ECLI:CZ:NSS:2008:7.A.158.2000:97
sp. zn. 7 A 158/2000 – 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Dopravní
podnik Ústeckého kraje a. s., se sídlem Lumiérů 181/41, Praha 5, (dříve: ČSAD BUS Ústí
nad Labem a. s., se sídlem Revoluční 3289/13, Ústí nad Labem), zast. JUDr. Jiřím Štanclem,
advokátem, se sídlem Čs. legií 172, Klatovy, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví,
se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 29. 6. 2000, č. j. O-125910-97,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 29. 8. 2000 se obchodní společnost
ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s. domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí,
jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tj. proti rozhodnutí
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. O-125910-97, a naposled uvedené
rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím prvního stupně byla zamítnuta přihláška kombinované
ochranné známky O-125910-97 ve znění „ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s.“.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle §132 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Praze.
Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy,
v nichž byla přede dnem účinnosti s. ř. s. dána jejich věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená
před těmito soudy. V předmětné věci bylo přede dnem 1. 1. 2003 zahájeno řízení a byla dána
věcná příslušnost vrchního soudu, neboť obsahem žaloby byl návrh na přezkoumání rozhodnutí
vydaného ústředním orgánem státní správy. Podle ustanovení §130 odst. 1 s. ř. s. řízení
o žalobách podaných podle části páté hlavy druhé zákona č. 99/1963, občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2002, o nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí
účinnosti s. ř. s., se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona
(tj. podle §65 a násl. s. ř. s.). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají
zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení s. ř. s.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2003, č. j. 7 A 158/2000 – 41, byla
žaloba odmítnuta s tím, že se jedná o tzv. soukromoprávní věc a soudem příslušným
k rozhodnutí je obecný soud v rámci občanskoprávního řízení. Žalobce byl zároveň poučen
o tom, že může ve věci do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu
podle části páté o. s. ř. (ve znění účinném po 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu,
a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů
zachovány. Žalobce řídě se uvedeným právním názorem podal dne 25. 7. 2003 u Okresního
soudu v Ústí nad Labem žalobu, v níž navrhoval, aby soud vydal rozsudek, jímž se žalovanému
ukládá povinnost zapsat do rejstříku ochranných známek označení „ČSAD BUS Ústí
nad Labem“ jako ochrannou známku žalobce.
K návrhu žalobce (a po souhlasném vyjádření žalovaného) k postupu podle §104c odst. 2
o. s. ř. byla Okresním soudem v Ústí nad Labem věc předložena zvláštnímu senátu, zřízenému
podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který usnesením
ze dne 23. 7. 2004, č. j. Konf 64/2004 – 8, rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí o žalobě
proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 6. 2000,
sp. zn. O-125910-97, ve věci zápisu kombinované ochranné známky „ČSAD BUS Ústí
nad Labem a. s.“ do rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví. Současně
zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2003,
č. j. 7 A 158/2000 – 41, s tím, že naposledy uvedený soud bude pokračovat v původním řízení
o podané správní žalobě.
Na Nejvyšším správním soudu tudíž bylo dokončit řízení o původní žalobě podané
u Vrchního soudu v Praze.
V žalobě žalobce tvrdí, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné. V první řadě žalovanému
vytýká chybné vymezení okruhu účastníků správního řízení. Podle žalobce účastník řízení musí
vždy mít právní subjektivitu. Žalovaný však nevyjasnil, kdo podal námitky proti zápisu ochranné
známky. Dále žalobce pokládá hodnocení zaměnitelnosti přihlašované ochranné známky
a namítané proslulé známky za nepřesvědčivé. Žalovaný hodnotil slovní a částečně i grafický
prvek ochranných známek, opomenul však hodnotit prvek barevnosti. Proslulá ochranná známka
je černobílá, zatímco přihlašovaná ochranná známka je barevná. Hodnocení tohoto hlediska
však v rozhodnutí žalovaného chybí. Žalobce je též názoru že také grafické zpracování
přihlašované ochranné známky je výrazně odlišné od známky namítané. Verbálním prvkem
pak je obchodní jméno žalobce, které samo má rozlišovací způsobilost. Žalobce požaduje zrušení
napadeného správního rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatuje, že s žalobcovými tvrzeními nesouhlasí.
Jeho námitka týkající se nedostatku právní subjektivity, resp. chybného vymezení okruhu
účastníků řízení vypovídá, že žalobce neporozuměl zcela institutu kolektivní ochranné známky.
U něj je třeba odlišovat subjekt práva vlastnického a subjekt práva užívacího. Zatímco majitelem
kolektivní ochranné známky může být pouze sdružení podnikatelů, subjekty práva užívacího
mohou být pouze členové nebo společníci tohoto sdružení zapsaní v rejstříku Úřadu
průmyslového vlastnictví, nikoli sdružení samotné. Sdružení podnikatelů založené za účelem
společného užívání kolektivní ochranné známky tedy má také právní subjektivitu,
kterou žalovaný zkoumá podle smlouvy o podmínkách používání kolektivní ochranné známky,
jež je obligatorní přílohou k přihlášce kolektivní ochranné známky. Taková smlouva byla
k přihlášce proslulé kolektivní ochranné známky přiložena. Proto aby žalovaný mohl jednat
ve správním řízení se sdružením podnikatelů, nebylo třeba jeho způsobilost dále vyjasňovat
či prokazovat, neboť žalovanému byla známa z předchozího řízení. Na věci nic nemění, bylo-li
v rozhodnutí první instance toto sdružení označeno jako „sdružení podnikatelů“ a v rozhodnutí
druhé instance jako „sdružení uživatelů“. Na právní existenci sdružení nemá vliv ani to,
že některý z jeho členů je v likvidaci nebo zanikl, neboť to z předložené smlouvy nevyplývá.
K otázce zaměnitelnosti ochranných známek žalovaný odkazuje na rozhodnutí o rozkladu.
K prvku barevnosti žalovaný uvádí, že proslulá kombinovaná ochranná známka byla zapsána
v neutrálním černobílém provedení, a proto ji majitel může užívat v jakémkoli barevném
provedení, třeba i v provedení, v němž byla přihlášena ochranná známka žalobcova. Starší právo
tedy v tomto směru svědčí žalobcovu odpůrci. Žalovaný má na základě uvedeného za to,
že nepochybil a navrhuje zamítnutí žaloby.
V replice k vyjádření k žalobě žalobce zdůrazňuje, že nadále zůstává otázkou,
zda ono sdružení podnikatelů mělo právní subjektivitu, přičemž z rozhodnutí obou stupňů nelze
zjistit, zda se touto otázkou žalovaný zabýval a jak ji vyřešil. Dále žalobce dodává, že ze smlouvy,
jíž se žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dovolává, nelze existenci právní subjektivity
předmětného sdružení dovodit. Žalovaný též opominul zabývat se kolizí zájmů mezi žalobcem
(přihlašovatelem ochranné známky) a namitatelem. Za situace, kdy jako zástupce namitatele
vystupuje osoba, která původně hájila i zájmy žalobce, měl žalovaný kolizi řešit buď výzvou
namitateli ke změně zastoupení nebo ustanovením kolizního opatrovníka. K otázce
zaměnitelnosti pak žalobce podotýká, že hodnocení barevnosti přihlašované ochranné známky
žalovaný nepojal do rozhodnutí, ale až do vyjádření k žalobě.
Nejvyšší správní soud podle §75 s. ř. s. přez koumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení,
které mu předcházelo, a to v mezích žalobních bodů žalobcem uplatněných, přičemž vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a neshledav
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že obchodní společnost ČSAD BUS Ústí
nad Labem a. s. podala dne 2. 10. 1997 přihlášku kombinované barevné ochranné známky
ve znění „ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s.“, a to pro výrobky a služby třídy 6 – kovové potřeby
zámečnické a klempířské; 12 – dopravní prostředky a zařízení pro pozemní komunikaci, náhradní
díly pro automobilovou dopravu z oceli a kovů; 39 – doprava; 41 – výchova, výuka, školení
a vzdělávání dospělých – autoškoly; 42 – služby cestovního ruchu. Dne 9. 2. 1999 ing. J. K.,
patentový zástupce a soudní znalec, podal námitky proti zápisu uvedené ochranné známky do
rejstříku. V podání sdělil, že „zastupuje kolektivní ochranné známky ČSAD“. Dále uvedl, že
v přihlašované ochranné známce je vyobrazena kolektivní slovní ochranná známka „ČSAD“,
přihlášená dne 22. 6. 1995 a do rejstříku zapsaná pod č. 187223, slovní grafická ochranná známka
„ČSAD“, přihlášená dne 19. 11. 1992 a zapsaná pod č. 179622, a kolektivní kombinovaná
ochranná známka, přihlášená dne 22. 11. 1990 a zapsaná pod č. 169238. Naposled uvedená
ochranná známka byla v roce 1995 prohlášena Úřadem průmyslového vlastnictví za proslulou.
Přestože je přihlašovaná ochranná známka vedle písmen ČSAD tvořena i dalšími grafickými
prvky, jsou v ní podle namitatele tato písmena dominantní.
Ve vyjádření k námitkám (ze dne 3. 6. 1999) žalobce zdůraznil, že je jedním z majitelů
všech tří namítaných ochranných známek a slovní prvky v napadením označení jsou
jeho obchodním jménem. Předkladatel námitek ing. K. nejednal při podání námitek se souhlasem
všech majitelů namítaných ochranných známek a takto podané námitky nelze považovat za
podané majitelem ochranných známek. Spory mezi majiteli ochranných známek nelze řešit
v námitkovém řízení před žalovaným. K otázce zaměnitelnosti přihlašované a namítaných a
ochranných známek žalobce uvedl, že namítané označení s doplňujícími slovními prvky „BUS
Ústí nad Labem a. s.“ jasně a jednoznačně identifikuje jediného možného výrobce, resp.
poskytovatele služeb. Podmínka distinktivity je tedy splněna.
Úřad průmyslového vlastnictví dne 8. 12. 1999 rozhodl tak, že námitkám sdružení
podnikatelů proti zápisu označení „ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s.“ do rejstříku ochranných
známek se vyhovuje v celém rozsahu a přihláška ochranné známky č. 125910 se zamítá.
V odůvodnění uvedl, že byla-li kombinovaná ochranná známka „ČSAD“ č. 169238 (sestávající
z kombinace uvedeného slovního prvku a obrazového prvku – okřídleného kola) prohlášena dne
15. 8. 1995 za proslulou, není třeba posuzovat podobnost výrobků či služeb, pro něž byla
zapsána, na straně jedné a výrobků či služeb, pro něž je přihlašována ochranná známka nová,
na straně druhé. K otázce zaměnitelnosti žalovaný konstatoval, že jak přihlašovaná (kombinace
slov „ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s.“ a barevného obrazce ve tvaru trojúhelníku), tak namítaná
proslulá ochranná známka obsahují slovní prvek „ČSAD“, který je na obou známkách
dominantní – u přihlašované známky tím, že je na předním místě označení, a u namítané tím,
že je zpracován výrazně a velkými tučnými tiskacími písmeny. Slova „BUS“ a „Ústí nad Labem
a. s.“ jsou přitom slovní prvky nedistinktivní. Dominantní prvek „ČSAD“ je vizuálně i foneticky
vnímán běžným spotřebitelem jako první, což zejména u služeb stejného a podobného druhu
může vést k jeho zmatení, že se jedná služby téhož poskytovatele. Přidané další slovní i grafické
prvky nejsou samy o sobě způsobilé odlišit výrobky a služby pocházející od různých
poskytovatelů, neboť nelze zabránit dojmu, že přihlašované označení vytváří známkovou řadu
vycházející z namítaných prioritně starších ochranných známek. Otázka vztahu obchodního
jména žalobce s přihlašovaným označením, na niž ve svém vyjádření žalobce poukázal,
není pro posuzování zaměnitelnosti přihlašovaného značení s všeobecně známou ochrannou
známkou rozhodná.
Proti tomto rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž uvedl, že se žalovaný nezabýval
otázkou, že přihlašovatel napadeného označení je současně majitelem známek, které byly
namítány. Je proto rozhodné, že je oprávněn slovem „ČSAD“ rozlišovat své výrobky a služby.
Navíc toto označení dostatečně rozlišil od jiných podnikatelů tím, že je použito v rámci celého
obchodního jména přihlašovatele, a také výraznou barevnou a grafickou úpravou. Dále uvádí,
že slovo „ČSAD“ nelze ve střetnuvších se označeních považovat za dominantní prvek.
V doplnění rozkladu, k němuž přiložil kopii smlouvy o přihlášení a užívání kolektivních
ochranných známek ČSAD z 1. 11. 1992, žalobce poukázal, že jím přihlašované označení je plně
v souladu s uvedenou smlouvou, neboť podle ní kolektivní ochranné známky ČSAD budou
majiteli užívány vždy spolu s obchodním jménem tak, aby bylo možné jednotlivé oprávněné
subjekty od sebe odlišit.
Na uvedenou smlouvu ve svém vyjádření k rozkladu poukázal i namitatel
(resp. v jeho zastoupení ing. Jan Kubíček). Podle této smlouvy jsou jednotliví majitelé oprávněni
k jinému užívání či přihlášení ochranné známky jen se souhlasem kolektivního orgánu –
předsednictva. K přihlašovanému označení takový souhlas udělen nebyl, a proto přihlašovatel
nemůže užívat slovo „ČSAD“ v jiné podobě či kombinaci, než je uvedena ve smlouvě.
K doplnění rozkladu pak namitatel sdělil, že k jinému než smluvnímu užívání kolektivní ochranné
známky „ČSAD“ jsou majitelé oprávněni jen po souhlasu předsednictva a tento souhlas ve věci
přihlašovaného označení udělen nebyl.
Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví žalobou napadeným rozhodnutím rozklad
zamítl a rozhodnutí první instance potvrdil. V rozhodnutí o rozkladu vycházel z toho,
že jak přihlašované označení, tak namítaná kolektivní ochranná známka jsou v kombinovaném
provedení. Přihlašované označení je tvořeno stylizovaným barevným trojúhelníkem s jednou
konkávní stranou a pod ním je uvedeno obchodní jméno žalobce „ČSAD BUS Ústí nad Labem
a. s.“, přičemž slovní prvky „ČSAD BUS“ a „Ústí nad Labem a. s.“ jsou umístěny pod sebou
a první z těchto prvků je proveden výraznějším písmem než druhý. Namítaná kolektivní
ochranná známka č. 169238 sestává z jediného slovního prvku „ČSAD“ a z obrazového prvku
v podobě stylizovaného okřídleného kola. Slovní prvek „ČSAD“ přihlašovaného označení
je jak z vizuálního, tak z fonetického hlediska shodný s jediným slovním prvkem namítané
kolektivní ochranné známky a je v přihlašovaném označení dominantní. Ostatní slovní prvky
přihlašovaného označení odkazují pouze na zeměpisný původ přihlašovaných výrobků a služeb,
popřípadě označují právní formu žalobce, a proto postrádají rozlišovací způsobilost.
Z toho rozkladový správní orgán dovodil, že přihlašované označení a namítaná kolektivní
ochranná známka jsou zaměnitelné a spotřebitelská veřejnost může mít dojem, že zboží označené
přihlašovaným označením pochází od majitele namítané kolektivní ochranné známky.
Rozkladový správní orgán dále konstatoval, že namítaná kolektivní ochranná známka č. 169238
byla dne 15. 8. 1995 prohlášena za proslulou a proto její majitel s ohledem na §42 odst. 3 zákona
č. 137/1995 Sb. není povinen dokládat, že se tato kolektivní ochranná známka stala všeobecně
známou ve smyslu §9 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Posouzení shodnosti nebo podobnosti
výrobků a služeb, pro něž je označení přihlašováno, s výrobky a službami, pro něž je kolektivní
ochranná známka zapsána, je pak zcela nerozhodné. Vzhledem k tomu, že zápisem
přihlašovaného označení by došlo k zásahu do zákonem chráněných práv majitele namítané
kolektivní ochranné známky č. 169238, již nebylo třeba zabývat se posouzením zaměnitelnosti
přihlašovaného označení s dalšími kolektivními ochrannými známkami č. 179622 a č. 187223,
namítanými podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. K poukazu žalobce
na to, že je majitelem namítaných kolektivních známek, z čehož má plynout jeho oprávnění
používat slovní prvek „ČSAD“ k rozlišení svých výrobků a služeb, rozkladový správní orgán
uvedl, že žalobce má i nadále v souladu s §30 citovaného zákona právo označovat své výrobky
a služby namítanými kolektivními ochrannými známkami, případně je užívat s těmito výrobky
či službami. Neznamená to však, že z titulu spolumajitelství namítaných kolektivních ochranných
známek žalobci vzniká oprávnění přihlásit ochranné známky (označení) zaměnitelné
s namítanými kolektivními ochrannými známkami.
Nejvyšší správní soud se nejprve vyjádří k žalobcově námitce mířící na to, že správní
orgán chybně hodnotil zaměnitelnost přihlašované ochranné známky a ochranných známek
namítaných.
Podle §11 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb. jestliže Úřad zjistí, že přihlášené označení nesplňuje
podmínky pro zápis do rejstříku, přihlášku zamítne a písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí doručí přihlašovateli
a osobě, která podala námitky.
Podle §3 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb. Úřad na základě řádně a důvodně uplatněných námitek
podle §9 nezapíše do rejstříku označení, které zasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob.
Při výkladu pojmu zaměnitelnosti ochranné známky je třeba vycházet z toho,
že ochrannou známkou podle §1 zákona č. 137/1995 Sb. je označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi,
kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací, určené k rozlišení výrobků nebo služeb
pocházejících od různých podnikatelů a zapsané do rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového
vlastnictví. Smyslem a účelem ochranných známek je tak rozlišení výrobků a služeb různých
výrobců, resp. poskytovatelů; zaměnitelnost nespočívá pouze v možnosti záměny jednoho
konkrétního výrobku (služby) za jiný, ale i v zaměnitelnosti výrobců (poskytovatelů) výrobků
(služeb) stejného druhu. Toto znění zákona i jeho interpretace navazují na tradiční přístup
známkového práva k otázce zaměnitelnosti, jak je zřejmé i z judikatury bývalého Nejvyššího
správního soudu (např. Boh. A 6439/27: Shoda nebo zaměnitelná podobnost kterékoliv součásti známek
jest způsobilá uvést konsumenta v omyl o původu zboží, jakmile součást – ať obrazová, ať slovní – jest
toho způsobu, že může v mysli konsumenta vzbuditi představu značky určitého závodu.).
Zaměnitelnost je nutno zkoumat vždy z několika hledisek, a to především vizuálního,
fonetického a významového. Základním a rozhodujícím kritériem pro posouzení zaměnitelnosti
známek označujících shodné nebo podobné výrobky či služby je vždy hledisko běžného
spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odlišné (distinktivní), že nemohou
u běžného spotřebitele vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Zkoumání
podobnosti nemůže být přitom založeno pouze na formálním porovnání jednotlivých prvků,
ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů střetnuvších
se označení – tj. rozhodujících složek porovnávaných označení, které při celkovém posuzování
jsou výrazem charakteristických vlastností srovnávaných označení. Zaměnitelnost označení může
být dovozována z podobnosti v dominantním prvku nebo naopak z toho, že označení
dominantní odlišující prvek nemá a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost. V obou
případech se jedná o známky kombinované (složené), jejichž zvláštní povaha tkví v tom,
že obsahují jednak část obrazovou, vzbuzující určitý dojem zrakový, jednak část slovní, vzbuzující
určitý dojem sluchový. Vzhledem k této zvláštní povaze kombinovaných známek
je třeba při úvaze o celkovém dojmu, kterým známka působí, brát v úvahu jak část obrazovou,
tak část slovní, neboť jak jedna, tak druhá může ve známce převládat, a tak ovlivnit celkové
vnímání spotřebitelem. Při úvaze o podobnosti známky je tak nutno mít na zřeteli, že celkový
dojem známky může vytvořit buď jen obrazová, nebo slovní část, každá sama o sobě, nebo obě
společně. Na podobnost známek tak lze usuzovat podle toho, co vytváří celkový dojem,
tedy buď již z pouhé části obrazové, či slovní, nebo ze souhrnu obou. To, že zaměnitelnost může
působit u více prvků i jeden jediný, bylo stabilně judikováno již dříve (např. Boh. A 9181/31:
I když známka ochranná vykazuje dva prvky, z nichž jeden každý má v této známce charakterizační odlišující
způsobilost, jest zaměnitelná podoba dána se známkou jinou, charakterizovanou jen jedním z těchto prvků.).
Při posuzování zaměnitelnosti je dále rozhodující okruh subjektů, u nichž ochranné
známky dojem záměny mohou vyvolat. K závěru o zaměnitelnosti není třeba, aby tento dojem
byl všeobecný; rozhodující je hledisko „běžného spotřebitele“, tedy toho, komu je značený
výrobek (služba) určen. Za zaměnitelné lze považovat jen takové označení, které může
vést při svém působení na trhu k omylu spotřebitele o shodě ochranné známy s jinou (shodně
např. Boh. A 10.915/33-II.: Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti omylu průměrného
konsumenta – při obyčejné pozornosti – o původu zboží označeného ochrannými známkami vykazujícími určité
charakteristické znaky, popř. Boh. A 12.403/36, vykládající podobnost známek ve vztahu
k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta a dovozující, že při této míře pozornosti utkví
v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz).
K této otázce viz i výklad hledisek posuzování zaměnitelnosti ochranných známek ve Slovníku
veřejného práva československého, svazek V., Brno 1948, s. 760, reprint Eurolex Bohemia,
Praha 2000: Zaměnitelně podobna jsou dvě označení tenkrát, jestliže by jejich rozdíly obyčejný kupec
bez vynaložení zvláštní pozornosti, tedy při vynaložení obyčejné pozornosti nemohl postřehnouti. Pro zjištění
této podobnosti nejsou tedy rozhodná nějaká objektivní, všeobecně platná měřítka, nýbrž vždy je nutno
ji zkoumati z hlediska odběratelů čili konsumentů právě toho zboží, pro něž je dotčené označení určeno.
Podle hodnoty, důležitosti a speciálního určení zboží a jemu odpovídajícího okruhu konsumentstva bude tedy třeba
usuzovati na větší či menší míru obvyklé pozornosti při nákupu jeho, neboť je notoricky známo, že větší míru
pozornosti při zkoumání značkovaného zboží vynakládá kupec drahých strojů nebo speciálních chemických
či farmaceutických výrobků, než prostá žena z lidu při nákupu laciných náhražek mýdlových nebo dokonce dítě,
kupující si šumivé bonbony. Dlužno také vycházeti z toho, že kupující nemá zpravidla před očima oboje označení,
o jehož srovnání jde, že proto, kupuje-li podle značky, činí tak jen po paměti, jak mu utkvěly v mysli výrazné,
charakteristické znaky z označení toho zboží, jež si koupil jednou již dříve, třebas i před delší dobou,
a s nímž byl spokojen. Zaměnitelnou podobnost mohou však zakládati jen takové prvky ve starší známce
resp. značce obsažené, které samy o sobě jsou způsobilé založiti známkovou ochranu. Proto obsahují-li obě
srovnávaná označení prvek na př. nedistinktivní nebo deskriptivní, není tu z tohoto důvodu zaměnitelné
podobnosti.
Z uvedených kritérií posuzování zaměnitelnosti podle názoru zdejšího soudu vycházel
i žalovaný.
Bylo již mnohokráte judikováno, že posouzení zaměnitelnosti je otázkou skutkovou
a je věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem. Namítá-li proto žalobce nesprávnost
hodnocení zaměnitelnosti známky správním orgánem, může soud rozhodnutí úřadu zkoumat
v mezích žalobních bodů jen z hlediska §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), tj. zda rozhodnutí úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k závěru
o zaměnitelnosti či naopak o nezaměnitelnosti známek, obsahuje, zda úvaha neodporuje spisu
a skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení nebo není-li jinak vadná (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 A 106/2001 – 62, www.nssoud.cz).
To pochopitelně v souladu s principem plné jurisdikce platí jen v těch případech, kdy soud
neprovádí dokazování podle §77 s. ř. s. a nepostaví nový skutkový (popřípadě právní) stav.
V těchto směrech soud uvážil, že žalovaný svůj úsudek o zaměnitelnosti střetnuvších se známek
řádně odůvodnil, přičemž jeho závěr neodporuje zásadám známkového práva. Nejvyšší správní
soud neshledal, že by úsudek žalovaného, který vycházel z hodnocení řádně zjištěných
skutkových okolností, spočíval na mylném pojetí zákona nebo na skutkové podstatě odporující
spisům a zásadám logického myšlení nebo by byl jinak vadný. Dospěl-li žalovaný na základě
tohoto úsudku, jemuž nelze zřejmou nesprávnost vytýkat, k závěru, že ochranná známka
přihlašovaná je zaměnitelná s namítanými ochrannými známkami, není způsobilá rozlišit výrobky
majitele namítané ochranné známky od výrobků a služeb žalobce, nemohl Nejvyšší správní soud
jinak než žalobní námitku vytýkající správnímu orgánu chybné posouzení zaměnitelnosti
považovat za nedůvodnou, a to tím spíše, že závěr žalovaného o zaměnitelnosti je odůvodněn
dostatečně, přezkoumatelně a způsobem, jemuž Nejvyšší správní soud nemá co vytknout.
Námitka však směřuje i do hodnocení obou označení žalovaným z hlediska barevnosti,
když žalobce předestírá, že namítaná proslulá ochranná známka je černobílá,
zatímco přihlašované označení je barevné. Žalobci lze přisvědčit pouze v tom, že žalovaný
se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s významem prvku barevnosti u střetnuvších
se označení. Ovšem se zřetelem k tomu, že žalovaným zjištěnou zaměnitelnost obou označení,
pokud jde o jejich fonetickou a vizuální podobnost, žalobce nevyvrátil, nemůže mít uvedený
nedostatek sám o sobě vliv na závěr o zaměnitelnosti střetnuvších se označení již z výše
uvedených hledisek, a tudíž vliv na závěr, že přihlášené označení nesplňuje podmínky pro zápis
do rejstříku ochranných známek (§11 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb.).
Nyní se Nejvyšší správní soud vyjádří k žalobním námitkám procesního charakteru,
v první řadě k námitce týkající se toho, že žalovaný nevymezil osobu namitatele (osoby
namitatelů).
Podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku
může ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění podat u Úřadu zdůvodněné námitky majitel, popřípadě přihlašovatel
zaměnitelné ochranné známky s dřívějším právem přednosti, je-li tato ochranná známka zapsána,
popřípadě přihlášena pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby. Podle písm. b) pak takové právo
má i majitel starší shodné či zaměnitelné známky, která se před podáním přihlášky stala ve smyslu Pařížské
úmluvy nebo jako důsledek propagace této ochranné známky v České republice v příslušném okruhu veřejnosti
všeobecně známou pro svého majitele a jeho výrobky či služby.
Podle §42 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. vztahy z ochranných známek zapsaných do rejstříku
před nabytím účinnosti tohoto zákona se řídí ustanoveními tohoto zákona. Vznik těchto vztahů, jakož i nároky
z nich vzniklé před nabytím účinnosti tohoto zákona se posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku.
Podle §8 odst. 4 zákona č. 174/1988 Sb. přihlášku kolektivní ochranné známky podává jedna
nebo více právnických nebo fyzických osob oprávněných k tomu podle smlouvy podle §7 odst. 3. Podá-li přihlášku
kolektivní ochranné známky více právnických nebo fyzických osob, stanou se majiteli kolektivní ochranné známky
ode dne jejího zápisu do rejstříku tyto osoby.
Podle §7 odst. 3 zákona č. 174/1988 Sb. kolektivní ochranná známka slouží k označování
výrobků nebo služeb právnických nebo fyzických osob, které jsou hospodářsky, organizačně nebo právně spjaty
k určité hospodářské činnosti. Jejich práva a povinnosti stanoví písemná smlouva o přihlášce a užívání kolektivní
ochranné známky, která musí být přílohou přihlášky kolektivní ochranné známky. Ke změně smlouvy
je třeba souhlasu Úřadu pro vynálezy a objevy; jinak je změna smlouvy neplatná.
Ze shora uvedené rekapitulace správních rozhodnutí plyne, že správní orgány
obou stupňů se zabývaly otázkou zaměnitelnosti přihlašovaného označení na straně jedné
a namítané proslulé kolektivní ochranné známky č. 169238 na straně druhé, nikoli již ostatních
namítaných kolektivních ochranných známek. Nejvyšší správní soud si proto vyžádal od Úřadu
průmyslového vlastnictví též správní spis vedený o namítané proslulé kolektivní ochranné
známce č. 169238. Z něj je patrno, že předmětná ochranná známka byla tehdejším Federálním
úřadem pro vynálezy dne 7. 2. 1992 zapsána do rejstříku ochranných známek, majiteli
této ochranné známky se stalo dvanáct subjektů, které uzavřely smlouvu o přihlášce a užívání
kolektivní ochranné známky.
Zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, podle něhož bylo při přihlášce uvedené
kolektivní ochranné známky postupováno, byl s účinností od 1. 10. 1995 zrušen a nahrazen
zákonem č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Ve vztahu ke kolektivním ochranným
známkám přinesl tento zákon změnu spočívající v tom, že subjektem kolektivní ochranné
známky je právnická osoba, sdružení podnikatelů, jež je majitelem ochranné známky s tím,
že k jejímu užívání jsou oprávněni rovným dílem jednotliví členové či společníci sdružení
podnikatelů. Na základě přechodného ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. zůstaly
i nadále chráněny známky zapsané před 1. 10. 1995, a to bez ohledu na to, zda při jejich zápisu
byly splněny podmínky, které na ochranné známky kladla pozdější právní úprava, tedy práva
majitelů takových ochranných známek byla zachována. Majiteli namítané kolektivní ochranné
známky tedy i nadále bylo dvanáct přihlašovatelů (resp. jejich právních nástupců) podle smlouvy
o přihlášení a užívání kolektivních ochranných známek jimi uzavřené dne 12. 11. 1991 a změněné
dne 1. 11. 1992. Může-li podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. podat námitky
proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku majitel, popřípadě přihlašovatel prioritní
ochranné známky, a podle písm. b) majitel takové známky, pak v posuzované věci náleželo
oprávnění podat námitky právě kterémukoli z těchto dvanácti podnikatelských subjektů.
Je třeba dát žalobci zapravdu v tom, že okruh subjektů, které podaly námitky, není ve správních
rozhodnutích vymezen a že za namitatele nelze považovat sdružení podnikatelů podle citované
smlouvy, u nějž je nepochybné, že nemá právní subjektivitu ani není majitelem namítaných
ochranných známek. Nicméně otázka vymezení namitatele v rozhodnutí žalovaného
je zcela irelevantní za situace, kdy byly naplněny podmínky pro to, aby o zamítnutí přihlášky
žalovaný rozhodl z úřední povinnosti (nikoli jen k námitce), když podle §3 odst. 1 zákona
č. 137/1995 Sb. Úřad do rejstříku nezapíše označení shodné s ochrannou známkou, která je přihlášena
nebo zapsána pro jiného majitele pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby s dřívějším právem přednosti,
popřípadě obsahuje prvky přihlášeného označení či zapsané ochranné známky, které by mohly vést k záměně.
Toto označení může být zapsáno, jestliže majitel nebo přihlašovatel ochranné známky s dřívějším právem přednosti
udělí písemný souhlas se zápisem tohoto označení do rejstříku ochranných známek. Citované ustanovení
upravuje jednu z tzv. překážek zápisu, k nimž musí Úřad průmyslového vlastnictví přihlížet
ex officio v tom směru, zda přihlašované označení nekoliduje se staršími právy třetích osob
(překážkou tohoto charakteru je i překážka uvedená v §3 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb.),
na rozdíl od překážek zápisu, k nimž Úřad přihlíží toliko k námitce (zejm. §3 odst. 3 ve vazbě
na §9 zákona č. 137/1995 Sb.) – srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 8. 2004, č. j.. 5 A 106/2001 – 62, ze dne 30. června 2005, č. j. 5 A 13/2002 – 60,
či ze dne 27. října 2005, č. j. 7 A 1/2002 – 66, www.nssoud.cz. Dospěly-li správní orgány obou
instancí k logickému a řádně zdůvodněnému závěru, že dominantním prvkem na střetnuvších
se označeních je slovní prvek „ČSAD“ a o tuto skutečnost opřely svůj závěr o zaměnitelnosti
těchto označení, a je-li evidentní, že přihlašované označení koliduje se staršími právy ostatních
majitelů namítané kolektivní ochranné známky, pak je nepochybné, že předpoklady stanovené
v §3 odst. 1 citovaného zákona pro odepření zápisu přihlašovaného označení z úřední
povinnosti byly naplněny, když současně nebylo třeba zkoumat shodnost či podobnost výrobků
či služeb, byla-li namítána ochranná známka proslulá (všeobecně známá), a písemný souhlas
ostatních majitelů prioritní ochranné známky se zápisem přihlašovaného označení nebyl udělen
(ti naopak vznesli proti němu námitky). Úřadu průmyslového vlastnictví tak náležela pravomoc
postupovat a rozhodnout v řízení o zamítnutí přihlášky bez ohledu na námitky. Byly-li
však přesto vzneseny, pak dokonce i případné úplně chybějící vymezení namitatele v rozhodnutí
žalovaného by za popsaných okolností nebylo způsobilé založit nezákonnost správního
rozhodnutí. Za takovýchto poměrů by kategorické lpění na precizním uvedení namitatelů
ve správním rozhodnutí bylo nemístným formalismem a zrušení rozhodnutí žalovaného by bylo
– v rozporu se zásadou hospodárnosti – jen oddalováním konečného řešení otázky zápisné
způsobilosti přihlašovaného označení, které by – jak plyne z řečeného – nemohlo být důvodně
odlišné od řešení již zaujatého. Ničeho na tom nemůže změnit ani to, že žalovaný nepostupoval
podle §8 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., tj. že žalobcovu přihlášku nezamítl ještě před tím,
než ji zveřejnil ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví, neboť to nemělo žádný vliv
na existenci zákonné pravomoci žalovaného odepřít zápis přihlášeného označení z úřední
povinnosti. Proto tuto žalobní námitku zdejší soud nemůže pokládat za důvodnou.
K žalobní námitce vytýkající správnímu orgánu, že opomenul namitateli ustanovit
kolizního opatrovníka, Nejvyšší správní soud sděluje, že ke kolizi zájmů by mohlo dojít
pouze mezi žalobcem coby namitatelem na straně jedné a coby přihlašovatelem na straně druhé.
Podle názoru zdejšího soudu však žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem
(srov. např. korespondenci týkající se odvolání plné moci ing. J. K., jež je součástí spisu správního
orgánu) v pozici namitatele nevystupoval. Z tohoto pohledu je tato žalobní námitka
bezpředmětná. Nicméně ať už by bylo procesní postavení žalobce v právě nastíněném směru
jakékoli, pro ustanovení tzv. kolizního opatrovníka by nebylo místa. V situaci, kdy správní řád
(zákon č. 71/1967 Sb.) institut kolizního opatrovníka výslovně neupravuje, lze systematickým
výkladem (srovnáním s jinými zákony, které tento institut upravují) dospět k závěru,
že o ustanovení kolizního opatrovníka lze uvažovat pouze v případě, jedná-li se o konflikt zájmů
mezi zastoupeným účastníkem a jeho zákonným zástupcem, popřípadě jde-li o odporující
si zájmy více účastníků zastoupených týmž zákonným zástupcem (srov. zejm. §30 občanského
zákoníku, §37 zákona o rodině), jinými slovy se jedná o případy, kdy se střetávají zájmy účastníka
řízení, který nemá plnou způsobilost k právním úkonům, a jeho zástupce, popřípadě se jedná
o kolizi zájmů mezi vícero takovými účastníky zastoupenými totožným zástupcem.
Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že žalobci nic nebránilo přihlašované označení
volně užívat v souladu se zákonem o ochranných známkách a shora citovanou smlouvou
k označování svých výrobků a služeb; nemohl se však úspěšně domáhat jeho zápisu
jako ochranné známky. Zamýšlel-li to, jeho jednání nelze hodnotit jinak než jako zneužití
(spolu)majitelství k namítaným ochranným známkám na úkor jejich ostatních (spolu)majitelů.
Takové jednání nelze akceptovat, natož mu poskytnout právní ochranu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná, a proto ji v souladu s §78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud za použití §60 odst. 1 s. ř. s.,
když žalobce, který ve věci neměl úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalovanému
s ohledem na jeho plný úspěch ve věci by právo na náhradu nákladů řízení náleželo, žádné
své náklady řízení před soudem ovšem neuplatnil a ze spisu žádné náklady, které by žalovanému
vznikly nade rámec jeho běžné úřední činnosti, zdejší soud nezjistil.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že žalobu původně podala obchodní
společnost ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s. Jak žalobce Nejvyššímu správnímu soudu doložil,
ke dni 26. 11. 2004 byla tato obchodní společnost z obchodního rejstříku vymazána
a jejím právním nástupcem se, pokud jde o práva uplatňovaná žalobou v tomto řízení, stala
obchodní společnost Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu