ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.89.2007:52
sp. zn. 6 Azs 89/2007 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. V., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem,
advokátem, se sídlem České mládeže 135, Liberec VIII, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2004, č. j. OAM -
27/CU - 09 - 09 - 2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 16 Az 4/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 5. 2004, č. j. OAM - 27/CU - 09 - 09 - 2004, byla
žalobcova žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím,
že žalobce (dále jen „stěžovatel“) měl ve vlasti pouze ekonomické a rodinné problémy, nemohl
nalézt zaměstnání a pro neshody s rodiči neměl ani kde bydlet. Neuvedl tedy žádné skutečnosti,
ze kterých by bylo možné dovodit, že by byl na Ukrajině pronásledován pro některý z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu či se takového pronásledování opodstatněně obával.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, v níž pouze uvedl, že s rozhodnutím nesouhlasí, protože žalovaný
na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě
toho vydal rozhodnutí v rozporu se zákonem o azylu. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne
15. 12. 2004, č. j. 41 Az 20/2004 - 22, zamítl. Tento rozsudek byl na základě stěžovatelem podané
kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 6 Azs 336/2005 - 45, s tím, že krajskému soudu bylo uloženo, aby stěžovatele vyzval
k doplnění žalobních bodů, které v jeho původní žalobě chyběly.
V doplnění žaloby stěžovatel prostřednictvím svého zástupce uvedl, že žalovaný porušil
§3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (účinného do 31. 12. 2005), a §12 zákona o azylu. Tato tvrzená pochybení spatřoval
především ve skutečnosti, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, protože nedbal
zásady materiální pravdy a neumožnil stěžovateli spolupůsobit a uplatnit důkazy v jeho prospěch.
Pokud žalovaný důkazy účastníkem řízení navrhované neprovede, měl by důvody,
které jej k tomu vedly, ve svém rozhodnutí uvést. Nic takového žalovaný neudělal. Nebyl-li
účastník řádně vyrozuměn o zahájení řízení a dozvěděl se o něm teprve z rozhodnutí správního
orgánu, byl zbaven svého práva vyjádřit se k podkladu rozhodnutí i ke způsobu jeho zjištění.
Stěžovatel dále uvedl, že v daném řízení je nutno vyhodnotit též subjektivní aspekt žádosti,
a pokud jde o objektivní aspekt, měl být vnímán v kontextu situace v zemi původu. Úvahy
o obavě z návratu do vlasti se přitom nemusejí nutně zakládat na osobních zkušenostech
žadatele, ale mohou být podloženy tím, co se stalo např. jeho přátelům či příbuzným. Obavy
z pronásledování možná nebyly ze strany stěžovatele v řízení jednoznačně uplatněny, avšak platí,
že nemusí z psychologických důvodů být schopen vyjádřit své prožitky a svou situaci politickou
terminologií. V průběhu ústního jednání před krajským soudem pak stěžovatelův zástupce
v závěrečné řeči uvedl, že stěžovatel patřil do sociální skupiny sociálně slabých lidí a šikanován
ukrajinskými vládními strukturami byl právě z tohoto důvodu.
Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 16 Az 4/2007 - 23, stěžovatelovu žalobu
zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
svého rozhodnutí zejména uvedl, že stěžovatel v průběhu správního řízení odůvodnil žádost
o azyl pouze svými ekonomickými problémy v domovské zemi a snahou o legalizaci pobytu
v České republice. Sociální skupina ve smyslu §12 zákona o azylu představuje skupinu osob,
která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou, nebo jíž společnost alespoň
takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak
zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.
Z tohoto důvodu nelze za sociální skupinu považovat sociálně slabé osoby, neboť se nejedná
o jejich vrozenou charakteristiku. Stěžovatel tak v průběhu řízení před žalovaným neuvedl
žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu, a proto žalovaný nepochybil, jestliže jeho žádost o udělení azylu zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Povinnost zjistit skutečný stav
věci má žalovaný podle §32 odst. 1 správního řádu pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl. Protože stěžovatel v průběhu pohovoru žádnou relevantní
skutečnost neuvedl, nebylo důvodu pohovor opakovat, a to zvláště pokud uvedené skutečnosti
odpovídaly sdělením v samotné žádosti o azyl. Žalovaný si opatřil všechny nezbytné podklady
pro rozhodnutí, přesně a úplně zjistil skutečný stav věci a na daný případ správně aplikoval
příslušný právní předpis.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž výslovně namítal kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Konkrétně především konstatoval, že neexistuje všeobecně přijatá definice pojmu
pronásledování, přičemž z článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1957
vyplývá, že ohrožení života nebo svobody z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů je vždy pronásledováním.
Stěžovatel z Ukrajiny uprchl, protože se odmítl podřídit sociálním omezením. V kasační stížnosti
pak stěžovatel dále zopakoval svou žalobní argumentaci týkající se subjektivního a objektivního
aspektu pojmu pronásledování a dále konstatoval, že držení cestovního pasu nemůže být
vždy považováno za důkaz loajality na straně stěžovatele nebo za projev neexistence obav
ve vztahu k dané zemi. Pouhé držení cestovního pasu není překážkou udělení azylu. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem žalovaného i soudu, že jej k žádosti o azyl vedly toliko ekonomické
důvody, přičemž je zároveň přesvědčen, že splňuje charakteristiku pronásledované sociální
skupiny, jak ji vymezil v odůvodnění rozsudku krajský soud. Zařazení do skupiny chudých bylo
příčinou stěžovatelova pronásledování, přičemž nechtěl-li poskytovat úplatky, byl ze strany
státních orgánů šikanován a ponižován. Dle jeho názoru může přicházet v úvahu i otázka
pronásledování pro zastávání určitých politických názorů, neboť postačí, pokud byl určitý postoj
zřetelně projeven. Stěžovatel byl perzekuována za to, že se odmítl podřídit společenské realitě
na Ukrajině a trval na zásadách právního státu. Stěžovatel dále zopakoval svou žalobní
argumentaci ve vztahu k rozsahu zjištění skutečného stavu věci a možnosti provést opakovaný
pohovor. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Zároveň odkázal na obsah správního spisu a na stěžovatelovy
výpovědi učiněné v průběhu správního řízení. Žalovaný setrval na tom, že stěžovatel v řízení
uvedl pouze ekonomické důvody žádosti o udělení azylu a snahu o legalizaci pobytu na území
České republiky.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel namítá kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05 ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje,
aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor
na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší
správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, by ve svých důsledcích
mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud
v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas
i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout,
a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.
Kasační stížnost je proto přípustná.
Po konstatování přípustnosti se Nejvyšší správní soud dále ve smyslu §104a s. ř. s. musel
zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl
Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatel žádné argumenty pro případné konstatování přijatelnosti sám nepředložil.
Při hodnocení kritérií přijatelnosti je východiskem Nejvyššího správního soudu především
zjištění, zda dosavadní judikatura dostatečně a jednotně odpovídá na soubor otázek přednesený
v kasační stížnosti.
Vymezení pojmu sociální skupina ve vztahu k pojmu pronásledování podle §12 zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud mnohokráte zabýval. Již v rozsudku publikovaném
pod č. 364/2004 Sb. NSS konstatoval, že určitá sociální skupina ve smyslu §12 zákona o azylu
je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost
alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu
nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.
I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu;
rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího
vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně
jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech
dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné
zajistit účinnou ochranu.
V rozsudku ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, dostupném na www.nssoud.cz,
pak bylo konstatováno, že sociální skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu,
je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování.
Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR
poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy,
náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost
k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy
a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době
přijímání zákona o azylu vůbec znám. Za sociální skupinu proto nemůže být považována skupina
lidí, kteří nemají v daném státě vliv, a to zejména proto, že se nejedná o objektivní ověřitelnou
skutečnost, ale o pocit, jímž v určité fázi svého života může trpět takřka jakýkoli člověk v jakékoli
reálně existující společnosti.
V rozsudku publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS zdejší soud judikoval, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) téhož zákona zamítne. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního
řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu