ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.25.2007:234
sp. zn. 6 Ads 25/2007 - 234
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: O. N., zastoupený
JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1715/13, Ostrava – Poruba, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2001, č. x, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006, č. j. 19 Ca 197/2001 – 163,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006, č. j. 19 Ca 197/2001 – 163,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 5. 2001, č. x. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla
žádost žalobce o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §43 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“). Své rozhodnutí žalovaná odůvodnila tím, že podle posudku lékaře
Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) v Jablonci nad Nisou ze dne
24. 4. 2001 není žalobce částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 10 %.
Krajský soud v Ostravě kasační stížností napadeným rozhodnutím žalobu
proti citovanému rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. Soud provedl důkaz posudkem
o zdravotním stavu žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované tj. ke dni 17. 5. 2001,
vypracovaným dne 7. 2. 2002 a po doplnění zdravotní dokumentace dne 15. 10. 2004,
Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „posudková komise MPSV“)
v Ostravě. Jako rozhodující příčinu žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
tato posudková komise stanovila poruchu osobnosti – lehké narušení osobnosti se zachovanou
celkovou výkonností organizmu, který způsoboval podle kapitoly V položky č. 5 písm. a) přílohy
č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění
platném v době vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „vyhláška č. 284/1995 Sb.“), z rozmezí
5 - 10 % míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti celkovou hodnotu poklesu 10 %
s přihlédnutím k ostatním zdravotním postižením žalobce. Posudková komise na rozdíl od lékaře
OSSZ v Jablonci nad Nisou nepovažovala za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu žalobce postižení páteře s odůvodněním, že tento nález odpovídá věku
a významnější patologie zjištěna nebyla. I po doplnění posudkového zhodnocení setrvala uvedená
posudková komise na závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované nebyl žalobce
plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a nebyl ani částečně invalidní
podle §44 odst. 1 nebo 2 téhož zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížností z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a c ) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl,
že mu nebyla umožněna účast na soudním projednání věci dne 19. 12. 2006, jímž krajský soud
ukončil řízení ve věci samé zamítavým rozhodnutím, ačkoliv žalobce omluvil svoji neúčast
na tento termín dne 1. 12. 2006 předložením potvrzení o pracovní neschopnosti,
mj. i se zaznamenaným datem kontroly stanovené na den 19. 12. 2006. Krajský soud pochybil,
pokud vycházel pouze z první strany předmětného potvrzení, která končila záznamem
o stanovení data poslední kontroly ze dne 21. 7. 2006. Stěžovatel dále namítl, že posudková
zhodnocení lékaře OSSZ v Jablonci nad Nisou a Posudkové komise MPSV v Ostravě
si vzájemně odporují stran určení rozhodujícího zdravotního postižení dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele. Podle stěžovatele se uvedené posudky nezabývají vztahem
a příčinnou souvislostí dvou nejvýznamnějších zdravotních postižení stěžovatele,
a to onemocnění páteře a duševní choroby. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je toho názoru, že podklady
pro rozhodnutí krajského soudu byly natolik dostačující, že účast stěžovatele při posledním
jednání dne 19. 12. 2006 nebyla nezbytná a rozhodnout bylo možno na podkladě důkazu,
kterým je posudek posudkové komise MPSV. Pokud jde o úvahy soudu a jím provedené
hodnocení důkazů, nepřísluší žalované zaujímat k tomu stanovisko.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud
přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody.
Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti:
Dne 22. 11. 2006 Krajský soud v Ostravě předvolal stěžovatele k jednání v předmětné
právní věci na den 19. 12. 2006. Stěžovateli bylo předvolání doručeno dne 29. 11. 2006.
Dne 1. 12. 2006 se stěžovatel dostavil do kanceláře krajského soudu a požádal o odročení jednání
nařízeného na den 19. 12. 2006 z důvodu nemoci. O této žádosti s ním byly sepsány úřední
záznamy (č.l. 148 až 154), na listu č. 153 je pak založena fotokopie první stránky potvrzení
pracovní neschopnosti stěžovatele, číslo V 2905284. Záhlaví tohoto formulářového potvrzení
je vyplněno osobními údaji stěžovatele, v kolonce „Neschopen práce od“ je uvedeno datum
24. 3. 2006, kolonka „Schopen práce od“ je nevyplněná, jako vystavitel tohoto potvrzení je uveden
praktický lékař pro dospělé MUDr. R. S., s razítkem a vlastnoručním podpisem lékaře.
V kolonkách „Záznamy lékaře“ jsou zapsána data ošetření nebo kontrol ze dnů 6. 4. 2006,
27. 4. 2006, 24. 5. 2006 a 21. 7. 2006. Soudní jednání proběhlo dne 19. 12. 2006 za nepřítomnosti
stěžovatele, přičemž bylo před zahájením jednání prohlášeno usnesení, že se ž ádosti o odročení
jednání nevyhovuje. V protokole o jednání je toliko uvedeno, že žalobce požádal o odročení
nařízeného jednání. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud ohledně neúčasti
předvolaného žalobce konstatoval, že za situace, kdy sice ž alobce omlouval svoji neúčast
u jednání nařízeného na den 19. 12. 2006 svým nemocenským stavem, ale doložil potvrzení
pracovní neschopnosti s posledním záznamem o stanovení data příští kontroly na den
21. 7. 2006, tyto důvody nebrání projednání a skončení věci, a neshledal ani jiné důležité důvody
pro odročení jednání.
Stěžovatel k podané kasační stížnosti přiložil jednak fotokopii první stránky potvrzení
pracovní neschopnosti stěžovatele číslo V 2905284 (shora popsané – pozn. soudu)
a dále fotokopii, dle jeho tvrzení, druhé stránky předmětného potvrzení (č.l. 180). Na této „druhé
stránce potvrzení pracovní neschopnosti stěžovatele“ jsou zapsána v kolonce „Kontrolní
záznamy - data ošetření, kontroly nebo konání LPK “ data 30. 8. 2006, 13. 10. 2006, 2. 11. 2006,
21. 11. 2006, 15. 12. 2006, 19. 12. 2006 (tyto dvě data jsou doplněna parafou), 25. 1. 2007,
22. 2. 2007 a 27. 3. 2007. Jiné záznamy tato stránka potvrzení pracovní nepochopnosti
neobsahuje.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Ačkoliv stěžovatel důvody podané kasační stížnosti výslovně podřadil pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s., je z obsahu kasační stížnosti zřejmé, že napadá rozsudek
krajského soudu zejména z důvodu vyjádřeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy pro jinou vadu řízení před soudem, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Existencí vady řízení před soudem se musí Nejvyšší správní soud zabývat přednostně,
neboť tzv. jiná vada řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé, je vadou natolik závažnou, že se jí musí Nejvyšší správní soud zabývat i v případě,
pokud by to stěžovatel výslovně nenamítal – jde o vadu, k níž je soud podle §109 odst. 3 s. ř. s.
povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel spatřuje pochybení krajského soudu v tom,
že jednal a rozhodl ve věci samé v jeho nepřítomnosti, třebaže se stěžovatel řádně a včas omluvil
pro pracovní neschopnost a požádal o odročení jednání.
Podle §49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu krajského soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví jednání a předvolá k němu účastníky tak,
aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů; o jednání vyrozumí osoby zúčastněné
na řízení. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání
projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50 s. ř. s. Podle §50 s. ř. s.
může být jednání z důležitých důvodů odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy,
jestliže to účastníci shodně navrhnou.
Nejvyšší správní soud již vyslovil v rozsudku ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 - 96,
publikovaném pod č. 558/2005 Sb. NSS, že právo na projednání věci před soudem, čítaje
v to i právo na osobní účast na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti,
navrhovat důkazy a předkládat právní argumenty, je jedním ze základních pilířů práva
na spravedlivý proces a jako takové je zakotveno na ústavní úrovni jak v právu vnitrostátním,
tak v mezinárodních úmluvách o lidských právech. (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních
práv a svobod, čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidsk ých práv a základních svobod
ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednané v Římě dne 4. 11. 1950, jež byla v České republice
vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., čl. 14 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech ze dne 10. 5. 1976, který byl v České republice vyhlášen
pod č. 120/1976 Sb.).
Ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zaručuje kaž dému právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům, to znamená, že smyslem čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, který upravuje právo na soudní ochranu, a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, který upravuje právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, je zajistit
každému reálný přístup k soudu se zákonnými výjimkami, možnými jen u odst. 2, tj. u soudního
přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy (srov. nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto plyne, že o depřít právo osobní účasti
na jednání u soudu proto lze jen výjimečně. Jedním z takových důvodů by mohla být skutečnost,
že účastník řízení či jeho zástupce svým chováním svoji neúčast způsobí či zaviní, a to z důvodů,
které nelze omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat ustanovení §50 s. ř. s. Jednání musí být
podle tohoto ustanovení odročeno vždy, když existuje důležitý důvod. Za tento důvod
pak bude nutno považovat neúčast účastníka nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných
důvodů. Soud v takovém případě nemá možnost volby a existuje-li důležitý důvod, musí odročit
jednání vždy.
Zároveň je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
která zaujala jednoznačný právní názor na otázku relevance nemoci, resp. pracovní neschopnosti,
jako důležitého a omluvitelného důvodu pro odročení soudního jednání. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 Ads 63/2003 - 35, publikovaném pod č. 445/2005 Sb. NSS,
judikoval, že „požádá-li účastník před zahájením jednání o jeho odročení z důvodu pr acovní neschopnosti,
kterou osvědčí, a z okolností případu, zejména z účastníkova dosavadního chování, zároveň není patrné,
že omluva je motivována snahou prodlužovat soudní řízení, soud jednání odro čí, neboť v daném případě
jde o důležitý důvod ve smyslu §50 s. ř. s.“
Pro posouzení projednávané věci je stěžejní zodpovězení otázky, zda stěžovatelova
omluva neúčasti u nařízeného jednání byla dostatečně včasná, důvodná a důvěryhodná,
aby krajský soud tento důvod mohl hodnotit jako důležitý pro odročení jedn ání podle §50 s. ř. s.
Krajský soud při posuzování stěžovatelovy žádosti o odročení nařízeného jednání
vycházel z úředních záznamů pořízených se stěžovatelem dne 1. 12. 2006 (č.l. 148 až 154), zvláště
z fotokopie první stránky potvrzení pracovní neschopnosti stěžovatele založené na listu č. 153.
Nevyhovění žádosti stěžovatele o odročení soudního jednání odůvodnil právě posledním
záznamem o stanovení data kontroly na den 21. 7. 2006. Stěžovatelem spolu s kasační stížností
předložená druhá stránka potvrzení pracovní neschopnosti však zcela důvodně zakládá
pochybnosti o úplnosti pořízených úředních záznamů a jejich příloh. Naprosto zásadní význam
by mohla mít chybějící stránka potvrzení pracovní neschopnosti stěžovatele,
pokud by obsahovala záznam o stanoveném datu ošetření či kontroly shodným s termínem
nařízeného jednání u soudu, což dopadá na souzený případ. Stěžovatelovo tvrzení o pochybení
kanceláře krajského soudu, že nedopatřením či omylem nezaložila do spisu i fotokopii druhé
stránky předmětného potvrzení, se může i nemusí zakládat na pravdě. Ale existuje zde reálné
riziko, že k takovému pochybení mohlo v daném případě dojít.
Výše uvedené pochybení soudu však nelze za žádných okolností přičítat k tíži stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto přihlédl k tomu, že v případě pochybností je povinností soudu zvolit
takový postup, který by stěžovatele nezasáhl na jeho právech a byl vůči němu příznivější.
Třeba poznamenat, že se jednalo o první žádost stěžovatele o odročení jednání v průběhu
celého řízení před krajským soudem a po dobu tohoto řízení nečinil žádné jiné kroky,
které by bylo lze považovat za snahu o průtahy řízení. Krajský soud tedy neměl žádný důvod
se domnívat, že omluva stěžovatele je účelové povahy , vedená snahou prodlužovat řízení.
Se zřetelem k uvedenému tak nelze považovat závěr krajského soudu ohledně neexistence
důležitých důvodů pro odročení soudního jednání ve smyslu ustanovení §50 s. ř. s. za správný
a zákonu odpovídající. Podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud nemohl řádně
a důkladně zhodnotit stěžovatelem tvrzené důvody a předložené doklady pro řádné omluvení
jeho neúčasti u jednání nařízeného na den 19. 12. 2006. V projednávané věci tak nelze bezpečně
vyloučit, že krajský soud svým procesním postupem, když jedna l v nepřítomnosti stěžovatele
a jednání přes jeho žádost neodročil, neporušil ustanovení §50 s. ř. s. a ústavně garantované
právo stěžovatele na osobní účast při soudním jednání. Stěžovat el opírá důvod své neúčasti
při soudním jednání o svůj nemocenský stav, který by bylo s ohledem na zmíněnou judikaturu
nutno považovat za důležitý důvod ve smyslu ustanovení §50 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
si je vědom, že posouzení uplatňovaných důvodů k odročení jednání je plně v kompetenci
krajského soudu, který ve věci je dná, avšak musí být brána na zřetel i práva účastníků řízení,
k nimž nepochybně právo na projednání věci v jejich přítomnosti patří. Dalšími námitkami
stěžovatele se Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedeným závěrům nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal důvodnou námitku
stěžovatele týkající se vady řízení před krajský m soudem, jenž mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto Nejvyšší
správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a současně vrátil věc soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 o dst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Krajský soud v novém řízení nařídí jednání
a předvolá stěžovatele.
V tomto dalším řízení se krajský soud vypořádá i s návrhem stěžovatele na provedení
důkazu – vyžádání zdravotní dokumentace z Věznice Mírov (č.l. 219), který byl dne 16. 5. 2008
doručen Nejvyššímu správnímu soudu. Soud k tomu odkazuje na svou judikaturu,
podle které navrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení uvedená v žalob ě, popřípadě v jejím včasném
rozšíření, nelze považovat za rozšíření žaloby, a není proto omezeno lhůtou stanoven ou v §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 - 84,
www.nssoud.cz).
V novém rozhodnutí pak Krajský soud v Ostravě rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu