ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.63.2007:72
sp. zn. 6 Azs 63/2007 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: N. M., zastoupena Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou, se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2004,
č. j. OAM - 78/CU - 09 - P08 - 2004, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2007, č. j. 14 Az 23/2005 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni, advokátce Mgr. Bohdaně Novákové, se přiznáv á odměna
ve výši 2400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala včasnou kasační stížnost proti výše
uvedenému rozsudku krajského soudu, jímž byla její žaloba proti rozhodnutí žalovaného dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodná
zamítnuta. Rozhodnutím žalovaného, blíže uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, nebyl
stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Rovněž na ni nebyla vztažena překážka vycestování ve smyslu §91
téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatelkou uváděné náboženské
potíže s přívrženci wahhabismu nelze pod důvody pronásledování dle zákona o azylu podřadit,
neboť postrádají charakter pronásledování, jelikož původci nejsou státní orgány, ale soukromé
osoby. Stěžovatelka se navíc při řešení svých problémů s žádostí o pomoc na státní orgány
neobrátila, nelze tudíž ani připustit nečinnost státních orgánů Kyrgyzstánu. Žalovaný dospěl
k závěru, že stěžovatelka tedy nebyla pronásledována z azylově relevantních důvodů ve smyslu
zákona o azylu, a nesplňuje proto podmínky pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že v ní stěžovatelka uplatňuje
důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatelka do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu uvedla, že důvodem
pro který opustila svoji vlast je obava před vyhrožováním ze strany radikální islámské sekty
wahhabistů, jelikož navštěvovala evangelický kostel. Stěžovatelka začala navštěvovat evangelický
kostel na radu své sestřenice, měla nemocného syna a hledala pomoc v motlitbách evangelických
misionářů. Během pohovorů, jenž byly konány dne 15. 7. 2004 a 15. 9. 2004, stěžovatelka
nejdříve vypověděla, že je „evangelického vyznání Ježíše Krista“ a členkou evangelické církve,
později uvedla, že členkou této církve nebyla, ale pouze se účastnila jejich shromáždění, nakonec
konstatovala, že se narodila jako muslimka, takže je muslimkou. S problémem vyhrožování
ze strany wahhabistů, kteří ji zakazovali navštěvovat evangelický kostel, se stěžovatelka na státní
orgány neobrátila.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka soudu vytýká, že nevyjasnil
rozpory týkající se jejího skutečného náboženského přesvědčení a rozhodl na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jelikož žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl
rozporuplná zjištění. Dle žalovaného se nejprve stěžovatelka stala jehovistkou, následně uvedl
stěžovatelčino tvrzení, že nikdy jehovistkou nebyla, poté žalovaný popisuje s jakými potížemi
se stěžovatelka setkala po vstupu do evangelické církve, přičemž se při posledním pohovoru
spokojil se závěrem, že se stěžovatelka považuje za muslimku, jelikož se jako muslimka narodila.
Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítá, že žalovaný dostatečně nevyjasnil postavení
evangelíků v zemi původu stěžovatelky a postavení odpadlíků od islámu. Rovněž nesouhlasí
se závěrem žalovaného co se týče otázky pronásledování, a má za to, že ani sám žalovaný nemá
jasno, zda potíže stěžovatelky s wahhabisty naplňovaly pojem pronásledování či nikoliv.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem stěžovatelka spatřuje především v tom, že jí
nepřiznal postavení uprchlíka ve smyslu §12 zákona o azylu, a to i přesto, že soudu doložila
důkaz o tom, že konvertita od islámu má důvodný strach ze zabití, jelikož korán přikazuje
takového odpadlíka zabít. V závěru kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje na přijatelnost
kasační stížnosti, jelikož dle jejího názoru výrazně přesahuje její vlastní zájem a dotýká se otázek,
které doposud nebyly judikaturou Nejvyššího správního soudu řešeny. Zejména poukazuje
na otázku odpadlictví od islámu a relevanci tohoto kroku z hlediska aplikace §12 zákona o azylu,
otázku aplikace norem islámského práva v soudní praxi českých soudů - povinnost ochrany
jakékoli osoby v souladu s mezinárodním právem (čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod), zvláště v případě, že žadateli o azyl hrozí v důsledku islámského práva smrt, a dále
na otázku dokazování náboženského přesvědčení žadatelů. Rovněž krajskému soudu vytýká,
že nedostatečně reagoval na její žalobní námitky, zejména na doplnění žaloby ze dne 18. 12. 2006,
jímž se de facto vůbec nezabýval.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 4. 2007 právní zástupkyně stěžovatelky odkazuje
na stížní body obsažené v kasační stížnosti a dodává, že napadené rozhodnutí soudu trpí vadou
řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem způsobem, jež ovlivnil zákonnost rozhodnutí. V následujícím
pouze jinými slovy shrnula výše uvedené stěžovatelčiny kasační námitky.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. K námitce týkající se nedostatečného vyjasnění postavení evangelíků v zemi
původu stěžovatelky žalovaný uvedl, že stěžovatelka nepodala svými tvrzeními přesvědčivé
důkazy o přestoupení k evangelické víře a naopak v posledním pohovoru dne 15. 9. 2004 tvrdila,
že se považuje za muslimku. Ze zjištění o situaci v zemi původu stěžovatelky žalovaný prokázal,
že vláda Kyrgyzstánu netoleruje náboženský extremismus, konkrétně wahhabismus,
a stěžovatelka tedy bezdůvodně nevyužila ochrany poskytované orgány země původu
a odcestovala do České republiky. Žalovaný dále uvedl, že důvodem stěžovatelčiny žádosti o azyl
byla mimo jiné i snaha o legalizaci pobytu v České republice. Žalovaný navrhuje Nejvyššímu
správnímu soudu, aby kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl, pokud ji neodmítne
pro nepřijatelnost.
K výše uvedeným stěžovatelčiným námitkám Nejvyšší správní soud konstatuje následující:
Otázka problémů se soukromými osobami byla již judikaturou Nejvyššího správního
soudu obšírně řešena, za všechny je možné uvést rozsudek č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 ze dne
10. 3. 2004, dostupný na www.nssoud.cz, v němž je uvedeno následující: „Skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromých osob, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žadatele dává občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení
azylu nebyly vyvráceny.“ V tomto směru je rovněž třeba poukázat na rozsudek ze dne
19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož
za „pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu je nutno považovat pouze takové ohrožení
života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové
negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim“; (ohledně přístupu státních orgánů
Kyrgyzstánu k činnosti sekty wahhabistů srov. též rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 3 Azs 172/2005 - 68, dostupný na www.nssoud.cz).
Vzhledem k rozporným informacím ohledně náboženského přesvědčení stěžovatelky,
které sama během správního řízení postupně uvedla, Nejvyšší správní soud poukazuje
na rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, dostupný na www.nssoud.cz, v němž je
mimo jiné řečeno, že srovnání skutečností, jež žadatel o azyl uvedl v žádosti o azyl a následně
v pohovoru (či v jednotlivých pohovorech), je významným měřítkem věrohodnosti výpovědi
žadatele. Pokud tedy stěžovatelka sama uvádí rozporuplné informace ohledně svého
náboženského vyznání, nelze správnímu orgánu vytýkat, že rozpor nevyjasnil. Naopak
tím stěžovatelka sama snižuje věrohodnost tvrzených skutečností.
K námitce stěžovatelky spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem způsobem, který ovlivnil zákonnost
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud pouze uvádí, že tato námitka postrádá jakoukoliv bližší
specifikaci, v čem konkrétně stěžovatelka porušení ustanovení správního řádu spatřuje,
a proto se jí zdejší soud nemohl blíže zabývat.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ustálená a vnitřně
jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
podané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje
od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu
v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 23/2005 - 56 ze dne 27. 3. 2007 ustanovena zástupkyně, advokátka
Mgr. Bohdana Nováková. Nejvyšší správní soud zástupkyni přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s.
odměnu ve výši 1 x 2100 Kč, za úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dále náhradu hotových
výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem
2400 Kč. Protože ustanovená zástupkyně zdejšímu soudu nesdělila, zda je plátcem daně z přidané
hodnoty, soud přiznanou odměnu o částku odpovídající dani podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, nezvýšil. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu