ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.70.2007:104
sp. zn. 6 As 70/2007 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o žalobách
proti rozhodnutím žalované ze dne 30. 8. 2006, 1) sp. zn. 2006/362/kov/FTV, č. j. jfu/8639/06,
2) sp. zn. 2006/363/kov/FTV, č. j. jfu/8640/06, 3) sp. zn. 2006/364/kov/FTV,
č. j. jfu/8681/06, o kasačních stížnostech žalované proti rozsudkům Městského soudu v Praze
ze dne 30. 5. 2007, 1) č. j. 7 Ca 38/2007 - 66, 2) č. j. 7 Ca 39/2007 - 65, 3) č. j. 7 Ca 40/2007 - 65,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 As 70/2007,
sp. zn. 6 As 69/2007 a sp. zn. 6 As 71/2007 se spojují ke společnému projednání;
věc bude nadále vedena pod sp. zn. 6 As 70/2007.
II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, 1) č. j. 7 Ca 38/2007 - 66,
2) č. j. 7 Ca 39/2007 - 65, 3) č. j. 7 Ca 40/2007 - 65, se ruší a tyto věci se vracejí
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále převážně jen „stěžovatelka“
či „Rada“) podala kasační stížnosti proti shora v záhlaví označeným rozsudkům Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 30. 5. 20 07, kterými byla zrušena její tři rozhodnutí
ze dne 30. 8. 2006 specifikovaná rovněž v záhlaví tohoto rozhodnutí; těmito rozhodnutími
stěžovatelka uložila žalobkyni (FTV Prima, spol. s r. o.) za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů
(dále převážně jen „zákon o vysílání“), podle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání pokutu
ve výši 200 000 Kč, 250 000 Kč a 200 000 Kč (celkem 650 000 Kč).
Nejvyšší správní soud rozhodl o spojení řízení ve věcech těchto kasačních stížností
stěžovatelky ke společnému projednání, neboť z hlediska skutkového jde o obdobná jednání,
jichž se stěžovatelka měla dopustit ve dnech 14., 15. a 16. 3. 2006, přičemž i právní základ,
jenž má soud posoudit, je týž (§39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen
„s. ř. s.“).
Městský soud rozhodnutí stěžovatelky přezkoumával na základě žalob podaných
žalobkyní, která je provozovatelem celoplošného televizního vysílání programu Prima t elevize;
jednou z uplatněných žalobních námitek byla námitka týkající se nedostatečných skutkových
zjištění ve vztahu k vysílanému pořadu a nesprávné právní posouzení věci, tedy přesvědčení,
že skutková podstata správního deliktu nebyla naplněna. Žalobkyně měla především za to,
že hodnocení potenciálního vlivu událostí a dějů, které se odehrály v pořadech druhé série
VyVolení vysílaných 14. 3. 2006 v 18.34 a 21.20 hodin, 15. 3. 2006 v 18.34 a 19.52 hodin
a 16. 3. 2006 v 21.20 hodin, na fyzický, psychický ne bo mravní vývoj dětí a mladistvých, může
učinit pouze odborník - znalec.
Jednalo se o následující části pořadů Vy Volení (podrobné popisy jsou obsaženy
ve správních spisech):
14. 3. 2006:
• P. má již týden za tajný úkol, aby nadbíhal M., a tak ji přesvědčil, že o ni má zájem (P . ve
zpovědnici rozebírá, jak mu to nedělá dobře ve společnosti M ., detaily o nutnosti
posilnění alkoholem, aby se k ní trochu dostal, intimní detaily o jejím chování při plnění
tohoto úkolu).
• Rozhovor moderátorky T. P. s M., která je téměř každý den opilá: “Když přijde na
alkohol, tak se mění dost osobnost člověka. Tebe se to dost týká. Co s tím uděláš?“ M.:
„A tak jo. Slíbila jsem, že se trochu polepším, ale nevím, jestli to pude “ (smích).
Moderátorka: „Takhle…neříkám nic.“.
• Kouření jako námět konverzace, každou chvíli je v záběru někdo, kdo kouří, většinou celé
kuřácké skupiny.
• P. se vyjadřuje o M., s níž se před necelým týdnem miloval a jehož zájem o ni je stále
patrný, slovy: „M. je prostě prase, to je chlap. M. je fakt hovado, prase…“.
15. 3. 2006:
• P. prozrazuje svůj tajný úkol (nadbíhat M .) v kuřáckém kroužku na terase (je tam K ., P. a
D.), vysvětluje jim, že ho M. nepřitahuje a že mu to nedělalo dobře a že je rád, že to může
odtajnit. P. prozrazuje svůj úkol M.: „Pokud jsi měla tušení, že to, abych byl na tebe
miloučkej, hodňoučkej, byl úkol - tak jsi se nespletla.“ M.: „No a kde máš vyřešení?“ P.:
„To žádné není…“.
• Štáb dal vybrat divákům - měli vybrat ze tří možností, z nichž první zvolili: poslat do vily
„agenta“, který bude vyvolávat hádky.
• P. a T. rozebírají M. stavy opilosti: „Ty si dáš večer dva panáky a pro mě si totální
dno…Sprostá prostě…“ M.“…Taková jsem prostě já. Já nevim. Já vim, že jsem hrozná,
když se napiju - a myslim, co sem předvedla tady, je docela v pohodě, jako. Venku se
prostě rvu, venku.“ T.: „Modli se, aby ti to někdo nahrál (myslí záznamy z vily) a podívej
se na sebe.“ M. k pajdající M.: „…ne víš co? Bejt venku, tak je pošlu do prdele. Tady
s nima musím nějak vycházet. Já se nebudu měnit. Sem prostě číslo , když se napiju…Já
takhle kalim - a pokud někdo takhle nekalí, tak…nikomu tady neublížim, když se tady
svlíkám do podprsenky …“. Marie: „Já myslím, že jsou lidi, který to maj rádi a jsou lidi,
který to budou odsuzovat.“. M.: „Tak ať na mě nekoukaj“ (naštv aně a vyfoukne kouř).
Ve vile probíhá mejdan, M. už je opět opilá a řádí, známky opilosti jeví i někteří další
soutěžící.
• Kouření je přítomno v mnoha scénách (jako pravidelná a každodenní součást života
mladých lidí).
• Upoutávky v reklamních blocích: P. švihá důtkami poněkud opilou M., kouřící T. a M. se
baví o tom, kdo „mu dal“ (řeč je o palcích, ale je to prezentováno jako kdyby šlo o
sexuální kontakt), P. se líbá s M. (jde o scénu z P. tajného úkolu, kdy se měl vydávat za
bisexuála).
• Konflikt J. s M., kdy J. zjišťuje, proč byl „palcován“: „Drž hubu už! Nebavíš mě, nebavíš
mě čím dál tím víc…“.
• V rámci úkolu rozdělit se na muže a ženy a prodiskutovat slabosti druhého pohlaví, P.:
„M. je prostě prase, to je chlap. M. je fakt hovado, prase“ (před týdnem se s ní P.
miloval). Moderátor k tomu: „Takhle to dopadá, když jsou kluci s klukama a holky
s holkama.“.
16. 3. 2006:
• P. má další tajný úkol: Nesmí nechat ostatní usnout; z toho plynou konflikty. Nejspíš
podnapilý P. vtrhne do koupelny, kde je M. a ve vaně na há M. a s výkřikem „Zahal ty
kozy!“ hází na M. ručník. P. honí M. v obýváku (oba zjevně přiopilí): “Pojď ke mně ty
tundro!“, při tom znovu vtrhne do koupelny a zase útočí na M ., aby „zahalila ty kozy“.
Do konfliktu se vloží M., který se chce vyspat a nadáv á P., že je primitiv a opakovaně na
něj řve „Drž hubu! Pokud neumíš chlastat, tak nechlastej.“ Zjevně opilý P. prosí do
kamery, aby byl jeho úkol odtajněn, aby nevypadal jako úplný magor.
• Tento den měl být tzv. Očistným dnem, jehož podstatným rysem měl být zákaz alkoholu,
kouření a přechod na vegetariánskou stravu; okamžité nářky kuřáků (T ., M., K. naříkavé
prosby o cigaretu). L. upozornila na to, že organizátorům soutěže bylo předem známo, že
většina soutěžících je na kouření závislá: „To mi dělají schváln ě: Já se tu připravuju na
zátěžovou situaci, která nastane zejtra - a nemůžu kouřit. Já sem to tam i vypsala, že sem
závislá na cigaretách“. Je zadán úkol: vybrat „muče dníka“, který ze sebe nechá udělat
vaječnou topinku - dotyčného zasypou syrovými vajíčky a zeleninou a pak to musí sníst;
za splnění úkolu dostanou cigarety. Při tom vajíčka rozbíjejí o M . a zasypávají ji zeleninou,
plácnou jí vejce do vlasů, rozpoutá se vajíčková bitva. D .: „To sem zvědavá, co jste ještě
schopni dělat pro ty cigára posrané“. Kuřáci znovu žadoní o cigarety, poštou jim přijde
šest cigaret, mají si sami určit, kdo je dostane. T ., který krátce před tím volal, že už
nevydrží, zvolá: „Ať si je narvou do …“(vypípáno), záběry na něj v ložnici, jak zuří, poté
vykládá K., že už chápe, jak někdo, kdo je třeba zavřený, může zuřit tak, že třeba i někoho
zabije. M.: „Byl to nejhorší den tady ve vile. Ještě jeden a budu se houpat támhle .“.
• Štáb ukončil „očistný den“
takto:Je čas se vrátit k normálnímu životu. Končí
zákaz kouření. Máte odměnu v zásobovací místnosti: P. jásá: „Pivko, cigárko, maso, gril -
paráda“.
• Upoutávky v reklamních blocích jako 15. 3. 2006
• Moderátorka opakovaně připomíná motiv, pro který nastoupili do vily - ceny v hodnotě
15 miliónů Kč: „Ta výhra by mohla někomu změnit život. Tak podle toho se rozhodujte.
Jste tam každý za sebe.“ (připomenutí výhry celkem třikrát v tomto pořadu včetně
vyjádření osob z místa bydliště L., včetně její maminky).
Stěžovatelka hodnotila tyto části pořadů jako pro děti nevhodnou prezentaci
manipulativních úkolů zadaných štábem, které poškozují lidskou důstojnost a lidské vztahy,
uměle vyvolávané agresivity, prezentaci alkoholu, jeho konzumace a následků, neodpovědného
přístupu k němu bez přiměřené korekce, obdobně bylo prezentováno kouření jako přirozená
potřeba mladých lidí, pro kterou stojí za to leccos vytrpět, a nevhodně byla prezentována
i vulgární verbální agresivita. Možné ohrožení spočívá podle stěžovatelky mimo jiné v tom,
že děti nemají v pořadu zprostředkovanou žádnou možnost úvahy zaměřené na pochopení
chování soutěžících a jeho nevhodnost právě ve vztahu k dětem. Podle stěžovatelky si děti
osvojují vnější svět především nápodobou. Pro nápodobu mají mimořádný význam osobnostní
vzory a modely jednání. Vzory mohou být nepochybně zprostředkovány i mediálně. Vliv
mediálních prezentací bude záviset na osobnosti dítěte a prostředí, v němž žije.
Možné ohrožení pak stěžovatelka definovala jako možnou odchylku z normálního,
běžného, průměrného vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu v televizním vysílání,
ke které ale fakticky nemusí dojít (může jí být včasným zásahem, např. dalších osob zabráněno).
Ohrožením mravního vývoje pak podle stěžovatelky je vše, co jednak podlamuje schopnost
mravního rozhodování, jednak brání vývoji mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní
mravnosti založené na funkci citlivého svědomí.
Podkladem pro rozhodnutí stěžovatelky byla následující odborná vyjádření:
Pedagogická sekce Etického Fóra ČR ve vyjádření z 24. 9. 2005 uvedla, že název reality
show navozuje pocit, že jsou divákovi předkládány obrazy reálného života. Ve skutečnost
podávají pokřivený obraz skutečnosti. Obraz vydá za tisíce slov a tyto obrazy přitahují svou
podbízivou jednoduchostí. Před děti a mládež hledající reálné vzory skutečného života
předkládají vzory, které nejsou svázány žádnými „zbytečnými“ pravidly. Hrubost a agrese jsou
povoleny, nadměrná konzumace alkoholu, časté hovory o sexu, narážky téměř s rysy obscénnosti.
Nalezení identity je nezbytnou součástí dospívání, chování zbavené iden tity s sebou nese stav
podobný sociální hypnose, lhostejnosti, ztrátu schopnosti žít svůj vlastní život. Tyto faktory
vytváří podmínky pro vznik rizikového chování jako např. agrese, rizikové sexuální chování.
V rámcovém posudku z 20. 9. 2005 k tzv. „real ity show“ PhDr. J. R., PhD., mimo jiné
uvedl, že děti mají sklon vnímat televizní hrdiny jako vzory k napodobování, přičemž přebírají
nejen „vzorce chování“ ( hrubost, vulgárnost…), ale také hodnotové pozadí chování. Tedy nejde
pouze o osvojování pokleslého chování, ale implicitního pojetí světa. Poukazuje rovněž na
prokázanou skutečnost, že děti mají sklon považovat televizní program za skutečnost obzvláště
tehdy, když se jako realita předkládá (proběhly výzkumy u dětí mladšího školního věku u vnímání
reklamy). Zamlčené cíle a motivy v pozadí (touha po slávě, penězích, exibici) vytvářejí iluzi, že „o
to ve skutečnosti nakonec jde každému“. Toto poselství hodnotí PhDr. R . jako vražedné.
Centrum pro mediální studia CEMES ( Fakulta sociálních věd UK) podalo odborné
vyjádření „Rozbor vysílání pořadu „VyVolení 2“ z hlediska významu a hodnot, které nabízí
publiku“: V něm lze sledovat názor (část 2. „Shrnutí hlavních závěrů“), že pořad může v divácích
vzbuzovat dojem, že účastí v televizní soutěži lze cílů a hodnot deklarovaných v motivacích
pro účast dosáhnout - účast v této soutěži je prezentována jako jedna z nejvyšších hodnot; pořad
je zaměřen na témata: vztahy a emoce, vzhled, sexualita, zábava a každodenní život ve vile,
přičemž tato témata jsou ovlivňována a stimulována úkoly, které musí soutěžící plnit (to
se zejména týká vzniku a proměn mezilidských vztahů); nejde o zobrazení reálného života
skupiny lidí - jsou prezentovány události, které poutají pozornost. Pokud jsou obsahy pořadů
divákům prezentovány jako reálné či jako sonda do opravdového života, mohou mít potenciálně
ohrožující charakter. Pořad tak do jisté míry může působit na hodnotový systém svých diváků.
Úkoly zadávané soutěžícím jsou začasto svévolné a na hranici zachování lidské důstojnosti.
V pořadu se běžně pracuje s uměle podporovanou sexualitou samoúčelně. Se zjevnou snahou
dráždit diváky se exponuje nahota. Konzumace alkoholu a užívání cigaret jsou předvedeny jako
významná hodnota, jejíž odepření je pro člověka zřetelným trestem a o jejíž navr ácení se sluší
usilovat. Jako výrazné problematické okruhy tato studie uvedla prvky nahoty a jak se nahota
prezentuje a dějově využívá, užívání vulgarismů, sexuální narážky, přítomnost cigaret a alkoholu
na obrazovce a problematické herní prvky, přičemž problematičnost těchto prvků podrobně
analyzovala.
Odborné vyjádření MUDr. J. V. (z plicního oddělení nemocnice Na Homolce) k iniciaci a
udržení kuřáckého návyku uvádí, že v pořadu je podtrhována „normalita a běžnost“ kouření,
které je zcela stereotypní součástí vysílání, kouří se v uzavřených místnostech, někdy i v ložnici,
cigareta je poskytována jako odměna za vykonanou činnost, odebírána je jako trest. Dále
rozebírá, jaké aspekty jsou nejdůležitější pro iniciaci kouření u adolescentů (stereotypní
vystavování stále kouřících „hrdinů“, reality show utvrzuje adolescenty v jejich názoru,
že „vždyť kouří každý, kdyby to tak škodilo, tolik lidí by nekouřilo“, dále že „kouří ti zajímaví
a cool“, co by čekali na rozhodnutí o kouření do dospělosti, když vidí mladé a zdravé náruživě
kouřit). Společenskou škodlivost prezentace nikotinismu v reality show VyVolení hodnotil tento
lékař jako vysokou.
Odborné vyjádření prim. MUDr. K. N., CSc. a PhDr. L. C. k působení alkoholu: pořady
zahrnovaly často nezdrženlivé pití alkoholických nápojů, tedy zdravotně rizikové modely chování.
Opilost je moderátory komentována zlehčujícím způsobem - tyto pořady slouží dětem a
dospívajícím jako zdroj informací - informace, které se zde nabízejí, jsou v jasném rozporu s tím,
oč usiluje prevence v rodině nebo ve školním prostředí. Riziková je i kombinace pití alkoholu a
kouření (kombinace rakovinotvorných účinků tabáku a alkoholu zvyšuje zdravotní riziko více,
než by odpovídalo součtu rizik pro samotný tabák nebo alkohol). Negativní modely chování jsou
zvláště alarmující u pijících žen. Některé pořady budí dojem, že se pití vysokých dávek alkoholu
od účastníků očekává a schvaluje, že se pro něj cíleně vytvářejí podmínky. To je nebezpečné a
vzdálené realitě. Pod vlivem alkoholu docházelo pak ke slovní agresi, někdy i fyzické. Ukázky,
které autoři posuzovali, považovali ze zdravotního hlediska za rizikové a vysloveně nevhodné pro
děti a dospívající.
Odborné vyjádření doc. PhDr. V. B., psychologa, z Fakulty humanitních studií University
Karlovy stvrzuje, že pořady nemají s každodenním životem nic společného; jde o falešný obraz
světa, že vše je jen zábava podnícená alkoholem, jídlem, sexem. Dětem a méně zralým a sociálně
méně zkušeným adolescentům se předvádí neexistující svět a zkreslený obraz reality. Jsou přitom
jedinci, kteří bez pomoci nedokáží odlišit předváděný umělý svět od reality, a pro ně může být
sledování podobných pořadů zhoršujícím faktorem pro jejich celkovou adaptaci na běžný svět
(viz celá řada psychologických výzkumů o odolnosti a zranitelnosti, o vlivu různých situací na
jednání, o chystaných či sporných modelech jednání atd.). Účastníci soutěže nemají žádný
program - kromě atypických úkolů jim zbývají jen pochybné a ploché debaty (podněcované
většinou alkoholem), které nejsou myšlenkově náročné, naivní hádky, sexuální hry, různé narážky
se sexuálním podtextem, zjednodušené činnosti a v podstatě nedostatek rozumného programu.
Vazby mezi účastníky jsou ploché, lidsky nereflektované, dominuje v nich iracionalita a pudovost.
Umělé situace nutně vyvolávají umělé chování, které může být modelem pro některé diváky,
vyvolávat nápodobu a podporovat chudý a zvulgarizovaný styl komunikace. Děti, které jsou málo
zralé, emočně labilní, trochu úzkostné a náchylné k sociální nápodobě bez ohledu na její obsah
mohou podlehnout chybným vzorům, hledat sporné senzace a novinky v neobvyklém jednání.
Stanou se oběťmi málo odpovědných pořadů a budou hledat své cesty do života podle chybných
ukazatelů. Odpovědnost za to je anonymní. Pouze se zvyšují nár oky na rodiny, školy, volný čas
dětí. Přitom rodiny jsou oslabené, málo funkční, školy přetížené a zvyšuje se složitost světa, o
kterém si děti vytvářejí - mnohdy právě na základě televizních obrazů - zcela zjednodušené
představy. Zjednodušená a vulgární řeč svádí k nápodobě - hrubne jazyk a nutně pak i myšlení.
Příklad emoční a sociální chudoby, zjednodušených vztahů a neschopnost poživačně oddálit
odměnu, to vše nahrává u oslabených jedinců k nápodobě.
Stěžovatelka se v rozhodnutích podrobně vyrovnala s posudkem MUDr. P. W.,
který předložila žalobkyně a který se týkal konkrétně dvou pořadů prvé série VyVolených
vysílaných v září 2005.
Rozhodnutí stěžovatelky v posuzovaných věcech byla členěna na části I. - VI.,
přičemž v části I. uvedla popis dějů a slov ních vyjádření odehrávajících se v jednotlivých
pořadech a konsekvence, které z nich pro vývoj dětí vyvodila (jejich „druhové“ podřazení),
v části II. reprodukovala obsah vyjádření žalobkyně v řízení správním.
V části III. rozhodnutí uvedla své podrobné stanovisko k argumentům a návrhům
žalobkyně (mezi jiným k návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem „z oboru
zdravotnictví“, kdy poukázala na rozsah a obsah odborných vyjádření, která si pro účely tohoto
řízení obstarala, přičemž je považovala za do statečná). Žalobkyně poukazovala na posudek
MUDr. P. W. ze dne 1. 2. 2006, který ve dvou pořadech vysílaných v září 2005 neshledal nic, co
by „mohlo významným způsobem narušit psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých“
a nedostatek odbornosti u členů týmu CEMES, neboť se nezabývají dětskou psychologií,
a pokud jde o vyjádření lékařů k prezentaci kouření a alkoholu, mají obsahovat nepodložené,
nepravdivé a nepravděpodobné výroky, dále vyjádřením vytýká absenci posouzení kauzality
a popření svobody projevu. Kouření a požívání alkoholu v míře a způsobem, které byly
prezentovány, jsou společností tolerovány a jsou i jinak běžně přítomny v televizním vysílání.
Pokud jde o manipulaci poškozující lidské vztahy, pak žalobkyni není zřejmé, v čem by měla
spočívat a ohrožovat vývoj dětí - princip tajných úkolů je divákům znám. K verbální agresi
poukázala na vyjádření politika P. C. adresovaný V. H.: V., ty jsi hovado a prase..“, o kterém bez
jakýchkoli sankcí referovala i elektronická média. VyVolení nemohou být posuz ováni přísněji, než
jiné pořady.
Stěžovatelka ve vztahu k těmto námitkám vzneseným v řízení správním poukázala
na zjevné manipulace ze strany štábu (předstíraný zájem o dívku, vyvolávání vztahově defektních
situací vysláním „agenta“ vyvolávajícího záměrně konflikty, bránění obyvatelům „vily“ ve spánku,
a tím vyvolávaná agresivita), které jsou z pohledu formování hodnot, norem a postojů dětí (jako
součástí morálního vývoje) potenciálně ohrožující. K postojům žalobkyně ve věci konzumace
alkoholu a kouření stěžovatelka uvedla, že je pokládá za alarmující: jedná se o provozovatele
celoplošného televizního vysílání - společenskou snahou u dětí a mladistvých je vypěstovat u dětí
odpovědný přístup k alkoholu a cigaretám; v tomto pořadu je dětem předkládána konzumace
alkoholu, ba opilost, a cigaret jako běžná každodenní realita. Pro další vývoj dětí a mladistvých je
takový přístup zcela nežádoucí. K obhajobě spočívající na nepostihovaném výroku o V. H. pak
mimo jiné uvedla, že předmětem řízení byly vedle řady jiných dějů též konkrétní výroky
soutěžícího a jejich vliv - kontext a vyznění výroku ve společensko-politických vztazích však
může být zcela odlišný než v tomto typu pořadu. V rozhodnutí pak podrobně argumentovala ve
vztahu k posudku MUDr. P. W. (znalec jako sexuolog zkoumal „ možnost významného narušení
vývoje…“, ovšem takovýto znak skutková podstata deliktu nemá, nevyloučil nevhodnost pořadu
pro děti, naopak se vyjádřil ve prospěch vhodnosti společného sledování pořadu s rodiči, ve
vztahu k alkoholu a kouření poukázala stěžovatelka v rozhodnutí na primární znalcovu
odbornost v oboru sexuologie a na odborná vyjádření odborníků - lékařů pro tyto oblasti).
Ve IV. části rozhodnutí stěžovatelka vyložila neurčité právní pojmy obsažené v zákazu
podle §32 odst. 1 pís m. g) zákona o vysílání, jakož i jednotlivé znaky skutkové podstaty deliktu,
přičemž mj. zdůraznila potencialitu ohrožení jako znak skutkové podstaty. V V. části odůvodnění
poukázala na předchozí upozornění, která ve věci porušení zákona o vysílání již ve vztahu
k žalobkyni byla učinila v minulosti a v části VI. se věnovala odůvodnění výše sankce.
Rada své hodnocení uzavřela tím, že děti mohou považovat chování soutěžících
za běžnou normu chování, přičemž zejména mladší děti nejsou schopny rozlišit, že se jedná
o chování pod vlivem alkoholu nebo chování podle návodu organizátora soutěže. Děti také
pocházejí z různých sociálních prostředí, a proto se nemusejí s obsahem pořadu vypořádat v jeho
celku.
Proto považovala za prokázané, že ke spáchání deliktů ze s trany žalobkyně došlo,
a uložila tresty v mírnější podobě než v jiných případech (200 - 250 000 Kč), neboť intenzitu
naplnění znaků skutkové podstaty shledala v mírnější formě.
II.
Městský soud napadená rozhodnutí stěžovatelky zrušil, přičemž pochybení s hledal
ve třech ohledech: jednak ve výkladu skutkové podstaty deliktu, jednak v rozsahu zjišťování
skutkových podkladů pro rozhodnutí, jednak v podrobnosti a konkrétnosti odůvodnění
správních aktů. Odůvodnění rozsudků městského soudu ve všech třech spojených věcech jsou
totožná.
Podle městského soudu měla být skutková podstata deliktu kriticky hodnocena ve vztahu
ke svobodě projevu, která jako ústavní princip musí být vždy vzata výrazně na zřetel. Stěžovatelka
nemá žádnou zákonnou kompetenci působit jako určitý „arbiter elegantiarum“, pro nějž může
být vhodným vyjádřením souhlas či nesouhlas nebo míra vkusu pořadu. Skutková podstata bude
naplněna, pokud odvysílaný pořad skutečně výrazně mohl ohrozit vývoj určitých diváků, musí
se jednat o skutečně reálnou hrozbu ohrožení zdravého vývoje dětí, přičemž je nutno zjišťovat,
ve kterých věkových skupinách měl pořad značnou odezvu, je nutno hodnotit, v jakém čase
byl pořad vysílán a jaká byla hlavní skupina diváků v takovém čase, nakolik výrazným byl
vjem či dojem z určité prezentace. K takto vymezeným znakům skutkové podstaty deliktu
městský soud dále uvedl, že pro tyto právní závěry, jež se mu jevily nezbytnými pro vyslovení
viny žalobkyně, neexistuje dostatek skutkových zjištění. Poukázal na poměrně opatrně
(popř. relativně) formulované závěry příslušných odborníků, na jejich nejednotnost, poměrně
silnou polemiku mezi odborníky, ke kouření a konzumaci alkoholu považoval za nutné přibrat
znalce, odůvodnění ve vztahu k znaleckému posudku předloženému žalobkyní považoval soud
za nekonkrétní. Konečně uvedl, že odůvodnění rozhodnutí je ve svých závěrech nedostatečně
konkrétní (ve vztahu k tvrzené rozpolcenosti odborníků), musí být naprosto přesvědčivé
a konkrétní, chybí podrobnější a naprosto konkrétní analýza konkrétního pořadu, chybí kritické
zhodnocení skutkové podstaty a konkrétního obsahu odvysílaného pořadu, závěr není podepřen
hlubším zkoumáním vlivu samotného pořadu na děti a mladisté, rozhodnutí musí být podepřeno
důkladnou analýzou (na kterou skupinu dětí a mladistvých mohl mít pořad nedovolený vliv
a v čem konkrétně tak pořad mohl ohrozit právem chráněný zájem).
III.
Proti těmto rozsudkům podala kasační stížnosti žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání (stěžovatelka). Rozsudky napadla pro nesprávné právní posouzení věci
a nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu. Konkrétně pak jako stížní námitky uvedla, že soud
nesprávně uvedl, že série pořadů VyVolení 2 byla novým typem pořadu. Jednalo se v době,
kdy stěžovatelka rozhodovala, o již známý typ pořadu, neboť šlo o druhou řadu tohoto typu
reality show, provozovatel CET 21 na programu Nova vysílal obdobnou sérii pod názvem
Big Brother. Závěry soudu o rozporuplnosti vyjádření odborníků nemají podle stěžovatelky
oporu ani v správním, ani soudním spise: Závěry všech v řízení užitých posudků byly totožné.
Ve všech případech byl pořad shledán přinejmenším pro děti nevhodným. Se znaleckým
posudkem předloženým žalobkyní se stěžovatelka v rozhodnutí velmi podrobně vyrovnala. Soud
nijak blíže neodůvodnil, co by považoval za dostatečné podklady. Stěžovatelka disponovala
v tomto řízení šesti odbornými posudky a vyjádřeními a jedním posudkem předloženým
žalobkyní. V řadě jiných řízení, kde posuzovala naplnění téže skutkové podstaty, nevyužila jako
podklad odborné stanovisko nebo vyjádření a soud takový přístup nezpochybnil (poukazuje
na rozhodnutí městského soudu ve věcech sp. zn. 9 Ca 28/2006, sp. zn. 10 Ca 325/2006,
sp. zn. 11 Ca 42/2006). Závěr soudu je proto podle stěžovatelky nesrozumitelný a nedostatečně
odůvodněný.
Stěžovatelka dále soudu vytýká nesprávné právní hodnocení věci: skutková podstata
deliktu nevyžaduje hodnotit věkovou skupinu diváků a čas vysílání pořadu - rozhodující je, zda
vysílání bylo časově umístěno mezi 6.00 - 22.00 hodin; tato hlediska mohou mít vliv na výši
pokuty, ale nikoli pro závěry o vině; k tomu se již městský soud rovněž v minulosti vyjádřil,
zejména senáty 9 Ca a 10 Ca, přičemž v těchto případech senát 7 Ca tyto závěry nerespektoval
bez bližšího odůvodnění. Obdobně stěžovatelka napadá závěry soudu o nutnosti skutečně
výrazného, reálného ohrožení dětí a mladistvých, o nutnosti intenzity dojmu či vjemu - jeho
výraznosti - pro naplnění skutkové podstaty deliktu. K tomu poukázala na rozhodnutí městského
soudu sp. zn. 10 Ca 325/2006, jež potvr zuje její přesvědčení, že skutková podstata deliktu takové
znaky nemá, závěr o možnosti ohrožení dětských diváků nebyl odůvodněn toliko novým
formátem pořadu. Městský soud tedy zaměnil znaky skutkové podstaty s kritérii pro uložení
sankce.
Konečně stěžovatelka také poukazuje na nejednoznačnost a nesrozumitelnost požadavků,
pokud jde o „podrobnější a naprosto konkrétní analýzu pořadu“ - soud neuvedl, v čem a proč
považuje analýzu ve správním spisu a rozhodnutí za nedostatečnou a nekonkrétní.
Soud vůbec v napadených rozsudcích použil řadu obecných výrazů a formulací ( nedostatečné
odůvodnění - v čem?, potřeba konkrétně rozebrat předložený znalecký posudek - kde je
v rozboru mezera?, výrazná nejednoznačnost závěrů - v čem spočívá nejednoznačnost?, poměrně silná
polemika - v čem je spatřována?, nutnost kritického zhodnocení, důkladné analýzy - v čem konkrétně
není provedená analýza dostatečná?). Jak vyhovět soudu, který staví takovéto požadavky?
Stěžovatelka se ocitá ve zmatku, neboť soud rozhodl v rozporu s řadou dříve
vynesených rozhodnutí a učinil rozporné a neurčité závěry. Soud nevyužil možnosti provést
důkaz obrazově-zvukovým záznamem, pokud měl pochybnosti o tom, zda obstarané posudky
a vyjádření a analýza jsou nebo nejsou pro daný pořad dostačující. Patrně se dostatečně
neseznámil se správním spisem.
Stěžovatelka navrhla, aby pro všechny tyto důvody Nejvyšší správní soud napadené
rozsudky zrušil a věci vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala ke kasačním stížnostem vyjádření; v nich uvedla především,
že pokud by odborná vyjádření vyznívala stejně, muselo by v nich být uvedeno, že pořad mohl
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. To se nestalo - každý člověk má
na pořad jiný pohled, v souvislosti se vzděláním, kulturním, sociálním, náboženským nebo jiným
zařazením ve společnosti. Stěžovatelka jako orgán složený z lidí tedy nemohla posuzovat pořad
objektivně, tak jak by ho posuzovala společnost. Žalobkyně trvá na svém tvrzení, že není zřejmé,
v čem chování soutěžících mohlo ohrozit vývoj dětí. Souhlasí s názorem soudu, že je nutno
zohledňovat čas, ve kterém k vysílání došlo, ve 21.20 hodin pořady již školní děti nesledují.
Odůvodnění:
rozhodnutí stěžovatelky byla nedostatečná, nepřiměřená a nekonkrétní. Navrhuje
kasační stížnosti zamítnout a uhradit stěžovatelkou žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Pro posouzení důvodnosti uplatněných kasačních námitek není třeba činit dalších zjištění
ani rekapitulací ze správního či soudního spisu.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudky městského soudu, vázán rozsahem a důvody
kasačních stížností (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Uplatněné stížní důvody jsou svým obsahem
podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (posouzení právní otázky, zda byl učiněn správný
výklad znaků skutkové podstaty deliktu a zda k ozřejmění skutkového stavu věci bylo třeba
znalce, či nikoli) a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (vada řízení před městským soudem, jež měla
spočívat v tom, že soud rozhodl ve věci stěžovatelky odlišně než v jiné obdobné věci,
nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů).
Kasační stížnosti jsou důvodné.
1. K prvé námitce Nejvyšší správní soud uvádí:
V posuzované věci stěžovatelka ukládala pokutu za správní delikt podle §60 odst. 3
písm. d) zákona o vysílání, podle něhož se pokuta uloží provozovateli vysílání, pokud zařazuje
do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle §66 zákona o vysílání se v tomto řízení postupuje
podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.).
K uplatnění odpovědnosti za správní delikt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skutkové
podstaty (znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu).
Vedle toho je nezbytným naplnit materiální znak (společenská nebezpečnost). O subjektu deliktu
a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností. Předmětem útoku jsou děti a mladiství,
tedy osoby ve věku do 18 let. Bližší specifikaci věku skutková podstata nezná. Pokud jde o objekt
deliktu, Nejvyšší správní soud jej spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického
a morálního vývoje dětí a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho
komponentech. Objektivní stránka deliktu je charakterizována jednáním, následkem a příčinným
vztahem mezi nimi. V posuzované věci objektivní stránka záleží v tom, že provozovatel vysílání
zařadí ve vymezené denní době (kdykoliv mezi 6.00 až 22.00 hodinou) do vysílání pořad,
který svým obsahem, vyzněním, a to ať už dílčích sekvencí či pořadu jako celku, zakládá možnost
ohrožení chráněného zájmu. Následkem je možnost ohrožení fyzického, psychického
nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Ze zákonného znaku „by mohl ohrozit“ plyne,
že delikt je spáchán (dokonán) již provedením zakázaného jednání (tedy odvysíláním pořadu
určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněným zájmům nemusí hrozit konkrétně
a bezprostředně - stačí ještě vzdálená možnost poruchy daná již tím, že subjekt deliktu vykonal
určitou činnost. V posuzované skutkové podstatě tedy jde (z hlediska teorie trestního práva)
o nebezpečí abstraktní, tedy situaci, v níž konkrétní nebezpečí zpravidla vzniká, ale nezáleží
na tom, zda skutečně vzniklo. Jde tedy o delikt ohrožovací, který je spáchán již vyvoláním
možnosti vzniku následků, které má na zřeteli ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání.
Městský soud v Praze tedy pochybil, když do znaků skutkové podstaty deliktu zařadil
potřebu zjišťovat, ve kterou konkrétní hodinu ve vymezeném časovém úseku k vysílání došlo,
určovat skupinu dětí, která se skutečně na pořad dívala, hodnotit znak výraznosti dojmu,
ba dokonce zkoumat reálnost a konkrétnost nebezpečí. Takové znaky skutková podstata
neobsahuje.
Ke vztahu skutkové podstaty posuzovaného deliktu a práva na svobodu projevu,
který městský soud ve svých rozhodnutích akcentoval, Nejvyšší správní soud uvádí tento pohled:
Ochrana dětí a mladistvých požívá záruk jednak předpisy ústavního pořádku, jednak
v různých mezinárodněprávních instrumentech, k nimž Česká republika přistoupila. Podle čl. 32
odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zaručena zvláštní
ochrana dětí a mladistvých. Rovněž je možno poukázat na čl. 16 Deklarace lidských práv, čl. 12
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 23
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Článek 17 Úmluvy
o právech dítěte (č.104/1991 Sb.) uznává důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků
a zajišťuje právo dítěte na přístup k informacím a materiálům z různých národních
a mezinárodních zdrojů, zejména takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchovního
a mravního blaha dítěte a také jeho tělesného a duševního zdraví. Podle téh ož článku smluvní
strany Úmluvy povzbuzují tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi
a materiály škodlivými pro jeho blaho. Článek 24 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie
vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice (Úř. Věst. C 364) stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči
nezbytnou pro jejich blaho. V rámci Evropské unie právo členských států přijmout opatření
nezbytná z důvodů týkajících se ochrany nezletilých pak plyne i z dalších instrumentů, například
je možno poukázat na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 89/552/EHS o koordinaci
některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování
audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách),
v jejíž preambuli se výslovně jako motiv uvádí nezbytnost zav ést pravidla pro ochranu tělesného,
duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých, načež v čl. 22 stanoví, že členské státy přijmou
vhodná opatření, aby vysílání neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný,
duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují
pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Toto opatření se rozšíří i na jiné pořady,
které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů,
kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti
nemají možnost tyto pořady vidět nebo slyšet. Evropská úmluva o přeshraniční televizi
(č. 57/2004 Sb.m.s.), kterou Česká republika ratifikovala a vstoupila v platnost 1. 3. 2004, v čl. 7
odst. 1 obecně vyžaduje, aby programové služby nebyly neslušné (orig. francouzsky „ne doivent
pas etre contraires aux bonnes moeurs“), a zvláště stanoví (odst. 2), že všechny části programů,
které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dosp ívajících, nesmějí být
zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.
Důvodová zpráva k této Evropské úmluvě (dostupná na http://convetions.coe.int/) osvětluje,
že toto ustanovení je inspirováno zejména Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a mělo by být interpretováno ve světle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva. Vyjadřuje se zde úsilí o respekt k základním společným
hodnotám všech členských států Rady Evropy. Pro pojem dobrých mravů (v českém překladu
Úmluvy vyjádřeno jako „slušnost“) jako interpretační vodítka mají sloužit rozhodnutí ESLP
ve věci H. c/ Velká Británie (1976) a M. a ostatní/c Švýcarsko (1988). Svoboda projevu je
v právním řádu České republiky zakotvena v čl. 17 Listiny a vztahuje se i na projevy výsostně
komerční. Omezení svobody projevu je předvídáno v čl. 17 odst. 4 Listiny (omezení se musí dít
zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné např. pro ochranu práv a svobod
druhých či ochranu mravnosti, tedy musí sledovat legitimní cíl a omezující opatření je
v demokratické společnosti k dosažení tohoto cíle nezbytné). Obdobně Evropská úmluva o
ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 10 odst. 2 umožňuje omezení svobody projevu
mimo jiné v zájmu ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných. Pokud jde o
právo dětí na zvláštní ochranu a svobodu projevu, jde o situaci, kdy svým významem, obsahem a
stupněm právní ochrany se jedná o kolizi právních zájmů na stejné úrovni. Žádný z nich nepožívá
práva přednosti. Při střetu garantovaných práv a svobod je věcí soudu, aby zvážil význam proti
sobě stojících zájmů na principu proporcionality.
Nástrojem vyjadřujícím zájem na ochraně zdravého vývoje dětí v oblasti přijímání
informací je skutková podstata deliktu upraveného v §60 odst. 3 písm. d) ve vztahu k §32
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Zákonodárce tak jednoznačně vyjádřil ústavně zcela
akceptovatelný zájem přijmout ochranná opatření ve vztahu k právu na svobodu projevu.
Nejvyšší správní soud tento nástroj považuje za nezbytné opatření k dosažení legitimního cíle.
V jiných řízeních, která jsou Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známa, žalobkyně
poukazovala na fakt, že tato skutková podstata je velmi mírná a představuje vlastně vysokou míru
tolerance naší společnosti ve vztahu k případné ochraně zdravého vývoje dětí. Tuto představu
Nejvyšší správní soud nesdílí: znaky uvedeného správního deliktu totiž budou naplněny
již odvysíláním určitého pořadu (k charakteru tohoto ohrožovacího deliktu byl podán výklad
shora), k reálnému ohrožení v určitém čase tedy vůbec nemusí dojít. Skutková podstata by neby la
naplněna pouze v případě, kdy by bylo možno vyloučit, že ani jediné dítě kdykoliv (v jakémkoli
budoucím čase) a v jakémkoliv prostředí ani hypoteticky nemůže být vysílaným pořadem
ohroženo na některé z komponent zdravého vývoje. Pokud takový závěr nebude možno učinit,
pak při určitém obsahu vysílání ve vymezeném čase bude závěr o vině žalobkyně nasnadě. Jinou
otázkou bude společenská nebezpečnost jako materiální znak skutkové podstaty a intenzita
naplnění znaků skutkové podstaty jako kritérium závažnosti deliktu pro výši sankce.
Svůj závěr o legitimnosti zařazení této skutkové podstaty do regulace vysílání televize
opírá Nejvyšší správní soud nejen o shora podanou stručnou analýzu mezinárodněprávních
souvislostí, z níž je zřejmo, že v tomto ohledu se Česká republika řadí zcela do běžného proudu
regulace v zemích kontinentálních právních zvyklostí. Poněvadž soud a jeho soudci nežijí
ve vzduchoprázdnu a sdílejí s dalšími obyvateli státu mediální působení a diskuse,
jež ve společnosti vyvolal fenomén reality show (v čemž, jak soud z veřejně dostupných zdrojů
zjistil, se nijak nelišíme od evropských zemí, které byly působení takovýchto pořadů vystaveny
dříve než Česká republika,
*
) zajímal se soud rovněž o průběh a obsah veřejné diskuse v médiích
a základní teoreticko odborná východiska nutná pro právní závěry, které je povinen vyslovit.
Nejvyšší správní soud totiž velmi dobře vnímá jistou delikátnost samé podstaty předložené právní
věci, která se zde vyjevuje více než v jakémkoli jiném případě či jiné oblasti jeho činnosti: jde
o vyslovení názoru na hodnotové směřování společnosti. Právo je systémem, jenž ve své samé
podstatě obsahuje hodnotové postoje, nicméně v této předložené věci jde o hodnoty velmi
závažné: na prvém místě morální základy společnosti, které se zde ocitají vtaženy, byť
představovány neprávním systémem, do zorného pole orgánu moci soudní. Odtud patrně ona
rezervovanost městského soudu, jenž vyjádřil obavu, aby ani správní orgán nevystupoval jako
arbitr mravů a vhodného chování. Nejvyšší správní soud velmi jasně vnímá, že se zde moc soudní
*
Rada Evropy například již v roce 2002 studovala přístup regulátorů členských států k „reality show“ – srov. materiál
Stálého výboru pro přeshraniční televizi – jde o orgán Evropské úmluvy o přeshraniční televizi - dostupný na
www.coe.int. z 10.4.2002 T-TT(2002(009), načež uvedený Stálý výbor vydal v září 2002 Prohlášení (2002)1 o lidské
důstojnosti a základních právech, přičemž vyzval jak provozovatele vysílání, tak regulační autority ke zvýšené
ostražitosti ve vztahu k pořadům, které se mohou dotýkat lidské důstojnosti a základních práv jiných osob, ve Francii
byla v roce 2002 k požadavku tehdejší ministryně pro rodinu, děti a handicapované osoby realizována rozsáhlá studie
k vlivu mediálního prostředí na děti ve věku do 18 let „L´environnement médiatique des jeunes de 0 a 18 ans: Que
transmettons-nous a nos enfants?“ dostupná na www.ciem.fr.
dostává z obvyklých „mantinelů“, v nichž je zvyklá se pohybovat, a je mu také zřejmo,
že rozhodnutí správních soudů svým způsobem mohou významně ovlivnit společenské prostředí,
v němž vyrůstají děti a mladiství, a to v té míře, v jaké je toto prostředí zasaženo mediálním
vlivem televize; proto Nejvyšší správní soud upřel svou pozornost také na obsah veřejné diskuse
vedené k fenoménu reality show a k působení médií a televize na děti zvláště, byť tak z povahy
věci nemohl učinit systematicky a vyčerpávajícím způsobem.
Soud se tak v případě přezkumu rozhodnutí regulátora v oblasti mediálního působení
ocitá vpravdě mezi Scyllou a Charybdou: jak vážit vliv takového média, jakým se stala televize
na počátku 3. tisíciletí, na vývoj dětí a nebýt přitom nařčen z apokalyptického přístupu,
moralizování a povýšenectví vůči popkultuře, stranění pozicím kulturní elity (těch „chytřejších
a morálnějších“) na úkor masy („těch „hloupějších a nemorálnějších“) - srov. obsah diskusí
na www.cinepur.cz (Helena Bendová: Editorial č. 42/Reality show a kulturní válka),
http://psychoanalyza.sblog.cz (psychoanalytické sdružení Theseus epi Kolonoi - esej „Je něco
reálného ve státě českém…“ jako reakce na „Posudek na reality show“ Pražské vysoké školy
psychosociálních studií), www.blisty.cz (Darina Markytánová: Neodolatelná přitažlivost reality
show).
Ale ani za této situace nemůže soud rezignovat na svou funkci a musí za použití
veškerých rozumně dostupných a shromážděných znalostí posoudit, zda regulátor jednal
se znalostí potřebných skutkových i právních okolností. Otázka vlivu médií, televize zvláště,
na lidi obecně a dětí a mladistvé se zvláštním zřetelem, byla, je a bude předmětem studia řady
oborů, hovoří se o potřebě multidisciplinární reflexe (sociologie, politologie, psychologie,
kriminologie; v českém prostředí se vytváří nový obor - mediální pedagogika - /srov. sborník
příspěvků z 2. doktorandské sociologické konference pořádané FSV UK a FF UK v květnu 2006
„Miscellanea sociologica 2006“ a příspěvek Zdeňka Slobody: Mediální pedagogika, integrující
přístup k chápání a uchopování role médií ve společnosti dostupný na www.fsv.cuni.cz/);
potřeba výzkumu médií, jejich produkce, obsahů a účinků kombinující sociologické metody
a metody výzkumu mediálních studií s psychologickými nástroji je nezpochybnitelná. Právo,
které vstupuje do oblasti účinků médií svými regulatorními nástroji, tak vstupuje do oblasti
nesmírně složité. Orgán takovou právní úpravu aplikující bude začasté jednat za pomocí expertů
v řadě oborů - při vysoké dynamice mediální proměny společnosti vznikají zcela nové jevy
(sociální, pedagogické), které v takových oborech, jakými jsou pedagogika volného času, mediální
pedagogika a didaktika budou muset být studovány v podmínkách informační společnosti
digitálního věku - nicméně není možné přisvědčit žalobkyni, že jsou to výlučně znalci,
kteří mohou správnímu orgánu, popřípadě soudu zprostředkovat vědomosti nezbytné
k rozhodnutí. Soud (ani správní orgán) nemůže přenášet odpovědnost za vlastní rozhodnutí
na znalce, zvláště jedná-li se o posouzení jevů, s nimiž se ve svém životě setká v podstatě každý
člověk (agrese, verbální vulgarita, opilost a jednání v opilosti, kouření, manipulativní praktiky),
byť specifikum mediálního působení je značné. U orgánu typu regulátora v oblasti televizního
vysílání a jeho aparátu pak nutno předpokládat všeobecnou odbornou erudici v oblasti,
pro kterou byl ustanoven. V obecné rovině je však jistě nepochybně žádoucí, aby se příslušní
experti řady shora zmíněných oborů vyslovili k účinkům mediálního působení na proces
socializace dětí (což se koneckonců v posuzované věci i stalo); teoretické zázemí shora uvedených
vědních oborů je a bude pro aplikační praxi regulátora v oblasti médií velmi potřebné. Sociolog
Petr Sak ve svých pracích (např. Proměny volného času a zaostávání pedagogiky, referát
přednesený na mezinárodní konferenci O výchově a volném čase, Brno, červen 2006 - dostupný
na www.insoma.cz) uvádí, že „již v roce 2000 česká populace trávila s médii třetinu svého bdělého stavu
a dvě třetiny volného času. Život mládeže do značné míry probíhá v mediální a virtuální realitě. Zatímco doposud
převažoval v životním poli přirozený svět, …v současnosti se již děti rodí do světa, který je ve velké míře vytvářen
mediálně a virtuálně. Jejich psychický a sociální vývoj, sociální zrání, probíhá v takto pozměněném světě.
Od narození jsou média vedle rodiny významným socializačním institutem. Osobnost současného člověka se tak
na jednu stranu stává mediálním produktem a na druhou stranu v interakci s digitálními technologiemi
se ve virtuální realitě stává jakýmsi „přídavným zařízením těchto technologií.“
Televize v období po II. světové válce nabídla svébytné, senzuální a „zábavnější“ vnímání
reality (dítě mámy zábavy a táty informace) - srov. příspěvek dramaturga České televize Michaela
Otřísala „Člověk a televize“ na jedné z konferencí Člověk a média, dostupný
na www.clovekamedia): „prvek zábavnosti má v sobě potenciál nebezpečného zkreslení reality. Zábavná
prodatelnost…si vynucuje příchod komerčního vysílání, které přitahuje šroub poptávky po rozptýlení vytvářením
nových chutí, které pak jsou naplňovány. Tato logika drogového dealerství je pravděpodobně tím nejnebezpečnějším,
co na mediální scéně moderní společnosti můžeme najít.“
Pronikavou analýzu vlivu televize na lidskou společnost přinesl Neil Postman (1931 -
2003, mediální teoretik, vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity); v často
citovaném díle Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy popsal svět
po nástupu televize jako prostor bez paměti, kterému vládne povrchnost, pasivita a kde není
důležitá myšlenka, nýbrž vnější projev, a kde nejsou rozhodující intelektuální schopnosti,
nýbrž fotogeničnost a image. Svou knihu uvádí srovnáním protikladných vizí G. Orwella
a A. Huxleyho: „Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se však obával toho, že knihy už nebude
třeba zakazovat, neboť nezůstane nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se bál, že před námi bude skrývána pravda.
Huxley se obával toho, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se strachoval, že se proměníme
v civilizaci otroků. Huxley se hrozil naší proměny v kulturu triviality, plně zaujatou něčím na způsob pocitového
kina nebo míčových her.“ Podle Huxleyho se totiž nebere dostatečně v potaz „takřka bezedný
lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení a zábavy.“ Postman dává za pravdu
Huxleymu: televize vycházejíc z předpokladu, že nás nesmí nudit, ale přitahovat, baví nás.
Veškeré pořady nabízí v pestrobarevném hávu, stále zábavnějším. A my se „necháváme bavit“.
Nejvyšší správní soud, jak shora uvedl, se snažil sledovat obsah veřejné diskuse, názory
odborníků i laiků - jakkoli si nemůže činit nárok na vyčerpávající přehled o projevených názorech,
zaznamenal jen minimum názorů, jež pořadům typu reality show přiznávaly alespoň hodnotu
neškodné zábavy. V převažující míře se veřejnost vyjadřovala negativně. Současně se Nejvyšší
správní soud zajímal o základní teoretické vymezení působení médií na člověka. Byť to
v rozhodnutích správního soudu není obvyklým zjevem, považuje soud za vhodné citovat
výňatky z publikovaných názorů (a činí tak pouze jako obiter dictum vyřčeného právního
názoru):
***
Rozsáhlá diskuse v průběhu vysílání reality show VyVolení probíhala na www.blisty.cz -
většina ohlasů byla značně kritická:
„To, v čem je komerční reality show podobná gladiátorským zápasům, je fenomén jejich pravidel a režijní
manipulace ze zákulisí. Ponížení. Bezúčelnost. Pro zábavu. A i lev neloví svou kořist jen tak, pro zábavu.
Kamery VyVolených si svou oběť najdou vždy…Dívá se na ni skoro dva miliony lidí. Mluví o nich. Žije jejich
životy. A odsoudí je. K výhře nebo prohře. Vyhrát může jen jeden. Pro zábavu. Pro vaši zábavu jeden vyhraje
a ostatní prohrají. Proč? Ave, Caesar…“ (Štěpán Kotrba: Odhalení: komu jsme vlastně podobní,
29. 11. 2005).
„V televizních pořadech tohoto typu jsou lidé speciálně vybíraní k tomuto účelu - osobnosti,
které rezignují na některé ze základních člověčích potře b. Je to například potřeba osobního, intimního prostoru.
Překročení hranic takového prostoru je všeobecně považováno za zdroj ohrožení, úzkosti. Narušení většina lidí
považuje za agresivní jednání a má tendenci si svůj osobní prostor bránit. Vstup se povol uje jen emočně
významným a intimním partnerům. Dá se přepokládat, že chybění této potřeby je známkou jisté osobností
anomality, nezralosti…Pořad sledují z velké části diváci ve věku, kdy je zvýšená potřeba identifikačních vzorů,
které by mohly vyvíjejícího se pre - či pubescenta vést nějakým (pokud možno sociálně vhodným) směrem. Z rodin
mizí otcové, někdy i matky, ze škol učitelé, sportovní hvězdy se ukazují být dopujícími…Emočně nezralému
publiku, které pořad sleduje právě v době zvýšené potřeby nasměrování vhodným identifikačním
vzorem se pak dostává sdělení: - Nejlepší je ten, který nic neumí, nic zvláštního nedělá a dokáže planě
pseudofilosofovat - k osobnímu úspěchu tedy není třeba vlastního úsilí…Dalším sdělením publikovaným
osobnostem citově teprve dozrávajícím je - intimita a erotické chování jsou věci technické, běžně veřejně
publikovatelné, emoční doprovod není nezbytný a je-li, dá se snadno změnit či přehlédnout. Porušení pravidel
ve vztahu lze omluvit potřebou získání finanční částky - ... Je to vlastně obdoba sociálně nemravné pohádky
o hloupém Honzovi, který válením za pecí a žvanivostí dosáhne poloviny království a princezny. Pro řadu
konzumentů pořadu je obdobný život ideálem, jehož nedosažitelností jsou frustrováni. Identifikací s účastníky
a s vítězem, ujištěním se, že podobný způsob života je možný, společensky přijatelný a odměňovaný, snižuje napětí
a frustraci podobně jako to dělávaly tři góly v brance Sovětského svazu. V tomto směru poskytuje reality šou
také pocit abreaktivního blaha.“ (Jiří Krombholz: Reality šou a duševní zdraví, 22. 3. 2006).
V rozhovoru v Lidových novinách 2. 1. 2006 sociolog Tomáš Halík řekl : „Neměl by nás
alarmovat způsob, jakým se tvoří podivná subkultura z lidí, kteří jsou ochotni se takto ukazovat a dělají
se z nich takřka národní hrdinové? Spousta mladých a nezralých lidí tam hledá jakýsi typ nebe, kde lidé
nepracují, popíjejí a tráví dny sexuálními výkony a vzájemnými nadávkami. Je to nová verze „zahrady
rozkoší“. Vzpomeňte na obrazy Hieronyma Bosche. Tyhle ob razy se vpalují do podvědomí lidí , jde
o vytváření určité normy, životního ideálu. Ovšem ten ideál je k pozvracení.“
Publicista, psychiatr, sociolog z různých částí spektra naší společnosti, a přesto
jedno vidění pořadů typu reality show VyVolení: prvoplá nové dekultivační působení,
druhoplánové - programování diváků a zbavování vnitřní svobody.
K vlivům reality show na vývoj dětí uvedl sociolog médií Jaromír Volek 14. 9. 2005
v rozhovoru pro BBC (www.bbc.co.uk): „víme o tom, že média mají nepochybně nějaký vliv
na společnost…víme z longitudinálních studií, že …tam je korelace, nějaká souvislost a že bychom s tím měli
počítat…Moudrý člověk ví, že tam, kde hrozí nebezpečí, tak neriskuje.“
Spisovatel Jan Balabán v Lidových novinách (nezjištěného data): „Tohle představení je
nejpravdivější v tom, jak se všichni shodnou na tom, že je to těžké a k nevydržení nic nedělat, nechat se očumovat
a muset vydržet, než ostatní vypadnou z mé „vily“ a nechají mě tu s těmi penězi, po nichž všichni toužíme. To je
vskutku metaforou života, který nezná nejen bratra, ale ani sestru, nebo dítě, nebo přítele, ale jen kategorický
imperativ balíku peněz, pro který je holt třeba něco vydržet a něco obětovat, vlastní důstojnost nejdříve…Pro nás
se to točí, protože my jsme ti velcí bratři… Musíme se na to dívat a musíme to platit? Je skutečně nutným
průvodním jevem mediální demokracie skutečnost, že se zábavy z hornických šaten a hambinců stávají hlavními
večerními programy? Asi ano, asi je to pravd ivý portrét společnosti, již jsme si tu vcelku svobodně zařídili. A to je
skutečná reality show…, my u té televize, a nejen u ní. My všichni normální lidé, kteří chodíce kolem močidla
nádchy neujdeme, s knoflíkem nebo bez něho, protože společenská realita se na rozdíl od té televizní přepnout
nedá.“
Sociolog Petr Suk (na www.insoma.cz) v referátu na semináři Média a násilí
u příležitosti festivalu animovaných filmů Anifest 2005 v Třeboni „Mediální násilí - nahodilost
či logický důsledek stavu společnosti“: „Již v minulosti patřila televize mezi socializační instituce.
V současnosti, a tím více do budoucna však socializace a sociální zrání mladé generace bude do značné míry
probíhat virtuálně, to znamená jednak prostředn ictvím virtuální reality, jednak ve vztahu k virtuální realitě.
Jedinec euro-americké kultury v dětství na obrazovce shlédne kolem 15 tisíc vražd, další fenomény televizní
agresivity nelze ani počítat…Řada výzkumů prokázala vliv televizního vysílání na agr esivitu dětí a mládeže.
Ve výzkumu sledujícím sociální deviaci a normalitu, jehož jsem byl řešitelem, byla zjišťována korelace mezi
deviací kvantifikovanou indexem sociální deviace a dalšími znaky, včetně znaků spojených s médii. Velmi silná
statistická závislost se prokázala ve spojení s konkrétními pořady…I v případě rozeznání fiktivnosti mediální
a virtuální reality nelze vyloučit vliv na osobnost…Za aktuální scénu, na níž se v současnosti realizuje evoluce,
považoval Pierre Teilhard de Chardin noosféru, oblast rozumu, myšlení, vědomí, reflexe (Chardin, P. T. Vesmír
a lidstvo. Praha: Vyšehrad 1990). Lidská mysl je to, co má na naší planetě největší hodnotu a smysl
do budoucna. Přitom tato budoucnost není samozřejmá. Proto to, co se děje vývojově s lidskou myslí, jak se formuje
a kam je směrována, má rozměr planetární a kosmické evoluce. Z hlediska vývoje planetární mysli již nelze
odhlédnout média, která budou tento proces významně ovlivňovat…Technologicky média předběhla společnost,
která nedokáže zajistit jejich relevantní působení. Média proto představují pro lidstvo podobné riziko jako
atomové zbraně s tím rozdílem, že bojištěm je zde mysl a sociální zrání, především mladé
generace. V každém okamžiku milióny dětí sledují vraždění na obrazovce a další obrazy ukazující
násilí jako legitimní vzorec sociální interakce …V současnosti se nacházíme ve vztahu k médiím
v podobné situaci, jako kdyby atomové elektrárny řídili neandrtálci.“
Mgr. Jan Vyhnálek, psycholog (www.rodina.cz) „Vliv násilí v médiích na vývoj
dětí“ - „Výsledky průzkumů ukazují, že růst násilí ve společnosti je z velké části zapříčiněn prezentací násilí
dětskému publiku v televizi, ve filmech a videohrách…Archiv modelů jednání se buduje v dětství pozorováním,
napodobováním a hrou. …Pozorované chování později napodobuje, přehrává ve fantasii a vnáší do dětských
her…Negativní zkušenosti nepřijetí spolu se sledováním násilných pořadů pak potvrzují jejich vidění světa jako
zákeřného a nehostinného místa nebezpečí, kde neexistuje pravé přátelství a láska a kde lze obstát jen
silou…Vnitřní normy chování… se vytváří v době, kdy dítě ještě není schopné dobře
rozlišovat mezi realitou a fikcí a kdy nekriticky přijímá, co v médiích vidí a slyší.“
***
Nejvyšší správní soud je dalek toho přejímat závěry veřejnosti, s nimiž se v této diskusi
setkal. Je povinen učinit a odůvodnit své závěry. Pokládá však za nezpochybnitelná následující
fakta: televize se stala nástrojem socializace dětí, přičemž mnoho z procesu působení na psychiku
a myšlení ze strany televize zůstává ještě neodhaleno zcela. Některé korelace však již prokázány
byly (vliv sledování násilí). Není žádného důvodu domnívat se, že „viděné a slyšené“ ze strany
dětí se - slovy prof. T. Halíka - nevpaluje do jejich podvědomí. Přitom právě nadcházející éra
bude vyžadovat od mladých lidí nejen vědomosti, ale i moudrost, jež vyžaduje pro svůj rozvoj
konverzaci, přemýšlení, představivost, vcítění, reflexi. Lidská společnost přežije nejen
za předpokladu, že bude tvořena lidmi s potřebným kvantem vědomostí a moudrosti, ale rovněž
jen tehdy, pokud její příslušníci budou zachovávat generacemi vytvořené bazální normy slušnosti
(základní morální imperativy). Nejvyšší správní soud nezpochybňuje fakt, že děti se mohou
s obdobnými projevy, jež generuje umělé prostředí uměle vybraných jedinců, kteří se v naději
na finanční odměnu představující pro ně jinak nedostižnou metu nudí, pomlouvají, všelijak
hanobí, mohou neomezeně pít alkohol a v opilosti dělat cokoli, zato číst nemohou, ne smějí
mluvit o společenských tématech, zato mohou bezobsažně a prázdně hovořit o sexu, a vyjadřovat
se sprostě a zcela poklesle, setkat i v „běžné realitě“. Působení televizní obrazovky je však
výjimečné, jak dokládají shora citované názory. Odpovědnost pr ovozovatele vysílání je tomu
úměrná, a nejedná se o přenášení odpovědnosti rodičů, rodiny, ostatních vychovatelů.
Problémem ve všech případech, kdy stěžovatelka udělovala žalobkyni sankce, nebylo,
že takový pořad vůbec vysílala, ale kdy, v jakém čase ho vysílala. Nejvyššímu správnímu soudu je
známo - pokud je možné takové zjištění učinit z veřejně dostupných zdrojů - že v evropském
kulturním prostoru pořad takovéhoto obsahu nebyl celoplošně vysílán v hlavním večerním
vysílacím čase, kdy děti televizi nepochybně sledují. Některé regulatorní orgány v Evropě mají
takové nástroje, že docílí relativně snadno, aby obdobný pořad z takového vysílacího času (okolo
20.00 hodiny, sestřihy pořadů s obsahem obdobných jako v posuzovaných věcech však byly
vysílány běžně i v sobotu ve 12.00 hodin) zmizel; uplatňuje se také autoregulace ze strany
provozovatelů vysílání. Nejvyššímu správnímu soudu je rovněž známo, že Senát Parlamentu
České republiky projednával v roce 2006 petici adresovanou této horní komoře, kterou ve věci
vysílání reality show podepsalo okolo 16 000 lidí (tisk č. 246). Ani tato skutečnost neměla
na přístup provozovatele vysílání žádný vliv - odvysílal ještě třetí řadu VyVolených. Komerční
médium svou činnost jistě poměřuje ziskem, neboť to je zákonitost trhu , byť námitka vždy bude
vedena principem svobody projevu a právem šířit i znepokojivé a pohoršující informace, veřejná
sféra však musí poměřovat zásah do práv provozovatele právy dětí na zdravý vývoj a v širším
dosahu právem celé společnosti na přijatelně zdravý vývoj v oblasti duchovní. Tuto druhou
misku vah shledal Nejvyšší správní soud tou, která převážila. Tento soud vyjadřuje své jasné
přesvědčení (které nepochybně odráží i hodnotové postoje soudců, kteří v tomto ohledu
nemohou své osobnosti popřít, aniž by současně na druhé straně jakkoli vyzvedali své osobní
morální maximy získané vzděláním, prostředím, v němž žili a žijí, životními zkušenostmi),
k němuž došel analýzou předloženého problému: Nezískají-li děti od raného věku
v nejobecnějším slova smyslu vztah k jiným lidem, ztrácí společnost zdroj porozumění.
Pokud by to společnost dopustila, ocitla by se na samém prahu svého zániku. To, že určitý
úpadek všeobecně nastává, nelze nezaznamenat. Tím spíše však ti, kterým zákonodárce svěřil
příslušné pravomoci, nemohou mlčeti. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není arbiter
elegantiae, je to správní orgán, jenž zákonodárce vytvořil, aby plnil na mediálním trhu příslušné
funkce. Je povinen obstarávat si pro svá rozhodnutí příslušné podklady způsobem,
který z hlediska právního Nejvyšší správní soud dále ozřejmí. V oblasti ochrany životního
prostředí se běžně užívá princip „předběžné opatrnosti.“ Efekty současného způsobu života
lidské společnosti na ekologické systémy nejsou zcela probádány (srov. diskusi o globálním
oteplování). V souvislosti s působením médií se již také běžně hovoří o „ekologii“. Shora
citovaný závěr odborníka v oboru sociologie médií J. Volka lze považovat za potřebné prizma
nazírání na vliv určitých typů pořadů na zdravý vývoj dítěte: „Moudrý člověk ví, že tam, kde hrozí
nebezpečí, neriskuje.“ Působení médií má charakter multidisciplinární; představa žalobkyně,
že nějaký posudek „z oblasti zdravotnictví“ vyjasní přehledně mechanismy tohoto působení, je
naivní. Nejvyšší správní soud za nejúčelnější považuje trvalý rozvoj teoretického poznání zejména
prostřednictvím oborů sociologie, psychologie, mediální pedagogiky, mediálních studií, popřípadě
psychiatrie, které by kontinuálně vytvářelo zdroj poznatků jak pro správní orgány, tak pro soudy
působící v této oblasti. Konkrétní aplikace právní normy na konkrétní případ by pak při existenci
doktrinálních poznatků byla v řadě ohledů snazší; teoretické zázemí pak také nesvádí ty, kteří mají
rozhodovat, k přenášení jejich odpovědnosti na znalce, kterého se pak koneckonců ani neumějí
zeptat, popřípadě mu kladou otázky právní povahy.
K úplnosti skutkových zjištění, která městský soud shledal nedostatečnými, Nejvyšší
správní soud uvádí:
Správní řízení je ve smyslu ustanovení §3, §50 a §68 správ ního řádu vázáno na úplné
a spolehlivé zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozsah a způsob zjišťování
podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, přičemž není vázán jen návrhy účastníků, ale je
povinen si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán musí umožnit účastníkům
řízení navrhovat důkazy na podporu jejich tvrzení, ale tyto důkazy je povinen provést pouze
tehdy, pokud by mohly mít vliv na stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který je
základním kritériem rozsahu a způsobu zjišťovaných podkladů.
Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné
straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na druhé straně
jde o zákonitosti, s nimiž je konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte,
ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující standardy současné společnosti
v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela
určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými
zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou a životními prožitky, nepůjde -li o složitý
hraniční případ úsudku ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší správní soud
se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte, přičemž zdůraznil,
že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na daném stupni jejího
vývoje představuje tzv. quaestio iuris (srov. zejména rozsudky sp. zn. 6 As 14/2004
a sp. zn. 8 As 62/2005).
Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských
hodnot, nikoliv jako vlastní maximy těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte
posuzují (zde soud nahlíží mravnost jako kategorii m orální a odhlíží od skutečnosti, že je též
nesporně kategorií filosofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého místního
společenského řádu, jenž podléhá z hlediska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah
a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové naplnění pojmu
mravnosti tedy nenáleží znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž „nastavuje“ standardy
týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním názorem jedince, nýbrž názorem skupiny
vycházející z průměrného vnímání společnosti. Jestliže je předmětem posouzení pořad typu
„reality show“, pro nějž je typické, že osoby v něm jednající neúměrně konzumují alkohol, opilí
se chovají poklesle a nemravně, hovoří primitivním jazykem plným vulgarismů a sprostot
a neustále u toho všeho kouří, to vše při uměle vytvářeném chování ovlivňovaném
manipulativními zásahy organizátora (v posuzované věci dokonce bránění ve spánku, což je
běžně uznáváno jako druh mučení, či umělé vyvolávání konfliktů jako prostředí pro „život“),
pak vyhodnocení vlivu na vývoj dítěte prizmatem průměrného vnímání je schopen v zásadě
každý. Tímto závěrem není vyloučeno, aby příslušný odborník byl povolán k posouzení možného
„vlivu na vývoj dítěte“ v případě, kdy obsah pořadu bude sofistikovaný a vyhodnocení možného
vlivu na vývoj dítěte bude například vyžadovat vysoké odborné znalosti např. vývojové
psychologie, anebo metod, kterými média zkoumá mediální pedagogika jako průřezová disciplína.
Z tohoto pohledu také zcela obstojí postup stěžovatelky, která na jedné straně vyšla z obecných
odborných vyjádření specialistů z oboru psychologie a mediálních studií, kteří zkoumali fenomén
tzv. reality show obecně, a medicíny pro oblast vlivu alk oholu a kouření, a poté obecné odborné
poznatky aplikovala svou úvahou na konkrétní pořad vysílaný v konkrétní den a konkrétní čas.
To, že úvaha by mohla být podrobnější například pokud jde o objasnění mechanismu,
kterým si dítě otiskuje to, co vidělo a slyšelo do vnitřních norem chování, může být pravdou.
Úlohou soudu však v případě dílčích nedostatků rozhodnutí je posoudit, zda ve svém celku
mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Městský soud ve vztahu k tvrzeným nedostatkům
skutkových zjištění zůstal na úrovni obecných proklamací. Pokud měl za to, že skutková zjištění
jsou nedostatečná, pak měl přesně říci, ohledně kterých skutkových okolností se tak stalo a jak je
třeba tento stav napravit. Tento názor ovšem Nejvyšší správní soud nesdílí, jakkoli si umí
představit rozhodnutí žalobkyně „lépe“ odůvodněné. Úlohou správních soudů však není
přikazovat orgánům moci výkonné či nezávislým správním úřadům, že mají „nějak lépe
pracovat“. Stěžovatelka obstarala odborná vyjádření z oborů psychologie, mediálních studií
a medicíny; žádná z těchto studií nevyloučila, že pořady typu reality show mohou mít negativní
vliv na vývoj dětí. Stěžovatelka pak tyto obecné poznatky aplikovala na konkrétní děje
ve vysílaném pořadu. S konkurujícím znaleckým posudkem MUDr. P. W. se stěžovatelka
v rozhodnutí podrobně vypořádala - k tomu jen lze poznamenat, že znalec nemůže přijímat
právní závěry; zde ovšem hlavní problém tkvěl v položených otázkách, které znalce
takto navedly. Na rozdíl od ostatních vyjádření se pak tento posudek výslo vně vztahoval pouze
na dva pořady, které se s posuzovanými v čase míjely.
Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ve vztahu k zákonu o vysílání zaujal zdejší soud
i v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 As 62/2005, a ve vztahu k morálním otázkám
při posouzení reklamy též v rozhodnutí publikovaném pod č. 604/2005 Sb. NSS.
Skutkový stav byl v posuzované věci ze strany stěžovatelky zjištěn způsobem nebudícím
důvodné pochybnosti, výklad skutkové podstaty deliktu byl podán přiléhavě; rozhodnutí
stěžovatelky z těchto hledisek obstojí.
2. Nejvyšší správní soud ovšem shledává důvodnou i druhou uplatněnou námitku
(rozpornost judikatury městského soudu v této otázce a dále nepřezkoumatelnost rozsudků
soudu, pokud vytýkaly stěžovatelce nedostatek odůvodnění správních rozhodnutí) podřaditelnou
pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že městský soud rozhodoval
v desítkách případů rozhodnutí stěžovatelky, kterými reagovala na vysílán í tzv. reality show
u dvou různých provozovatelů. Také je mu známo, že otázku dostatečnosti skutkových zjištění
vztahujících se k možnosti vyvození právního závěru o možném ohrožení vývoje dětí posuzoval
různě, třebaže určující skutkové okolnosti byly obdobné (nadměrné požívání alkoholu, vulgarita,
obscénnost, manipulace s lidmi, apod.) a jednalo se o stejný typ pořadu. Nejednota vyslovených
právních názorů, ke které může dojít, neboť je rozhodováno v různých senátech, je nežádoucí
potud, pokud se děje nereflektovaně, a pokud se tedy senát, jenž se chce odchýlit
od dříve vysloveného právního názoru, s takovým právním názorem argumentačně
nevypořádá. Pokud je odchylný názor důsledně odůvodněn i ve vztahu k odlišnému názoru,
pak takový názorový střet zakládá rozhodování vyšší instance o sporné otázce - názor této
instance pak bude napříště vázat senáty krajských soudů ve všech obdobných případech,
ledaže by se objevily argumenty, které tato instance nevážila, a o nichž se lze rozumně domnívat,
že mohou změnit právní pohled na věc.
Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti rovněž známo, že rozdílná judikatura
k této právní otázce existuje na městském soudu jak uvnitř jednoho senátu (například věci
sp. zn. 8 Ca 298/2006 a sp. zn. 8 Ca 299/2006) i mezi jednotlivými senáty městského soudu
navzájem. Nelze nevidět, že v případě řady soudních sporů, které se před městským soudem
vedly ve věcech pokut za vysílání reality show nebylo lze vyloučit, přehlédl- li jeden senát, že jiný
senát v obdobné věci zaujal již určitý názor. Tento zmírňující pohled ovšem těžko aplikovat
na praxi jednoho senátu rozhodujícího v tentýž den, což je případ, jenž je Nejvyššímu správnímu
soudu rovněž znám. Důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí pro neodůvodněný
rozpor v judikatuře (jenž sám o sobě je způsobilý zasáhnout právo na spravedlivý proces
podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 - 68), pak ovšem může být jen takový případ, kdy
k tomuto faktu přistupuje i věcná nesprávnost rozhodnutí. Poněvadž jak shora podáno, Nejvyšší
správní soud nesdílí názor městského soudu vyjádřený v přezkoumávaném rozhodnutí, je i tato
námitka důvodnou.
3. Městský soud pochybil, pokud stěžovatelce vytýkal nedostatečné zjištění skutkového
stavu pro rozhodnutí o uložení pokuty, shledal nutnost vést dokazování ve věci znaleckým
posudkem (aniž ovšem také blíže naznačil, které přesné skutkové okolnosti a znalec kterého
oboru má zkoumat), a dále nutnost doplňovat dokazování blíže neurčeným způsobem o blíže
nespecifikované analýzy, a napadené rozhodnutí z těchto důvodů zrušil. Rozhodnutí stěžovatelky
je třeba s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti a jejich právní hodnocení považovat
za dostačující. Přestože si Nejvyšší správní soud umí představit odůvodnění rozhodnutí,
které formálně lépe a vhodněji vyjádří to, co stěžovatelka vyjádřit chtěla, nelze zrušující výrok
soudu ve vztahu ke kvalitě odůvodnění postavit na konstatování, že rozhodnutí je třeba
„konkrétněji“ odůvodnit. Proto rozhodnutí městského soudu neobstojí ani v tomto ohledu a je
třeba souhlasit s názorem, že není v této části přezkoumatelné - i v tomto ohledu shledává
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti důvodnými. Obecně je třeba dodat, že struktura
rozhodnutí stěžovatelky byla ve všech případech sankcí udělovaných za vysílání pořadů v rámci
reality show VyVolení obdobná - přitom v převážné většině případů městský soud obecně tato
rozhodnutí pro „nekonkrétnost“ nerušil; proto i k této námitce stěžovatelky platí shora vyřčený
závěr o důsledcích neodůvodněné odchylky od judikatury.
V.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnosti důvodnými, proto napadená rozhodnutí
zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.) a věci vrátil městskému soudu k dalším řízením (dalšímu
řízení). V těchto řízeních městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech rozhodne městský soud v nových
řízeních (novém řízení), (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu