ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.40.2007:44
sp. zn. 6 Ads 40/2007 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: E. Z.,
zastoupené Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 18. 5. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, č. j. 4 Cad 84/2006 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalované České správě sociálního zabezpečení se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti n epřizn á vá.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, se p ř izn á vá
na odměně za zastupování žalobkyně a náhradě hotových výdajů částka ve výši 800 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2006, č. X, Česká správa sociálního zabezpečení zamítla
žádost žalobkyně o přiznání starobního důchodu a jeho výplatu podle českých právních předpisů
o důchodovém pojištění. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobkyně
dopisem z 15. 3. 2006 požádala o vyplácení starobního důchodu s odvoláním na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 3 Ads 2/2003 - 112.
S přihlédnutím k obsahu dopisu, jej žalovaná považovala za žádost o přiznání starobního
důchodu z českého systému důchodového pojištění. Dále bylo poukázáno na to, že podle článku
20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení
(dále též „Smlouva“), která byla uzavřena d ne 29. 10. 1992 a publikována pod č. 228/1993 Sb.,
se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské federativní republiky (dále
jen „ČSFR“) považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl
zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Citovaný
článek 20 Smlouvy se ve smyslu článku 7 odst. 2 písm. c) Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71
aplikuje i po vstupu České republiky do Evropské unie, neboť je součástí Přílohy III. tohoto
nařízení. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel žalobkyně Rimtours. s. r. o. Rimavská Sobota
ke dni rozdělení ČSFR, tj. k 31. 12. 1992, měl sídlo na území Slovenské republiky, je k posouzení
nároku a k přiznání starobního důchodu za doby zabezpečení (pojištění) získané do 31. 12. 1992
podle výše citovaného článku 20 odst. 1 Smlouvy příslušný slovenský nositel pojištění, tj. Sociální
pojišťovna. Rozhodnutím Sociální pojišťovny v Bratislavě ze dne 23. 5. 1997 byl žalobkyni
přiznán od 10. 5. 1997 starobní důchod podle §21 zákona č. 100/1998 Sb. Ve výši tohoto
důchodu byly zhodnoceny nejen doby zabezpečení (pojištění) získané po 31. 12. 1992, ale ve
smyslu článku 20 Smlouvy i veškeré doby získané do 31. 12. 1992 za existence ČSFR.
S přihlédnutím k uvedenému nárok na přiznání starobního důchodu podle českých právních
předpisů podle žalované nevznikl, neboť žalobkyně nezískala žádné doby zabezpečení (pojištění),
které by se mohly považovat za doby zabezpečení České republiky a bylo proto rozhodnuto
o zamítnutí žádosti žalobkyně o přiznání starobního důchodu podle českých právních předpisů
o důchodovém pojištění. Zároveň žalovaná uvedla, že v současnosti žalobkyně pobírá vedle
starobního důchodu vypláceného Slovenskou sociální pojišťovnou i tzv. vyrovnávací příspěvek
přiznaný na základě rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí České republiky ze dne
25. 11. 2002 v řízení o odstraňování tvrdosti podle §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. , což
v celkovém součtu odpovídá částce, která by žalobkyni náležela, pokud by všechny doby
zabezpečení (pojištění) byla příslušná hodnotit a přiznat za ně důchod Česká správa sociálního
zabezpečení.
Podáním z 21. 7. 2006 žalobkyně požádala o soudní přezkum rozhodnutí žalované.
Pod bodem 1. svého podání uvedla, že se cítí být rozhodnutím žalované jako český občan
diskriminována. V bodě 2. poukázala na nález Ústavního soudu z 25. 1. 2005,
sp. zn. III. ÚS 252/04, z něhož dovodila, že pokud splnila podmínku minimálního počtu let
pojištění požadovanou v §31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době e xistence společného
Československého státu, nemůže jí být zpětně splnění této podmínky upíráno; odporovalo
by to principu jistoty a předvídatelnosti práva, které tvoří samotný základ konceptu právního
státu. Pod bodem 3. zdůraznila, že pokud jako český obč an splňuje všechny zákonné podmínky
pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového
pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodového dávky. Podle §29 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb. má jako český občan a pojištěnec n árok na starobní důchod a jeho výplatu
podle českých právních předpisů o důchodovém pojištění, protože k 1. 1. 1993 splnila podmínky
pojištění nejméně 25 let. Na vznik nároku na starobní důchod z českého systému pojištění
podle zákona č. 155/1995 Sb. je nu tno splnit pouze dvě zákonné podmínky, a to dovršení
předepsaného věku a získání potřebného počtu pojištění. Jenom tyto dvě skutečnosti jsou
pro posouzení nároku na dávku právně relevantní.
O uvedeném podání žalobkyně, které bylo posouzeno jako žaloba proti rozhodnutí
správního orgánu, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2006,
č. j. 4 Cad 84/2006 - 16, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku městský soud
uvedl, že žalobkyně doložila svůj nárok i v žalobě nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005,
sp. zn. III. ÚS 252/04, s tím, že musí být respektovány určité ústavní meze. Ústavní soud
ve svém nálezu považoval rozlišování mezi občany České republiky podle toho, zda byli
zaměstnáni ve Slovenské republice tehdejšího společného Če skoslovenské státu, za diskriminující,
neboť to není podloženo objektivními a rozhodnými důvody. Ústavní soud uvedl, že pokud
občan splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence smlouvy
a tento nárok by byl vyšší než nárok podle smlouvy, je věcí nositele českého důchodového
pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodového dávky v takto stanovené výši, která odpovídá
vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného
od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude
respektovat částku důchodu pobíraného v souladu se smlouvou od druhé smluvní strany tak,
aby nedocházelo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu. Městský soud
při posouzení věci vyšel z uvedeného stanoviska Ústavního soudu a dospěl k závěru, že v případě
žalobkyně byly naplněny podmínky v tomto nálezu uvedené. Žalobkyně je poživatelkou
slovenského starobního důchodu přiznaného na základě Smlouvy a česká strana rozhodla
o dorovnání takto pobíraného starobního důchodu s ohledem na to, že žalobkyně je českou
občankou žijící v České republice. Toto dorovnání je vypočteno s ohledem na vypočtenou výši
starobního důchodu, který by žalobkyně pobírala v České republice podle českých předpisů.
Jedná se o vyměřený rozdíl mezi oběma starobními důchody, jehož výše se každoročně mění
s ohledem na valorizaci důchodu. Z toho vyplývá, že žalobkyně pobírá důchodovou částku
ve výši, v jaké by jí pobírala v České republice vypočtenou podle českých předpisů a je přitom
přihlédnuto k tomu, aby nedocházelo k duplicitnímu pobírání důchodu. Na základě
těchto skutečností dospěl městský soud k závěru, že žalobkyně není diskriminována tím,
že pobírá slovenský starobní důchod, protože v jejím případě dochází k vyrovnání do výše
starobního důchodu, který by pobírala v České republice podle českých předpisů. Žaloba
proto nebyla shledána důvodnou a městský soud ji zamítl podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) namítá,
že je diskriminována nikoliv proto, že pobírá slovenský starobní důchod a že v jejím případě
dochází k vyrovnání do výše starobního důchodu, který by pobírala podle českých předpisů,
ale tím, že nepobírá důchod z českého systému důchodového pojištění. Z toho důvodu je jí
odpíráno právo přebírat starobní důchod v České republice, kde je trvale bytem, na přepážce
České pošty měsíčně v určeném termínu a oproti občanům České republik y má povinnost jednou
za 3 měsíce předkládat Sociální pojišťovně v Bratislavě ověřené „Prohlášení o žití“, má povinnost
do 31. 1. následujícího roku předkládat České správě sociálního zabezpečení výpisy z účtu za celý
rok jako doklad o výši vyplacených částek důchodu ze Sociální pojišťovny v Bratislavě, a navíc
je pobíráním důchodu odkázána na cizí stát. Stěžovatelka dále uvedla, že oproti občanům České
republiky se na ní nevztahují některé zákony, jako např. §81 zákona č. 582/1991 Sb., §49 zákona
č. 71/1967 Sb. a na rozdíl od normálních občanů České republiky je definována jako cizí prvek.
Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že oproti důchodcům České republiky jí bylo v roce 2004
odmítnuto vyplacení jednorázového příspěvku 1000 Kč jak Českou republikou, tak i Slovenskou
republikou s odůvodněním, že pro Českou republiku stěžovatelka nepobírá důchod z českého
důchodového pojištění, pro Slovenskou republiku pak není trvalým bytem v Slovenské republice.
Závěrem své kasační stížnosti stěžovatelka městskému soudu vytkla, že nerozhodl ve věci
požadovaného vyrovnání tzv. vyrovnávacího příspěvku od 10. 1. 1998 d o 30. 9. 2002, takže je
jí upíráno právo vyrovnat se občanům - důchodcům České republiky, kteří za stejnou práci,
za stejných podmínek, za více než 25 let odpracovaných let v Československu, tj. v části Čechy,
Morava a Slezsko získali vyšší ohodnocení starobního důchodu než stěžovatelka, která část
odpracovaných let odpracovala v Československu v části Slovensko. Stěžovatelka s ohledem
na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a zrušil rozhodnutí
městského soudu pro jeho zásah do práv zajištěných Ústavou České republiky - preambule
a článkem 1 Hlavy 1. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelce byla usnesením Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 84/2006 - 33 ze dne
30. 1. 2001 ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokátka Mgr. Dagmar
Dřímalová, která v podání z 5. 9. 2007 uvedla, jaké úkony právní služby ve věci učinila a dále
uvedla, že s ohledem na obsah kasační stížnosti je kasační stížnost podána z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a v dalším odkázala na obsah kasační stížnosti.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedla, že se zcela ztotožňuje s právním
názorem soudu vysloveném v jeho rozsudku.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost nebyla shledána důvodnou.
V projednávané věci je nesporné, že stěžovatelce byl rozhodnutím Sociální pojišťovny
v Bratislavě z 23. 5. 1997 přiznán od 10. 5. 1997 starobní důchod, v jehož výši byly zhodnoceny
nejen doby zabezpečení (pojištění) získané po 31. 12. 1992 na území Slovenské republiky,
ale ve smyslu článku 20 Smlouvy i veškeré doby získané do 31. 12. 1992 za existence ČSFR.
Vedle starobního důchodu vypláceného Sociální pojišťovnou pak stěžovatelka pobírá
i tzv. vyrovnávací příspěvek přiznaný v řízení o odstraňování tvrdosti podle §4 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb. Stěžovatelka tak v celkovém součtu pobírá částku, která by jí náležela pokud
by všechny doby zabezpečení (pojištění) byla příslušná hodnotit a přiznat za ně důchod Česká
správa sociálního zabezpečení.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka požádala Českou správu sociálního zabezpečení
o přiznání starobního důchodu podle českých právních předpisů o důchodovém pojištění
s odvoláním na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 26. 10. 2005,
č. j. 3 Ads 2/2003 - 112. V odůvodnění uvedeného rozsudku přitom rozšířený senát dospěl
k následujícím závěrům: a) názor, dle něhož jsou doby získané účastníky důchodového
zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 dobami českými, pokud má účastník (pojištěnec) české
občanství, nemá oporu v pozitivní právní úpravě a nelze ho dovodit ani z ústavněprávních
principů a zásad zakotvených v Ústavě a Listině. Naopak, právě rozdílné hodnocení dob
zabezpečení (pojištění) na základě státního občanství by bylo zjevným porušením článku 1a
článku 3 Listiny, b) tvrzení, že veškeré československé doby zabezpečení jsou i dobami českými
bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídla zaměstnavatele, popírá
ve svém důsledku princip dělení veřejnoprávních povinností v oblasti důchodového zabezpečení
mezi oba nástupnické státy bývalé ČSFR a činí z České republiky univerzálního sukcesora,
který je povinen převzít závazky vůči všem účastníkům důchodového zabezpečení bývalé ČSFR,
pokud získali v době jejího trvání alespoň 25 let zabezpečení (pojištění) a dosáhli důchodového
věku, a c) požadavek na zápočet doby, zhodnocené již jednou v slovenském systému
důchodového zabezpečení, pro nárok na důchod v českém systému důchodového pojištění,
mimo rámec vymezení čl. 11 odst. 3 Smlouvy a bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné
činnosti či sídlo zaměstnavatele, konstruuje „jakési právo pojištěnce na volbu systému
důchodového zabezpečení, v němž bude mít přednostně zhodnocenou dobu zabezpečení
získanou do 31. 12. 1992, a to podle toho, v kterém systému bude přiznaný důchod vyšší“.
Takové subjektivní právo však podle Nejvyššího správního soudu „není podepřeno ustanovením
žádného právního předpisu, ať již z oboru jednoduchého či ústavního práva a nese v sobě navíc
výrazné diskriminační prvky“.
Odvolání se stěžovatelky na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
v souvislosti s její žádostí o starobní důchod z českého systému pojištění je tedy zcela nepřípadné.
Ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04,
na který stěžovatelka ve své žalobě proti rozhodnutí žalované odkazuje, ani z dalších rozhodnutí
Ústavního soudu, který posuzoval situaci obdobnou situaci stěžovatelky, nelze dovodit,
že by starobnímu důchodci pobírajícímu starobní důchod ze slovenského systému důchodového
zabezpečení, který k 31. 12. 1992 odpracoval potřebný počet let na území ČSFR, bylo možno
přiznat důchod podle českých právních předpisů o důchodovém pojištění pouze s přihlédnutím
k občanství žadatele o důchod. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04,
na který stěžovatelka odkazuje, výslovně uvedl, že pokud občan splňuje všechny zákonné
podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší
než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil
pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních
předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany
do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude tudíž respektovat částku
důchodu pobíraného v souladu Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo
k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou
různých nositelů pojištění. Tento postup podle názoru Ústavního soudu odpovídá obecně
chápané spravedlnosti tak, jak vyplývá z materiálního pojetí právního státu. Způsobem
předpokládaným v uvedeném nálezu Ústavního soudu bylo v případě stěžovatelky postupováno,
takže v jejím případě nelze hovořit o její diskriminaci, jak stěžovatelka namítá.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že městský soud nerozhodl ve věci
požadovaného vyrovnání tzv. vyrovnávacího příspěvku od 10. 1. 1998 do 30. 9. 2002, nutno
uvést, že takovouto námitku stěžovatelka ve své žalobě proti rozhodnutí žalované neuplatnila.
V tomto rozsahu je tedy kasační stížnost nepřípustná, neboť se opírá o důvody,
které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezk oumáno,
ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, jestliže považoval
rozhodnutí žalované za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodoval Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1, 2 s. ř. s. Stěžovatelka, která nebyla v řízení úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů
řízení, a právo žalované na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Městským soudem ustanovená zástupkyně stěžovatelky v podání z 5. 9. 2007 sdělila,
že není plátcem DPH a že v uvedené právní věci učinila následující: dne 30. 1. 2007 - převzetí
věci, 16. 2. 2007 - studium spisu u soudu a 20. 2. 2007 - konzultace se stěžovatelkou (potvrzení).
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené advokátce odměnu ve výši
800 Kč, představující jeden úkon právní služby po 500 Kč, a to za první poradu s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a jeden režijní paušál po 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Odměna
spočívající ve studiu spisu u soudu nebyla přiznána, neboť studium spisu nelze považovat
za úkon, za který by byla ustanovenému zástupci obecně přiznávána odměna. Studiu m lze
považovat za úkon související s přípravou k zastoupení klienta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu