ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.91.2006:72
sp. zn. 6 Ads 91/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Ing. M. O.,
zastoupen JUDr. Jaromírem Sýkorou, advokátem, se sídlem Slezská 950, Orlová - Poruba, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Ostrava, se sídlem
Zelená 3158/34a, Ostrava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované o námitkách proti výkazu
nedoplatků pojistného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 17. 10. 2005, č. j. 38 Cad 6/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Jaromíru Sýkorovi, se odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti nepřizná v á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6003 - 3950/2004 Č, bylo ve výroku
změněno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné ze dne 1. 11. 2004,
č. j. 5/2004, tak, že podané námitky se v plném rozsahu zamítají a výkaz nedoplatků Okresní
správy sociálního zabezpečení v Karviné č. j. 11941/04 ze dne 15.10. 2004 se potvrzuje.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí stěžovatel napadl skutečnost, že za období
od 21. 7. 1998 do 31. 8. 1999 mu neměl být nedoplatek na pojistném ani penále započítáno,
neboť po tuto dobu na něho byl vyhlášen konkurs a veškerá oprávnění disponovat s majetkem
firmy měl konkurzní správce. On sám tedy nemohl existenci tohoto dluhu nijak ovlivnit.
Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl:
Správní orgán I. stupně měl všechny zákonné předpoklady k vyměření nedoplatku a penále
stěžovateli, a to s ohledem na §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, podle něhož jsou pojistné povinny
platit malé organizace, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické nebo fyzické osoby,
které zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance. Podle §20 odst. 5 téhož zákona malá
organizace neplatí penále za dobu, po kterou již není malou organizací. Podle §20 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, je organizace, její právní
nástupce, nebo ten, kdo je pověřen její likvidací, povinen odhlásit u okresní správy sociálního
zabezpečení organizaci nejpozději do 8 dnů ode dne jejího zániku nebo ode dne, kdy přestala být
malou organizací. Stěžovatel byl malou organizací do 31. 8. 1999, kdy byla odhlášena z registrace
pojištění jeho poslední zaměstnankyně, paní S. K. Stěžovatel souhlasil s vyměřením nedoplatků a
penále s výjimkou období od 21. 7. 1998 do 31. 8. 1999, neboť v jeho průběhu byl jako malá
organizace v konkursu a nemohl disponovat svým majetkem. V souladu s §45 odst. 1 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, však zrušením konkursu, k němuž došlo
ve stěžovatelově případě usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2004, zanikají
účinky prohlášení konkursu uvedené v §14 odst. 1 cit. zákona, přičemž platnost a účinnost
úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena. V průběhu konkursu byl vydán výkaz
nedoplatků ze dne 14. 2. 2000, který byl doručen správci konkursní podstaty a nabyl právní moci
dne 1. 6. 2000. Výchozí stav dlužné částky byl převzat žalovanou z předešlého výkazu nedoplatků
a napadeným výkazem nedoplatků byla tato částka pouze snížena o částku 23 172,45 Kč
zaplacenou ke dni 7. 10. 2004 na základě rozvrhového usnesení vydaného v konkursním řízení,
jejíž výši stěžovatel nezpochybnil.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost (označenou jako dovolání),
kterou opřel zejména o skutečnost, že i když bylo rozhodnutí krajského soudu v souladu
s uvedeným paragrafovým zněním zákonů, není spravedlivé, neboť nebere do úvahy zákon
o konkursu a vyrovnání. Žalobu přitom směřoval na dlužnou částku vzniklou v době, kdy byl
v konkursu a nemohl nijak ovlivnit rozhodování ve firmě. Jestliže mu zákon na jedné straně
zakazuje jakoukoli činnost, nemůže za to být podle jiného zákona postižen. Rovněž sám nemůže
za to, že konkurs trval dlouhou dobu a jeho majetek byl znehodnocen, pročež nedokázal zaplatit
dlužnou částku. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svá podání učiněná
v žalobním řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002, soudní řád správní /dále
jen „s. ř. s.“/), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti soud dovodil, že stěžovatel namítá kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost je tak přípustná.
Usnesením ze dne 21. 9. 2006, č. j. 6 Ads 91/2006 - 67, Nejvyšší správní soud
stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Ze správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující pro posouzení věci
podstatné skutečnosti: Na stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 7. 1998, sp. zn. 33K 52/97, prohlášen konkurs, který byl zrušen usnesením téhož soudu
ze dne 19. 8. 2004. Dne 14. 2. 2000 vydala Okresní správa sociálního zabezpečení v Karviné
výkaz nedoplatků č. j. 4169/00, jímž byla vyčíslena pohledávka vůči stěžovateli jako malé
organizaci ke dni 20. 7. 1998 (tj. před vyhlášením konkurzu) ve výši 236 321 Kč a dále
pohledávka spočívající v nezaplaceném pojistném a penále za období od 21. 7. 1998
do 14. 2. 2000 ve výši 62 170 Kč. Celková dlužná částka tak byla stanovena ve výši 315 204 Kč.
Dne 15. 10. 2004 vydala okresní správa sociálního zabezpečení další výkaz nedoplatků
č. j. 11941/04, jímž stanovila nedoplatek částkou 292 031,55 Kč, přičemž vycházela z výše
pohledávky ke dni 14. 2. 2000, tj. 315 204 Kč, snížené ke dni 7. 10. 2004 o zaplacenou částku
23 172 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž bylo rozhodnuto
napadeným rozhodnutím žalované.
Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem zaobíral v rozsahu a z důvodů v kasační
stížnosti uvedených, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu pro nesprávné
posouzení právní otázky tímto soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní
otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti napadl „nespravedlnost“ rozsudku krajského soudu,
kterou však spatřuje toliko v tom, že nebyl zohledněn zákon o konkursu a vyrovnání a jeho vliv
na stěžovatelovu možnost disponovat s jeho majetkem. Touto otázkou se však krajský soud
nezabýval, jelikož konstatoval, že žalovaná vyšla z předchozího pravomocného výkazu
nedoplatků a pouze snížila dlužnou částku o již zaplacenou část. Tento postup stěžovatel
nenapadl, stejně jako právní názor krajského soudu, že se nemůže zabývat správností výchozí
dlužné částky. Z těchto důvodů rovněž Nejvyšší správní soud, který je vázán rozsahem kasačních
námitek, může pouze konstatovat, že dlužná částka byla v napadeném výkazu snížena
o již zaplacenou část.
Otázkou, zda je žalovaná oprávněna vydávat opakovaně výkaz nedoplatků ve vztahu
ke stejným časovým obdobím a stejnému dlužníkovi, se pak zdejší soud zabýval v rozsudku
ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4 Ads 62/2006 - 63 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž konstatoval,
že výkaz nedoplatků je vlastně jakýmsi přehledem nezaplacených částek za určité období
a k určitému dni, takže poslední výkaz nedoplatků obsahuje všechny skutečnosti za předcházející
období, a svou podstatou tedy nahrazuje dřívější výkazy nedoplatků. Přestože zákon
č. 582/1991 Sb. výslovně neupravuje možnost zrušit dřívější výkazy nedoplatků, vyvstává tato
možnost (i nutnost) ze samotného charakteru výkazu nedoplatků. I z hlediska právní jistoty je
na místě předchozí výkazy zrušit, aby bylo najisto postaveno, že poslední výkaz nedoplatků je
jediným vykonatelným exekučním titulem. I v tomto směru stěžovatelem napadený platební
výměr obstojí.
Domáhá-li se stěžovatel obecné spravedlnosti v souvislosti s účinky zákona o konkursu
a vyrovnání, nelze jeho námitku považovat za oprávněnou, neboť soudu v tomto řízení nepřísluší
posuzovat postup správce konkursní podstaty a jeho možnost dlužné pojistné a penále v průběhu
konkurzu uhradit. Nebyl-li stěžovatel spokojen s postupem konkursního správce a rozsahem
uspokojení jednotlivých nároků v rozvrhovém usnesení, měl možnost jej napadnout odvoláním
podle §30 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Neučinil-li tak, nemůže se případné nápravy
dovolávat v řízení, jehož předmětem správnost rozvrhového usnesení není a ani nemůže být.
Pro posouzení správnosti přezkoumávaného výkazu nedoplatků je podstatné pouze to,
že pohledávka týkající se nezaplaceného pojistného po vyhlášení konkursu byla uspokojena stejně
jako pohledávka týkající se dlužného pojistného a penále před vyhlášením konkurzu, tedy
poměrně. Okresní správa sociálního zabezpečení po zrušení konkursu vydala nyní
přezkoumávaný výkaz nedoplatků, a to právě proto, aby sjednotila a přehledně vyčíslila
nedoplatky a penále obsažné dosud odděleně podle data jejich vzniku (před vyhlášením konkurzu
a po jeho vyhlášení) a též odděleně částečně uspokojené. Jejímu postupu proto není co vytknout.
Jestliže stěžovatel směřoval svou námitkou proti tomu, že mu byl předepsán dluh,
který vznikl v průběhu konkursu, pak k tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 565/2001 ze dne 25. 6. 2003,
po zrušení konkurzu povinnost plnit, která byla uložena správci konkursní podstaty v průběhu
konkursu, přechází na dlužníka, což platí i pro pohledávky za podstatou. Nejvyšší soud přitom
mj. konstatoval, že nelze beze zbytku vyloučit, že správce konkursní podstaty, který pohledávku
za podstatou nezpochybňuje ani co do základu ani co do výše, ji přesto v průběhu konkursu
neuspokojí, jelikož v konkursní podstatě nebude dostatek prostředků k její úhradě. Může dojít též
k tomu, že plná úhrada správcem nezpochybněné pohledávky za podstatou nebude ze stejné
příčiny provedena ani v rozvrhovém usnesení.
Rovněž lze poukázat na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 72/06,
v němž bylo mj. konstatováno, že na rozdíl od úpadku právnické osoby, kdy předznamenává
prohlášení konkursu faktický zánik této osoby, k čemuž také v praxi dochází, mohou věřitelé
na dlužníkovi - fyzické osobě – i po zrušení konkursu požadovat úhradu části svých pohledávek,
nebylo-li možno v průběhu konkursu k těmto nárokům přihlédnout, anebo to neumožňoval stav
konkursní podstaty. Je-li tedy dlužník fyzickou osobou, nese si důsledky úpadku s sebou po celý
zbývající život.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovaná,
ač byla v řízení úspěšná, takové právo nemá ze zákona. Stěžovatelovu ustanovenému zástupci
soud odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti nepřiznal, neboť z obsahu soudního
spisu není patrno, že by ve věci učinil nějaký úkon právní služby.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu