ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.48.2006:118
sp. zn. 6 As 48/2006- 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Občanské
sdružení Svoboda zvířat Hradec Králové, se sídlem Lochenice 156, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti: 1) Ředitelství
vodních cest České republiky, se sídlem Vinohradská 184/2396, Praha 3, zastoupeného
JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 8, Praha 9, 2) Město Přelouč, se sídlem
Masarykovo nám. 25, Přelouč, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2003,
č. j. M/101025/03 SRK/755/R - 1519/03, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
ad 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 7 Ca 25/2004 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost podaná osobou zúčastněnou na řízení Ředitelstvím vodních cest České
republiky se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepři znáv á .
III. Osobě zúčastněné na řízení Městu Přelouč se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřizná v á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného
č. j. M/101025/03 SRK/755/R - 1519/03 ze dne 28. 11. 2003, kterým bylo na základě rozkladu
podaného Ředitelstvím vodních cest České republiky změněno rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí tak, že byla povolena výjimka ve smyslu ust. §56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných rostlin
a živočichů pro účely investičního záměru „Nový plavební stupeň Přelouč“, a věc byla vrácena
žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení ve výši 2000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal kasační stížnost žalovaný a osoba
zúčastněná na řízení - Ředitelství vodních cest České republiky. Řízení o kasační stížnosti podané
žalovaným bylo usnesením sp. zn. 6 As 48/2006 ze dne 27. 3. 2008 zastaveno, neboť žalovaný
vzal kasační stížnost zpět. V tomto řízení před Nejvyšším správním soudem je tedy rozhodováno
o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení Ředitelství vodních cest České republiky.
Městský soud v Praze vyšel v odůvodnění svého rozhodnutí z následujících skutečností:
ust. §56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze základních podmínek
ochrany zvláště chráněných rostlin a živočichů zní následovně: „Výjimky ze zákazů u památných
stromů a zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů podle §46 odst. 2, §49, 50 a §51
odst. 2 může v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody,
povolit orgán ochrany přírody.“ Zatímco správní orgán prvního stupně výjimku podle §56
odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze základních podmínek ochrany
zvláště chráněných rostlin a živočichů nepovolil, žalovaný rozhodl v rámci řízení o rozkladu
ve věci opačně a výjimku povolil. Jde tedy povahou o nové rozhodnutí ve věci, které se vzhledem
k opačnému právnímu závěru správního orgánu prvního stupně nemůže o jeho právní závěry
(resp. jeho odůvodnění) opírat. Z rozhodnutí mělo být patrno, jaké skutečnosti bral žalovaný
v potaz při hodnocení zájmu na ochraně přírody a naopak jaké vzal v potaz při hodnocení
jiného veřejného zájmu – zde reprezentovaného investičním záměrem „Nový plavební stupeň
Přelouč“. Z porovnání těchto skutečností pak musí být zřejmé, proč byl upřednostněn
jiný veřejný zájem nad zájmem na ochraně přírody. Z rozhodnutí žalovaného však není zřejmé
to nejdůležitější: tj. vyhodnocení zamýšleného zásahu z hlediska dopadů na přírodu
a jeho srovnání naopak s přínosem tohoto zásahu pro společnost, aby bylo možno vůbec
posoudit, který zájem převažuje. S ohledem na tyto skutečnosti kvalifikoval městský soud
napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, a proto rozhodnutí žalovaného s odkazem na §76
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a §78
odst. 4 s. ř. s. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Pro úplnost ještě soud dodal, že podmínky
stanovené v rozhodnutí investorovi měly být splněny již ke dni rozhodování o výjimce, resp. měly
být již obsahem samotného záměru, ke kterému potom měli mít účastníci řízení právo se vyjádřit.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala kasační stížnost osoba zúčastněná
na řízení - Ředitelství vodních cest České republiky (dále jen „stěžovatel) - navrhovatel daného
záměru. Důvody kasační stížnosti shledává stěžovatel především ve zmatečnosti řízení,
před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení (§103 odst. 1 písm. c/ s. ř.
s.) a v nesprávném posouzení právní otázky soudem (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), dále také
v tom, že rozhodnutí nemá oporu ve spisech (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), a dále v tom,
že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů
rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Stěžovatel především namítá, že žalobce podal
v přezkoumávané věci nepřípustnou žalobu ve smyslu §68 písm. e) a §70 písm. b) s. ř. s.
Předběžnou povahu má napadené rozhodnutí, když samo o sobě nezasahuje do práv
a povinností žádného z účastníků řízení, nezakládá, nemění ani neruší jejich práva ani povinnosti.
Předmětné rozhodnutí v daném případě slouží jako jeden z řady podkladů pro územní a stavební
řízení. Rovněž judikatura k §4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, řadí
souhlas k zásahu do významného krajinného prvku k rozhodnutím předběžné povahy, která jsou
z přezkumu správním soudem vyloučena. Žalobce dále nebyl rozhodnutím zkrácen
na svých právech - §65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 A 139/2001, který ohledně výjimky podle §56
odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dospěl k obdobným závěrům. Výše
uvedené podporuje i znění §75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého byl-li závazným podkladem
přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce
také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout
takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Pokud by v daném případě bylo
možno napadnout všech 8 podkladových rozhodnutí pro územní řízení, došlo by k popření
zásady hospodárnosti řízení a zahlcení správního soudnictví. Městský soud ignoroval ust. §68
písm. e) a §70 písm. b), jakož i §75 odst. 2 s. ř. s. – žaloba totiž měla být dle těchto ustanovení
jako nepřípustná odmítnuta. Nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje stěžovatel
v tom, že přezkoumávané rozhodnutí vytýkanými nedostatky ve skutečnosti netrpí. Rozhodnutí
se dále neopírá o důvody, které opodstatňují daný výrok rozhodnutí a ve výroku chybí určité
označení dne vydání zrušeného rozhodnutí (ve výroku je uvedeno nesmyslné datum 28. 11. 203)
– ve všech těchto skutečnostech spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Napadené
rozhodnutí dále nevyplývá ze zjištěných podkladů, když zde není logická vazba
mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Ze všech těchto důvodů, které stěžovatel opírá o §103
odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., navrhnul stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti vyjádřil velmi obsáhlým vyjádřením,
ve kterém poukazuje na tyto skutečnosti: především zpochybňuje, že by v okolnosti, že ve výroku
chybí určité označení dne vydání zrušeného rozhodnutí, když ve výroku je uvedeno datum
28. 11. 203, bylo možno spatřovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Odkazuje na §54 odst. 4
s. ř. s. o opravě chyby v psaní a počtech. Dále proti zpochybnění, že by občanské sdružení
nemělo v řízení hmotná práva, uplatňuje směrnici Evropského parlamentu a rady 85/337/EEC
ve znění směrnice 2003/38/EC. Rovněž udává, že v daném případě soud uznal hned dvě
pochybení, kterými bylo zasaženo do procesních práv žalobce – nedostatek odůvodnění
rozhodnutí a skutečnost, že kompenzační opatření uvedená ve výroku měla být zakreslena
již v podkladech pro rozhodnutí, aby se k nim mohli účastníci vyjádřit. Z tohoto hlediska
je potom nesprávné a neúplné, jakož i zavádějící citování stěžovatele z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 A 139/2001. Jednak se v onom případě nejednalo
o rozhodování o výjimce podle §56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
– soud věcně řešil zcela jinou otázku – a jednak soud v onom případě nerozhodoval o tom,
zda obecně občanská sdružení mohou být nositeli hmotných práv. Stěžovatel dále vynechal dosti
podstatnou citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
sp. zn. 7 A 139/2001: „... na právech procesních nebyl (žalobce) zkrácen proto, že zdůvodnění
odkladného účinku podaného odvolání bylo dostatečné.“ V daném případě však soud přímo
vyslovil nedostatek odůvodnění rozhodnutí – tedy pochybení, kterým bylo (dle citovaného
rozsudku) zasaženo do procesních práv žalobce. Dále není rozhodné, zda na povolení výjimky
je právní nárok. Rozhodnutí nepochybně podléhá soudnímu přezkumu: určují se jím povinnosti
(podmínky rozhodnutí), zároveň se jím zakládá právo škodlivě zasahovat do biotopu a vývoje
chráněných druhů a ruší se povinnost dodržovat zákazy stanovené v §49 a 50 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Rozhodnutí se podle stěžovatele údajně neopírá
o důvody, které opodstatňují daný výrok rozhodnutí – v této skutečnosti spatřuje stěžovatel
nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Soud jednak vyšel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného
mění prvostupňové rozhodnutí v pravý opak (aniž by odůvodnilo vyhodnocení obou zájmů),
a jednak ministr v rozhodnutí stanovil požadavek posunutí plavebního stupně, přestože žádný
podklad toto posunutí neobsahuje. Většina ostatních požadavků (např. zákres populace
modrásků a náhradních ploch pro ně) nebyla rovněž součástí spisu – není tedy zjevné,
z čeho ministr vycházel (nehledě k tomu, že se k těmto skutečnostem nemohli vyjádřit účastníci,
jak také uvádí soud.) Stanovené podmínky jednak nemají oporu ve spise, jednak tato skutečnost
vyvolává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. K tvrzení, že se jedná o rozhodnutí
předběžné povahy, žalobce uvedl, že správní rozhodnutí umožňuje vykonávat i zásahy,
ke kterým není zapotřebí žádné další rozhodnutí – a to přemísťování, usmrcování, rušení zvláště
chráněných živočichů. Na podporu svých tvrzení žalobce doložil fotografie ještěrek poraněných
a usmrcených při provádění opatření, kterými žalobce dokladuje, že tyto škodlivé zásahy
již probíhají. Ve skutečnosti rozhodnutím předběžné povahy může být pouze takové rozhodnutí,
jež není samo o sobě vykonatelné (neumožňuje nějakou činnost, ani nestanovuje podmínky,
které by byly bez dalšího přímo vynutitelné). Jinak by muselo mít předběžnou povahu
i např. územní řízení, neboť na něj navazuje stavební řízení, pro které je územní rozhodnutí
podkladem. V tomto směru uvádí žalobce odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 17/2004 - 4 ze dne 28. 4. 2005: jestliže Nejvyšší správní soud uznal za přezkoumatelné
rozhodnutí souhlas orgánu ochrany přírody k umisťování nebo povolování staveb,
jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz - §12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny, tím spíše by měl uznat rozhodnutí o povolení výjimky ve smyslu
ust. §56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ze základních podmínek
ochrany zvláště chráněných rostlin a živočichů, které umožňuje již nyní celou řadu zásahů.
Na toto vyjádření žalobce reagoval stěžovatel obsáhlou replikou, ve které nad rámec
původní kasační stížnosti zdůraznil, že v té části, kde se žalobce domáhal věcného přezkumu
správního rozhodnutí, byl návrh podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Ohledně aktivní
legitimace žalobce je třeba vyjít z §65 odst. 2 s. ř. s.: „Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn
podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech,
která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.“,
neboť nelze použít §65 odst. 1 s. ř. s. (žalobce nemohl být zkrácen na svých hmotných právech).
Stěžovatel v tomto směru odkazuje na dlouhodobou judikaturu, např. na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/98 - 109, který dospívá k závěru, že „žalobce
se může domoci žalobou u soudu ochrany jen proti tvrzenému porušení těch vlastních
(totiž procesních) práv, na nichž byl zkrácen“. Ke stejnému závěru dospívá i judikatura
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 7 As 47/2005 - 80.
I přes uvedenou omezenou žalobní legitimaci se žalobce domáhá zrušení správního rozhodnutí
i z jiných než procesních důvodů. Krajský soud pak napadené výroky správního rozhodnutí
přezkoumal mimo oprávněné žalobní body, což samo o sobě činí jeho rozhodnutí nezákonným.
Na uvedeném závěru nic nemění ani žalobcem uváděná směrnice 85/337/EEC ve znění
směrnice 2003/38/EC - tyto směrnice nezakládají hmotná práva občanských sdružení,
neboť se týkají procesu známého jako EIA, jak stěžovatel dokládá citací z těchto směrnic. Dále
stěžovatel zpochybňuje tvrzení žalobce, že správní rozhodnutí umožňuje vykonávat i zásahy,
ke kterým není zapotřebí žádné další rozhodnutí. Vysvětluje, že předmětné rozhodnutí bylo
vydáno výlučně pro účely realizace uvedené investiční akce, a to především jako nezbytný
podklad pro územní řízení. Dále stěžovatel vyvrací použitelnost rozhodnutí NSS
č. j. 1 As 17/2004 - 4 ze dne 28. 4. 2005 uplatňovaného žalobcem, neboť tento judikát se týká
jiné oblasti ochrany životního prostředí (týká se stanoviska orgánu ochrany přírody k umisťování
nebo povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný
ráz - §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny), a dále stěžovatel uvádí, že v případě
tohoto judikátu se jedná o „exces“ z dosavadní praxe, což dokládá citací řady soudních
rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 41/97, rozsudek Vrchního soudu
v Praze sp. zn. 6 A 184/94, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 64/21). V závěru
této pasáže odkazuje naopak na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 29/2005, rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 6 A 73/2002), se kterou se ztotožňuje, a zejména znovu odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 A 139/2001. Nesprávné posouzení právní otázky
soudem spatřuje stěžovatel v tom, že přezkoumávané rozhodnutí vytýkanými nedostatky
ve skutečnosti netrpí. Přezkoumávané rozhodnutí totiž bylo v probíhajícím správním řízení
již čtvrtým rozhodnutím v pořadí, když zejména ve dvou předchozích rozhodnutích správního
orgánu prvého stupně byl zájem ochrany přírody obsáhle a podrobně hodnocen. Lze tedy
pochopit postup žalovaného, který ve svém konečném rozhodnutí již tento zájem ochrany
přírody dále blíže nehodnotil, neboť k tomu již nebylo logického důvodu. Žalovaný jako odvolací
orgán již nezpochybňoval hodnocení zájmu ochrany přírody – s tím se evidentně ztotožňoval –
pouze odlišně od správního orgánu prvního stupně posoudil hodnocení jiného veřejného zájmu,
převažujícího nad zájmem ochrany přírody. Na to se ve svém rozhodnutí zaměřil. Přístup soudu
je tedy v tomto případě nemístně přísný a přepjatě formalistický – v souladu s konstantní
judikaturou Nejvyššího správního soudu by soud ke zrušení rozhodnutí mohl přistoupit
jen tehdy, pokud by shledal, že k porušení zákona došlo nikoliv v zanedbatelné míře,
nýbrž v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného správního řízení a vydaného
rozhodnutí jako celku. Soud ještě okrajově zmínil, že podmínky stanovené v rozhodnutí
investorovi měly být splněny již ke dni rozhodování o výjimce, resp. že měly být již obsahem
samotného záměru. Stěžovatel tento názor vyvrací a udává, že požadavek soudu, aby podmínky
stanovené v rozhodnutí investorovi měly být splněny již v době jeho vydávání, je absurdní,
neboť podmínky se zjevně se vztahují na časový úsek po vydání rozhodnutí.
Městský soud po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku postupoval
ve smyslu §108 odst. 1 s. ř. s. a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu
správnímu soudu.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
V řízení před městským soudem žádný z účastníků nenamítal, že rozhodnutí o výjimce
podle §56 zákona č. 114/1992 Sb. není samostatně přezkoumatelné. Městský soud
se proto výslovně touto otázkou nezabýval, a pokud takovéto rozhodnutí přezkoumal, zřejmě
vyšel z přezkoumatelnosti uvedeného rozhodnutí. K námitce stěžovatele o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí o výjimce podle §56 zákona č. 114/1992 Sb. Nejvyšší správní soud uvádí,
že toto rozhodnutí je samostatným správním rozhodnutím o žádosti adresáta a má samostatný
předmět řízení; závazně se jim určuje, zda konkretizovaný záměr, který hodlá žadatel učinit,
je nebo není možno z hlediska zvýšené ochrany přírody na daném území připustit. Ve stavu
k tomuto předmětu řízení jde o rozhodnutí konečné, a to přesto, že k vlastní realizaci záměru
je třeba dalších rozhodnutí. Jde o příklad typického řetězení jinak samostatných správních
rozhodnutí, kdy zamyšlený zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech. Nejde
proto o akt předběžné povahy. Adresát i na základě tohoto rozhodnutí nabývá (nebo nikoli)
oprávnění provést zamýšlený zásah, neboť i toto rozhodnutí (v kladném případě), samostatně
stanoví podmínky, které je povinen respektovat, a to nezávisle na podmínkách vymezených
v dalších souběžně vydaných či navazujících rozhodnutí. S názorem stěžovatele, že žaloba měla
být městským soudem podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustná odmítnuta, nelze
proto souhlasit.
Námitku stěžovatele o nezákonnosti rozhodnutí městského soudu z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky dodržení formálních náležitostí správního rozhodnutí,
když podle názoru stěžovatele přezkoumávané rozhodnutí ministra životního prostředí
vytýkanými nedostatky ve skutečnosti v žádném případě netrpí, neshledal Nejvyšší správní soud
důvodnou. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že rozhodnutí
žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když žalovaný ve svém rozhodnutí
hodnotí pouze jiný veřejný zájem, nijak se však již nezabývá zájmem ochrany přírody. V dalším
lze pro stručnost odkázat na výstižné odůvodnění rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní
soud rovněž neshledal stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, pokud je namítána nepřezkoumatelnost rozsudku
spočívající v neurčitém označení zrušovaného rozhodnutí, neboť ve výroku I. napadeného
rozsudku zcela chybí označení dne vydaní zrušeného rozhodnutí ministra životního prostředí
a jako den vydání rozhodnutí je označeno datum 28. 11. 203, když je mimo jakoukoli
pochybnost, jaké rozhodnutí správního orgánu bylo přezkoumáváno, v případě nesprávného
uvedení data rozhodnutí se jedná o zjevnou nesprávnost, kterou lze odstranit postupem
podle §54 odst. 4 s. ř. s.
V projednávané věci žalobcem v řízení před městským soudem bylo občanské sdružení,
jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana krajiny a přírody, takže může úspěšně namítat
nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva.
Námitka o zkrácení procesních práv žalobce je v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
uvedena, neboť žalobce mimo jiné uvedl, že vzhledem k tomu, že veškeré podmínky rozhodnutí
byly stanoveny až v rozhodnutí o rozkladu, byl žalobce zbaven možnosti vyjádřit své výhrady
k formulaci těchto podmínek prostřednictvím podaného opravného prostředku. Rozhodnutím
„per saltum“ tedy žalovaný značně zkrátil žalobce na jeho právu podílet se na ochraně přírody
při formulaci podmínek chránících cenné části přírody. Žalovaný tak porušil ust. §70 odst. 1
zákona č. 114/1992 Sb. Dále žalobce poukázal na to, že jestliže se žalovaný rozhodl zvrátit
výsledek prvoinstančního řízení, měl dát účastníkům možnost vyjádřit se k podmínkám,
za kterých by bylo možné výjimku povolit, včetně situováni náhradních biotopů pro transfer
populací chráněných druhů. V opačném postupu, který zvolil žalovaný, spatřuje žalobce porušení
§33 odst. 2 správního řádu. Konečně žalobce ve své žalobě namítl, že tím, že žalovaný povolil
paušální výjimku na nedefinované zásahy, zkrátil žalobce na jeho právu uvedeném v §70 odst. 1
uvedeného zákona podílet se řádně na ochraně přírody (kdyby byly tyto zásahy projednány
v řízení, měl by žalobce možnost se k nim vyjádřit a případně prokázat, že nejsou vyžadovány
veřejným zájmem). Tím, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nerozvedl své správní
uvážení, jež jej vedlo k stanovení takovéto paušální výjimky, porušil ust. §47 odst. 3 správního
řádu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze proto souhlasit s námitkou stěžovatele,
že v té části, kde se žalobce domáhal věcného přezkumu správního rozhodnutí, byl návrh podán
osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost
důvodnou a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo náleží žalobci, který však náhradu nákladů řízení neuplatnil, bylo
proto rozhodnuto, že žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Podle §60 odst. 5 s. ř. s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen
těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V daném
případě osobě zúčastněné na řízení nebylo uloženo plnění žádné povinnosti, Nejvyšší správní
soud proto rozhodl, že osobě zúčastněné na řízení Městu Přelouč se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu