oddíl H, přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. (jednost ranná
totální endoprotéza) a ohodnotila toto postižení celkově 35 % mírou poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti. Závěrem PK MPSV uvedla, že stěžovatelka je pracovně omezena
pro práce spojené s přetěžováním dolních končetin delší chůzí, zejména v nerovném terénu,
delším stáním a zvedáním břemen. Za těchto podmínek je schopna vykonávat dělnická
zaměstnání.
Stěžovatelka proti tomuto posudku namítla, že z něj není zřejmé, zda její zdravotní stav
byl posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace a po přihlédnutí ke všem obtížím,
které chtěla v komisi uvést. Stěžovatelka uvedla, že ji komise nepřipustila ke slovu, nebyla tedy
seznámena se subjektivními údaji o bolestivosti, které mohly vést k zaměření vyšetření. Dále
stěžovatelka uvedla, že komise přehlédla údaj ve zdravotnické dokumentaci, a to výsledek
vyšetření MUDr. Š. z dubna 2005, při němž konstatoval počínající známky uvolňování dříku.
Dále stěžovatelka uvedla, že dne 9. 1. 2006 byl pořízen nejnovější rentgenografický snímek levého
kyčelního kloubu, který vyhodnotil MUDr. G. jako jednoznačné uvolnění dříku. Stěžovatelka
proto dospěla k závěru, že v jejím případě není léčebný proces ukončen, neboť z důvodu
uvolnění dříku ji čeká v dohledné době další operace; její zdravotní stav by proto měl bý t
posuzován jako stav v perioperačním období. Stěžovatelka navrhla, aby byla vyslechnuta
před soudem, aby odborníci z PK MPSV vyšetřili její zdravotní stav a aby se vyjádřili
k nejnovějším lékařským zprávám.
S ohledem na tyto návrhy krajský soud zadal vypracování srovnávacího posudku
PK MPSV v Praze, přičemž zdůraznil, aby se PK MPSV v Praze vypořádala s námitkami
stěžovatelky a zejména zohlednila obsah lékařské zprávy MUDr. G . z 14. 3. 2006 o indikaci
reoperace vzhledem k uvolnění dříku náhrady kyčelního kloubu.
PK MPSV v Praze ve svém posudku z 30. 5. 2006 uvedla, že posouzení stěžovatelčina
zdravotního stavu provedla na základě prostudování lékařské dokumentace v posudkovém spisu,
dokumentace zapůjčené od praktického lékaře stěžovatelky, vyšetření stěžovatelky přímo
v komisi odborným členem komise a na základě vyhodnocení zapůjčených rentgenografických
snímků. Komise uvedla, že o vyhodnocení snímků MUDr. G . požádala rentgenologické oddělení
Fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Zpráva tohoto pracoviště
konstatovala, že vlevo je patrný stav po totální endoprotéze kyčelního kloubu, dřík endoprotézy
je podle posuzující lékařky správně ukotven, acetabulární komponenta je ve správné poloze.
Závěr vyhodnocení snímku zněl, že ve srovnání se starším snímkem z 12. 4. 2005 je nález
stacionární. Dále komise citovala nálezy MUDr. Š. ze dne 24. 11. 2004 a 13. 4. 2005,
které ve svých závěrech o uvolnění komponent totální endoprotézy výslovně nehovoří.
V posudkovém zhodnocení PK MPSV v Praze konstatovala, že se stěžovatelka v únoru 2004
podrobila reimplantaci acetabulární komponenty náhrady kyčelního kloubu pro její uvolnění,
které způsobilo její dlouhodobější pracovní neschopnost. V době, kdy vyčerpala podpůrčí dobu
pro výplatu dávek nemocenského pojištění (červenec 2004), nebyl její stav po operaci
ještě doléčen, proto bylo na místě hodnotit jej jako stav v perioperačním období (tedy
položka 50.3. kapitoly XV, oddílu H vyhlášky č. 284/1995 Sb.). K zařazování stavů po totální
endoprotéze pod zmíněnou položku 50.3 komise dále uvedla, že hodnocení podle této položky
odpovídá stav v perioperačním období, tj. období relativně krátce po operaci a v období
rekonvalescence. Toto období lze i při klinicky těžkých operačních výkonech, pokud je stav
operačním výkonem v podstatě vyřešen, obvykle ohraničit cca 1 rokem. S ohledem na tuto
skutečnost PK MPSV v Praze dospěla k závěru, že v případě stěžovatelky užití této klasifikace
není možné, neboť její klinický stav je dobře stabilizovaný, s pevným a vyhovujícím postavením
obou implantovaných komponent, zatím bez známek uvolňování a s dobrým klinickým efektem.
Stěžovatelka se přitom, jak uvedla i při vyšetření před komisí, obává budoucího vývoje při větším
zatěžování implantátu. Tyto obavy a úvahy posudková komise sice označila za svou podstatou
legitimní, ovšem nerozhodné z hlediska výkladu pojmu perioperační období. PK MPSV v Praze
potvrdila proto závěry PK MPSV v Ostravě s tím, že nález MUDr. G. s ohledem na posouzení
FP VFN v Praze označila za diagnostický omyl a stav stěžovatelky posoudila jako stabilizovaný,
tudíž nikoliv stav v perioperačním období.
I proti tomuto posudku stěžovatelka vznesla námitky, přičemž vyzdvihla skutečnost,
že proti sobě stojí názor PK MPSV (stabilizovaný stav, pevné postavení obou komponent
kloubní náhrady) a názor MUDr. Š. a MUDr. G., kteří hovoří o počínajících známkách
uvolňování dříku. Poukázala v této souvislosti rovněž na vyjádření doc. T . z II. ortopedické
kliniky Fakultní nemocnice Motol, který podle jejích slov po operaci v roce 2004 sdělil, že léčebný
proces stěžovatelky ukončen není a že v budoucnosti bude zapotřebí vyměnit i dřík. S ohledem
na namítanou nejednotnost posuzování zdravotního stěžovatelka navrhla pořízení znaleckého
posudku a opatření písemného vyjádření doc. T., který v roce 2004 provedl reoperaci acetabulární
komponenty implantátu.
Krajský soud tyto námitky postoupil PK MPSV v Praze s žádostí o doplňující posudek.
V doplňujícím posudku PK MPSV v Praze uvedla, že vyjádření doc. T. v tom smyslu, jak uvádí
stěžovatelka, se jeví nepravděpodobné, a to jednak s ohledem na nelogičnost vyplývající
ze skutečnosti, že pokud by v době reoperace jamky byl uvolněn i dřík, postrádalo by smyslu,
aby byl ponechán uvolněn a nebyl vyměněn zároveň s jamkou, a jednak s ohledem na výslovný
zápis doc. T. ve zdravotnické dokumentaci stěžovatelky ze dne 5. 4. 2004, v němž se uvádí,
že dřík vyhovuje a doporučuje se progresivní zátěž končetin y. Pokud jde o závěr MUDr. G.,
jehož hodnocení snímku se stěžovatelka zejména dovolávala, komise setrvala na svém původním
hodnocení, tj. že jde o diagnostický omyl.
Krajský soud ve svém rozsudku zdůraznil, že v projednávané věci jde o odnětí dávky
důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, rozhodnutí
soudu proto závisí především na odborném lékařském posouzení zdravotního stavu žalobkyně.
Poukázal na zásadní význam posudků PK MPSV s ohledem na ustanovení §4 odst. 2 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a konstatoval, že pokud posudek PK MPSV
splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti, je zpravidla v soudním řízení rozhodujícím
důkazem. Pokud jde o všechny tři v řízení vyžádané posudky PK MPSV, krajský soud shledal,
že byly podány komisemi v řádném složení, opíraly se o zdravotn ickou dokumentaci stěžovatelky
a odborným členem posudkové komise byl vždy též lékař - odborný ortoped, tedy
odborník v oboru, do něhož je zařazeno nejzávažnější zdravotní postižení stěžovatelky.
V otázce rozhodujícího zdravotního postižení stěžovatelky komise dospěly k závěru zcela
shodnému se závěrem posudku posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení
ve Frýdku - Místku, tj. že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byl stav po implantaci totální endoprotézy levého
kyčelního kloubu v roce 1996 pro vrozenou dysplazii levé kyčle a stav po reimplantaci totální
endoprotézy levé kyčle pro uvolnění acetabulární komponenty v únoru 2004. Za tohoto stavu
považoval krajský soud za přesvědčivé hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti žalobkyně podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kapitola XV, oddíl H,
položka 50.1. Tato položka je určena pro postižení končetin jednostrannou totální endoprotézou.
Krajský soud poukázal na to, že podle zmíněné přílohy je míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti při endoprotézách kloubů závislá na přetrvávajícím postižení pohyblivosti
a zatížitelnosti (např. porucha motorické inervace, výrazná svalová atrofie, zkrácení končetiny
více než 4 cm). Krajský soud považoval posudky PK MPSV za úplné, odborné a přesvědčivé,
neboť posudkové komise v posudku uvedly, z jakých lékařských nálezů o zdravotním stavu
stěžovatelky vycházely, jaká zjištění z nich učinily a jak je hodnotily. Posudkové komise také
zhodnotily stěžovatelkou předložené lékařské zprávy a stanovily pracovní omezení,
která stěžovatelka má, a také uvedly okruh zaměstnání, která je při dodržení stan ovených
pracovních omezení schopna vykonávat. Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 7. 11. 2007, kasační stížnost byla podána dne
9. 11. 2007.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které podle svého obsahu
představují námitky proti rozsahu posouzení zdravotního postižení. Neúplné posouzení rozsahu
zdravotního postižení, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované,
by mohlo být vadou řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud mohlo
mít, jak stěžovatelka kasační stížnosti namítá, za následek nesprávné stanovení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti a v důsledku toho i nesprávné posouzení zákonných
podmínek plné invalidity podle ustanovení §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojišt ění. Nejvyšší
správní soud proto považuje stěžovatelem uplatněný důvod podle obsahu za důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a pro tento důvod kasační stížnost shledává
přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek k rajského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ve stěžovatelčině případě se jedná o odnětí plného invalidního důchodu podle ustanovení
§56 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, neboť nárok na plný invalidní důchod
stěžovatelce zanikl z toho důvodu, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
v jejím případě již nadále nedosahovala zákonem požadovaných 66 %. Plný invalidní důchod jako
dávka důchodového pojištění je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu a rozhodnutí soudu se opírá především o odborné lékařské posouzení, jež je
v řízení soudním primárně zákonem, jak správě konstatoval krajský soud, svěřeno Ministerstvu
práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení), které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Tyto posudkové
komise jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trv ání či zániku.
Tyto posudky pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených §77 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud již mnohokrát v minulosti zopakoval, že takový posudek, který splňuje
požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, je z povahy věci důkazem stěžejním. Požadavek
úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkových komisí spočívá přitom
v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi,
které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým
nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité
odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá
ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné)
závisí především.
Nejvyšší správní soud, přihlédne-li k výše vymezeným kritériím, nemůže souhlasit
s námitkami stěžovatelky, že by závěr krajského soudu o akceptovatelnosti posudků jako
stěžejního důkazu nemohl obstát pro neúplnost a nepřesvědčivost těchto posudků.
Námitka stěžovatelky stran neúplnosti posudků se týkala údajné absence konkrétní
pracovní rekomandace. Podle mínění stěžovatelky by měl posudek PK MPSV obsahovat
vymezení konkrétního dělnického zaměstnání, které je schopna vykonávat. Stěžovatelka
se domnívá nalézat oporu pro svou námitku v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
7. 10. 1996, ve věci sp. zn. 1 Cao 133/96. Tomuto závěru nemůže Nejvyšší správní soud
přisvědčit. Již posudek PK MPSV v Ostravě konstatoval, že je stěžovatelka schopna výkonu
dělnických povolání s jasně definovanými omezeními. PK MPSV není povolána k tomu,
aby ve svých posudcích označovala konkrétní druh práce (to by ve svém důsledku konečně
zužovalo uplatnitelnost posuzovaného na trhu práce). Ze stěžovatelkou označeného rozsudku
Vrchního soudu v Praze ostatně nic takového nevyplývá. Odhlédne -li Nejvyšší správní soud
od skutečnosti, že ratio decidendi zmíněného rozsudku se týkalo něčeho jiného (šlo o vymezení
nutného obsahu posudku při změně posudkových kritérií v důsledku změny právního předpisu
a změny koncepce invalidity), Vrchní soud v Praze jaksi navíc vytkl PK MPSV to, že jejímu
posudku chybí jakýkoliv konkrétní závěr o pracovní rekomandaci. Posudek totiž obsahoval pouze
závěr „o poklesu schopnosti navrhovatele k soustavné výdělečné činnosti se schopností vykonávat lehčí
fyzickou práci“. To byla ovšem dikce typická pro posudky podávané PK MPSV za účinnosti
předchozích předpisů o sociálním zabezpečení (zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů), z nichž vyplývaly na obsah posudků jiné nároky. Vrchní soud
v Praze proto akcentoval, že s ohledem na ustanovení §39 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění ve znění účinném ke dni rozhodnutí vrchního soudu nově nesmí v posudku absentovat
pracovní rekomandace konkrétního obsahu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že PK MPSV
v Ostravě míry konkrétnosti vyžadované příslušným ustanovením zákona o důchodovém
pojištění (dnes §39 odst. 2) ve spojení s ustanoveními prováděcího předpisu (§6 vyhlášky
č. 284/1995 Sb.) v případě stěžovatelky dosáhla. Zmíněná ustanovení totiž vyžadují,
aby se posudek PK MPSV vypořádal s otázkou schopnosti posuzované osoby vykonávat práce
odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím
k výdělečným činnostem, které vykonávala předtím, než k takovému poklesu došlo,
a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem; přitom má vzít v úvahu, zda jde o zdravotní
postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec na své
zdravotní postižení adaptován, a schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné
činnosti, než dosud vykonával. Nejvyšší správní soud si při vědomí těchto kritérií a při vědomí
toho, že stěžovatelka byla posuzována jako šička, resp. jako prodavačka, nedokáže představit
konkrétnější rekomandaci, než tu, k níž PK MPSV dospěla.
Pokud jde o ostatní námitky stěžovatelky proti posudkům, tedy námitky
co do přesvědčivosti, ani jim nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Nelze v první řadě
přisvědčit námitce stěžovatelky, že nebyla komisí vyslechnuta a vyšetřena. Je třeba poukázat
na to, že stěžovatelka tuto námitku vznesla již v řízení před krajským soudem, tam se však týkala
postupu PK MPSV v Ostravě. Proti ostatním posudkům, tj. oběma posudkům PK MPSV
v Praze, takovou námitku nevznesla. Posudek PK MPSV v Praze ze dne 30. 5. 2006 pak výslovně
poukazuje na to, že posudkové hodnocení vychází mj. i z vyšetření stěžovatelky odborným
ortopedem přímo na zasedání komise. V posudku je v diagnostických údajích zaznamenán i popis
tohoto vyšetření s podrobnými výsledky. Nelze proto souhlasit s námitkou, že stěžovatelky
nebyla při jednání PK MPSV vyšetřena a že absence tohoto vyšetření mohla způsobit
nedostatečnost diagnostických zjištění, která mohla posílit nesprávnou interpretaci
rentgenografických snímků.
Stejně tak nelze přisvědčit námitce, že by zůstala otevřena otázka rozdílného posouzení
rentgenografických snímků lékaři PK MPSV a některými oš etřujícími lékaři stěžovatelky. Nejvyšší
správní soud má za to, že diagnostická shoda PK MPSV v Ostravě, PK MPSV v Praze
a externího pracoviště, jemuž byly sporné snímky předány k posouzení, je dostatečně přesvědčivá
pro závěr, že závěr MUDr. G. byl s největší pravděpodobností ojedinělým diagnostickým
omylem. Závěry MUDr. Š. pak nebyly nikterak kategorické a jednoznačné, aby byly
s to konkurovat nálezům ostatním. PK MPSV v Praze v doplňujícím posudku přesvědčivě
interpretovala i údajný výrok operatéra stěžovatelky z roku 2004. Za těchto okolností bylo lze
učinit dostatečně důvodný závěr o tom, že v případě stěžovatelky nelze její stav hodnotit jako
stav v perioperačním období, nýbrž jako stav odpovídající položce 50.1., oddílu H, kapitoly XV
vyhlášky č. 284/1995 Sb. Z hlediska zařazení stavu po totální endoprotéze pod položku 50.3. je
podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno vzít v úvahu jednak samotnou specifikaci
této položky (hovoří o tom, že jde o stavy rekonvalescence zpravidla do jednoho roku
od operace) a zejména význam slova perioperační. Perioperačním obdobím se rozumí období
těsně před operací, při ní a bezprostředně po ní. Již z významu tohoto slova je zřejmé, že je
vyloučena interpretace, že by bylo možné za stav v perioperačním období považovat sice
nepříznivý, leč dlouhodobě stabilizovaný stav, o němž lze pouze hypoteticky předpokládat,
že by se za jistých okolností v budoucnosti mohl zhoršit natolik, že bude nutné přikročit k další
operaci.
Z hlediska výše naznačených požadavků na úplnost a přesvědčivost posudku se tedy obě
PK MPSV v souhrnu podle Nejvyššího správního soudu dostatečně obsáhle a podrobně vyjádřily
a své závěry přesvědčivě odůvodnily; nejsou v nich proto žádné rozpory, které by vyžadovaly
ze strany krajského soudu další dokazování. Krajský soud proto neměl důvod k úvaze, že by bylo
nutno skutkový stav vážící se ke zdravotnímu stavu stěžovatelky v době rozhodování žalované
dále doplňovat, natož znaleckým posudkem.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu krajského soudu žádnou vadu řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a proto námitku stěžovatelky neshledal
důvodnou. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno. Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žalované, přestože měla ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu