ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.23.2008:53
sp. zn. 6 Azs 23/2008 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G. S., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou, se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci azylu ze dne
1. 3. 2006, č. j. OAM - 148/VL - 10 - 05 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2007, č. j. 64 Az 27/2006 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 3. 2006, č. j. OAM - 148/VL - 10 - 05 - 2006, nebyl
žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) udělen azyl podle §12, §13, §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni
rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o azylu“), a současně na ni nebyla vztažena překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný
především uvedl, že stěžovatelka za důvody své žádosti o azyl označila nespokojenost s obecnou
situací v Kyrgyzstánu, jednorázové potíže s policisty a též snahu setkat se s manželem,
jenž v současné době pobývá v Rakousku. Žádný z těchto důvodů však dle žalovaného nenaplnil
podmínky výše uvedených ustanovení zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem blíže označeným v záhlaví tohoto usnesení zamítl a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud konstatoval,
že ze stěžovatelčiných výpovědí učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá,
že by ve své vlasti byla pronásledována pro některý z azylové relevantních důvodů či se takového
pronásledování opodstatněně obávala.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uplatnila kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
tedy nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky použití
§12 zákona o azylu. Konkrétně tvrdila, že žalovaný dostatečně nezjistil stav věci tak,
aby o něm nebyly důvodné pochybnosti vzhledem k okolnostem případu, neboť neprověřil,
zda rodinným příslušníkům pronásledovaných vysokých státních funkcionářů v Kyrgyzstánu
hrozí nějaké nebezpečí. Žalovaný si rovněž neobstaral informace o situaci v zemi a není
tudíž jasné, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel. Rovněž byly dle stěžovatelčina
názoru nesprávně posouzeny překážky vycestování dle §91 zákona o azylu, protože nebyly
hodnoceny samostatně, což soud zcela pominul. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Stěžovatelka dle jeho názoru napadla rozsudek pomocí argumentů,
jež se netýkají jí samotné, ale jejího manžela, což je ovšem náležitě vysvětleno v napadeném
správním rozhodnutí. V něm jsou náležitě a pečlivě posouzeny též překážky vycestování,
stejně jako informace o zemi původu. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka uplatnila
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií Nejvyšší
správní soud s odkazem na svou dosavadní judikaturu konstatuje následující:
Povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle správního řádu,
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl (srov. např. rozhodnutí
publikované pod č. 181/2004 Sb. NSS).
V této souvislosti lze poukázat na to, že stěžovatelka ve svých výpovědích žádné
skutečnosti, z nichž by mohlo být vyvozováno, že se obává pronásledování z důvodů manželova
předchozího působení ve státních službách, netvrdila, a proto je zcela nedůvodné, domáhá-li
se takových skutečností až v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud rovněž judikoval, že podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně.
Udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování
jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti,
a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu
ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu
žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase (srov. rozhodnutí
publikované pod č. 260/2004 Sb. NSS). I tomuto požadavku rozhodnutí žalovaného vyhovělo,
neboť odůvodnění neudělení překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu je v něm
dostatečné a zákonné.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelčiny vlastní
zájmy. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu