ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.106.2007:70
sp. zn. 7 Afs 106/2007 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: INEQ system,
a. s. „v likvidaci“, se sídlem Kolejní 570/1, Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz,
zastoupeného JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem Masná 10, Ostrava – Moravská
Ostrava a Přívoz, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3,
Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2007, č. j. 22 Ca 385/2005 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2007, č. j. 22 Ca 385/2005 – 36,
byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen „finanční
ředitelství“) ze dne 18. 10. 2005, č. j. 5505/170/2005 a č. j. 5306/170/2005, jimiž byla zamítnuta
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutím Finančního úřadu Ostrava I (dále jen
„finanční úřad“) ze dne 10. 1. 2005, č. j. 2381/05/388980/3420 a ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 12084/05/388980/3420, kterými byl stěžovateli uložen odvod neoprávněně použitých
prostředků státního rozpočtu ve výši 3 949 050 Kč a penále za neoprávněné použití prostředků
státního rozpočtu ve výši 3 949 050 Kč. Krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatele,
že by napadená rozhodnutí finančního ředitelství měla být zrušena pro nepřezkoumatelnost
rozhodnutí prvostupňových. Řízení před správními orgány je třeba ve všech jeho stupních chápat
jako jediný celek, přičemž důvodem pro zrušení správních rozhodnutí v soudním řízení je jen
nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
prvostupňového by tak mohla být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí jen tehdy,
mohla-li by mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. V daném případě se však
finanční ředitelství řádně vypořádalo se všemi odvolacími námitkami, čímž chybu finančního
úřadu v odvolacím řízení reparovalo. Přitom je zjevné, že nedostatek vypořádání se s námitkami
stěžovatele v prvostupňovém rozhodnutí neměl na napadené rozhodnutí žádný vliv. Krajský
soud nesdílel ani názor stěžovatele o nepřípustnosti smluvního omezení vlastnického práva,
neboť zákaz omezování vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva je stanoven pro omezení
vlastnického práva nuceného, nikoli pro omezení vlastnického práva provedeného z vlastní
svobodné vůle vlastníkovy. Smluvní omezení vlastnického práva nebo některého z dílčích práv
výkonu vlastnictví je nejen zákonem předvídanou možností, ale základním principem
občanskoprávních smluvních vztahů. Byl-li by akceptován výklad stěžovatele o nemožnosti
smluvního omezení vlastnického práva, pak by byl nemožný nájem, půjčka či výpůjčka,
předkupní právo, atd., ale byl by vyloučen jakýkoli závazkový vztah vůbec. Pokud tedy stěžovatel
vlastním projevem vůle omezil své vlastnické právo tak, že se s určitými věcmi zavázal
po sjednanou dobu nenakládat, není tu rozporu se žádným zákonným ustanovením, a proto nelze
ani uvažovat o neplatnosti takového závazku ve smyslu §39 o. z. Pokud jde o povahu zpětného
leasingu, pak jakkoli při něm dochází ke vzniku práva leasingového nájemce věc držet, užívat její
plody a užitky, je nepochybné, že po dobu trvání nájemního vztahu dochází k nastolení stavu,
kdy vlastníkem věci je právě leasingový pronajímatel. Při sjednání zpětného leasingu dosavadní
vlastník nakládá s předmětem svého vlastnického práva tím, že je převede na leasingového
pronajímatele. Pokud tak stěžovatel učinil bez předchozího souhlasu Ministerstva průmyslu
a obchodu přesto, že se ve smlouvě o podmínkách poskytnutí a využití finančních prostředků
ze státního rozpočtu ČR (dále jen „dotační smlouva“) zavázal s majetkem získaným
z poskytnutých peněžních prostředků nakládat vůči třetím osobám jen s takovým souhlasem,
porušil svou povinnost, ke které se zavázal. Nedodržení povinností ujednaných v dotační
smlouvě je neoprávněným, tj. v rozporu se smlouvou, použitím prostředků státního rozpočtu.
Finanční úřad i finanční ředitelství postupovaly zcela v souladu s ustanovením §30 odst. 1
zákona č. 576/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 576/1990 Sb.“), pokud
při zjištění neoprávněného použití prostředků státního rozpočtu rozhodly o povinnosti tyto
prostředky do státního rozpočtu vrátit a sdělily penále. Na těchto závěrech nemůže s ohledem
na to, že k uvedenému skutkovému ději došlo a jeho právní posouzení je jednoznačné, ničeho
změnit ani následné prohlášení Ministerstva průmyslu a obchodu o použití dotačních prostředků
v souladu s dotační smlouvou či o ukončeném vypořádání vzájemných závazků. Důvodem
napadených rozhodnutí totiž nemohou být podle §30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. deklarace,
myšlenky a názory poskytovatele dotace, ale jen objektivní zjištění, zda k neoprávněnému použití
prostředků státního rozpočtu, příp. v jakém rozsahu, došlo. Na uvedených závěrech pak nemůže
ničeho změnit ani zmírňující rozhodnutí Ministerstva financí vydané podle §30 odst. 7
citovaného zákona. Předpokladem možnosti takového postupu Ministerstva financí totiž může
být právě a jen, že k neoprávněnému použití prostředků státního rozpočtu došlo.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele finanční úřad
jednoznačně porušil zákon tím, že řádně neodůvodnil své platební výměry, čímž jednak porušil
§32 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“) v návaznosti na ust. §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a rovněž tím stěžovateli odepřel naplnění jeho procesních práv, zejména rovnosti všech účastníků
řízení, když při rozhodování přihlížel pouze k okolnostem stěžovateli přitěžujícím a vůbec nevzal
na zřetel a blíže se nezabýval jeho obranou obsaženou v protokole z ústního jednání ze dne
4. 1. 2005. Takové pochybení, nebylo-li k němu přihlédnuto v odvolacím řízení, má jednoznačný
dopad na zákonnost rozhodnutí finančního ředitelství. Stěžovatel dále označil právní názor
krajského soudu ohledně neplatnosti čl. VIII. odst. 3 dotační smlouvy, a v návaznosti na to
nenaplnění podmínek pro vrácení dotace a vyměření penále správcem daně, za nesprávný. Jak již
uvedl v žalobě, jedním ze základních neoddiskutovatelných atributů vlastnického práva je právo
vlastníka nakládat s předmětem svého vlastnictví, přičemž toto právo je nezadatelné a omezeno
nemůže být dokonce ani jiným zákonem. Podle jeho názoru k tak razantnímu omezení
vlastnického práva, ke kterému došlo v čl. VIII. odst. 3 dotační smlouvy, nelze dojít ani na základě
projevu vůle vlastníka. S odkazem na to pak lze dojít k závěru, že tento článek není podle ust. §39
o. z. platným právním úkonem, resp. platnou částí právního úkonu. Na neplatné části dotační
smlouvy pak nelze stavět závěr o jejím porušení stěžovatelem, a na základě toho aplikovat
v napadeném rozsudku citovaná ustanovení zákona č. 576/1990 Sb. V návaznosti na výše uvedené
se stěžovatel domnívá, že skutečnost, že mezi ním a Ministerstvem průmyslu a obchodu došlo
k uzavření dohody o ukončení dotační smlouvy ze dne 17. 10. 2006, v rámci které bylo
konstatováno, že poskytnutá dotace byla stěžovatelem využita v souladu s dotační smlouvou,
a dále skutečnost, že Ministerstvo financí vydalo následně rozhodnutí o prominutí odvodu podle
platebního výměru č. j. 2381/05/388980/3420, musí mít vliv na důvodnost a zákonnost
rozhodnutí finančního ředitelství. Z těchto důvodů navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v rámci uskutečněného
daňového řízení nebyly porušeny právní předpisy a že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem
krajského soudu. Proto navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel uzavřel s Ministerstvem průmyslu
a obchodu dne 27. 8. 1999 dotační smlouvu č. 38/DOTACE/5000/99 v souladu s Programem
tvorby nových pracovních příležitostí v utlumované části OKD, ve vztahu k řešení projektu
„Výrobní závod elektronických zařízení v Havířově“. Ministerstvo průmyslu a obchodu
se zavázalo poskytnout stěžovateli finanční prostředky ve výši 9 950 000 Kč a stěžovatel se mimo
jiné zavázal podle čl. VIII. odst. 3 citované smlouvy, že nebude nakládat s majetkem pořízeným
zcela nebo zčásti z finančních prostředků poskytnutých mu podle čl. III. této smlouvy vůči třetím
osobám bez předchozího souhlasu Ministerstva průmyslu a obchodu. Podle čl. VIII. odst. 8
dotační smlouvy vzal stěžovatel na vědomí, že pokud dojde k porušení povinností podle této
smlouvy, bude jednání posuzováno jako porušení rozpočtové kázně podle §30 zákona
č. 576/1990 Sb. Správce daně provedl u stěžovatele kontrolu dodržování rozpočtové kázně, při
které zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 29. 8. 2001 kupní smlouvu č. 3/01/4856/KS-01 s firmou
CORFINA, a. s., na základě které prodal soubor strojního vybavení ve vstupní ceně
2 235 000 Kč + DPH, které se zároveň stalo předmětem leasingu podle leasingové smlouvy
č. 3/01/4856 uzavřené se stěžovatelem jako nájemcem bez souhlasu Ministerstva průmyslu
a obchodu. Jedná se o soubor strojního vybavení pořízený v roce 1999 s účastí dotace ve výši
3 949 050 Kč. Dne 10. 3. 2003 pak stěžovatel uzavřel dohodu o postoupení nájemních práv
z uvedené smlouvy s firmou ELKO EP, s. r. o. opět bez souhlasu Ministerstva průmyslu
a obchodu. O výsledku kontrolních zjištění sepsal finanční úřad zprávu a ve shora uvedených
skutečnostech shledal porušení podmínek dotační smlouvy a porušení rozpočtové kázně. Zpráva
byla projednána se stěžovatelem dne 4. 1. 2005. Následně finanční úřad platebním výměrem
ze dne 10. 1. 2005, č. j. 2381/05/388980/3420 uložil stěžovateli odvést do státního rozpočtu
neoprávněně použité prostředky ve výši 3 949 050 Kč a platebním výměrem ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 12084/05/388980/3420 sdělil stěžovateli penále za neoprávněné použití prostředků státního
rozpočtu ve výši 3 949 050 Kč. Odůvodnění těchto rozhodnutí je stručné, přebírá závěry
kontroly a neobsahuje vyjádření k námitkám stěžovatele uplatněným při projednání zprávy
o daňové kontrole. Proti oběma platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, která byla
zamítnuta napadenými rozhodnutími finančního ředitelství, v nichž se finanční ředitelství
s námitkami stěžovatele vypořádalo. Dne 25. 5. 2006 uzavřel stěžovatel s Ministerstvem průmyslu
a obchodu dohodu o ukončení dotační smlouvy, podle které peněžní prostředky poskytnuté mu
na základě dotační smlouvy byly využity v souladu s čl. I. dotační smlouvy a tím, že na úplné
a konečné vypořádání vzájemných vztahů stěžovatel uhradil částku 500 000 Kč. Dále je ve
smlouvě uvedeno, že Ministerstvo průmyslu a obchodu hodnotí dotační smlouvu jako řádně
splněnou a ukončenou touto dohodou, pročež neuplatňuje vůči stěžovateli žádné sankce. Tím
jsou mezi účastníky dohody vypořádány veškeré nároky vyplývající z dotační smlouvy
a jakýchkoli dalších nároků se účastníci výslovně vzdávají. Stěžovatel následně dne 15. 6. 2006
předložil tuto dohodu finančnímu ředitelství a vyzval ho k přehodnocení stanoviska zaujatého
v napadených rozhodnutích. Finanční ředitelství stěžovateli sdělilo, že předmětnou dohodu
považuje z hlediska skutečností rozhodných pro vydání napadených rozhodnutí
za bezvýznamnou a neakceptovatelnou a na přijatých závěrech nadále trvá. K žádosti stěžovatele
mu Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 17. 10. 2006, č. j. 43/83 637/2006-434, prominulo
odvod uložený platebním výměrem finančního úřadu ze dne 10. 1. 2005,
č. j. 2381/05/388980/3420.
Stížní námitka stěžovatele, že platební výměry správce daně jsou nepřezkoumatelné
z důvodu nedostatečného odůvodnění, je podle Nejvyššího správního soudu nedůvodná.
Taxativní výčet základních náležitostí rozhodnutí, kterým se v daňovém řízení ukládají povinnosti
nebo přiznávají práva, je uveden v ustanovení §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků,
přičemž oba předmětné platební výměry finančního úřadu tyto základní náležitosti obsahují, což
stěžovatel ostatně ani nezpochybnil. Podle ustanovení §32 odst. 3 citovaného zákona rozhodnutí
vydaná správcem daně v daňovém řízení je nutno odůvodnit, jen pokud tak stanoví tento nebo
zvláštní zákon. Zákon o správě daní a poplatků, a ani zvláštní zákon, kterým je v daném případě
zákon č. 576/1990 Sb., neukládá správci daně povinnost odůvodnit platební výměr. V daném
případě platební výměr ze dne 10. 1. 2005, č. j. 2381/05/388980/3420 obsahoval stručné
odůvodnění a k platebnímu výměru ze dne 27. 1. 2005, č. j. 12084/05/388980/3420 byl
finančním úřadem připojen rozpis výpočtu vykázaného penále. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu nelze spatřovat nepřezkoumatelnost platebních výměrů vydaných finančním
úřadem ve skutečnosti, že kromě údajů, které již tak jsou v rozhodnutí uvedeny nad rámec
požadovaný zákonem, neobsahují další údaje, které by stěžovatel považoval za vhodné. Proto je
nedůvodné tvrzení stěžovatele o porušení ustanovení §32 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků. Odkazuje-li v této souvislosti stěžovatel také na ustanovení §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považuje Nejvyšší správní soud za dostačující
pouze poukázat na ustanovení §99 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého se při správě
daní (legislativní zkratka „daně“ zahrnuje i odvod za porušení rozpočtové kázně - §1 citovaného
zákona) nepoužije správní řád (do 31. 12. 2005 zákon č. 71/1967 Sb. bez výjimky a od 1. 1. 2006
zákon č. 500/2004 Sb. s výjimkou postupu podle §175 při vyřizování stížností). V této
souvislosti Nejvyšší správní soud také dodává, že s těžovatel měl možnost své námitky vůči
platebním výměrům uplatnit v odvolacím řízení, tohoto práva využil a finanční ředitelství
se v odůvodnění svých rozhodnutí s nimi řádně vypořádalo.
Rovněž další námitka stěžovatele, že čl. VIII. odst. 3 dotační smlouvy není podle ust. §39
o. z. platným právním úkonem, resp. platnou částí právního úkonu, neboť k tak razantnímu
omezení vlastnického práva nelze dojít ani na základě projevu vůle vlastníka, je nedůvodná.
V daném případě se sice stěžovatel podle citovaného článku zavázal, že nebude nakládat
s majetkem pořízeným zcela nebo zčásti z finančních prostředků poskytnutých mu podle této
smlouvy vůči třetím osobám bez předchozího souhlasu Ministerstva průmyslu a obchodu, ale
z hlediska soukromoprávního pro stěžovatele tento závazek nepředstavoval žádné omezení jeho
vlastnického práva, protože ve skutečnosti v nakládání s majetkem získaným za použití dotace
nebyl nijak omezen. Jeho právní úkony, kterými disponoval s tímto majetkem (uzavření kupní
smlouvy a následně leasingové smlouvy), byly platné a nikým ani nezpochybňované. Důsledky,
které z citovaného článku pro stěžovatele vyplývaly, se projevily pouze ve sféře práva veřejného,
když stěžovateli vznikla povinnost pro porušení rozpočtové kázně vrátit stanovenou částku
do státního rozpočtu. Úvahy krajského soudu v této souvislosti o přípustnosti či nepřípustnosti
smluvního omezení vlastnického práva jsou proto zcela bezpředmětné.
Stěžovatel v závěru kasační stížnosti vyslovil domněnku, že bylo-li v dohodě uzavřené
dne 25. 5. 2006 že mezi ním a Ministerstvem průmyslu a obchodu o ukončení smlouvy
konstatováno, že dotace poskytnutá stěžovateli byla využita v souladu s dotační smlouvou
a vydalo-li následně Ministerstvo financí dne 17. 10. 2006 rozhodnutí č. j. 43/83637/2006-434
o prominutí odvodu podle platebního výměru č. j. 2381/05/388980/3420, musí mít tyto
skutečnosti vliv na důvodnost a zákonnost rozhodnutí finančního ředitelství. K tomuto Nejvyšší
správní soud považuje za dostačující pouze uvést, že v souladu s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s.
soud při přezkoumávání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla finančním
ředitelstvím vydána dne 18. 10. 2005, nemohou mít stěžovatelem zmíněné skutečnosti, které
nastaly v následujícím roce, vliv na jejich zákonnost.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu