ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.30.2008:77
sp. zn. 6 Azs 30/2008 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ludmily
Valentové v právní věci žalobce: B. K., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem,
se sídlem Kloknerova 2212/10, Praha 4, adresa pro doručování: V Tůních 11, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 10 - 294/LE - C09 - C09 - 2007 ze dne
13. 9. 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
č. j. 48 Az 29/2007 - 50 ze dne 4. 12. 2007,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného,
jímž stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť tvrdí, že správní orgán nezjistil přesně a úplně stav věci, o němž by
nebyly důvodné pochybnosti, a důkazy, které si správní orgán opatřil, nebyly úplné. Správní orgán
tak podle stěžovatele nemohl správně usuzovat o právních otázkách. Stěžovatel namítá,
že v situaci, kdy žalovaný nenalezl žádné svědky, kteří by vypovídali opak, měl vycházet z tvrzení
stěžovatele. Nedostatek skutkových zjištění se podle stěžovatele projevil v konečném důsledku
v tom, že správní orgán nedostatečně posoudil možnost přiznání azylu z humanitárních důvodů
ve smyslu §14 zákona o azylu. Stěžovatel namítá, že hlavním problémem současnosti Alžíru je
extrémní chudoba obyvatelstva a neschopnost státních orgánů tento stav řešit.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií Nejvyšší
správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu je stižen vadou řízení
spočívající v tom, že správní orgán při svém rozhodnutí vyšel z neúplně zjištěného skutkového
stavu a krajský soud na tuto skutečnost nereagoval. Stěžovatel přitom poukazuje na povinnost
správního orgánu zjistit přesně a úplně skutkový stav. K této argumentaci stěžovatele může
Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou dokazování a rozsahu zjišťování
skutkového stavu v azylovém řízení ve skutkově obdobných případech, jako je jeho, se zabýval
obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů,
s níž se ztotožňuje. Za všechny je možné odkázat, s ohledem na obsah kasační námitky, zejména
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 6/2003 - 38,
podle něhož platí, že pokud cizinec v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován
či diskriminován ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, není posouzení politické situace
a stavu dodržování lidských práv ve státě, jehož občanství cizinec má, nezbytné.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se možné relevance jeho potíží v zemi původu
z hlediska §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, který konstatoval, že smysl institutu humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty
ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné
v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu
(např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených
humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze
zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Soudní přezkum takového rozhodnutí se pak pohybuje pouze
v tom směru, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je
v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu