ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.33.2007:78
sp. zn. 6 As 33/2007 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci žalobce: P. K. F.,
zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21,
Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskosprávních agend,
se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2005,
č. j. MHMP 60948/2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 1. 2007, č. j. 11 Ca 233/2005 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 11 Ca 233/2005 - 38, byla zamítnuta žaloba žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend (dále jen „žalovaný“), ze dne
6. 5. 2005, č. j. MHMP 60948/2005, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 10120/2004,
jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství České
republiky. V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval obsah správního spisu, zejména
žalobou napadené rozhodnutí, ze kterého vyplynulo, že důvodem nevyhovění žádosti stěžovatele
o vydání osvědčení o státním občanství České republiky bylo zjištění, že nebyly splněny
podmínky ustanovení §20 a §24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nabývání a pozbývání
občanství České republiky“), resp. ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání
a pozbývání československého státního občanství (dále jen „zákon o nabývání a pozbývání
československém občanství“), kterého bylo třeba užít na případ stěžovatele s ohledem na datum
narození 25. 11. 1965, neboť matka stěžovatele nepodala žádost o vydání souhlasu okresním
národním výborem, a proto nebyl a ani nemohl být vydán zákonem vyžadovaný souhlas.
Městský soud po právním rozboru zákonných předpisů z oblasti státního občanství
uzavřel, že neobstojí žádná žalobní námitka. K výtce nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci správním orgánem, nepřesvědčivosti správního rozhodnutí a nedostatečně objasněným
důvodům rozhodnutí (§3 odst. 3, odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, účinný do 31. 12. 2005) mimo jiné uvedl,
že rozsah skutkových zjištění je vždy nutno posuzovat z hlediska předmětu správního řízení,
jehož výsledkem je vydání správního rozhodnutí. V dané věci bylo nutno posoudit,
zda stěžovateli lze vydat osvědčení o státním občanství České republiky (nabytí státního
občanství narozením). Zjišťovat proto bylo třeba, zda k žádosti matky stěžovatele s nabytím
občanství stěžovatele vyslovil souhlas výkonný orgán okresního národního výboru. Takové
zjištění učiněno nebylo a nebylo ani zjištěno (prostřednictvím archivního pátrání Krajského úřadu
Jihočeského kraje), že by matka stěžovatele žádost o vyslovení souhlasu s nabytím občanství
pro stěžovatele podala. To ostatně netvrdil ani stěžovatel, který v odvolání naopak uvedl,
že žádost nebylo možno podat z důvodu perzekuce rodiny matky. Z téhož důvodu nebylo třeba
nařizovat ve věci ústní jednání, popř. vyžadovat písemné vyjádření matky. Protože správní orgány
obou stupňů dostály svým povinnostem a zaměřily svá šetření na zjišťování okolností
rozhodných pro posouzení možnosti vydat stěžovateli osvědčení o státním občanství a skutkový
stav zjistily dostatečným způsobem, mohlo být o žádosti stěžovatele rozhodnuto. Městský soud
nepovažoval na rozdíl od stěžovatele napadené rozhodnutí za nezákonné pro vnitřní nesouhlas
žalovaného s vlastním rozhodnutím, neboť větou tohoto obsahu žalovaný pouze vyjádřil
nemožnost přihlédnout k stěžovatelem tvrzené diskriminaci rodiny, neboť taková okolnost není
hlediskem, které by bylo možno při posuzování žádosti zvažovat. Městský soud nepovažoval
za opodstatněnou ani výhradu stěžovatele o nedostatcích důvodů rozhodnutí. K tomu městský
soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, ve kterém je náležitě a v dostatečné míře
vyjádřeno, že žádosti stěžovatele nemohlo být vyhověno z důvodu nesplnění podmínky
vyplývající z ustanovení §1 odst. 2 zákona o nabývání a pozbývání československého občanství,
tj. vyslovení souhlasu příslušným orgánem, neboť matka stěžovatele o vyslovení souhlasu
pro stěžovatele nikdy nepožádala a stěžovatel proto narozením státní občanství nenabyl.
Protože k nabytí občanství nedošlo ani později některým ze zákonných způsobů, není stěžovatel
státním občanem České republiky. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele,
podle které nelze k jeho tíži přičítat, že nenavrhl veškeré dostupné důkazy, konstatováním,
že k nevyhovění žádosti stěžovatele z tohoto důvodu nedošlo, ale proto, že nebyl příslušným
orgánem vydán souhlas s nabytím občanství stěžovatele a stěžovateli proto nelze požadované
osvědčení o existenci státního občanství vydat.
Městský soud odmítl také výhrady stěžovatele stran zákona o nabývání a pozbývání
československého občanství (absence konkrétních podmínek pro vydání souhlasu
a neposuzování, za jakých okolností nebyl souhlas vydán) poukazem na to, že předmětem řízení
nebylo posuzování správnosti či nesprávnosti aplikace uvedeného zákona a nebylo ani zjištěno,
že by k žádosti matky stěžovatele byl vydán zákonem požadovaný souhlas. Pochybnosti žalobce
o tom, zda jeho otec musel být v době narození stěžovatele nutně považován za cizince, městský
soud vyvrátil poukazem na Úmluvu z 16. 7. 1928 mezi Československem a Spojenými Státy
Severoamerickými o naturalisaci (publikována pod č. 169/1929 Sb.) a zákon č. 60/1930 Sb.
z. a n., jímž se provádí Úmluva o naturalisaci, ze kterých dovodil, že okamžikem získání
příslušnosti Spojených Států došlo ke ztrátě dřívější československé příslušnosti. Za situace,
kdy otec stěžovatele nabyl americké státní občanství dnem 28. 7. 1964, ztratil tímto dnem
československé státní občanství a z hlediska zákona o nabývání a pozbývání československého
občanství ho bylo nutno považovat za cizince. Městský soud neshledal žádné pochybení
správních orgánů, které postupovaly zcela v souladu s příslušnými hmotně právními předpisy
a správním řádem, a proto žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku stěžovatel brojí včasnou kasační stížností z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), v níž (v zásadě shodně s žalobními výhradami) znovu poukazuje na pochybení
správního orgánu a dále vyjadřuje nesouhlas s posouzením právních otázek městským soudem,
který měl pro důvodně vytýkané vady ovlivňující zákonnost rozhodnutí správního orgánu
toto rozhodnutí zrušit.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl výhrady stěžovatele a projevil s nimi
nesouhlas, neboť v archivu Krajského úřadu Jihočeského kraje nebyl nalezen žádný doklad
o tom, že by matka stěžovatele požádala o vyslovení souhlasu s nabytím československého
občanství pro stěžovatele a žádost proto nemohla být projednána či zamítnuta. Tímto zjištěním
byl dostatečně objasněn skutkový stav věci a nařízení ústního jednání za účasti matky stěžovatele
nebylo opodstatněné. Skutečnosti významné pro vydání rozhodnutí byly v odůvodnění popsány
a z odůvodnění rozhodnutí je naprosto zřejmé, že nebyly splněny podmínky zákona o nabývání
československého občanství, podle něhož bylo vyslovení souhlasu s nabytím československého
občanství neopominutelnou podmínkou pro jeho nabytí. Stěžovatel československé občanství
nenabyl a z tohoto důvodu nebylo jeho žádosti vyhověno. Žalovaný proto navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. z hlediska a rozsahu důvodů, které stěžovatel
uplatnil v kasační stížnosti, když sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud aplikoval na případ stěžovatele
odpovídající právní předpisy, tj. zákon o nabývání a pozbývání československého, resp. českého
občanství a že výklad, který na jejich základě učinil, je správný a odpovídající zákonu. Nejvyšší
správní soud proto na právní závěry městského soudu plně odkazuje.
Nejvyšší správní soud pouze na doplnění uvádí, že právo na získání státní příslušnosti
nebylo v ústavním pořádku Československé republiky výslovně zakotveno a není tomu tak ani
v ústavním pořádku České republiky. Existuje množství způsobů, jak lze nabýt občanství určitého
státu. Podle právně relevantních důvodů je lze lišit na způsoby, které vyplývají ze zákona
nebo mezinárodní smlouvy, z určité právní skutečnosti, z projevu vůle budoucího občana
a nebo z projevu vůle státu. Podle toho, na čem je nabytí občanství závislé, jsou zpravidla
rozlišovány dva způsoby. Jednak původní (originární), kdy fyzická osoba získá občanství přímo
od státu (např. udělením, nalezením na území, prohlášením) a jednak odvozený (derivativní),
kdy fyzická osoba získává občanství v návaznosti na občanství někoho jiného (např. narozením,
osvojením, uznáním otcovství). Podle právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 9/94 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 7 a násl.), na který Nejvyšší správní soud
pro stručnost odkazuje, vychází koncepce právní úpravy státního občanství z principu suverenity
státní moci. Státní občanství lze definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah
fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný a na jehož základě
vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti. Přitom je výsostným právem státu určovat
podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství, neboť se jedná jednoznačně
o institut vnitrostátního práva.
V projednávané věci není pochyb o tom, že stěžovatel, narozený ve Spojených státech
amerických (dále jen „USA“), československé občance, mohl nabýt československé, resp. české
občanství pouze za předpokladu, že by s takovým způsobem nabytí občanství k žádosti matky
stěžovatele vyslovil souhlas orgán k tomu příslušný.
V průběhu vedeného správního řízení bylo zjištěno, že matka stěžovatele takovou žádost
nepodala. Z tohoto důvodu proto nemohlo a ani neprobíhalo žádné řízení o žádosti a nemohlo
o ní být ani rozhodováno. V důsledku absence žádosti proto nebyl a ani nemohl být vydán
zákonem vyžadovaný souhlas příslušného orgánu. Výhrady stěžovatele poukazující na nedostatky
ve skutkových zjištěních v tomto směru učiněných nemohou obstát, neboť z obsahu správního
spisu vyplývá, že správní orgány využily veškerých prostředků, včetně archivního pátrání,
jimiž bylo možno ověřit podání žádosti. Toho, že žádost nebyla podána, si byl ostatně vědom
i sám stěžovatel, který tuto skutečnost přičítal politické perzekuci matky, resp. její rodiny.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že požadavek souhlasu s nabytím občanství měl zákonný
podklad v ustanovení §1 zákona o nabývání a pozbývání československého občanství,
které dopadalo na všechny podřaditelné případy bez rozdílu. K tvrzením stěžovatele o důvodech
bránících matce v podání žádosti nelze přihlédnout, neboť tu není žádné negativní rozhodnutí
o žádosti, které by případně mohlo být odrazem postoje tehdejší výkonné moci k osobě matky
stěžovatele. Za situace, kdy matka stěžovatele nepodala potřebnou žádost, ať již z jakýchkoli
příčin, nemohlo proběhnout řízení o vyslovení souhlasu příslušným orgánem. Tvrzení
stěžovatele, že matka byla v důsledku politické perzekuce fakticky vyloučena z možnosti podat
uvedenou žádost tak Nejvyšší správní soud hodnotí pouze jako nepodložené domněnky
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné ani výhrady stěžovatele k právním závěrům
městského soudu vztahujícím se k posuzování otce stěžovatele jako cizince. Městskému soudu
nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť jím provedené posouzení této právní otázky má
oporu v právních předpisech (Úmluvě o naturalizaci a zákoně č. 60/1930 Sb. z. a n.),
jejichž výklad v odůvodnění napadeného rozsudku provedl a se kterým se Nejvyšší správní soud
plně ztotožňuje. Nejvyšší správní soud zastává ve shodě s městským soudem názor, že otec
stěžovatele ztratil československé občanství dnem nabytí státního občanství USA. Nejvyšší
správní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele o potřebě výslechu jeho matky,
neboť toho nebylo s ohledem na skutková zjištění, která považuje Nejvyšší správní soud
za dostatečná, třeba.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl rozsudkem bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu