ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.64.2007:32
sp. zn. 6 Ads 64/2007 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: S. T.,
zastoupeného JUDr. Barborou Hájkovou, advokátkou, se sídlem B. Němcové 70, Kadaň, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 12. 2005, o kasační stížnosti žalobce a žalované
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2006, č. j. 42 Cad 9/2006 - 7,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2006, č. j. 42 Cad 9/2006 - 7,
se r uš í a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 29. 12. 2005, č. j. X, byl žalobci od ledna 2006 zvýšen
důchod pro částečnou bezmocnost, a to na základě posudku Okresní správy sociálního
zabezpečení Chomutov.
Usnesením blíže označeným v záhlaví tohoto rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“) odmítl podání žalované, č. j. X1, ze dne 25. 1. 2006, které bylo soudu
doručeno dne 27. 1. 2006. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zejména uvedl,
že v rámci přípravy jednání provedl analýzu uvedeného podání a zjistil, že k němu není připojena
avizovaná žaloba, nýbrž pouze dopis adresovaný žalované, v němž žalobce vysvětluje
důchodovému úřadu, že potřebuje soustavný dohled druhé osoby při hlavních životních úkonech
a má tedy nárok na převážnou bezmocnost. Dopis, v němž uvádí, že jde o odvolání
proti rozhodnutí žalované, ani v nejmenším neobsahuje úmysl pisatele předložit záležitost soudu.
Krajský soud setrvale zastává názor, že každá plně způsobilá osoba může svobodně učinit
libovolný právní či jiný úkon podle svého uvážení (dokonce i takový, který není v souladu
s právem), přičemž nikdo kromě něho – nemá-li k tomu příslušné zmocnění – není oprávněn
takový úkon jakkoliv upravovat, transformovat jej do jiné podoby anebo jej nad míru široce
interpretovat, i kdyby to bylo konajícímu ku prospěchu. Má -li být oním úkonem správní žaloba
proti rozhodnutí správního orgánu, pak musí být buď přímo z jejího textu anebo z podstatných
okolností jasně patrno, že konající projevil – byť nekvalifikovaně – svoji vůli obrátit se na soud
a zde podstoupit příslušné přezkumné řízení. Jestliže pisatel adresoval své podání správnímu
orgánu, proti jehož rozhodnutí brojí, musí být jeho vůle iniciovat soudní řízení v onom podání
explicitně vyjádřena, a to buď v nadpisu anebo samotném textu. Jedině v takovém případě lze
podání považovat za (byť nedokonalou) soudní žalobu a event. přikročit k nápravě jejích
nedostatků postupem podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). V opačném případě je dle krajského soudu nutno mít za to, že autor takového
podání soudní řízení iniciovat nehodlal, úmyslně se obrací pouze na správní orgán, od něhož též
čeká vysvětlení či pomoc. Soud dále polemizoval s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního
soudu v obdobných věcech a konstatoval, že jestliže pisatel podáním adresovaným správnímu
orgánu uskutečnil procesně právní úkon, který v konkrétních souvislostech nemá žádné právní
důsledky (o nemožnosti podat proti jejímu rozhodnutí odvolání žalovaná své kl ienty poučuje), jde
o projev jeho svobodné vůle a takové odvolání nelze bez dalšího považovat za zcela něco jiného,
zejména ne za soudní žalobu, neboť ani jedna ze zákonných náležitostí žaloby podle §71 s. ř. s.
není dána. To se týká předmětné věci. Z tohoto důvodu je žalovaná oprávněna soudu postupovat
jako žaloby jen taková podání svých klientů, jež nejsou výslovně formulována jako nepřípustné
a neúčinné úkony správního řízení a obsahují alespoň nějaký pisatelův projev vůle řešit spor
soudní cestou. V předmětné věci pak krajský soud konstatoval, že iniciační podání žalované je
zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky přezkumného řízení, kterým je neexistence
žaloby, jelikož písemnost soudu postoupenou takto vnímat nelze.
Proti tomuto usnesení podal kasační stížnost jak žalobce tak žalovaná. Žalobce v kasační
stížnosti mj. uvedl, že nepochopil poučení uvedené v napadeném rozhodnutí žalované,
s nímž nesouhlasil, a proto nesprávně své podání ze dne 10. 1. 2006 označil jako odvolání.
Žalovaná mu v dopise ze dne 25. 1. 2006 oznámila, že jej podle obsahu posoudila jako žalobu
a postoupila krajskému soudu. S postupem soudu, který toto podání odmítl, žalobce nesouhlasí,
neboť se domnívá, že z jeho podání ze dne 10. 1. 2006 je dostatečně zřejmé, že nebyl spo kojen
s rozhodnutím žalované a měl v úmyslu iniciovat jeho přezkum. V daném případě není rozhodné,
že v nadpisu ani textu není žádná zmínka o soudu nebo soudním řízení, pokud je z něho zřejmá
vůle iniciovat přezkum napadeného rozhodnutí. S odkazem na §64 s. ř. s. a §41 odst. 2
občanského soudního řádu žalobce dovozuje, že úkon účastníků řízení posuzuje soud
podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. Napadené usnesení brání žalobci v uplatnění
jeho práva, a to i z toho důvodu, že v době, kdy mu bylo doručeno, již nebylo možno ve lhůtě
podle §72 odst. 1 s. ř. s. podat novou žalobu a opětovně se domáhat ochrany soudní cestou.
Napadené usnesení žalobce považuje za nezákonné a z tohoto důvodu by jej měl Nejvyšší
správní soud zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná s výslovným odkazem na kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
ve své kasační stížnosti především uvedla, že soud nesprávně rozhodl o jejím průvodním dopisu,
který není a ani nemůže být předmětem řízení. Žalovaná je v tomto případě jednak účastníkem
soudního řízení a jednak podacím místem pro podání žaloby, aby žaloba nemusela být podána
toliko u věcně a místně příslušného soudu. Soudní řád správní nestanoví žádné náležitosti
pro postoupení žaloby soudu správním orgánem a nestanoví ani povinnost vyhotovení
průvodního dopisu, natož pak jeho formu. Pokud by žalovaná postoupila žalobu
i bez průvodního dopisu, musí soud vždy rozhodnout o podání účastníka řízení. Soud měl
pochybnosti o obsahu postoupeného podání odstraňovat postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
a až pokud by zjistil, že se o žalobu nejedná, mohl podání odmítnout. Žalovaná proto rovněž
navrhla zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Z obsahu soudního spisu zdejší soud především zjistil, že žalovaná krajskému soudu
postoupila žalobcovo podání označené jako odvolání proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení, v němž vyslovil domněnku, že místo částečné bezmocnosti má nárok na převážnou
bezmocnost, jelikož potřebuje soustavný dohled druhé osoby při hlavních životních úkonech.
Tímto žádá o přezkum rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
dle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §41 odst. 2 o. s. ř., které s ohledem na §64 s. ř. s. platí i pro správní soudnictví,
se každý úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen.
Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, postoupí-li správní orgán soudu
podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje k závěru,
že úmysl podatele není dostatečně zřejmý, musí soud pochybno sti o obsahu podání odstranit
postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. (k tomu srov. např. rozsudek publikovaný
pod č. 655/2005 Sb. NSS).
V daném případě posoudila žalovaná podání označené jako odvolání podle obsahu
jako žalobu proti svému rozhodnutí a v souladu s §3 odst. 1 a §32 s. ř. s. je postoupila
příslušnému soudu. Vzhledem k tomu, že správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, je sice
pro zachování lhůty podacím místem pro uplatnění žaloby, zároveň je však účastníkem řízení
o žalobě, nebyla v daném případě žalovaná sama oprávněna případné nedostatky žaloby
odstraňovat. Krajský soud zajisté není vázán názorem, který si správní orgán o obsahu podání
učiní, má-li však zato, že z podání nelze jednoznačně dospět k závěru o úmyslu podat žalobu,
zapíše věc do rejstříku nejasných podání a činí dále úkony dle §37 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud
však v daném případě předepsaným způsobem nepostupoval a ve svém rozhodnutí vycházel
z řady chybných úvah, ke kterým Nejvyšší správní soud dále konstatuje:
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu relevantní.
Podání nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující je
obsah podání z hlediska §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá žalované pochybnosti o povaze podání, které však ona, na rozdíl
od něj, zjevně neměla. Jak bylo již výše uvedeno, žalovaná posoudila podání v rámci
své pravomoci podle obsahu jako žalobu, tu postoupila soudu a ze svého hlediska tedy neměla
důvodu s žalobcem dále komunikovat.
Krajský soud vyslovil tezi, že dokud osoba domáhající se překontrolování důchodového
rozhodnutí výslovně neprojeví svoji vůli, aby se tak stalo sou dní cestou, je nezbytné pokračovat
ve správním řízení. Tato teze není správná. Řízení ve věcech důchodových je jednoinstanční
a doručením rozhodnutí o dávce účastníku je pravomocně skončeno. Není zde tedy žádné
správní řízení, v němž by mohla žalovaná pokračovat. Tato skutečnost je zjevně také jedním
z důvodů, proč žalovaná považovala podání označené jako „odvolání“ za žalobu.
Nejvyšší správní soud vytýká krajskému soudu také závažné procesní pochybení. Ve věci
proběhlo dne 20. 2. 2006 jednání, o němž nebyl uvědoměn žalobce. Tím došlo k porušení
jeho ústavně zaručených práv dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při účasti
žalobce na jednání by přitom soud měl možnost efektivně odstranit pochybnosti, které o obsahu
jeho podání měl, a případně další nedostatky podání.
Polemizoval-li krajský soud s dosavadní judikaturou zdejšího soudu především tím,
že v jeho dosavadní praxi bylo v obdobných případech obvykle zjištěno, že dotyční „odvolatelé“
neměli zájem se ve své věci obrátit na soud, pak v nyní posuzovaném případě to tak zjevně není,
neboť žalobce podáním kasační stížnosti zcela zřejmě projevil svou vůli domoci se soudního
přezkumu rozhodnutí žalované.
Vzhledem k výše uvedenému lze přisvědčit též žalobkynině námitce, že krajský soud
neměl posuzovat a ve výroku svého rozhodnutí rozhodovat o jejím postupujícím dopisu, ale (byl-
li by k tomu zákonný důvod) o samotném žalobcově podání.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. napadané
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm je soud vázán právním názorem tak, že nejprve postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
odstraní vady podání a následně určí další procesní postup.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu