ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.26.2008:65
sp. zn. 6 Azs 26/2008 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: O. D., zastoupené Mgr. Petrem Miketou,
advokátem, se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2006, č. j. OAM - 406/VL - 07 - 11 - 2006, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2007, č. j. 59 Az
45/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci, advokátu Mgr. Petru Miketovi, se p řizn á vá odměna
za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši 2856 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, jímž byla její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 4. 2006, č. j. OAM - 406/VL - 07 - 11 - 2006, zamítnuta jako nedůvodná. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl stěžovatelčinu žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
(dále jen „zákon o azylu“), ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí správního
orgánu. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze ve snaze o legalizaci pobytu na území České republiky, což nelze
podřadit azylově relevantním důvodům. Stěžovatelka dle žalovaného neuvedla žádné skutečnosti,
jež by nasvědčovaly tomu, že byla ve vlasti pronásledována za uplatňování politických práv
a svobod a rovněž neuvedla žádnou konkrétní obavu z návratu do vlasti, jíž by bylo možno
považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen
„s. ř. s.“), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§105 s. ř. s.).
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že v ní stěžovatelka uplatňuje důvody ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná .
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by bý t podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řeše ny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně . Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatelka v průběhu správního řízení uvedla, že žádost o udělení azylu podala
z důvodu, aby mohla zůstat s matkou a sestrou v České republice, žít zde a pracovat.
V Mongolsku žádné potíže se státními orgány neměla, ale zpět do vlasti se vrátit nechce,
jelikož tam nemá nikoho, kdo by se o ni v případě nouze postaral.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále vady řízení d le spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech a je s nimi rozporu, což dle názoru stěžovatelky ovlivnilo zákonnost rozhodnutí. Dále
stěžovatelka v kasační stížnosti vytýká správnímu orgánu, že se nedostatečným způsobem zabýva l
otázkou, zda, a popřípadě jak, jsou v Mongolsku porušována základní lidská práva, jelikož správní
orgán vycházel při svém rozhodování toliko z výslechu stěžovatelky. Takový postup považuje
za nesprávný, žalovaný si měl opatřit podklady pro své rozhodnutí také z jiných pramenů,
než z její výpovědi. Žalovaný, ani krajský soud, si pro řízení nevyžádal jakoukoliv zprávu
o bezpečnostní a sociální situaci v Mongolsku, přitom existují četné prameny a zprávy
vypracovávané Ministerstvem zahraničí nebo různými nevládními organizacemi. Žalovaný si tedy
měl dle stěžovatelky opatřit důkazy i bez její součinnosti či návrhu, a teprve na základě
takto shromážděných důkazů rozhodnout, zda je její žádost o azyl důvodná. Závěrem navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
K této stěžovatelčině argumentaci Nejvyšší správní soud odkazuje na vlastní jednotnou
judikaturu, např. na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, dostupný
na www.nssoud.cz, kde je konstatováno, že „neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2
tohoto zákona.“ Rovněž byla tato problematika řešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59. „Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačné m případě
žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne.
Správní orgán za této situace nemá povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení
azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům přís lušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“
Stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany ze sou kromých pohnutek,
které svojí povahou spadají do režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem
vzhledem k tomu, že nesplnila relativně tvrdší podmínky tohoto zákona, uchýlila se do režimu
zákona o azylu a podala žádost. Pouhá snaha o legalizaci po bytu na území České republiky není
vzhledem ke specifickému institutu mezinárodní ochrany, azylově relevantním důvodem
ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb.
Co se týče námitky porušení ustanovení správního řádu žalovaným, Nejvyšší správní soud
pouze uvádí, že otázkou dokazování a rozsahu zjišťování skutkového stavu v azylovém řízení
se zabýval obšírně již ve své předchozí judikatuře, je možné odkázat zejména na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41. „Úkol žalovaného
nespočívá v předestírání důvodů, pro které je azyl obvykle udělován, nýbrž žalovaný musí žadateli
o azyl umožnit, aby uvedl všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné.“
Tímto způsobem žalovaný postupoval a Nejvyšší správní soud neshled al, že by skutková zjištění,
z nichž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla
v rozporu, naopak zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností, které sdělila sama
stěžovatelka v průběhu správního řízení a jsou pro posouzení daného případu dostačující.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ustálená a vnitřně
jednotná judikatura zdejšího soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační
stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu
předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením K rajského soudu v Ostravě
č. j. 59 Az 45/2006 - 45 ze dne 14. 11. 2007 ustanoven zástupce, advokát Mgr. Petr Miketa.
Nejvyšší správní soud zástupci přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši 1 x 2100 Kč,
za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dále náhradu hotových výdajů ve výši paušální
částky 1 x 300 Kč za jeden úkon podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem 2400 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o částku
odpovídající dani, kterou je tento zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. o 456 Kč.
Ustanovenému zástupci se přiznává odměna v celkové výši 2856 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu