ECLI:CZ:NSS:2008:6.ANS.6.2007:50
sp. zn. 6 Ans 6/2007 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupeného Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem, se sídlem Národní 28, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o
žalobě proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 3. 2007, č. j. 9 Ca 86/2006 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nep řizná vá .
III. Odměna ustanoveného zástupce, Mgr. Zbyňka Havlíka, se u rč u je částkou 2400 Kč
a bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal
toho, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o tom, zda lékařskou zprávu
MUDr. J. M. ze dne 30. 9. 2003 potvrzuje nebo ji zrušuje jako nepodloženou a věc vrací
Studentskému zdravotnímu ústavu Praha k dalšímu řízení.
Městský soud žalobu rozsudkem blíže označeným v záhlaví zamítl a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl,
že lékařská zpráva ze dne 30. 9. 2003 není lékařským posudkem, který zdravotnická zařízení
v souladu s §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen „zákon
č. 20/1966 Sb.“), vydávají prostřednictvím lékařů při výkonu zdravotní péče na základě
posouzení zdravotního stavu pacienta. Pro posouzení charakteru předmětné listiny není
podstatným druh tiskopisu, na němž je lékařská zpráva zachycena, podstatným naopak je obsah
dané listiny. Text předtištěný na tiskopisu použitém lékařem v posuzované věci nemá
žádnou vypovídací hodnotu o obsahu zprávy. Gramatickým výkladem slovního spojení „lékařská
zpráva - nález“ lze podle názoru městského soudu dospět pouze k obecnému závěru, že takto
nadepsaná listina obsahuje zprávu lékaře o zdravotním stavu pacienta, resp. zachycuje nález,
který lékař ohledně zdravotního stavu pacienta při vyšetření učinil. Zákon č. 20/1966 Sb.
rozlišuje mezi lékařským posudkem ve smyslu §77 odst. 1 tohoto zákona a zdravotnickou
dokumentací, kterou jsou zdravotnická zařízení povinna vést podle §67b odst. 1 téhož zákona.
Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zdravotnická dokumentace zachycuje výhradně zdravotní stav
pacienta, průběh léčení a postup při poskytování zdravotní péče, zatímco v lékařském posudku
se lékař vyjadřuje k určité právně významné otázce, a to na základě posouzení zdravotního stavu
pacienta.
V lékařské zprávě ze dne 30. 9. 2003 MUDr. M . zachytil pouze údaje o stěžovatelově
aktuálním zdravotním stavu, k nimž dospěl při jeho vyšetření, jakož i doporučení,
která stěžovateli poskytl s cílem zlepšit jeho zdravotní stav. Jmenovaný lékař se ve zprávě
nevyjádřil k žádné právně významné otázce, jež by se stěžovatelovým zdravotním stavem nějak
souvisela. Proto se nejednalo o znalecký posudek ve smyslu §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb.,
a žalovaný proto nepochybil, pokud k přezkoumání předmětné lékařské zprávy nepřikročil.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatnil kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V jejím odůvodnění uvádí, že nedostatky právního názoru
městského soudu spatřuje zejména v tom, že pacient, který by se cítil dotčen závěry lékaře
(např. o nedodržení doporučení, charakteru diagnózy, jejíž uvedení může být způsobilé, není-li
podloženo, zasáhnout do osobnostních práv), by se tak mohl domáhat nápravy pouze podáním
návrhu na ochranu osobnosti u soudu (který na rozdíl od správního orgánu není odborně
vybaven). Pokud by měl pacient za to, že mu není posk ytována odpovídající péče
(např. v důsledku vadné nebo mylné diagnózy), nemohl by se obracet na orgán státní správy,
který je určen k dohledu nad řádným poskytováním léčebné péče. Dle stěžovatelova názoru je
proto na místě, aby se k předložené právní otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud, neboť se jedná
o významnou otázku z hlediska postupu pacienta při ochraně jeho práv. Z uvedených důvodů
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že záznamy, jejichž přezkoumání
se stěžovatel dožaduje, nejsou lékařským posudkem. Pro posouzení jejich charakteru není
podstatný tiskopis, na němž jsou provedeny, ale jejich obsah, smysl a účel. Podle §77 zákona
č. 20/1966 Sb. ošetřující lékař rozhoduje na základě posouzení zdravotního stavu o některých
právech a povinnostech pacienta. Jelikož záznam MUDr. M. ze dne 30. 9. 2003 není lékařským
posudkem, nejednalo se ze strany žalovaného o nečinnost. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti, neboť není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je zastoupen advokátem a namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Kasační stížnost je tedy přípustná.
Z obsahu soudního a správního spisu soud mj. zjistil následující pro posouzení věci
podstatné skutečnosti:
V úvodu lékařské zprávy MUDr. Josefa M. ze dne 30. 9. 2003 se uvádí, že stěžovatel byl
téhož dne vyšetřen v interní ambulanci polikliniky Studentského zdravotního ústavu Praha.
V odstavci „Subj.“ je ve zprávě uveden popis aktuálního stavu pacienta, léky, které užívá, a jsou
zde jmenováni další lékaři, v jejichž péči je. V odstavci „Obj.“ jsou popsány výsledky
provedeného vyšetření pacienta a výsledky EKG. Následuje „Závěr“ ohledně zdravotního stavu
pacienta, k němuž jmenovaný lékař při vyšetření dospěl, a „Doporučení“, v němž lékař
doporučuje stěžovateli dietu, postupné zvyšování fyzické výkonnosti, dále ohledně medikace
uvádí možnost vysadit lék Lokren a uzavírá, že další kontroly má pacient absolvovat
dle specialistů, k nimž dochází.
Dne 7. 10. 2005 bylo žalovanému doručeno stěžovatelovo podání, v němž uvádí,
že se žádostí ze dne 31. 8. 2004 adresovanou MUDr. M. domáhal přezkoumání jeho odborné
zprávy, přičemž tuto žádost předal do schránky jmenovaného lékaře dne 1. 9. 2004, neobdržel
však žádnou odpověď. Vzhledem k tomu, že v dohledné době má být jeho zdravotní stav opět
posuzován pro účely důchodového zabezpečení, požádal stěžovatel žalovaného, aby buď vybídl
ředitelku Studentského zdravotního ústavu k provedení přezkumu, nebo se sám ujal přezkoumání
předmětné zprávy na základě §77 zákona č. 20/1966 Sb. Dopisem ze dne 20. 10. 2005 žalovaný
stěžovateli oznámil, že místním šetřením ve věci bylo zjištěno, že s těžovatel byl pacientem
MUDr. M. od července 2001 do 30. 9. 2003. Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelem citované
dokumenty jsou záznamy a výpisy ze zdravotnické dokumentace a nejedná se tedy o lékařský
posudek ve smyslu §77 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem krajského soudu zaobíral v rozsahu
a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
může přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový
stav nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Stěžovatel za nesprávný označil (byť nikoliv výslovně) právní názor městského soudu,
který možnost přezkumu vyšetření zdravotního stavu a poskytování lékařské péče vedoucím
zdravotnického zařízení nebo příslušným správním orgánem připouští toliko u lékařských
posudků, nikoli u lékařských záznamů o průběhu poskytované zdravotní péče.
V daném případě proto bylo nutno vyjasnit, zda lékařská zpráva je lékařským záznamem
o průběhu poskytování zdravotní péče, anebo je posudkem. Obecně lze konstatovat, že lékař
při poskytování péče vždy činí určitá odborná zjištění, zejména konstatuje určitý stav významný
z medicínského hlediska. Je-li takové zjištění písemné povahy, je označováno zpravidla
jako lékařské osvědčení (§21 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu), popř. lékařské
potvrzení nebo vysvědčení. Jde tu v podstatě o odbornou informaci o zjištěných
skutečnostech.V jiných případech obsahuje výrok lékaře zároveň určitý soud, který se týká
zdravotnických poměrů; jde tu tedy o lékařskou radu, kterou se má (v některých případech
i musí) pacient řídit ve vlastním zájmu nebo v zájmu společnosti. Zde lze mluvit o lékařském
doporučení nebo o lékařském posudku. Jak lékařská osvědčení, tak i lékařské posudky mohou
se v určitých případech stát právně významnými skutečnostmi. V těchto případech nabývá
lékařský výrok novou kvalitu - stává se zároveň správním úkonem (aktem správy), jinak řečeno,
jde o úřední postup, popřípadě o rozhodnutí. Tato osvědčení a posudky jsou pak převážně
odborným podkladem pro jiný orgán nebo subjekt, jenž na jejich základě vyvozuje
právní důsledky, zakládající, měnící, popř. rušící práva občanů nebo organizací, často
však jde o dobrozdání lékaře k určité medicínsky relevantní otázce a někdy jsou tyto úkony
správním aktem (vydaným správním orgánem), jímž se přímo zasahuje do subjektivního práva.
V některých případech stanoví zdravotnické zákonodárství výslovně, že výrok lékaře ob sahující
určitý posudkový závěr, je zároveň rozhodnutím o právu nebo povinnostech fyzických
a právnických osob. Posudky pak zpravidla jsou vydávány na základě zvláštních předpisů (§21
zákona č. 20/1966 Sb.).
V daném případě je zcela zřejmé, že stěžovate lem napadená lékařská zpráva nemá
charakter posudku ani podkladu pro rozhodování orgánů veřejné správy a v uvedené typologii by
byla zařazena do kategorie lékařských doporučení.
Výše uvedený právní názor městského soudu stěžovatel napadá toliko co do důs ledků,
které by dle jeho názoru vyvolala jeho aplikace v praxi. Domnívá se, že by se pacient nespokojený
se stanovením diagnózy či se závěry lékaře ohledně nedodržení doporučení mohl obracet jen
na soud s návrhem na ochranu osobnosti. Soud však na rozdíl od správního orgánu není
k přezkumu lékařského závěru odborně způsobilý.
Nejvyšší správní soud je předně nucen konstatovat, že směřoval-li stěžovatel své námitky
k důsledkům, jež dle jeho názoru výklad učiněný městským soudem vyvolává, nelze jeho
argumentaci přisvědčit. Není totiž pravdou, že by pacientovi nespokojenému s léčebným
postupem konkrétního lékaře nezbývalo nic jiného, než podat u soudu žalobu na ochranu
osobnosti. Podle §9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. se občanům s výjimkou osob ve vazbě
a ve výkonu trestu odnětí svobody umožňuje volba lékaře, klinického psychologa
a zdravotnického zařízení. Není-li tedy pacient spokojen s postupem lékaře při stanovování
diagnózy či jeho přístupem k léčbě, má možnost zvolit si lékaře jiného, jemuž bude více
důvěřovat.
Subjekty primárně dohlížejícími na výkon lékařské profese jsou pak samosprávné profesní
komory - Česká lékařská komora a Česká stomatologická komora, zřízené zákonem
č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lé kárnické
komoře. Komory podle §2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona dbají o to, aby členové komor
vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády
komor. Komory jsou zároveň podle §2 odst. 2 písm. e) - g) téhož zákona oprávněny řešit
stížnosti na výkon povolání svých členů v rozporu s odst. 1 písm. a), uplatňovat vůči nim
disciplinární pravomoc a vyžadovat od svých členů doklady spojené s výkonem povolání.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že důvod, jímž stěžovatel zpochybňoval
správnost právního názoru městského soudu, není dán. V posuzovaném případě je naopak zcela
evidentní, že se jednalo o záznam o postupu stěžovatelovy léčby a provedeném lékařském
vyšetření. Jak bylo již uvedeno výše, lékař zde autori tativně nerozhodoval o právně relevantních
otázkách a tento záznam nepředstavoval ani posudek ve smyslu §21 či §77 zákona
č. 20/1966 Sb., který by byl vydán při výkonu lékařské péče. Oprávnění k dohledu
nad odborností výkonu lékařské péče náleží primárně České lékařské komoře. Pokud by
ani s jejím postupem nebyl stěžovatel spokojen, byly by věc oprávněny řešit, protože se jedná
o soukromoprávní vztah pacient - lékař, toliko obecné soudy, a nikoli soudy rozhodující
ve správním soudnictví.
V posuzovaném případě tak žalovaný nebyl povinen (ba ani oprávněn) předmětnou
lékařskou zprávu jako součást stěžovatelovy lékařské dokumentace přezkoumávat, a proto žaloba
proti nečinnosti není důvodná. Městský soud tudíž nepochybil, pokud ji v souladu s §81 odst. 3
s. ř. s. zamítl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaný, který měl úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznává. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Městského
soudu v Praze č. j. 9 Ca 86/2006 - 35 ze dne 12. 6. 2007 ustanoven zástupcem advokát
Mgr. Zbyněk Havlík. Přestože ustanovený zástupce nereagoval na výzvu soudu, aby sdělil, jaké
úkony po svém ustanovení učinil, Nejvyšší správní soud rozhodující podle obsahu soudního
spisu zástupci přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši 1 x 2100 Kč za úkon právní
služby spočívající v sepsání doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dále náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky
300 Kč za jeden úkon podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu