ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.58.2008:43
sp. zn. 6 Azs 58/2008 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. O. C., zastoupeného opatrovníkem Organizací
pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 14. 12. 2007, č. j. OAM - 10 - 658/LE - C06 - VL08 - 2007, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, č. j. 2 Az 83/2007 - 16,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, č. j. 2 Az 83/ 2007 - 16,
se zr uš uje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 12. 2007, č. j. OAM - 10 - 658/LE - C06 - VL08 - 2007, jímž byla zamítnuta
jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Usnesením ze dne 6. 5. 2008, č. j. 2 Az 83/2007 - 16, Městský soud v Praze věc postoupil
k vyřízení Krajskému soudu v Praze, a to s odkazem na §7 odst. 7 s. ř. s. a na §32 odst. 4
větu druhou zákona o azylu, neboť žalobce byl v den podání žaloby, tj. 19. 12. 2007, umístěn
v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha - Ruzyně.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž výslovně odkázal na kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně
uvedl, že Městský soud v Praze nerozhodoval podle platné a účinné právní normy. Novela
zákona o azylu, zákon č. 379/2007 Sb., nenabyla účinnosti dne 5. 12. 2007, jak uvádí ve svém
usnesení Městský soud v Praze, ale až dne 21. 12. 2007, tedy dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů
(čl. XIV. zákona č. 379/2007 Sb.). Dle čl. IV. citovaného zákona, nazvaného „Přechodné
ustanovení“, řízení, která nebyla pravomocně skončena do dne nab ytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí
podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto ustanovení
ale soud podle stěžovatele nerespektoval a v rozporu s ním své rozhodnutí o místní příslušnosti
opřel o aplikaci ustanovení nového znění §32 odst. 4 zákona o azylu. Stěžovatel považuje postup
soudu za neodůvodnitelný a nerespektující zákon. Právní teorie přitom jednoznačně popisuje
nutnost postupu podle účinné právní normy a stejně tak je nezpochybnitelná povinnost orgánu
aplikujícího normu ověřit prostorovou, osobní a časovou působnost (účinnost) normy. Městský
soud výše uvedené povinnosti podle stěžovatele nedostál, čímž se rovněž dostal do rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která s úpravou v přechodných ustanoveních spojuje
řešení kolize mezi starou a novou právní úpravou (rozsudek ze dne 25. 7. 2007,
č. j. 1 Azs 55/2006 - 60, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 10. 2007, č. j. Nad 13/2007 - 39). Soud měl podle stěžovatelova názoru postupovat
podle zákona o azylu ve znění účinném před 21. 12. 2007. V den podání žaloby, tj. 19. 12. 2007,
se žalobce nacházel v přijímacím středisku pro žadatele o azyl tranzitního prostoru
mezinárodního letiště Praha - Ruzyně, a místní příslušnost Městského soudu v Praze je
proto podle názoru stěžovatele nezpochybnitelná.
Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy (§104a s. ř. s.), neboť ve věci jde o pochybení Městského soudu
v Praze, které mělo zásadní dopad do jeho hmotněprávního postavení (viz usnesení NSS ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39). Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vr átil soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalobce ani jeho opatrovníka ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Ke stěžovatelově argumentaci týkající se odůvodnění přijatelnosti kasační stížnosti
(§104a s. ř. s.) Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz - pozn. soudu), v němž uvedl, že „i v případě, kdy je stěžovatelem Ministerstvo
vnitra, lze považovat kasační stížnost za přijatelnou, pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu
při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by sou d nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu. Přijatelnost by byla konstatována bez ohledu na to, že by takovým pochybením krajský soud zásadně
nemohl zasáhnout do hmotně-právního postavení stěžovatele (Ministerstva vnitra). “ Trval-li by totiž Nejvyšší
správní soud, jak se dále píše v citovaném rozsudku, striktně na podmínce, že případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele,
„odmítal by veškeré kasační stížnosti podávané Ministerstvem vnitra z důvodu postupu krajského soudu
v rozporu se zákonem, či ustálenou soudní judikaturou, jako nepřijatelné, neboť by neshledal dopad tohoto
pochybení krajského soudu do hmotně-právního postavení Ministerstva vnitra. Takový přístup by dozajista nebyl
žádoucí.“
Stejně jako v citovaném rozhodnutí, tak i v daném případě Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že Městský soud v Praze postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu,
na kterou ve své kasační stížnosti odkazuje i stěžovatel (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 Azs 55/2006 - 60, publikovaný pod č. 1349/2007 Sb. NSS; usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. Nad 13/2007 - 39).
Jedná se o velmi závažné pochybení soudu při výkladu procesního práva; toto pochybení je
způsobilé ovlivnit příslušnost soudu, kterému byla věc postoupena, věc rozhodnout. Současně
meritorní rozhodnutí zdejšího soudu bude způsobilé sjednotit zjevně nejednotnou judikaturu
krajských soudů při aplikaci intertemporálních norem procesních předpisů a bude působit
též preventivně proti zjevným omylům při aplikaci problematiky intertemporality.
Kasační stížnost byla tedy shledána přijatelnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížností uplatněného důvodu (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Dle §32 odst. 4 zákona o azylu, ve znění účinném do účinnosti zákona č. 379/2007 Sb.,
k řízení o žalobě je místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany
(žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu. Naproti tomu podle §32 odst. 4 zákona o azylu,
po novele provedené zákonem č. 379/2007 Sb., platí, že k řízení o žalobě je místně příslušný krajský
soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu.
K řízení o žalobě podané žadatelem o udělení mezinárodní ochrany (žalobcem), který učinil prohlášení
o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště (§73), je místně příslušný Krajský soud
v Praze. V přechodných ustanoveních části druhé zákona č. 379/2007 Sb. (čl. IV) je uvedeno,
že řízení, která nebyla pravomocně skončena do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí
podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Zákon
č. 379/2007 Sb. přitom nabyl účinnosti dne 21. 12. 2007 (den vyhlášení zákona č. 379/2007 Sb.,
viz část dvanáctá, čl. XIV. zákona č. 379/2007 Sb.), a nikoliv dne 5. 12. 2007, jak je chybně
uvedeno v napadeném usnesení, neboť v tento den byla uvedená novela zákona o azylu toliko
schválena.
Řízení o žalobě v dané věci bylo zahájeno dne 19. 12. 2007, kdy byla žaloba osobně
podána u Městského soudu v Praze (viz §32 s. ř. s.), tedy před účinností zákona č. 379/2007 Sb.
V souladu s výše uvedeným je tedy místně příslušným soudem Městský soud v Praze. Tento
závěr je plně ve shodě s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 10. 2007, čj. Nad 13/2007-39, publikovaným pod č. 1458/2008 Sb. NSS, podle něhož
„pro určení místní příslušnosti soudu ve správním soudnictví jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti,
které tu jsou v době jeho zahájení“.
Na tento judikát pak odkázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 Azs 82/2008 - 35. Jím bylo zrušeno jiné usnesení Městského soudu v Praze o postoupení
věci Krajskému soudu v Praze, v níž byla žaloba proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní
ochrany taktéž podána soudu před účinností zákona č. 379/2007 Sb.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze
pochybil, pokud věc postoupil k vyřízení Krajskému soudu v Praze podle §7 odst. 7 s. ř. s.
Jelikož v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro takový procesní postup, Nejvyšší
správní soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
věty první s. ř. s.).
V novém rozhodnutí pak soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 věty první s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu