ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.45.2006:87
sp. zn. 6 As 45/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobců:
a) Ing. O. K., b) Ing. V. K., CSc., oba zastoupeni JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem,
se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální
inspektorát v Liberci, se sídlem Rumjancevova 10, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 3. 2005, č. j. ZKI - O - 7 - 144/2005 Lg, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 59 Ca 42/2005 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovaný je p ovin e n zaplatit žalobcům ad a) a ad b) na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti částku 3034,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Františka Schulmanna, advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec
nad Nisou ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. OR - 680/2004 - 504/4, byl v souboru popisných informací
na listu vlastnictví č. 277 pro katastrální území Albrechtice v Jizerských horách, kde je vyznačeno
vlastnické právo pro ing. O. K. a ing. V. K., proveden výmaz v části B 1 (jiná práva) - „chůze a
jízda po poz. PK č. 1888/2 pro čp. 22 - Mariánská Hora a pro dočasného vlastníka poz. PK č.
1888/1“. V odůvodnění svého rozhodnutí katastrální úřad uvedl, že při kontrole popisných
informací dne 8. 11. 2004 zjistil, že zápis v části B 1 (jiná práva) „chůze a jízda po poz. PK č.
1888/2 pro čp. 22 - Mariánská Hora a pro dočasného vlastníka poz. PK č. 1888/1“ na listu
vlastnictví č. 277 pro katastrální území Albrechtice v Jizerských horách, kde je mimo jiného
veden poz. č. 1888/1, neměl být v katastru nemovitosti vyznačen. Výsledný evidenční stav, kdy u
strany povinné z věcného břemene zaniklo omezení odpovídající věcnému břemeni ze zákona a u
strany oprávněné z věcného břemene byl zápis práva z téhož věcného břemene proveden, byl
objektivně i nesporně chybný i v době platnosti předpisu pro vedení evidence nemovitostí, která
se podle §29 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. považuje za katastrální operát. V dané věci
katastrální úřad proto z uvedených důvodů opravil chybu v katastrálním operátu a to bez návrhu,
o čemž vydal oznámení o opravě chyby v katastru nemovitostí ve smyslu §8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 344/1992 Sb. S obsahem oznámení o opravě chyby vyjádřili nesouhlas ing. V. K. a
ing. O. K., katastrální úřad však po opětovném přezkoumání dosavadního průběhu řízení o
opravě chyby dospěl k závěru, že nesouhlasu s opravou chyby nelze vyhovět. Opětovnou
kontrolou bylo zjištěno, že k chybnému zápisu práva do katastru nemovitostí došlo v roce 1968
při zápisu právních vztahů k nemovitostem, a to chybným vyšetřením existence věcného
břemene v rozporu s §4 odst. 2 vyhlášky č. 23/1964 Sb., kde bylo stanoveno, že pro zápis
právních vztahů o nemovitostech bude podpůrně použito zápisu v dosavadních pozemkových
knihách, železničních knihách, v jednotné evidenci půdy a v bývalém pozemkovém katastru.
Orgány geodézie pak zapíší do evidence nemovitostí toho, kdo podle výsledku šetření je
oprávněným nebo povinným. Přes tento stanovený zákonný rámec však při tomto šetření bylo do
evidence nemovitosti zapsáno chybně právo, jemuž neodpovídala žádná povinnost. Poz. PK č.
1888/2 v katastrálním území Albrechtice v Jizerských horách, který byl původně věcným
břemenem zatížen, byl jako zemědělský majetek konfiskován podle d ekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb. Katastrální úřad pak poukázal na §5 odst. 2 uvedeného dekretu,
podle něhož zanikají patronátní práva a povinnosti váznoucí na zemědělských majetcích,
konfiskovaných podle §1 tohoto dekretu, a to dnem konfiskace. Tím podle katastrálního úřadu
došlo k tomu, že u strany povinné zaniklo omezení odpovídající věcnému břemeni ze zákona,
avšak u strany oprávněné byl zápis práva z téhož věcného břemene proveden, což bylo
objektivně i nesporně chybné i v době platnosti předpisů pro vedení evidence nemovitostí,
která se podle §29 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. považuje za katastrální operát. Z uvedeného
důvodu katastrální úřad v souladu s §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb. chybu,
která vznikla zřejmým omylem při vedení o obnově katastru, opravil tak, že byl proveden výmaz
zápisu v části B 1 (jiná práva) na listu vlastnictví č. 277 pro katastrální území Albrechtice
v Jizerských horách tak, jak je výše uvedeno.
K odvolání ing. V. K. a ing. O. K. rozhodl Zeměměřický a katastrální inspektorát
v Liberci rozhodnutím ze dne 17. 3. 2005, č. j. ZKI - O - 7 - 144/2005 Lg,
tak, že se rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště
v Jablonci nad Nisou č. j. OR - 680/2004 - 504/4 ze dne 24. 1. 2005 o opravě chyby
v katastrálním operátu potvrzuje a odvolání se zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací
správní orgán uvedl, že věcné břemeno a spolu s ním věcné právo mu odpovídající zaniklo
ze zákona konfiskací a o jeho zániku tedy nebylo rozhodováno v tomto správním řízení. Zánik
věcného práva měl být středisky geodézie vyšetřen a pokud se tak při zápisu změny vlastnického
práva ve prospěch státu nestalo, jedná se o chybu v operátech katastru nemovitostí. Ve správním
řízení byla pouze opravena chyba vzniklá při vedení bývalé evidence nemovitostí, kdy neměl být
převzat žádný zápis týkající se zaniklého právního vztahu. K námitce odvolatelů bylo uvedeno,
že orgány státní správy zeměměřictví a katastrů nemovitostí nepřekročily svou kompetenci
tím, že aplikovaly postup podle §8 katastrálního zákona na opravu zjištěné chyby v katastrálním
operátu, která vznikla zřejmým omylem již v době zakládání a vedení bývalé evidence nemovitostí
středisky geodézie. Závěrem bylo poukázáno na to, že předmětem řízení o o pravě chyby
v katastru není otázka vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, tj. nabytí práva
nepřetržitým desetiletým výkonem práva podle §151o občanského zákoníků. Katastrálním
orgánům nepřísluší posuzovat splnění podmínek pro nabytí tohoto práva, ani za tím účelem
provádět ohledání na místě samém. Právo odpovídající věcnému břemeni lze do katastru
nemovitostí ve prospěch odvolatelů zapsat až po předložení listiny prokazující, že k vydržení
práva došlo. Odvolací správní orgán dospěl v odvolacím řízení ve věci opravy chyby
v katastrálním operátu ke shodnému závěru jako správní orgán prvního stupně, a proto rozhodl,
jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.
O žalobě ing. O. K. a ing. V. K. proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního
inspektorátu v Liberci ze dne 17. 3. 2005 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 59 Ca 42/2005 - 61, tak, že rozhodnutí správních
orgánu obou stupňů zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud poukázal na úpravu zakládání evidence nemovitostí
a uvedl, že pokud ze strany orgánů geodézie došlo při zakládání evidence nemovitostí k chybě, lze
ji však postupem podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (dále též „katastrální zákon“), napravit jen tehdy, pokud se jedná o zřejmý omyl
při zakládání evidence nemovitostí. O zřejmý omyl ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona však nepůjde tam, kde by katastr ální úřad v řízení o opravě chyby napravoval nesprávnou
úvahu orgánu geodézie o tom, kdo měl být v době zakládání evidence nemovitosti oprávněným
nebo povinným z právního vztahu, učiněnou v rámci šetření podle §4 odst. 2 vyhlášky
č. 23/1964 Sb. V daném případě byl stav zápisu v pozemkové knize takový, že ve vložce č. 480
byla u osoby oprávněné služebnost zapsána, tento zápis u oprávněné osoby byl orgánem
geodézie převzat do evidence nemovitostí při jejím zakládání jako výsledek šetření podle §4
odst. 2 uvedené vyhlášky, zároveň však orgán geodézie nevyznačil odpovídající omezení
u vlastníka povinného pozemku ve smyslu §6 odst. 5 uvedené vyhlášky. Takový postup
podle názoru krajského soudu nelze považovat za zřejmý omyl při zakládání evidence
nemovitostí, neboť se jedná o výsledek šetření orgánu geodézie o tom, kdo je oprávněným
či povinným z právního vztahu, v tomto případě vzhledem k rozdílným zápisům na LV č. 277
a LV č. 146 o výsledek šetření nejasný. Za chybu vzniklou zřejmým omylem při zakládání
evidence nemovitostí by bylo možné považovat nepřevzetí zcela jasného zápisu v pozemkové
knize, který by byl jednoznačně prokazován příslušnými listinami založenými ve sbírce listin
a nezpochybněn jinými listinami či skutečnostmi, jež mohou mít vliv na existenc i právního
vztahu. Jiný výklad posuzovaného problému je nepřípustný, neboť by znamenal, že katastrální
úřad a poté žalovaný by zpětně hodnotili existenci či neexistenci právního vztahu. Institut opravy
chyby vzniklé zřejmě omylem zásadně nemůže sloužit k posouzení, zda byl zápis do katastrálního
operátu a v důsledku návaznosti katastrálního operátu na operát evidence nemovitostí případně
zápis do operátu nemovitostí učiněn správně, či nikoli. Zde krajský soud poukázal na to,
že k shodnému závěru dospěl i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne
4. 4. 2001, č. j. 10 Ca 398/2000 - 23, kdy uvedl, že „institut opravy chyby v katastrálním operátu
umožňuje opravu chybného údaje v katastru, vzniklého zřejmým omylem. V řízení o opravě
chyby nelze posuzovat správnost zápisu věcného či jiného práva k nemovitostem“. Dále krajský
soud uvedl, že řízením o opravě chyby zásadně nelze řešit spory o existenci a obsah vlastnického
či jiného věcného práva k nemovitosti, tedy ani spor o existenci a obsah práva odpovídajícího
věcnému břemeni. Mezi žalobci a manželi R. jako ostatními účastníky řízení o opravě chyby však
právě o takový spor o věcné břemeno k pozemku parc. č. 1888/2 jde, jak vyplývá z podané
žaloby a návrhu na provedení důkazů i z obsahu správního spisu. Takový spor může řešit pouze
obecný soud v občanském soudním řízení podle příslušných předpisů občanského práva, který je
ostatně veden u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jak plyne z vyjádření žalobců ze dne
19. 4. 2006. Krajský soud tedy ze sh ora uvedených důvodů shledal ze strany žalovaného při
vydání napadeného rozhodnutí porušení §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, a napadené
rozhodnutí pro nezákonnost zrušil v souladu s §78 odst. 1 zákona 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Ze stejného důvodu bylo zrušeno i rozhodnutí katastrálního úřadu
vydané v prvém stupni (§78 odst. 3 s. ř. s.).
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem
a nezákonnost rozsudku spatřil stěžovatel v tom, že krajský soud vyloučil v posuzovaném případě
existenci zřejmého omylu ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, a tím i možnost
provedení opravy nesprávného údaje katastru, i přes to, že obsahoval před provedením výmazu
právně nemožný zápis věcného práva odpovídajícího věcnému břemeni, aniž tomuto právu
odpovídala povinnost věcného břemene omezující vlastníka nemovité věci. Podle názoru
stěžovatele lze podřadit pod chybné údaje katastru, k teré vznikly zřejmým omylem při vedení
katastru, zápisy provedené v rozporu s listinou nebo bez listiny k zápisu nezbytné. Věcným
břemenem v minulosti zatížený pozemek (parc. č. 1888/2 k. ú. Albrechtice) byl konfiskován
na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., což bylo soudu doloženo osvědčením
tehdejšího ONV v Jablonci nad Nisou č. j. Zem.213.1/62 ze dne 9. 3. 1962, vydaným
za účelem vyznačení poznámky konfiskace majetku ve vložce č. 592 pozemkové knihy
k. ú. Albrechtice - Mariánská Hora. Dalším ve spisu založeným osvědčením ONV v Jablonci
nad Nisou (nástupce Národního pozemkového fondu) č. j. Zem IX/136 - 1968 - 213.2 ze dne
30. 9. 1968 vydaným za účelem zápisu v nově zakládané evidenci nemovitostí, bylo soudu
prokázáno následné přidělení konfiskovaného majetku novému vlastníku, a to bez jakéhokoliv
omezení vlastnického práva ve smyslu §22 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního
pořádku. Z uvedeného ustanovení a také z obsahu přídělové listiny, jednoznačně vyplývá,
že k přiděleným nemovitostem se měla zapsat pouze ta věcná břemena, o nichž to výslovně
stanoví Národní pozemkový fond, nebo po jeho zrušení Okresní národní výbor. Uváděné
osvědčení žádné zatížení předmětného majetku neobsahovalo a tehdejší středisko geodézie
tudíž žádné věcné břemeno k původně služebné nemovitosti do evidence nezapsalo,
neposuzovalo v tomto případě soulad se skutečným stavem, ale pouze respektovalo obsah
uváděného osvědčení státního orgánu. Středisko geodézie však převzalo z pozemkové knihy
zápis věcného práva, jemuž neodpovídala žádná povinnost věcného břemene. Tento evidenční
stav byl chybný, neboť ze samotné podstaty institutu věcného břemene vyplývá neoddělitelnost
práv a povinností tvořících jeho obsah. Zřejmý omyl stěžovatel spatřuje ve skutečnosti,
že středisko geodézie zapsalo do evidence nemovitosti věcné právo přes to, že nebyla listinou
prokázána existence věcného břemene a provedením jednostranného zápisu pochybilo. Zápis byl
proveden polovinou správně a polovinou nesprávně, a při úvaze o nápravě zápisu vycházel
žalovaný ze skutečnosti, že došlo ke konfiskaci zatíženého majetku ve prospěch státu a jeho
následnému přidělení novému vlastníku bez jakéhokoliv zatížení, což je prokázáno obsahem
citovaných listin, a že zachování jednostranného zápisu věcné ho práva v katastru není
odůvodněno. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že se ve správním řízení nejednalo o nápravu
nesprávné úvahy orgánu geodézie o tom, kdo měl být v době zakládání evidence nemovitostí
oprávněným nebo povinným z právního vztahu nebo zpětné hodnocení existence či neexistence
právního vztahu, jak uvádí krajský soud, ale o výmaz zápisu věcného práva, jehož existence
nebyla doložena listinou, resp. byla zapsána v rozporu s uvedeným osvědčením. Stěžovatel
se domnívá, že v tomto smyslu je třeba chápat institut opravy chyby v katastru a pojem zřejmého
omylu upravený §8 katastrálního zákona. Jednostranný zápis věcného břemene, tj. buď práva
nebo povinnosti v katastru nemovitostí odporuje synallagmatické povaze tohoto právního
vztahu, vzájemné vázanosti a podmíněnosti práv a povinností. Z uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že žádné z námitek stěžovatele nelze
přisvědčit, a kasační stížnost proto považují za nedůvodnou. Tvrzení stěžovatele, že se údajně
nezabýval posuzováním věcného práva je podle žalobců pouze alibismus, protože svým
rozhodnutím do věcných práv žalobců nezákonným způsobem zasáhl, což má být ve světle
protiprávního přístupu stěžovatele v pořádku. Žalobci poukázali na to, že právo přístupu
a průjezdu přes sousední pozemek odpovídající věcnému břemenu nebylo nikdy v minulosti
zpochybňováno a účastníci, resp. jejich právní předchůdci, jej nepřet ržitě nejméně čtyřicet let
v dobré víře nerušeně vykovávali. Vzhledem k tomu, že právo odpovídající věcnému břemenu
bylo užíváno postupně několika vlastníky, není sporu o tom, že je spojeno s vlastnictvím
„sloužící“ nemovitosti a nepatří tak pouze určité o sobě, což ostatně vyplývá i z výpisu z katastru
nemovitosti a pozemkové knihy. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud ve smyslu
§110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
V projednávané věci krajský soud posuzoval, zda rozporný údaj v katastru nemovitosti
spočívající v tom, že u strany oprávněné z věcného břemene (žalobců) je právo odpovídající
věcnému břemenu zapsáno a u strany povinné (manželů R.) věcné břemeno zapsáno není,
přičemž tento stav zápisů vznikl při zakládání evidence nemovitostí, lze považovat za chybný
údaj vzniklý zřejmým omylem při vedení a obnově katastru nemovitostí a lze jej opravit
postupem upraveným v §8 katastrálního zákona.
Především nutno uvést, že vyčerpávající definice slovního spojení „zřejmý omyl“ dosud
v judikatuře ani v odborné literatuře provedena nebyla, ostatně taková definice by byla velmi
obtížná. Neurčitý pojem zřejmý omyl je tudíž potřeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním
případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti - zejména
případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených
v podkladové listině např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak omyl
právní (error iuris - např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti
na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem) . Tento omyl bude
přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž charakteristický vždy tím,
že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti
způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu právní úpravy zápisu
do katastru, či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor
se skutečným stavem napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy
katastrálního operátu). Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku vyčerpávajícím
způsobem vyjádřil k otázce, zda se v daném případě jednalo o zřejmý omyl ve smyslu §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o zřejmý omyl,
neboť katastrální úřad v řízení o opravě chyby napravoval nesprávnou úvahu orgánu geodézie
o tom, kdo měl být v době zakládání evidence nemovitostí oprávněným nebo povinným
z právního stavu, učiněnou v rámci šetření podle §4 odst. 2 vyhlášky č. 23/1964 Sb.
S tímto vyčerpávajícím a výstižným odůvodněním rozsudku krajského soudu se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje a pro stručnost na závěry krajského soudu odkazuje. K věci pak dále dodává:
Správní orgány obou stupňů vyšly z toho, že věcné břemeno a spolu s ním věcné právo
mu odpovídající zaniklo ze zákona konfiskací a o jeho zániku tedy nebylo rozhodováno
ve správním řízení. Bylo poukázáno na to, že poz. PK č. 1888/2 v katastrálním území Albrechtice
v Jizerských horách, který byl původně věcným břemenem zatížen, byl jako zemědělský majetek
konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Podle §5 odst. 2 uvedeného
dekretu zanikají patronátní práva a povinnosti váznoucí na zemědělských majetcích,
konfiskovaných podle §1 tohoto dekretu, a to dnem konfiskace. Tím došlo podle názor u
správních orgánů k tomu, že u strany povinné zaniklo omezení odpovídající věcnému břemeni
ze zákona, avšak u strany oprávněné byl zápis práva z téhož věcného břemene proveden,
což bylo objektivně i nesporně chybné i v době platnosti předpisu pro vedení evidence
nemovitostí, která se podle §29 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. považuje za katastrální operát.
Uvedený odkaz správních orgánů na §5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb. v souladu se zánikem věcného břemene je v projednávané věci zcela nepřípadný.
Patronátní právo je totiž souhrn práv i povinností, které nezávisle na hierarchickém postavení
příslušejí nějaké osobě vzhledem ke kostelu nebo církevnímu úřadu na základě zvláštního
právního důvodu. Patronátní práva a povinnosti tak nemají nic společného s věcným břemenem,
takže dovozovat zánik věcného břemene odkazem na §5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb. nelze.
Pokud stěžovatel odkazuje na §22 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního
pořádku, z něhož, a také z obsahu přídělové listiny, jednoznačně vyplývá, že k přiděleným
nemovitostem se měla zapsat pouze ta věcná břemena, o níž to výslovně stanoví Národní
pozemkový fond, nebo po jeho zrušení Okresní národní výbor, jde o důvod, který stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl,
takže v tomto směru je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). K této námitce lze
přesto uvést, že §22 zákona č. 90/1947 Sb. je uveden v části třetí tohoto zákona, kte rá je
nadepsána „Zřízení předběžných vložek pro přidělený majetek“. Z §22 uvedeného zákona
vyplývá, že smyslem tohoto ustanovení bylo při přidělování nemovitostí většímu počtu přídělců
zřídit předběžné vložky s tím, že v těchto vložkách budou zapsány pouze základní údaje,
přičemž ostatní zápisy se provedou, až když fond navrhne, aby vložka byla na listu A a popř. i C
vyplněna podle konečného rozhodnutí o přiděleném majetku.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou ,
a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo náleží žalobcům, jejichž advokát podal ve vyjádření ze dne
19. 6. 2006 vyúčtování za poskytnuté úkony právních služeb podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
V tomto vyúčtování požadoval odměnu za dva úkony právní služby, a to za převzetí
a přípravu právního zastoupení a za sepis vyjádření ke kasační stížnosti pro dvě osoby,
přičemž i po připočtení daně z přidané hodnoty požadoval celkovou částku 3034,50 Kč.
V daném případě sice zástupci žalobců náležela odměna vyšší, neboť jenom za dva úkony právní
služby přichází v úvahu odměna ve výši 3200 Kč, protože však ve smyslu §12 odst. 2
advokátního tarifu, může advokát snížit mimosmluvní odměnu až o polovinu, byla zástupci
žalobců přiznána pouze ta částka, kterou ve svém vyúčtování požadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu