ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.88.2007:51
sp. zn. 6 Azs 88/2007 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: O. V., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem,
advokátem, se sídlem České mládeže 135, Liberec VIII, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2004, č. j. OAM -
29/CU - 09 - 09 - 2004, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 16 Az 3/2007 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 5. 2004, č. j. OAM - 29/CU - 09 - 09 - 2004, byla
žalobkynina žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím,
že žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) měla ve vlasti pouze ekonomické problémy, nemohla
nalézt zaměstnání a pro neshody s rodiči neměla ani kde bydlet. Neuvedla tedy žádné skutečnosti,
ze kterých by bylo možné dovodit, že by byla na Ukrajině pronásledována pro některý z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu či se takového pronásledování opodstatněně obávala.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, v níž pouze uvedla, že s rozhodnutím nesouhlasí, protože žalovaný
na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě
toho vydal rozhodnutí v rozporu se zákonem o azylu. Později ke své žalobě doplnila, že žádá
krajský soud o prošetření veškerých faktů ohledně své osoby. Krajský soud žalobu rozsudkem
ze dne 15. 12. 2004, č. j. 41 Az 19/2004 - 22, zamítl. Tento rozsudek byl na základě stěžovatelkou
podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007,
č. j. 6 Azs 335/2005 - 46, s tím, že krajskému soudu bylo uloženo, aby stěžovatelku vyzval
k doplnění žalobních bodů, které v její původní žalobě chyběly.
V doplnění žaloby stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce uvedla, že žalovaný
porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (účinného do 31. 12. 2005), a §12 zákona o azylu. Tato tvrzená pochybení
spatřovala především ve skutečnosti, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci,
protože nedbal zásady materiální pravdy a neumožnil stěžovatelce spolupůsobit a uplatnit důkazy
v její prospěch. Pokud žalovaný důkazy účastníkem řízení navrhované neprovede, měl by důvody,
které jej k tomu vedly, ve svém rozhodnutí uvést. Nic takového žalovaný neudělal. Nebyl-li
účastník řádně vyrozuměn o zahájení řízení a dozvěděl se o něm teprve z rozhodnutí správního
orgánu, byl zbaven svého práva vyjádřit se k podkladu rozhodnutí i ke způsobu jeho zjištění.
Stěžovatelka dále uvedla, že v daném řízení je nutno vyhodnotit též subjektivní aspekt žádosti,
a pokud jde o objektivní aspekt, měl být vnímán v kontextu situace v zemi původu. Úvahy
o obavě z návratu do vlasti se přitom nemusejí nutně zakládat na osobních zkušenostech
žadatele, ale mohou být podloženy tím, co se stalo např. jeho přátelům či příbuzným. Obavy
z pronásledování možná nebyly ze strany stěžovatelky v řízení jednoznačně uplatněny, avšak platí,
že nemusí z psychologických důvodů být schopna vyjádřit své prožitky a svou situaci politickou
terminologií. V průběhu ústního jednání před krajským soudem pak stěžovatelčin zástupce
v závěrečné řeči uvedl, že stěžovatelka patřila do sociální skupiny chudých lidí a pronásledována
ukrajinskými vládními strukturami byla právě z tohoto důvodu.
Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 16 Az 3/2007 - 22, stěžovatelčinu žalobu
zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
svého rozhodnutí zejména uvedl, že stěžovatelka v průběhu správního řízení odůvodnila žádost
o azyl pouze svými ekonomickými problémy v domovské zemi a snahou o legalizaci pobytu
v České republice. Sociální skupina ve smyslu §12 zákona o azylu představuje skupinu osob,
která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou, nebo jíž společnost alespoň
takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak
zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.
Z tohoto důvodu nelze za sociální skupinu považovat sociálně slabé osoby, neboť se nejedná
o jejich vrozenou charakteristiku. Stěžovatelka tak v průběhu řízení před žalovaným neuvedla
žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohla být pronásledována z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu, a proto žalovaný nepochybil, jestliže její žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Povinnost zjistit skutečný stav věci má
žalovaný podle §32 odst. 1 správního řádu pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl. Protože stěžovatelka v průběhu pohovoru žádnou relevantní skutečnost
neuvedla, nebylo důvodu pohovor opakovat, a to zvláště pokud uvedené skutečnosti odpovídaly
sdělením v samotné žádosti o azyl. Žalovaný si opatřil všechny nezbytné podklady
pro rozhodnutí, přesně a úplně zjistil skutečný stav věci a na daný případ správně aplikoval
příslušný právní předpis.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž výslovně namítala
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Konkrétně především konstatovala, že neexistuje všeobecně přijatá definice pojmu
pronásledování, přičemž z článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1957
vyplývá, že ohrožení života nebo svobody z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů je vždy pronásledováním.
Stěžovatelka z Ukrajiny uprchla, protože se odmítla podřídit sociálním omezením. V kasační
stížnosti pak stěžovatelka dále zopakovala svou žalobní argumentaci týkající se subjektivního
a objektivního aspektu pojmu pronásledování a dále konstatovala, že držení cestovního pasu
nemůže být vždy považováno za důkaz loajality na straně stěžovatelky nebo za projev neexistence
obav ve vztahu k dané zemi. Pouhé držení cestovního pasu není překážkou udělení azylu.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem žalovaného i soudu, že ji k žádosti o azyl vedly toliko
ekonomické důvody, přičemž je zároveň přesvědčena, že splňuje charakteristiku pronásledované
sociální skupiny, jak ji vymezil v odůvodnění rozsudku krajský soud. Zařazení do skupiny
chudých bylo příčinou stěžovatelčina pronásledování, přičemž nechtěla-li poskytovat úplatky,
byla ze strany státních orgánů šikanována a ponižována. Dle jejího názoru může přicházet
v úvahu i otázka pronásledování pro zastávání určitých politických názorů, neboť postačí,
pokud byl určitý postoj zřetelně projeven. Stěžovatelka byla perzekuována za to, že se odmítala
podřídit společenské realitě na Ukrajině a trvala na zásadách právního státu. Stěžovatelka dále
zopakovala svou žalobní argumentaci ve vztahu k rozsahu zjištění skutečného stavu věci
a možnosti provést opakovaný pohovor. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak rozhodnutí rozsudek soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy. Zároveň odkázal na obsah správního spisu
a na stěžovatelčiny výpovědi učiněné v průběhu správního řízení. Žalovaný setrval na tom,
že stěžovatelka v řízení uvedla pouze ekonomické důvody žádosti o udělení azylu a snahu
o legalizaci pobytu na území České republiky.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka namítá kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV ÚS 136/05 ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje,
aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor
na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší
správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, by ve svých důsledcích
mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud
v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas
i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout,
a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.
Kasační stížnost je proto přípustná.
Po konstatování přípustnosti se Nejvyšší správní soud dále ve smyslu §104a s. ř. s. musel
zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl
Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatelka žádné argumenty pro případné konstatování přijatelnosti sama nepředložila.
Při hodnocení kritérií přijatelnosti je východiskem Nejvyššího správního soudu především
zjištění, zda dosavadní judikatura dostatečně a jednotně odpovídá na soubor otázek přednesený
v kasační stížnosti.
Vymezení pojmu sociální skupina ve vztahu k pojmu pronásledování podle §12 zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud mnohokráte zabýval. Již v rozsudku publikovaném
pod č. 364/2004 Sb. NSS konstatoval, že určitá sociální skupina ve smyslu §12 zákona o azylu
je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost
alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu
nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.
I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu;
rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího
vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně
jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech
dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné
zajistit účinnou ochranu.
V rozsudku ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, dostupném na www.nssoud.cz,
pak bylo konstatováno, že sociální skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu,
je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování.
Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR
poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy,
náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost
k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy
a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době
přijímání zákona o azylu vůbec znám. Za sociální skupinu proto nemůže být považována skupina
lidí, kteří nemají v daném státě vliv, a to zejména proto, že se nejedná o objektivní ověřitelnou
skutečnost, ale o pocit, jímž v určité fázi svého života může trpět takřka jakýkoli člověk v jakékoli
reálně existující společnosti.
V rozsudku publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS zdejší soud judikoval, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) téhož zákona zamítne. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního
řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu